Bezpečné klima ve třídě

Reflektivní deník Národního pedagogického institutu (NPI) může napomoci k uvědomění si vlastních silných i slabých stránek při práci s heterogenními kolektivy. Je jedním z vhodných nástrojů, které lze použít při přemýšlení o dalším směřování vlastního profesního rozvoje pedagoga či pedagožky. Reflektivní deník navazuje na publikaci Desatero úspěšné práce s heterogenní třídou, vydanou NPI, která se tomuto tématu věnuje.

V návaznosti na publikaci Desatero úspěšné práce učitele s heterogenní třídou nabízí Národní pedagogický institut další sérii pomůcek a praktických tipů určených pro přímou práci učitele v heterogenních kolektivech. Ke každé z deseti zásad je nyní k dispozici nová pomůcka podporující učitele v jeho efektivní práci a další tipy do výuky.

Následující text je čtvrtým dílem ze seriálu, kde najdou učitelky a učitelé mateřských škol inspiraci, jak vytvářet bezpečné klima v prostředí heterogenní třídy. V tomto dílu seriálu navazujeme na desátou zásadu z Desatera úspěšné práce s heterogenní třídou pro základní školy. Seznámíme se s kroky, které napomáhají při nastavování žádoucího chování u dětí, při budování blízkých vztahů a bezpečného klimatu třídy. Popíšeme si, kdy a jak učitelka či učitel zavádí pravidla společně s dětmi. Jakým způsobem využívá pozitivních vzorců a situací k podpoře žádoucího chování jako účinnou a přirozenou formu učení i jakým způsobem podporuje děti v samostatném řešení konfliktních situací.

Třídní učitelka na prvním stupni základní školy, kam docházejí i mé děti, pět let úspěšně vedla heterogenní třídu, kde kromě povinného učiva zařazovala i historická výročí a společenská témata. První část rozhovoru se zaměřila na budování pozitivního třídního klimatu, zatímco druhá představuje výukové aktivity podporující spolupráci a samostatnost žáků. Učitelka se zamýšlí také nad hranicemi inkluze a nad tím, jak přizpůsobit výuku žákům s odlišnými potřebami, zejména těm, kteří postupují pomaleji.

Třídní učitelka na prvním stupni spádové základní školy, kam chodí moje děti, se pět let věnovala jedné třídě. Chodili do ní žáci s odlišným mateřským jazykem, z různého sociálního zázemí, z odlišných kultur. Z bezmála třiceti dětí za tu dobu vytvořila semknutý kolektiv, kde panuje vzájemná důvěra a porozumění. Protože si se svými žáky a žákyněmi vytvořila nadstandardní vztahy, zajímalo mě, v čem se její práce vymyká, co je jejím specifikem a odkud čerpala inspiraci.