PODCAST Škola pomáhá: Daniel Prokop. Co s nerovnostmi, které škola neumí „vytřepat“ ze systému

Talent nebo urputnost 

Hned v úvodu padne otázka: „Co je Váš hlavní talent, co umíte nejlíp?“ Prokop reaguje: „Já bych řekl, že nemám talent… jestli něco, tak urputnost.“ 

Vzpomíná také na spolužáka z první třídy, který propadl a byl považován za „hloupého“, ale později porážel soupeře v šachovém kroužku. „Tehdy jsem pochopil, že nebyl hloupý, jen měl zřejmě ADHD a škola s ním neuměla pracovat.“ 

Přidává i vlastní zkušenost z gymnázia: „Měl jsem nejdřív pětky z fyziky. Vzal jsem si učebnici na chatu, vyřešil všechny příklady a za čtvrt roku jsem byl třetí v Praze ve fyzikální olympiádě.“ 
Jeho pointa je jasná: méně mystifikovat vrozené „nadání“, víc dětem dávat šanci a čas. 

Co říkají čísla 

Česko patří mezi pět evropských zemí, kde sociální původ nejsilněji určuje vzdělávací dráhu. Nejde však o dědičnost ani o nedostatek vůle, ale o nastavení systému. Jeho roztříštěnost, nedostatek kapacit a chybějící stabilní podporu škol. 

„Náš systém nefunguje jako postupný trychtýř, který by se na začátku snažil maximálně rozvíjet potenciál všech a teprve potom vybíral ty nejúspěšnější pro elitní vysoké školství. Místo toho zúží základnu hned na začátku a pak rezignuje na kvalitu ve vyšších stupních vzdělávání, protože ta základna, která se tam úspěšně dostane, je strašně omezená,“ říká Prokop. 

Český systém je tak zároveň neefektivní i nespravedlivý. Jeho oprava by nebyla na úkor talentovaných dětí, naopak, strukturální problémy poškozují vzdělávání jako celek. Důsledky nejsou jen morální, ale oslabují také ekonomický růst, soudržnost i pocit spravedlnosti. 

Segregace, spolupráce a „vězňovo dilema“ 

Spolupráce škol a zřizovatelů je podle Prokopa zásadní. Bez společných pravidel a sdílené podpory se systém rozpadá na izolované ostrůvky. „Je to skoro jako vězňovo dilema,“ říká. „Každá škola má motivaci optimalizovat svůj vlastní užitek tím, že nepřijímá znevýhodněné děti, jenže když to udělají všechny, výsledek se zhorší pro všechny.“ 

Jako příklad funkční praxe uvádí Krnov, kde se školy po uzavření jedné z nich domluvily, že si žáky z daného obvodu rozdělí rovnoměrně, aby nevznikla nová segregace. Udržet takovou dohodu je nejtěžší, vyžaduje jasná pravidla a oporu v řízení. Prokopa se domnívá, že má stát důsledněji hlídat spádové obvody, posílit řízení pedagogicko-psychologických poraden a nastavit stabilní rámec, který brání rozpadu spolupráce. 

Jak vybírat školu: Dívat se dovnitř, ne na značku 

Rodiče podle Prokopa často přeceňují rozdíly mezi školami, zvlášť na prvním stupni. „Výrazně víc než na značce školy záleží na třídním učiteli,“ říká. Dává praktická vodítka: všímat si bezpečného klimatu, jak škola řeší šikanu a mobily, jak komunikuje s rodiči a jestli umí reagovat na problémy. „Je velká hodnota, když dítě žije v komunitě a nemusíte ho vozit přes půl města,“ vyzdvihuje blízkost školy. 

Smysl má číst zprávy České školní inspekce a nenechat se zmást percentily bez kontextu. „Pražská škola na Vinohradech může být v 90. percentilu, ale když se podíváte jen mezi školy, kde mají rodiče většinou vysokou školu, už je průměrná,“ upozorňuje. Připomíná i tvrdou realitu: „Sedmdesát procent škol v Česku nemá ani školního psychologa, ani speciálního pedagoga.“ O to důležitější je ptát se zřizovatelů, jak to chtějí změnit. 

Základy, na které se nesmí zapomenout 

Debata o „kompetencích budoucnosti“ má smysl, jen když stojí na pevných základech. Prokop připomíná, že bez čtenářské a matematické gramotnosti se děti, obzvlášť ze znevýhodněného prostředí, nikam neposunou. „Těžko někoho naučíte finanční gramotnost, když ji má velmi omezenou čtenářskou a matematickou,“ říká.  

Zároveň zdůrazňuje, že klíčová je implementace změn: modelové školní vzdělávací programy, kvalitní učebnice a dobrý výběr ředitelů v prostředí, které je méně roztříštěné a poskytuje školám oporu. Z výzkumů vyplývá, že výměna ředitele patří k nejúčinnějším intervencím. Ideální ředitel je podle něj především pedagogický lídr se zřetelnou vizí, který dokáže vybrat lidi a vést je a není to hlavní administrativní pracovník. 

Stát nemůže sázet na dojmy 

„Lidé se často nerozhodují racionálně, stát by ale měl,“ říká Prokop. Dává příklad Skotska, kde mají ředitelé už při zápisu přehled o tom, z jakých částí města děti přicházejí a kolik z nich bude potřebovat větší podporu. Díky tomu mohou sestavit tým a přizpůsobit výuku; zároveň se sleduje vzdělávací dráha žáků až po vstup na trh práce.  

V Česku naopak chybí propojení mezi stupni, systematická data o absencích a měření posunu žáků. To živí skepsi, že „nic nefunguje“. Přitom už dnes je vidět, kde je možné začít hned: třeba výrazně nerovnoměrné rozdělení asistentů pedagoga by šlo řešit adresnějším přidělováním zdrojů podle potřeb škol a regionů. Smysl má také přebírání ověřených zahraničních postupů, například z přehledů Education Endowment Foundation, místo vymýšlení všeho od nuly. 

Proč si díl pustit? 

V rozhovoru zazní konkrétní odpovědi na otázky, které často zůstávají u dojmů. Uslyšíte, jak data a analýzy pomáhají řídit školství smysluplněji, proč nestačí záplaty v podobě odkladů a propadání a kde má smysl začít hned. Zaujme Vás, jak sociolog Daniel Prokop rozkládá mýty o nadání a nabízí praktické, daty podložené rady pro rodiče i tvůrce politiky. Zjistíte, že nerovnosti ve školství nejsou neřešitelný osud, ale problém nastavení systému, který lze opravit. A možná Vás inspiruje i jednoduchý recept, který se vyplácí: „urputnost - vydržet.“