Dva hlasy, jeden cíl: Příběh, který změnil výuku angličtiny

Foto zdroj: PROP

Mentorování a nová energie: průvodce v tandemu

Když Broňa po dokončení pedagogického minima nastoupila na Základní školu Boženy Němcové 16 v Přerově, netušila, co vše ji čeká. Práce s malými skupinami žáků a žákyní ze znevýhodněného prostředí měla vlastní rytmus a vlastní nároky. „Start byl opravdu náročný. Bez Ireny bych se v novém prostředí těžko zorientovala a zvládla první týdny,“ přiznává.

Tandem jí dal jistotu a možnost učit se krok za krokem. „Je obrovskou pomocí mít někoho, kdo vás podrží, když si nejste jistí,“ říká Broňa. Podle ní by měl mít každý začínající vyučující po boku zkušeného průvodce. „Mohlo by to snížit odchody z profese,“ myslí si začínající učitelka.

Irena viděla věc z opačné strany. Pro ni byla spolupráce s mladou kolegyní novou energií a čerstvým pohledem. „Dodalo mi to elán a probudilo mě to,“ říká s úsměvem.

Týmová dynamika: Od pozorování k plynulé spolupráci

Spojení Ireny a Broni fungovalo i proto, že obě vyučují angličtinu. „Máme mezi sebou velký věkový rozdíl, ale vůbec nám to nevadí. Neměly jsme žádné konflikty a vždy jsme se domluvily,“ říká Irena.

Broňa zpočátku pozorovala, jak Irena učí. „Říkala jsem si: ‚Nechci hned zasahovat, nejprve musím vidět, jak to dělá ona, jaké používá metody,‘“ vzpomíná. Tento pozvolný přístup jí pomohl lépe pochopit specifika třídy. „Byla jsem fyzicky přítomná, postupně se zapojovala a děti si zvykaly, že jsem tu každou hodinu. Pomalu jsem přebírala více zodpovědnosti a nakonec začala učit sama,“ popisuje Broňa.

Irena tento postup vítá: „Pro začátečníky je ideální. Nemusí hned skočit do hluboké vody, získávají jistotu i zkušenosti. A děti si přitom zvykají na nový přístup.“

Klíčové je podle obou učitelek mít mezi sebou bezpečnou atmosféru, kde si mohou říct cokoliv. „Nebály jsme se upozornit jedna druhou a ani jedna z nás si to nebrala osobně,“ říká Broňa. „Nebyla tam žádná zášť ani obavy, co si druhá pomyslí.“

Tak vznikla souhra, kdy si na začátku úkoly pečlivě dělily, ale dnes jim stačí jediný pohled. Hodina pak běží přirozeně a obě mohou pružně reagovat podle potřeby.

Před tabulí se odehrává ještě jiná a neméně důležitá lekce o tom, jak spolu vyučující dokážou vycházet. Žáci a žákyně sledují, jak spolupracují v klidu a bez konfliktů. A učí se od nich totéž. Vzájemná souhra dospělých jim ukazuje, že i rozdílné názory lze řešit partnersky.

Zároveň dostávají individuální péči. Když jedna vysvětluje, druhá obchází třídu a sleduje, co si žáci a žákyně zapisují. „Můžu je hned opravit, aby si chyby nezafixovali,“ říká Broňa. A díky dvojí přítomnosti se mohou věnovat i nadaným, kteří potřebují složitější úkoly.

Irena zdůrazňuje, že bez respektujícího vztahu k dětem by žádná metoda nefungovala. „Naše škola má žáky a žákyně se sociálním znevýhodněním a jsme hrdí, že se jim můžeme věnovat. Ale musíme si získat jejich důvěru, přiblížit se jim. Pak reagují mnohem lépe,“ vysvětluje.

A pak je tu humor. „Humor, humor, humor, bez toho neumím učit,“ směje se Broňa. Zasmát se, odlehčit hodinu nebo na chvíli odložit učivo, i to pomáhá soustředit se a vzdělávat s radostí.

Angličtina v tandemu: Dva hlasy, dva styly 

Když jsou na hodině dvě, drobné rušivé momenty se téměř vytrácejí. „Víc vidíme,“ dodává Irena. „Když někdo nepíše nebo se mu nechce, můžu k němu hned jít, zatímco hodina běží dál. Sama bych musela zastavit výuku a celá třída by ztratila koncentraci.“

Právě u angličtiny má taková souhra zvláštní význam. „Je to pro děti těžký jazyk, jinak se píše, jinak čte,“ vysvětluje Broňa. „A každá máme trochu jinou výslovnost. To je právě velká výhoda: děti si zvykají, že lidé mluví různě. Až jednou vycestují, přijedou třeba do Anglie, nešokuje je, že každý mluví po svém. U nás tu zkušenost získávají už v hodině.“

Irena navazuje: „Rozmanitost výkladu je velké plus. Každá z nás má jiný styl. Někdy děti úplně nechápou, když něco vysvětluju já, pak to řekne Broňa a oni si jen oddechnou: ‚Aha!‘. Díky tomu si učivo pamatují mnohem snáz.“

Závěrečné poselství: Nechat se překvapit

„Jsem šťastná, že jsem to mohla zažít,“ říká Irena. „Učila jsem všude, od mateřské přes základní školu, hokejisty, fotbalisty, i v psychiatrické léčebně. Už mě jen tak něco nepřekvapí, ale když přišla mladá Broňa, najednou všechno ožilo.”

Obě se shodují, že tandemová výuka by měla být pro začínající vyučující „téměř povinná”. Jejich příběh ukazuje, že tandem není jen o metodách, ale o odvaze sdílet prostor, nechat se inspirovat a nechat se překvapit.