Absence ve škole aneb (skryté) záškoláctví

Ilustrační foto / FOTO: APIV B

Záškoláctví je asi nejčastější výchovný problém, který školy řeší. Někdy děti za školu chodí už na prvním stupni, a samozřejmě nejvíc se to týká středoškoláků. Průměrný žák podle ČŠI zamešká na základní škole asi 93 hodin za rok a na střední škole asi 140. Pokud mají děti absence neomluvené, průměrně to bývá 37 hodin ročně. Jsou ale děti, které zameškají hodin daleko víc. Co s nimi, jak je dostat zpátky do lavic a proč je to pro ně dobré?

Absence ve škole

„Pokud žák dlouhodobě a opakovaně nedochází do základní školy a má neomluvené hodiny, přičemž se zákonnými zástupci žáka není možné se domluvit, škola kontaktuje OSPOD. V takovém případě se totiž evidentně jedná o ohrožené dítě. Situace je složitější, pokud jde o středoškoláka, nebo pokud se jedná o tzv. skryté záškoláctví, kdy žák omluvenky sice má, ale je jasné, že není nemocen, a je viděn mimo školu,“ vysvětluje Petra Novotná, ředitelka pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí. 

Záškoláctví může mít nejrůznější, i skryté podoby a důvody. Žák buď omluvenky nenosí vůbec, nebo si je píše samo, případně je má od rodičů nebo od lékaře.

„Škola musí řešit situace, kdy žák omluvenky nemá, protože tam je evidentní, že se jedná o dítě ohrožené. Nicméně i v situaci, kdy žák omluvenky má a do školy nechodí, se musíme ptát, zda dítěti nebylo upřeno právo na vzdělávání a zda jeho zákonní zástupci jednají v jeho zájmu, když ho nepodporují v docházce do školy. Tudíž opět zvažujeme, zda se nejedná o dítě ohrožené. Zároveň bychom si v rámci prevence rizikového chování měli položit otázku, zda mu nejsou upřeny rovné příležitosti pro vzdělávání,” říká Novotná.

Důvody, které vedou k absencím, mohou být různé. Často se jedná o děti z rodin sociálně znevýhodněných, kdy sami rodiče do školy nechodili a nevidí ve vzdělání hodnotu ani příležitost; mnohdy svěřují větším dětem jejich mladší sourozence na hlídání, a tím jim znemožňují školní docházku. Může jít o rodiče s nízkými rodičovskými kompetencemi, kteří nemají energii a schopnosti na to, aby své dítě argumentačně přemohli a dostali ho zase do školy. Často se u dětí objevují velké problémy – nejen materiální, ale také duševní: deprese, úzkosti, závislosti… Můžou to být ale i rodiče příliš zaměstnaní, kteří nemají čas a kapacitu na dostatečný dohled nad absencemi svého potomka. Někdy jsou absence objeveny s časovým zpožděním, protože se dítěti podaří absence falšovat nebo oddalovat kontrolu docházky. 

Co tedy má škola dělat, když žák do školy nechodí? „Pokud dítě zameškává a nemá dostatek podkladů pro klasifikaci, čeká ho na konci pololetí přezkoušení. Tam se ukáže, jestli má potřebné znalosti. Je nutné zdůraznit, že docházka do školy je zejména věcí rodičů, a pokud ji zajistit nezvládají, je třeba jim pomoci posilovat jejich kompetence,“ zdůrazňuje Petra Novotná.

Neomluvená absence a případová konference

V situaci, kdy má dítě 25 a víc neomluvených hodin, hlásí škola situaci OSPOD, protože je evidentní, že se jedná o ohrožené dítě, kterému je potřeba pomoci vrátit se ke vzdělávání. Jako vhodný nástroj pro řešení situace uvádí Novotná tzv. případovou konferenci, kterou svolává obvykle OSPOD, ale může ji svolat i škola nebo školské poradenské zařízení. Je to platforma, kde se na jednom místě sejdou všichni, kteří k problému záškoláctví mají co říci, tedy např. třídní učitel, výchovný poradce, metodik prevence, ředitel školy, rodič, pracovníci OSPOD, lékař, školní psycholog. Společně si stanoví cíl – v tomto případě návrat dítěte do školy. Dítě je někdy přítomno během celé konference, někdy je přizváno jen na část. Jde o to, aby se vyřešila situace, kdy je budoucnost dítěte vážně ohrožena tím, že se mu nedostává příležitostí ke vzdělávání. „Výsledkem případové konference má být to, že si každý její účastník odnese úkoly, jejichž naplnění má vést právě k tomu, že se dítě vzdělávat zase začne,“ vysvětluje Petra Novotná. Podstatné je, že debata má být konstruktivní, nejde o to zjistit, „kdo za to může“, ale s pomocí facilitátora se soustředit na pozitivní výstupy a změnu. Kontrola úkolů se provádí na další konferenci. 

Případové konference se samozřejmě může zúčastnit také dětský lékař. Ten bývá často ve složité situaci, kdy po něm dítě nebo rodič vyžaduje omluvenky (které není povinen vystavovat), aby tím legalizovali absence ve škole. Škola může lékaře požádat, aby omluvenky vystavoval skutečně jen v situaci, kdy zdravotní stav dítěte docházku do školy neumožňuje, a aby více komunikoval se školou. Výsledkem případové konference může být i to, že se ustanoví soudní dohled nad rodinou, což je druh výchovného opatření ze strany OSPOD, případně (v krajní situaci) může být dítě umístěno do ústavní péče nebo do zdravotnického zařízení, ale to jsou opravdu krajnosti. „Někdy se stane, že případová konference situaci vyřeší, ale pořád záleží hlavně na rodičích a na jejich schopnosti se o dítě řádně starat. Pokud to rodiče neumějí, vyplatí se jim v tom pomáhat,“ zdůrazňuje Petra Novotná.

Omluvená absence – skryté záškoláctví

Jelikož je zodpovědnost za školní docházku dítěte primární zodpovědností rodičů, jsou to také oni, kteří můžou dítěti omlouvat absence. Zejména u menších dětí pak někdy rodiče „kryjí“ záškoláctví například i v případě, kdy nejsou schopni nebo ochotni vstát a dítě do školy vypravit. U starších dětí pak někdy rodiče omluvenkami řeší to, že se mu do školy prostě nechce. 

„Ve chvíli, kdy má dítě absence omluvené, škola toho kromě přezkoušení na konci pololetí moc nenadělá. Je ale třeba rodiče „otravovat“ a neustále jim zdůrazňovat, že není v pořádku nic nedělat a umožňovat zahálku svým dětem,“ vysvětluje Petra Novotná. Občas se stává, že dospívající děti svým rodičům „přerostou přes hlavu“ a zejména osamělí rodiče pak snadno povolí a píšou svým teenagerům omluvenky, aby rodina neměla problémy. 

„Rodičovství je kompetence, která se dá naučit. Je možné zapojit místní sociálně aktivizační služby pro rodiny, neziskovky nebo středisko výchovné péče. Podpůrně mohou rodiny docházet i do pedagogicko-psychologické poradny, kde mohou s pracovníkem probírat a řešit svou situaci,“ říká Novotná. I v těchto situacích je vhodné svolat případovou konferenci a situaci dítěte řešit komplexně. A to je právě ta úloha školy – pracovat v týmu školního poradenského pracoviště, pravidelně se s rodiči scházet, stanovovat si reálné cíle a vyhodnocovat je ve stanovených termínech. Ve školách, kde se nám daří potíže řešit, to probíhá asi takto: Výchovný poradce nebo metodik prevence přinese případ na setkání školního poradenského pracoviště. Pojmenují problém dítěte, pokud mají nejasnost, přizvou si ke konzultaci metodika prevence při PPP, který jim poskytne zpětnou vazbu, a společně opět zkusí naplánovat další postup. To se neustále opakuje.

Fobie, úzkostné poruchy a deprese

Zatímco některým dětem se do školy prostě nechce, případně si nevytvořily návyk na pravidelnou práci, neustále narůstá počet dětí, které do školy nechodí, protože to prostě nezvládají kvůli psychickým problémům. Depresivní a úzkostné poruchy, případně dokonce fobie ze školního prostředí nejsou mezi dětmi ničím výjimečným. „Je opravdu třeba zjistit, jestli absence nejsou způsobeny tímto druhem potíží. Řešení je totiž samozřejmě naprosto odlišné a vyžaduje práci odborníka,“ zdůrazňuje Petra Novotná z PPP v Ústí nad Orlicí.

Jak může vypadat řešení, pokud má dítě fobii? „Dítě si přináší diagnózu od odborného lékaře (tedy psychiatra), poradna po vyšetření nastaví individuální vzdělávací plán a zváží i přidělení hodin pedagogické intervence. Dítě se vzdělává doma, ale například dvakrát týdně odpoledne dochází do školy, kde s učitelem řeší případné potíže, na které doma narazilo, a také dochází k přezkušování a koordinaci dalšího vzdělávání. Vše probíhá bez přítomnosti ostatních dětí. Postupně se pak může přidávat i čas dopoledne, kdy dítě alespoň několik hodin v týdnu tráví ve škole se spolužáky,“ popisuje Petra Novotná, jak si dítě může znovu přivyknout na školu. 

Problém je, když se dítě pohybuje jen ve zdravotnickém systému. Psychiatr mu diagnostikuje úzkostnou poruchu a fobii, dá mu léky, omluvenku a znovu si ho objedná za dva měsíce. „Bohužel se pak může stát, že dítě sedí několik měsíců doma, sociální izolace se prohlubuje a fobie se jen zhoršuje. Cílem by přitom mělo být, aby se vrátilo co nejdřív zase do školy. Společně hledáme ve škole pedagoga, tzv. styčného důstojníka, který s poradnou a rodinou těsně spolupracuje a v hodinách pedagogické intervence koordinuje vzdělávání dítěte včetně komunikace s ostatními vyučujícími,“ dodává Petra Novotná. „Bylo by velmi vhodné, aby dítě s úzkostmi, depresí nebo fobií mohlo pravidelně docházet na psychoterapii hrazenou pojišťovnou; bohužel má tuto možnost jen velmi málo z nich. Cílem těchto činností je probudit zájem a aktivitu. V optimálním případě se na jednotném postupu domlouvám např. s lékařem nebo klinickým psychologem, který má dítě ze zdravotního hlediska v péči,“ uvádí Novotná.

Dítě se závažnými psychickými obtížemi může například využít i služby denních stacionářů pro adolescenty (zdravotnická zařízení). Tato zařízení se bohužel vyskytují v rámci zdravotní péče v České republice ojediněle. Bližší informace najdete například na stránkách denního stacionáře pro adolescenty Psychiatrické kliniky Ke Karlovu v Praze. Dospívající děti do 18 let potřebují pro absolvování pobytu doporučení praktického lékaře, psychiatra anebo kurátora. Pobyt bývá celodenní a péči hradí pojišťovny. Součástí programu je zejména individuální a skupinová psychoterapie. Ve stacionáři je zajištěna individuální výuka podle osnov základní školy, kam dítě dochází. Středoškoláci a vysokoškoláci se učí formou samostudia. 

Záškoláctví na střední škole

Když rodina zanedbává povinnou školní docházku, má pedagog ze zákona povinnost situaci řešit. Jenže co když začne absentovat student na střední škole nebo na učilišti? „V tu chvíli už ho nejde nijak „donutit“, aby školu navštěvoval. Neměli bychom to ale nechat být, protože je vždycky škoda, když mladý člověk ze vzdělávacího proudu vypadne a skončí jen se základním vzděláním,“ říká Petra Novotná a dodává, že častým případem jsou chlapci a děvčata z učilišť, kteří střídají školní a praktickou výuku. Než si někdo všimne, že nikam nechodí, může uběhnout poměrně hodně času. Dalším příkladem jsou záškoláci, kteří například z obav z testů nebo protože chtějí trávit čas se svou první láskou, nějakou dobu zanedbávají docházku, a potom už se bojí vrátit. „Takový student potřebuje především podporu, i když už je skoro dospělý,“ zdůrazňuje Petra Novotná: „Když si výchovný poradce všimne, že má student zvýšené množství absencí, pozve si do školy rodiče. Je dobré, když jim předá kontakt na pedagogicko-psychologickou poradnu, a ze zkušenosti musím říct, že se rodiče většinou ozvou a přijdou – buď sami, nebo i s dítětem.“ Otázkou pak zůstává, co se v rodině děje a zda je někdo skutečně ochotný situaci řešit.