PODCAST Škola pomáhá: Karel Müller. Školní kaplan musí především být s lidmi

Okolí školy jako prostor pro hledání sebe sama 

Na otázku, jak škola pomohla jemu, odpovídá s upřímností: největší vliv na něj neměla samotná výuka, ale neformální prostor mimo ni. Klub Halahoj při gymnáziu v Třebíči pro něj byl místem, kde mohl objevovat sám sebe, najít kamarády i životní směr.  

Školní kaplan – průvodce, ne kazatel 

Müller vysvětluje, že školní kaplan není farář v hábitu, který napomíná děti na chodbě. Je to spíš někdo, kdo prostě „je“ mezi lidmi – ať už ve sborovně nebo na školním dvoře. Kromě výuky etiky a biblických příběhů se účastní modlitebních setkání, podpůrných porad s poradenským týmem nebo jen jednoduše „chodí mezi dětmi“. Vnímá jako klíčové být – viditelný, dostupný, oporou. 

Ačkoliv má terapeutický výcvik, jasně rozlišuje svou roli od role psychologa: jeho místo je v duchovním doprovázení a vytváření prostoru pro rozhovor, nikoli v odborné diagnostice.  

Emoce, vztahy a čtyři R 

Výrazné místo v jeho práci zaujímá výuka založená na socio-emočním učení. Karel nadšeně mluví o metodikách RRRR od organizace SOFA, které se zaměřují na čtyři témata: respekt, rozmanitost, resilience a rovnost. 

„To je přesně to, co chci učit,“ říká a zdůrazňuje, že škola má vedle klasických předmětů učit i to, jak rozpoznat vlastní emoce, jak si říct o pomoc nebo jak navazovat zdravé vztahy. Taková výuka podle něj odpovídá potřebám dnešních dětí, které často bojují s úzkostmi, osamělostí i depresemi. 

Dospívající v odporu? Normální fáze 

„Může to být sebevíc zajímavý učitel, může se stavět na hlavu, ale stejně v osmičce nebo devítce – v druhým pololetí – to je skoro nemožný. Tam jsou ty děti v odporu totálním,“ říká s pochopením. 

Odpor k autoritě chápe jako přirozenou fázi dospívání. O to důležitější je podle něj vytvářet bezpečné prostředí, kde se děti mohou vyjádřit a kde je někdo, kdo jim naslouchá. „Já se spíš o ty děti zajímám a chci jim dát prostor, aby se mohly vyjádřit.“ 

Víra bez manipulace 

V otázce víry zaujímá Müller postoj otevřenosti a důvěry. Biblické příběhy ve výuce nabízí jako kulturní a lidské příběhy, nikoli jako dogma. Vede děti k přemýšlení, ale nikoho netlačí. Tento přístup je podle něj zvlášť důležitý v prostředí, kde jsou děti z různých náboženských i kulturních kontextů. 

I rodičům vysvětluje, že cílem jeho hodin není duchovní formace, ale sdílení zkušenosti víry jako součásti osobního i kulturního dědictví. 

Ne všude musí být kaplan 

Müller není zastáncem toho, aby každá škola měla kaplana. „To je výsostná záležitost církevních škol,“ říká otevřeně. Více by podle něj pomohlo systematické vzdělávání o náboženství, které by bylo součástí běžného školního programu. 

„Pak by se nám třeba nestávalo, že se v české společnosti objeví věci jako Islám v ČR nechceme nebo různé konspirace,“ dodává. 

Zároveň ale uznává, že tam, kde o to škola i rodiče stojí, má role kaplana své pevné místo. 

A co děti a sociální sítě? 

V podcastu zazní i téma sociálních sítí a duševního zdraví. Müller je v tomto ohledu zdrženlivý: „Čím později s tím začnou, tím líp.“ Varuje před obsahem, ke kterému se děti mohou dostat například přes Discord, a před nepozorovanou radikalizací. „My dospěláci to často vůbec netušíme.“ 

Při vlastní online tvorbě s kolegou Jakubem Helebrantem se snaží přinášet obsah, který je vtipný, srozumitelný a nezneužívá negativní emoce.  

Přesto přiznává, že si sarkasmus nebo ironii někdy neodpustí. „To jsme dělali třeba za covidu – když byl už pátý ministr zdravotnictví, tak jsme to prostě museli nějak ironizovat,“ říká s úsměvem. 

Víra, která je současná 

Na otázku, zda je „moderní věřící“, odpovídá jednoduše: „Řekl bych, že jsem současný.“ Věří, že víra má být v kontaktu s tím, co se děje kolem nás. Nikoliv vydělená, ale zakotvená v reálném světě. 

Rozhovor s Karlem Müllerem nabízí podnětný vhled do praxe, kde víra, vztahy a duševní zdraví nejsou oddělené světy, ale propojená zkušenost. Zaslouží si vaši pozornost.