Ilustrační foto | FOTO: Freepik

Co je otevřené vyučování?

Jedná se o pedagogické pojetí, v rámci kterého se mění celkový charakter vyučování. Žáci jsou učitelem vedeni k samostatnosti a zodpovědnosti za vlastní učení. Učitel více zohledňuje individualitu žáka, např. zájmy a schopnosti každého z nich. Žáci mají prostor podílet se na týdenním a denním plánování, mají možnost pravidelného sebehodnocení a podílí se na vrstevnickém hodnocení. Mají také možnost volit si typ/rozsah/náročnost úkolu ve výuce, pracovat podle vlastního tempa a dostávají možnost zvolit si metodu práce k určité aktivitě. Otevřeným vyučováním se míní i zapojení mimoškolního prostředí a komunity do procesu vyučování (např. pomocí realizace školních projektů).

Poznatky ve výuce mohou žáci díky otevřenému vyučování více vzájemně propojovat (počítání se například propojuje se znalostmi o přírodě nebo s praktickými dovednostmi). V rámci otevřeného vyučování může být výuka koncipována v tematických blocích napříč předměty – tím mizí tradiční hranice mezi jednotlivými předměty včetně běžného učebního rozvrhu, kdy jedna učební jednotka trvá 45 minut.

V rámci tohoto pojetí se důraz klade také na rozvoj komunikačních dovedností žáků, budování vrstevnických vztahů či pozitivní třídní a školní klima. Důraz se proto mimo jiné klade na společné aktivity v kruhu, zpravidla na začátku a na konci školního dne. [1]

Proč upravovat pracovní prostředí tak, aby umožňovalo otevřené vyučování?

Vhodná úprava pracovního prostředí umožní efektivnější a příjemnější práci v heterogenní třídě jak učitelům (který získá snazší kontrolu dění v celé třídě), tak žákům (kterým umožní práci vlastním tempem, případně s potřebnou pomůckou). Ne každé uspořádání třídy a lavic je vhodné pro všechny typy aktivit. Sezení v řadě je například efektivní pro frontální typ výuky celé třídy, ale ne pro práci v menších skupinách či pro diskusi. Práce v „hnízdech" je zase vhodnější pro skupinovou práci, ale pro diskusi v celé třídě či pro výuku celé třídy se úplně nehodí. Uspořádání lavic do písmene „U" je vhodné pro třídní diskusi a výuku celé třídy, ale nehodí se pro práci v menších skupinách. [2]

Tato a další pravidla je užitečné mít na paměti, když učitel upravuje prostředí pro práci v heterogenní třídě. 

Obecně se však dá říci, že jakákoli úprava by měla být cíleným (tzn. promyšleným, nikoli nahodilým) zásahem do prostředí a vycházet ze zvážení:

- plánované metody výuky, 

- způsobu vedení učebních aktivit, 

- kalkulace množství času, které chce učitel věnovat konkrétním žákům či celé skupině.

Jak upravit pracovní prostředí tak, aby umožňovalo otevřené vyučování?

Chceme upozornit na několik ověřených způsobů, jak upravit pracovní prostředí a ruku v ruce s tím také metodu výuky. V ideálním případě je výsledkem úpravy prostředí třída žáků, ve které je všem umožněno rozvíjet se na své současné kognitivní úrovni a učitel se může zároveň věnovat těm, kteří to více potřebují. 

Pojďme se nyní podívat, jaké jsou možnosti uspořádání lavic a tím i jiného uzpůsobení pracovního prostředí ve školní třídě:

Práce v „hnízdech"

Osvědčený způsob uspořádání lavic je práce v „hnízdech". Umožňuje diferencovat zadání do několika úrovní v jednotlivých hnízdech: kolik „hnízd“ učitel potřebuje, není omezeno (k více úrovním je tedy možné přiřadit stejný počet hnízd), ale také můžou být například stanovena „hnízda“ pouze dvě: jedna úroveň pro většinu žáků a jedno „hnízdo“ s odlišnou, učitelem definovanou úrovní. 

Práce v „hnízdech" také vybízí ke skupinové práci – v rámci „hnízd" žáci pracují společně na zadaném úkolu a společně přicházejí na řešení zadání (s ohledem na věk). Skupiny žáků lze tvořit na základě jejich kognitivních schopností, pracovního tempa, sociálních dovedností a dalších kritérií (podle toho, co chce učitel rozvíjet). 

Stanovištní výuka

Další způsob uspořádání lavic představuje stanovištní výuka. Jejím základem může být opět uspořádání lavic do „hnízd", ale některé stanoviště může být situováno na koberci či v rohu místnosti (záleží na tématech a aktivitách). Stanovišť by mělo být na rozdíl od „hnízd" omezené množství (ideálně 3–4), protože cílem výuky na stanovištích je, aby se žáci na každém stanovišti během hodiny vystřídali. Stanoviště mohou být proměnlivá (každou hodinu jsou stanoviště různá), nebo stálá (např. jedno stanoviště je vždy práce na PC). 

Oba způsoby, tzn. práce „v hnízdech" i stanovištní výuka, fungují dobře především ve třídách, kde působí dva učitelé v tandemu nebo kde učitel pracuje s asistentem pedagoga. Učitel si tak může vybrat, kterému „hnízdu" či stanovišti se v daný den potřebuje věnovat nejvíce, tam soustředí svou pozornost a zbytek třídy mapuje asistent. Benefit spočívá v tom, že učitel získá čas pro práci s menší skupinkou a zároveň zaměstná i zbytek třídy.

Osvědčuje se také žáky zapojit do přetváření prostoru. Učitel může mít například již předem připravený nákres toho, jak si představuje, že třída bude vypadat, a úkolem žáků je společnými silami třídu přestavět podle plánku.

Variabilita prostoru ve vztahu k části školního dne

Učitel by měl vždy zvážit, jak vhodně upravovat prostředí a rozmístit žáky s ohledem na část vyučovací hodiny či školního dne. Zároveň tímto způsobem vytváří společné rituály, které se v heterogenní třídě projeví především na psychické pohodě žáků (více v textu Úspěšná práce s heterogenní třídou 1: Jak dodržovat rutinu a rituály navozující žákům pocit „my“? | Zapojmevšechny.cz (zapojmevsechny.cz)). Učitel by měl současně dávat pozor na zohledňování fyziologických potřeb žáků a prostor jim vhodně přizpůsobovat. Představíme-li si například celoroční rozložení lavic ve třídě do písmene „U" spolu se stejným zasedacím pořádkem, někteří žáci budou mít potíž s dohlédnutím na tabuli a budou se muset dívat „přes rameno“, což může vyvolat potíže s držením těla a bolestmi za krkem.

Individuální pracovní místo/místa

V heterogenní třídě se vyplácí počítat alespoň s jedním (ideálně více) individuálním pracovním místem pro ty žáky, pro které je náročné soustředit se ve skupině (a svým chováním narušují průběh aktivit) nebo mají zkrátka jen aktuální potřebu pracovat samostatně. Individuálně se mohou žáci v některých případech učit za využití specifických pomůcek podporujících soustředění, jako jsou například „hluchátka“. 

Příklad individuálního pracovního místa ve třídě pro žáky, kteří potřebují klidnější prostředí při plnění úkolu. | FOTO: APIV B

Příklad individuálního pracovního místa ve třídě pro žáky, kteří potřebují klidnější prostředí při plnění úkolu. | FOTO: APIV B

Stálé a přehledně uspořádané místo pro pomůcky, knihy a hry

Práci v hodině učiteli usnadní také zřízení stálého místa, kde žáci najdou pomůcky, ke kterým mají volný přístup a mohou je samostatně a bez ptaní využívat ve výuce. Tajemství úspěchu tkví v systematičnosti a přehlednosti uspořádání pomůcek, kterému žáci rozumí a ve kterém se orientují. Neméně důležité je také nastavení jednoduchého signálu směrem od žáka k učiteli sdělující: „Jdu si pro pomůcku“. Není na škodu mít ve třídě zřízenou menší knihovnu, kam děti mohou sáhnout po knize, mají-li hotovou práci či třeba o přestávce. Pro klidnější průběh přestávek je vhodné mít ve třídě na určeném místě k dispozici také deskové, karetní, postřehové či jiné hry, které žáci mohou společně využít.

Relaxační koutek

Přemýšlí-li učitel o uspořádání třídy pro práci s heterogenní skupinou, neudělá chybu, zřídí-li v ní také relaxační koutek. Ten může mít hned několik využití. Využít ho mohou žáci, kteří dokončí svou práci před uplynutím vytyčeného času a chtějí si odpočinout. Dále může být využit žáky, kteří emočně nezvládají průběh výuky a potřebují chvíli času pro sebe a pro uklidnění se. Podoby relaxačního koutku mohou být různé, od jednoduchého Fatboye, který nezabere příliš místa, přes osvědčené „černé domečky“ (senzorická relaxační doupata pro děti) až po gauče oddělené zástěnou s dalšími relaxačními a kompenzačními pomůckami (např. podložka k vydupání zlosti, gymball, sedací vak). 

Osvědčuje se zřízení dvou oddělených prostor: jednoho pro účely akutního uklidnění, který může být ve třídě; a druhého na vybití vzteku či frustrace, kde může žák strávit jistý čas o samotě. Tento prostor je vhodnější umístit mimo třídu (koutek na chodbě, speciální místnost ve škole apod.).   

Úprava vnějších podmínek ve třídě

V rámci úpravy prostředí je užitečné mít na paměti kromě prostorového uspořádání také úpravu vnějších podmínek. Může se stát, že učitel má pečlivě naplánované aktivity, přistoupí k vhodnému uspořádání lavic a prostoru, ale průběh hodiny přesto není takový, jaký si představoval. Především u mladších dětí jsou vnější podmínky mocným činitelem pro nastolení pracovní atmosféry a zklidnění třídy. Ve třídě může být příliš teplo či příliš velká tma apod. Učiteli se vyplatí zhodnotit situaci touto perspektivou a využít nástroje, jako jsou: větrání, rozsvícení, zatažení žaluzií, puštění klidné hudby, promítání zklidňujících obrázků apod.

Na závěr

Vytvořit ve třídě prostor pro otevřené vyučování je záležitost z velké části provozní, nelze ji ale realizovat bez podpory vedení školy (v podobě alespoň minimální finanční podpory). Lépe se plánuje v týmu za pomoci asistenta pedagoga, tandemového učitele a nejlépe i samotných žáků. Ačkoli materiální podmínky nejsou při realizaci otevřené výuky stěžejní, vhodná úprava pracovního prostředí umožní efektivnější práci v heterogenní třídě pro učitele a smysluplnější a zábavnější práci pro žáky.

Doporučená literatura pro zájemce: 

BRADOVÁ, J. (2011). Variácie priestorového usporiadania školskej triedy a ich vplyv na pedagogickú komunikáciu, Studia paedagogica, 16(1), 191–210.

CANGELOSI, J. S. (2006). Strategie řízení třídy: jak získat a udržet spolupráci žáků při výuce. Praha: Portál.

Zdroje: 

[1] KOLÁŘ, Z. a kol. (2012). Výkladový slovník z pedagogiky: 583 vybraných hesel. Vyd. 1. Praha: Grada. s. 172.

[2] MUIJS, D. & REYNOLDS, D. (2011). Effective Teaching. Evidence and Practice. Sage: London.