Ilustrační foto | FOTO: Freepik
V první části článku jste se dozvěděli, proč je důležité, aby učitel rozuměl vlastní hranici vnímání přijatelnosti nebo nepřijatelnosti chování dětí a proč by měl klást důraz na vlastní autenticitu a vždy jednat s žáky spravedlivě bez ohledu na to, jaké jsou jeho sympatie k jednotlivým dětem či jeho aktuální emoční naladění. Také jste se mohli dozvědět, jak rozpoznat, komu skutečně patří problém – zda dítěti, nebo učiteli.
V interakci s dětmi nás mohou potkat situace, které se dají zjednodušeně rozdělit do čtyř skupin. Za prvé situace, ve kterých má problém dítě. Za druhé situace, kdy má problém učitel. Za třetí situace, kdy máme problém my i děti současně, a nakonec bezproblémové situace, kdy se všichni cítí v pohodě. V této části se na problémové situace zaměříme podrobněji a nabídneme možnost, jak je efektivně řešit.
Když má dítě problém
Všechny děti někdy zažívají problémy. Něco je trápí, cítí se nešťastné nebo jsou z něčeho rozrušené. I když jsme právě ve škole a probíhá vyučování, tyto pocity nemusí souviset s učitelem a s výukou. Děti, stejně jako dospělé, může trápit spousta věcí. Některým učitelům se může zdát, že problémy, které se školou nesouvisí, do ní nepatří. Že není starost učitele, aby se o tyto problémy zajímal a řešil je. Jenže pokud mysl dětí zaměstnávají starosti, bývá pro ně velmi těžké soustředit se na učení. Dokážete si vzpomenout na situaci, kdy vás jako děti něco trápilo tak, že jste se nedokázali na školu soustředit? Ve chvíli, kdy prožíváme silné emoce, nejsme schopni příliš logicky myslet. Možná si teď říkáte, že přece není ve vašich možnostech vyřešit všechny problémy, které děti zažívají – a máte samozřejmě pravdu. Naštěstí ale máme možnost, jak dětem s jejich trápením pomoci, aniž bychom ho řešili za ně. Účast, empatie a aktivní naslouchání jsou dovednosti, které dokáží emoce zmírnit a dítěti pomoci, aby našlo řešení svých problémů samo. Ale co malé děti, dokáží to také? Nebo bychom je měli před problémy chránit a řešit je za ně?
Mělo by být dětství bezstarostné?
My dospělí často nevěříme, že by děti byly schopné řešit své problém samy, zvlášť pokud jsou ještě malé. Někdy máme tendenci si jejich problémy „přivlastňovat“ a podle toho je také řešit. Někteří učitelé dokonce věří, že malé děti by neměly být příliš zatěžovány problémy, protože dětství má být bezstarostné. Shapiro zmiňuje, že někdy zapomínáme, že „schopnost řešit problémy je neoddělitelnou součástí růstu.“ [1] Děti se učí řešit své problémy už od narození a každý problém, který dokáží vyřešit samy, podporuje jejich intelektuální a emoční růst. Hodně učitelů si sice uvědomuje, že je důležité, aby děti uměly řešit problémy a zařazují do výuky „problémové učení“, někdy však zapomínají na to, že děti by mohly být schopny vyřešit i skutečné problémy, které zažívají. Neznamená to, že dětem nemáme pomáhat. Znamená to, že efektivnější, než řešit problémy za dítě nebo mu radit, je pomoci mu, aby nalezlo řešení samo.
Jak dětem pomoci najít řešení jejich problémů?
Tyto a další způsoby chování naznačují, že dítě může mít problém. Co ale dělat, když jako učitelé tento signál zachytíme? Jak dítěti pomoci jeho problém vyřešit, aniž bychom ho řešili za něj nebo mu dávali rady? Když jsou děti rozrušené, většinou nám v tu chvíli ani nejsou schopné přesně sdělit, co se v nich odehrává, často si ani samy nejsou jisté, z čeho přesně jejich negativní emoce pramení. Můžeme se pokusit odhadnout, jak se v tu chvíli dítě cítí a ujistit se, že rozumíme tomu, co se nám snaží svým chováním sdělit – tím, že budeme aktivně naslouchat. Když se dítě bude cítit pochopené, jeho emoce se zmírní a dítě bude schopné lépe pochopit, co se s ním děje. Pak teprve může začít přemýšlet, jak problém vyřešit.
Někteří učitelé mají pocit, že když zkusí rozrušenému dítěti naslouchat a dát mu najevo, že rozumí tomu, jak se dítě cítí, mohou ho tím rozrušit ještě víc. [2] Ve skutečnosti ale vědomí, že někdo rozumí našim pocitům, zmírňuje rozbouřené emoce a dítě se často postupně uklidní, což je nezbytné k tomu, aby mohlo začít přemýšlet, jak svůj problém vyřešit.
Vraťme se k příkladu s Adélou, která vykřikne „Zase tahle blbost!“, když učitel zadává cvičení. Učitel se v tu chvíli může samozřejmě naštvat. Pokud by ale situaci chtěl řešit efektivně, může se na její projevy chování podívat tak, že Adéla možná dává najevo, že má nějaký problém. Učitel se může pokusit jí porozumět pomocí aktivního naslouchání. Rozhovor by pak mohl pokračovat například takto:
Učitel: „Vypadá to, že tohle cvičení vůbec nemáš ráda.“
Adéla: „To teda nemám! Vůbec nevím, co tam mám psát.“
Učitel: „Nerozumíš tomu, co se tam po tobě chce.“
Adéla: „Ne. Nepochopila jsem to ani minulý týden, když jste nám to vysvětloval.“
Učitel: „Aha, už delší dobu ti tahle látka není jasná.“
Adéla: „Od tý doby, co jsem byla nemocná a chyběla jsem, mi matika vůbec nejde.“
Díky tomu, že učitel použil strategii aktivního naslouchání, pomohl Adéle i sám sobě uvědomit si, z čeho její negativní pocity pramení. Adélu matematika nebaví, protože jí od té doby, co chyběla, vůbec nerozumí. Určitě teď bude schopná najít řešení svého problému sama. Může někoho poprosit, aby jí látku, kterou zameškala, pomohl pochopit, nebo si může s pomocí rodičů najít doučování. Možná jí učitel sám nabídne, že jí látku vysvětlí.
Aktivní naslouchání je vlastně ujištění se, že rozumíme tomu, co nám druhý sděluje.
Co když nám ale přijdou projevy emocí i chování z něj vyplývající u dítěte nepřiměřené? Známý přístup respektovat a být respektován [3] vychází z toho, že bychom měli přijímat, že v každé situaci má člověk právo prožívat to, co právě prožívá. Přijímat tyto emoce ale neznamená souhlasit s případným nevhodným chováním, které z nich pramení. Pokud potřebujeme, můžeme vyjádřit oboje zároveň – přijetí emoce i nesouhlas s chováním. Například takto:
Řekli jsme si, jak pomocí naslouchání pomáhat dětem řešit jejich problémy. Co když má ale problém učitel? Jak má v tu chvíli pomoci sám sobě?
Když máme problém my učitelé
Každý z nás se občas ocitne v situaci, kdy chování dětí narušuje jeho potřeby – v situaci, kdy má problém učitel. Asi všichni se někdy cítíme naštvaní, podráždění nebo frustrovaní z toho, jak se děti chovají. Jak jsme zmínili dříve, abychom pro děti byli důvěryhodní a měli s nimi dobrý vztah, měli bychom být především autentičtí a dát dětem najevo, co se uvnitř nás odehrává – sdělit, že nám jejich chování vadí. Někteří učitelé v takové chvíli volí křik, vyhrožování nebo tresty. Není ale jiný způsob, jak si s takovou situací poradit, aniž bychom ohrozili náš dobrý vztah s dětmi?
Efektivní konfrontace
Už jsme zmínili, proč je důležité, aby učitel byl autentický, aby jednal a mluvil v souladu s tím, co se uvnitř něj odehrává. I efektivní konfrontace by tedy měla být autentická. Měli bychom mluvit o sobě, o svých pocitech a o tom, jak nás zasahuje chování dětí. Říkáme tomu já-sdělení. [4] Aby bylo já-sdělení účinné, musí děti pochopit, co přesně učiteli působí problém, jak ho jejich chování zasahuje a jak se kvůli tomu učitel cítí. Proto je důležité popsat, co přesně nám vadí – bez nálepek, soudů nebo hodnocení.
Vraťme se k příkladu, ve kterém se děti hlasitě baví ve chvíli, kdy se snažíte vysvětlit třídě novou látku. Jak by v tu chvíli mohla vypadat efektivní konfrontace? Například takto:
Takto lze popsat to, co nám vadí neobviňujícím způsobem. Učitel tu mluví o sobě, svých pocitech, i o tom, jaký na něj má chování dětí dopad (nestihne s nimi probrat vše, co potřebuje).
Ale co když dítě se svým chováním ani poté nepřestává? Může to mít několik příčin. Pojďme se podívat na jednu z nich. Možná nemá problém jen učitel, ale i dítě – a my jsme tedy v situaci, kdy mají problém oba.
Co když máme problém oba?
Zkuste si představit tuto situaci: chlapec z vaší třídy říká, že vám odevzdal domácí cvičení. Vy ho ale nemůžete mezi odevzdanými úkoly najít, a tak trváte na tom, aby ho napsal znovu. Chlapec odmítá s tím, že vám ho opravdu dával.
Jak řešit situace, kdy dochází ke konfliktu potřeb učitele a dítěte? Máme možnost dítě přinutit, aby udělalo to, co považujeme za nejlepší. Máme také možnost ustoupit a nechat dítě „vyhrát“. Obě tato řešení mají mnohá úskalí, zvlášť, když je budeme používat opakovaně. Je tu ale ještě třetí možnost – můžeme společně s dítětem hledat řešení, které naplní potřeby obou stran – tzv. řešení bez poražených.
Rozhovor chlapce s učitelem, který se rozhodl zkusit hledat řešení bez poražených, by mohl vypadat například takto:
Žák: „Opravdu jsem vám tu práci odevzdal. Nechci ji psát znovu, strávil jsem s tím spoustu času, půjčil jsem si kvůli tomu v knihovně knížky a čekal jsem, že za ní dostanu jedničku.“
Učitel: „Nemůžu ti dát známku za cvičení, které jsem nečetl, nepřipadalo by mi to spravedlivé. Navrhuji, že zkusíme společně vymyslet řešení, které by mohlo vyhovovat nám oběma.“
Žák: „Tak já vám ukážu knížky, které jsem si kvůli tomu půjčil v knihovně, abyste mi věřil?“
Učitel: „Co kdybys ty knížky zítra přinesl, řekl mi, jak jsi s nimi pracoval a co sis o tématu zapamatoval. Nebudeš s tím mít moc práce navíc a já si budu jistý, že ses tím opravdu zabýval.“
Žák: „To by šlo.“
Učitel: „Prima, tak jsme domluveni.“
Závěrem
V tomto článku není již bohužel prostor se řešením bez poražených podrobněji zabývat. Pokud vás zajímá, můžete se o něm dozvědět více v knize nebo v kurzu Škola bez poražených. Tam se můžete naučit i další dvě dovednosti, které jsme v tomto článku představili – aktivní naslouchání a efektivní konfrontaci.
Učení nejlépe probíhá v situacích, kdy se všichni cítíme dobře a nikdo nezažívá žádné problémy. Dovednosti, které jsme zde představili, vám pomohou, abyste vyřešili situace, kdy má někdo problém a aby vaše výuka byla co nejvíc bezproblémová.
[1] SHAPIRO, L. (1998). Emoční inteligence dítěte a její rozvoj. Praha: Portál, s. 109
[2] FABER, A., ELAINE M. (2013). Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly: [rady pro rodiče dětí od 2 do 18 let]. 2., rozš. vyd. Brno: CPress, s. 235
[3] KOPŘIVA, P. a kol. (2008). Respektovat a být respektován. 3. vyd. Kroměříž: Spirála, s. 86
[4] GORDON, T. (2015). Škola bez poražených: praktická příručka efektivní komunikace mezi učitelem a žákem. Praha: Malvern, s. 148
V populaci se nachází přibližně 0,4 procenta transgender osob, přičemž některé z nich si jsou své identity vědomy již od velmi útlého věku. Ve školním prostředí se však stále setkáváme s tím, že vyučující mohou mít neúplné nebo zkreslené informace o transgender problematice, což často pramení z přetrvávajících mýtů a nejasností. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nyní připravuje metodiku, která školám poskytne potřebné vedení a jasné informace ohledně transgender studentů. Přinášíme příběh z praxe, který může učitelkám a učitelům pomoci lépe pochopit tuto problematiku, aby se transgender studenti cítili ve školách příjemně a bezpečně.