Od přirozeného mentoringu k mentorským programům: Využití mentoringu ve školách

Ilustrační foto | FOTO: Freepik

Připomeňme si pro začátek ve stručnosti, co je přirozený mentoring a proč stojí za to se jím zabývat? 

Přirozený mentoring je typ vztahu většinou mezi mladšími, méně zkušenými a zkušenějšími dospělými. Tento vztah má určité kvality, díky nimž dospělí (tedy mentoři či mentorky) dokážou dospívající provázet, podporovat a zvyšovat například jejich motivaci ke vzdělání, školní dovednosti či celkovou pohodu a well-being, čili optimální rozvoj. Je to vztah pečující, podporující a provázející, ve kterém mají obě strany zájem na rozvoji té mladší, méně zkušené. Dochází k tomu prostřednictvím poskytování sociální opory a podpory autonomie dospívajících, a to prostřednictvím vzájemného vztahu.

S přirozeným mentoringem má zkušenost většina z nás: měli jsme starší a zkušenější osobu, kterou jsme se chtěli stát, třeba když jsme byli mladší. Osobu, jejíž dovednosti v oblastech společného zájmu jsme obdivovali, která s námi sdílela své zkušenosti a od níž jsme se učili, na niž jsme se mohli s důvěrou obrátit o radu, která pro nás tímto byla důležitá a inspirativní a dnes na ni rádi vzpomínáme. Takové zážitky s přirozeným mentoringem má mezi lidmi v běžné populaci zhruba 70 %.

Literatura argumentuje, že z důvodu nedostatku přirozeného mentoringu mezi dětmi a dospívajícími ze sociálně znevýhodněného prostředí nemůžou z podpory mentoringu a jeho benefitů děti a dospívající z tohoto prostředí čerpat, je proto nutné zprostředkovávat mentoring formálně prostřednictvím mentoringových programů a intervencí, a to například mezi dospívajícími v rámci sociálních služeb, nebo v prostředí škol, zejména základních. Takových programů v České republice už od 90. let 20. století funguje několik. Nicméně formální mentoring má i svá úskalí a rizika, na která se při jeho organizaci nesmí zapomínat. Management, který zprostředkovává mentoring pro děti a dospívající, se musí umět vypořádat zejména s koordinací a organizací mentoringových dvojic.

Mluvíme tu i o situacích, které se běžně vyskytují v oblastech formálního i neformálního vzdělávání. Jak se může výskyt přirozeného mentoringu konkrétně projevovat ve školním prostředí? 

Je dobré si uvědomit, že například někteří vyučující už pravděpodobně přirozenými mentory či mentorkami jsou. K tomu dojdeme, že je užitečné hledat způsoby, jak je v těchto rolích lépe podporovat. Můj současný evropský výzkumný projekt, který se přirozeným mentoringem zabývá, přináší data o tom, že dospívající ve věku jedenácti až šestnácti let své přirozené mentory či mentorky dovedou identifikovat – když jim vysvětlíme, kdo to obecně je. Dovedou popsat jejich vlastnosti, které vnímají jako podporující a které je odlišují od ostatních dospělých. I vztahy mezi dospívajícími a dospělými, kteří jsou vůči nim v profesionální roli, se mohou rozvíjet a stávat osobnější právě v této pečující, podporující rovině. Z dospělých v profesionální roli, jež mají osobní zájem na rozvoji dospívajících, dospívající cítí, že jim mohou důvěřovat a obracet se na ně o podporu různého druhu.

Mohou to být vyučující nebo vedoucí různých zájmových kroužků nebo uměleckých činností. Právě při nich bývá dospívající se svým vyučujícím v individuálním vztahu – například při hře na nástroj, ve výtvarných činnostech a podobně. Nebo to jsou trenéři a trenérky ve sportovních kroužcích, ve škole zase oblíbení učitelé a učitelky nebo třeba školní psychologové a psycholožky, asistenti a asistentky vyučujících a další. Kvality přirozeného mentoringu se dají lépe využívat právě ve formě přirozeného prostředí dané instituce, kde jsou vztahy mezi dospívajícími a dospělými součástí profese dospělých. Pro školy může být užitečné uvědomění, že když to funguje, jde o velice naplňující vztah s přínosy pro obě strany: jak pro studující, tak pro mentora či mentorku. Přitom přirozený mentoring není vztah, který v rámci institucí vzniká automaticky, jak by se mohlo zdát. Je to vztah, který naplňuje kvalitativní znaky a který dospívající vnímají jako podporující díky důvěře, kterou k dospělým cítí. To se neděje s každým vyučujícím, ale jenom s některými, jak ukázal náš výzkum s dospívajícími. Je to také vztah, který má svou dynamiku – důvěra se postupně buduje a forma podpory dospívajících se mění.

Jak můžeme dospívající v přemýšlení o jejich vlastních mentorech či mentorkách podpořit a povzbudit je, aby přirozený mentoring pro svůj prospěch využívali a vyhledávali?

To jsme se snažili zjistit právě prostřednictvím našeho výzkumu, ve kterém jsme se zabývali zkušenostmi dospívajících v České republice s jejich přirozenými mentory a mentorkami. Zapojilo se do něj 533 žáků a žákyň druhého stupně, převážně od 12 do 15 let. A s padesáti z nich jsme pak dělali rozhovory pomocí otevřeného dotazníku, kde měly identifikovat svého mentora či mentorku a zkusit je popsat. Ukázalo se, že už jenom tato osvěta, otevření tématu o nějakém dospělé, starší nebo zkušenější osobě, která je pro ně důležitá, významná, podporuje je, inspiruje, s níž jsou rádi, pro ně bylo důležité a přínosné. Někteří ze zúčastněných děkovali za to, že jsme jim toto téma otevřeli a umožnili jim o svém oblíbeném dospělém vyprávět. Uvědomili si, kdo jejich dospělí jsou, jak je podporují a jak by je třeba mohli podporovat ještě víc.

Osvěta o tom, co to mentoring je a kdo jsou přirození mentoři a mentorky ve školách, by mohla princip přirozeného mentoringu více podpořit a přispět k jeho většímu využití v rámci školního prostředí.

Co z těchto zjištění vyplývá pro praxi?

Nejnovější přístupy v mentoringu se shodují s naším závěrem, že děti nebo dospívající mají podporující mentory a mentorky přirozeně ve svých sociálních sítích. Jak jsem říkala na začátku, přibližně 70 % z nich tyto mentory a mentorky už ve svém okolí má, jenže o tom neví. Neuvědomují si, jak hodně je tito lidé podporují a jak moc jsou pro ně významní. A už jen samotné otevření tohoto tématu a povídání si o tom je pro ně přínosné.

Mezi nejnovější přístupy patří mentoring iniciovaný dospělými. Intervence v rámci tohoto přístupu je strukturována tak, aby pomáhala dospívajícím si mentory a mentorky samostatně identifikovat. Dávají tedy dospívajícím informaci o tom, kdo je to jejich mentor či mentorka, a umožňují si o této osobě povídat. Nato ji osloví a vztahy dál rozvíjí s nějakým cílem. A protože tam blízkost, důvěra, vzájemnost a empatie už jsou vytvořené, může se vztah díky intervenci ještě více podpořit, posílit a možná třeba zaměřit nějakým směrem, k dalšímu rozvoji dospívajících. A to vše se ukázalo i v projektu Encounter/Setkání – jak je osvěta a otevření tématu přirozených mentorů a mentorek pro dospívající přínosné.

Dostáváme se postupně k formálním mentoringovým programům. Pojďme si je ještě vymezit pomocí mentoringu přirozeného. Proč je vůbec potřeba tyto vztahy formalizovat a co je důležité mít v tomto ohledu na paměti?

Pro děti a dospívající, kteří zážitek z přirozeného mentoringu nemají, vznikají intervence formálního mentoringu. Ty mají za cíl zprostředkovávat přínosy, principy a kvality přirozeného mentorského vztahu dětem, které ke svým přirozeným mentorům a mentorkám nemají přístup nebo pro něž jsou v jejich sociálních vztazích nedostupní.

Formální mentoring se proto snaží zprostředkovat kvalitní individuální vztahy mezi dospívajícími, často se sociálním znevýhodněním, a jejich staršími, zkušenějšími mentory a mentorkami. Těmi často bývají dobrovolníci a dobrovolnice. Mají dospívající podporovat a provázet nějakou zkušeností – podle potřeb, které dospívající díky vztahu pojmenovávají tady a teď. Ani formální programy by tedy neměly být předepsané, předem dané. Nemělo by jít o nalinkovanou pomoc, která směřuje od mentora či mentorky k dospívajícím.

I ve formálních programech je důležitá skutečnost, že jsou si mentor/mentorka a mentee (chráněnec) blízcí. Tato blízkost poté pomáhá formovat podporující, příjemný a důvěrný vztah. Díky tomu začnou dospívající po nějakém čase mentorovi či mentorce důvěřovat a obracet se na ně se svými aktuálními potřebami. A mentor/mentorka je tímto způsobem může podpořit. To jsou hlavní výhody mentoringu – jak přirozeného, tak formálního.

Předpokládám, že i tyto vztahy mají nějakou dynamiku a výsledky se třeba neobjeví hned. Je potřeba si na ně nějakou dobu počkat?

Přesně tak. Přínosy formálního mentoringu se objevují přibližně po půl roce, po osmi měsících, když ten vztah funguje. V tu chvíli se začnou objevovat znaky kvalitního vztahu: blízkost, důvěra a empatie. Může se také stát, že se tyto kvality ve vztahu nevyvinou, protože jde o vztah formální. Když se mentor či mentorka s dospívajícími na začátku vůbec neznají, může se stát, že si „nesednou“ a kvalita podpory a doprovázení se vůbec nerozvine. Existuje riziko, že se vztah rozpadne dříve než po jednom roce. To může mít negativní dopad na dospívající, kteří už mají špatné zkušenosti z jiných vztahů. Další nepříjemná zkušenost s dalším vztahem může mít negativní vliv na jejich sebepojetí, sebedůvěru a podobně. V kvalitních intervencích mentor či mentorka potvrzuje závazek na fungování vztahu po dobu jednoho roku. Dlouhodobost je opravdu důležitá.

Na jaké kvality bychom ve formálních intervencích měli ještě pamatovat?

Další věc je přístup mentora či mentorky k dospívajícím. Aby navázali důvěrný vztah, aby jim dospívající začali věřit, nesmí být kontrolující. Mentor ani mentorka nesmí dospívající někam tlačit, ale přistupovat k nim rovnocenně, s respektem a s důrazem na jejich zájmy, jejich pohled. Musí mít dobrou schopnost empatie, umět se na dospívající naladit. A to není vždycky jednoduché a taky se to nemusí povést. To, že se formální mentoring může rozvinout do kvality a přínosů mentoringu přirozeného, není automatické.

Jak tomu lze v programech pomoci? Hodně věcí, které jste zmiňovala, se dotýkalo i etiky. Jak lze obě roviny podpořit?

Etická rovina je hlavně ve výcviku, mentoři a mentorky musí procházet kvalitním výcvikem a kvalitní pravidelnou supervizí minimálně jednou za měsíc po dobu jednoho roku závazku dobrovolnictví ve formálních programech. A etika je ošetřena prostřednictvím pravidelné supervize.

Nicméně, jak jsem říkala, formální programy mají svá rizika, a ne vždycky se vše povede. Pokud ano, je to skvělé, ale není to úplně automatické. Takže platí, že formální programy a vztahy, které se v nich rozvíjejí, je potřeba dobře ošetřovat. A ano – znamená to hodně práce s vedením programu, supervizí dobrovolnictví a podobně.

Když jsme u formálních mentoringových programů – jaké formy se mohou ve školách dobře uplatnit? Jaký design mohou školní programy mít?

Jednou z možností je mentoring cílený na rozvoj určitých dovedností. Ve dvojici dospívajících s mentorem či mentorkou není kladen takový důraz na budování vztahu a jeho zážitkovost. Od začátku se míří na rozvoj dovedností podle potřeb dospívajících, které nejsou formulované dospívajícími tady a teď, ale jsou už předem dané dospělými v určitém programu nebo před začátkem vztahu. Koordinátoři a koordinátorky formálního mentoringu pak vytipovávají dospívající, pro které by mentoring mohl být přínosný, a domlouvají se s nimi na společných cílech, například na rozvoji školních dovedností, na motivaci ke studiu a podobně. Takovou formou mentoringu by mohlo být částečně i individuální doučování ve školách.

Další forma mentoringu podporuje dospívající v nějakém období přechodu. Studující tak mohou být podporováni například při přechodu ze základní na střední školu nebo ze střední na vysokou. V těchto programech se jako mentoři a mentorky často uplatňují studující ze středních či vysokých škol. Své mentees pak motivují v dalším studiu. Předpokladem je, že spolu ve dvojicí sdílí nějaký společný zájem či aspirace do budoucna. Mentoři a mentorky z řad studentů středních či vysokých škol už mají zkušenost, díky které můžou inspirovat dospívající k podobnému budoucímu studiu nebo je v čase přechodu z jedné formy studia do druhé provést a zároveň podpořit.

Tato forma mentoringu se běžně využívá například u studujících, kteří míří směrem k přírodním vědám, protože v těchto oborech je tradičně nedostatek žen a studujících ze sociálně znevýhodněného prostředí. Takže se využívají studující vysokých škol z technických a přírodních věd, kteří mladší studenty a studentky v těchto vědních disciplínách inspirují a podporují, motivují k budoucímu studiu.

Co formální mentoring podle Vás už není? V jakých případech už se hodí sáhnout raději po jiných, vhodnějších nástrojích?

Formální mentoring není koučink ani poradenství. Mentoring je proces, který probíhá díky individuálnímu podporujícímu a pečujícímu vztahu, který je zároveň důvěrný a vzniká z každodenních interakcí mezi dospívajícími a dospělými v různých sociálních kontextech. Dospívající v něm sdílí svůj zájem se staršími a zkušenějšími mentory a mentorkami, kteří usilují o jeho rozvoj. Stejně tak má dospívající zájem na rozvoji dovedností, ve kterých má mentor či mentorka větší zkušenost. Tento proces se formální mentoringové intervence snaží zprostředkovat.

Koučink naopak nevyužívá kvality takového vztahu, snaží se spíše dospívající nebo koučované někam posunovat, nedává tolik důrazu na koučované, ale staví vztah spíše na kouči/koučce a jejich radách. V koučinku je nerovnost mezi koučujícím a koučovaným výraznější.

A v counsellingu neboli v poradenství se jedná o vztah, v němž profesionální psycholog či psycholožka radí dospívajícím s většími problémy, než může nabídnout mentoring: například s chozením za školu, drogovou závislostí, vážnými psychickými problémy, psychiatrickou diagnózou a podobně. Pro tyto studující nebo dospívající už formální mentoring jako služba vhodný není. Uvedené problémy jsou příliš závažné a mentoring dobrovolníků a dobrovolnic na takové studující nestačí.

Mentoring je ale vhodný například pro studující, kteří mají nějakou potřebu podpory ve škole, v rámci třídního kolektivu, kteří jsou třeba tišší, do kolektivu úplně nezapadají, nebo potřebují podpořit a motivovat ke studiu, trochu vylepšit své dovednosti, inspirovat pro budoucí studium, pro budoucí aspirace a podobně. Mentoring je preventivní podpora, ne intervence vhodná pro řešení závažných krizových situací nebo už rozvinutého závažného problémového chování u dospívajících.

Pojďme se ještě podívat na roli koordinátora či koordinátorky mentoringových programů, jež mohou školy zapojené do projektu Podpora rovných příležitostí při Národním pedagogickém institutu ČR využívat. Nejsou mentory ani mentorkami, ale celý program vedou. Co konkrétně koordinace obnáší?

Vytipovává děti vhodné pro mentoring, vede s nimi rozhovory o tom, co by od mentoringu chtěly nebo očekávaly, jaké by chtěly mentory či mentorky. Potom shání mentory/mentorky a podobně jako s dětmi, i s nimi dělá rozhovor o tom, co očekávají od dítěte, co si myslí, že obnáší jejich role nebo jaký má být jejich přínos v rámci role mentora či mentorky. Potom dává dvojice dohromady, školí mentory a mentorky a zajišťuje jejich pravidelnou supervizi. Zároveň by měl sledovat i spokojenost mentees, tedy svěřenců a svěřenkyň mentoringu, a vlastně průběh celého vztahu, jestli funguje dle očekávání.

Jak s takovým programem na škole vůbec začít? Kde můžeme najít pomoc nebo podporu?

Nejdříve si specifikujeme cíle a vytipujeme si žáky a žákyně. Na začátku je důležité se rozhodnout, jestli má být program určený pro všechny studující, nebo jen pro některé. Na základě toho pak budeme vybírat i mentory a mentorky. Existují také organizace a programy, které mentoring provozují. Můžeme se obrátit na ně nebo na dobrovolnické organizace, které shání dobrovolníky a dobrovolnice pro mentoring. Můžeme také zvážit, zda chceme peer mentoring neboli vrstevnický mentoring, v němž studující z vyšších ročníků vedou a motivují svoje mladší spolužáky a spolužačky.  

I zde se může jako problém projevit, že vyučující na školách jsou už tak přetížení. Právě v takovém případě je důležité nebát se propojit s organizacemi, které mentoring dělají, a dohodnout se s nimi na dodávání mentoringu do školy externě, v podobě vnějšího programu.

Na závěr bych chtěla Vaše sledující odkázat na více informací o mentoringu pro děti a dospívající na stránkách našeho projektu ENCOUNTER, které zmiňují i nejnovější poznatky z tohoto oboru v rámci zahraniční odborné literatury a poskytují také seznam literatury a výzkumů o mentoringu v českém kontextu.

Tip:

Předchozí díly seriálu o mentoringu najdete na Zapojmevsechny.cz:

1. Přirozený a formální mentoring žáků – tipy pro pedagogy | Zapojmevšechny.cz (zapojmevsechny.cz)

2. Využijte přínos vrstevnického mentoringu ve školách: Rozhovor s koordinátorkou mentoringových vztahů | Zapojmevšechny.cz (zapojmevsechny.cz)

Použité zdroje:

[1] Cambridge Dictionary (2023). Mentorship. [online]. Dostupné z: MENTORSHIP | English meaning - Cambridge Dictionary [dat. cit. 16. 5. 2023].

[2] Wikipedie. (2021). Mentee. [online]. Dostupné z: Mentee – Wikipedie (wikipedia.org) [dat. cit. 16. 5. 2023].

[3] Hughes, C., & Carter E.W. (2008). Peer Buddy Programs for Successful Secondary School Inclusion. Paul H. Brookes Publishing Company.

[4] Cambridge Dictionary (2023). Empowerment. [online]. Dostupné z: EMPOWERMENT | English meaning - Cambridge Dictionary [dat. cit. 16. 5. 2023].

This interview is part of the science communication activities of the project ENCOUNTER: Experiences of Youth in Natural Mentoring Relationships that has received funding from the European Union’s Horizon 2020 research and innovation programme under the Marie Skłodowska-Curie grant agreement No 101027291.