Kampaň ŠKOLA POMÁHÁ

Děti se sociálním znevýhodněním, z nepodnětného prostředí, z vyloučené lokality, ale i děti cizinci či prostě děti, na něž příliš zaměstnaní rodiče nemají čas, mohou reálně zažívat pocit vyloučení a nedostatku. Ať již jde o chudobu: mají hlad, nemají přístup k materiálním pomůckám, ale ani ke sportu, přírodě, kulturním akcím, nemohou jet na školu v přírodě, do divadla, ...  Nebo se jedná o nedostatek péče, zájmu, o naplnění nejen materiálních, ale i citových a sociálních potřeb.  

Pokud dítě přichází do školy hladové, bez snídaně a nemá svačinu, nebo se stravuje nezdravě a nemá tedy dostatek energie, ovlivňuje to jeho soustředění, a tedy potenciál učit se. Pokud se nerozvíjí v aktivitách, které ho baví a jdou mu, protože si jeho rodiče nemohou dovolit kroužky nebo výlety, nebo se o to nezajímají, nemůže ukázat, že také něco umí. Nevěří si, nezažije úspěchy, nemůže se rozvíjet.  

To vše ovlivňuje i školní prospěch a docházku, vztah ke škole, k učitelům i spolužákům. Dítěti, které čelí různým bariérám, se do školy nechce, protože cítí nespravedlnost, s jakou s ním bývá zacházeno. Schází-li pak i podpora rodičů, jak směrem ke škole, tak směrem k volnému času, postupně a nevyhnutelně místo školy a jiných zájmů vyhledává party jemu podobně zatížených vrstevníků.   

Otázky, které kampaň řeší: 

•  Jak správně nastavit podporu, aby neponižovala příjemce a nevzbuzovala žárlivost či pocit nespravedlnosti ostatních? 

• Jak dítě začlenit v rámci výuky i mimo ni? 

V mnoha rodinách není situace jednoduchá, probíhají v nich konflikty, rodiče se hádají, holdují alkoholu nebo jiným omamným látkám, řeší různé situace násilím a urážkami, ať už mezi sebou, nebo do toho přímo zapojují i své děti. Mnozí rodiče jsou nevyzpytatelní, náladoví, trpí duševními problémy, nezralostí, nemají sebereflexi ani ponětí o výchově. Protože ji třeba sami nikdy nezažili... Nebo si svých dětí nevšímají, nemají na ně čas, nedávají jim žádné podněty... I jen přítomnost v takovém prostředí znervózňuje, bolí, traumatizuje. Děti se mohou svých rodičů bát nebo se bát o některého z nich. Žijí v neustálém napětí, z čehož jsou pak logicky unavené, bez energie a schopnosti se soustředit, tím spíše na školu, na výuku, na úkoly... To s sebou přináší školní neúspěchy, které dítě srážejí ještě hlouběji. Zvláště, je-li kvůli nim navíc nepřijímáno v kolektivu. Ať již svými spolužáky, učiteli či dokonce rodiči. Mohou se tak ocitnout v bludném kruhu. Uzavírají se do sebe, cítí se méněcenně, schází jim motivace.  

Pokud v rodině nevládne bezpečí a pohoda, může být pro dítě právě škola bezpečným přístavem. K tomu je potřeba mít zájem o takové dítě z její strany, připravenost je podpořit, motivovat, zasáhnout v jeho prospěch. Jen když se bude dítě cítit ve škole dobře a bezpečně, když se do školy bude těšit, protože v ní může zažít úspěch, podněcuje to jeho motivaci a potenciál úspěšného vzdělávání.   

Otázky, které kampaň řeší 

• Co může udělat škola, aby se dítě cítilo bezpečně?
• Jak zjistit potenciál žáka, jak ho motivovat, co skutečně funguje navzdory nepříznivým podmínkám a výchozí situaci dítěte?
• Pokud zjistíme ohrožující podmínky, je třeba reagovat rychle – na koho se obrátit? Spolupracovat se sociálním pedagogem / psychologem / psychiatrem / OSPODem / policií / lékaři? 
• Jak lze zjistit skutečný potenciál každého dítěte/žáka, jak lze motivovat? Co skutečně funguje (i navzdory prostředí, z něhož dítě přichází)?   

Může to být dítě cizinců či jiné menšiny, z rodiny, která se nově přistěhovala, rodina málo vzdělaná nebo také naopak vzdělanější, než je v místě zvykem (např. dítě městských intelektuálů, co se ocitne na vesnici, kde je na ně i rodinu pohlíženo s nedůvěrou či výsměchem a dítě si těžko hledá nové kamarády). Případně dítě žije se dvěma rodiči stejného pohlaví. Každý den pak ve škole může zažívat pocit jinakosti, neporozumění, naráží na odlišné zvyky, přístupy či jazyk. To vše může při nedostatečné podpoře vést k nedobrému psychickému rozpoložení dítěte a v důsledku ke zhoršování jeho školních výsledků  

Otázky, které kampaň řeší 

• Jak může škola podpořit vztahy svých žáků ve třídách a ve škole jako v celku?  

• Jak může škola pomoci začleňování nově příchozích žáků do třídního kolektivu?

• Jak může podpořit například setkávání a poznávání rodičů žáků navzájem a se školou?  
• Může škola pomoci i rodičům s tím, jak se zorientovat v podmínkách fungování školy a jak podpořit své dítě nebo mu minimálně nebránit v dalším vzdělávání?  
• Co škola může rodičům nabídnout, jaké služby lze využít – odborné služby, sociální služby, psychologická podpora atd.  
  
  

Jsou rodiče, kteří mají špatnou zkušenost se školou, nemají v ní důvěru, nevěří, že by mohla jejich dětem přinést něco dobrého. Vidí proto jejich perspektivu/možnosti jinde než ve vzdělávání. Někdy děti tedy raději ani do školy neposílají, využívají je pro své potřeby, vzdělávání i potenciál dítěte nedoceňují. Protože, podobně jako majorita, i minority mají své zvyky, respektive zaběhlé vzorce chování a strategie, které jsou přijímané jako jediné funkční prostě proto, že žádnou jinou alternativu neznají, nemohou se opřít o její úspěšnost.  

Pokud navíc rodiče systému českého školství nerozumí, nerozumí ani řeči, které se jejich dítě ve škole učí, nemohou své dítě podpořit. Je tomu často právě naopak: Je to právě dítě, které se stává jakýmsi či doslova „tlumočníkem“.  

Je jasné, že dítě bez podpory své rodiny samo může jen těžko hledat, zkoumat své perspektivy a možnosti. Je uvízlé ve vzorcích svých rodičů či příbuzných. Může sice rozumět nárokům a výzvám vzdělávacího procesu, ale nemá prostě perspektivu, jak je funkčně uplatnit. Pokud mu tuto cestu neukáže sama škola.  

Otázky, které kampaň řeší 

•  Jakou roli může v těchto případech škola hrát?  

• Jak se dá dítě podpořit, ať již v rámci školy či doprovodnými službami?  

• Může jít škola vůbec proti rodině, avšak v zájmu dítěte?