Chci, aby naše škola byla pro všechny: Podpora vyučujících a žactva na ZŠ Kojetín očima ředitele

Foto zdroj: PROP

Jak byste představil Vaši školu? 

Základní škola Svatopluka Čecha 586, Kojetín je úplnou základní školou s 9 ročníky a přípravnou třídou. Aktuálně ji navštěvuje přibližně 140 žáků a žákyní. Převážnou část tvoří děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, kterých je aktuálně zhruba 82 %. V minulosti to bývalo i 100 %. U nás ve městě funguje ještě druhá základní škola, kterou navštěvuje více žáků a žákyní z majoritního prostředí.

Složení žactva obou škol bylo historicky ovlivněno polohou, děti z minoritního prostředí to měly blíže k nám. Spádová oblast je nicméně jen jedna a rodiny si školu volí sami. Mým záměrem, když jsem nastupoval, bylo školu obměnit, aby nebyla jen pro děti ze znevýhodněného prostředí. Částečně se to daří tím, jak pracujeme a jaký máme ve městě ohlas. Kdyby se nám podařilo dostat se na podíl 50/50, považoval bych to za úspěch.

Co podle Vás může rodiče přesvědčit, aby dali přednost právě Vaší škole?

Jsme základní škola se standardním programem a podle toho se žáky a žákyněmi pracujeme. I přes auru romské školy nabízíme bezpečné prostředí a standardní výstupy. A samozřejmě zázemí – počítačovou učebnu, kuchyňku, dílny, tělocvičnu a hřiště. Velkou výhodu je též menší počet žáků a žákyň ve třídách – průměrně 12 až 13, proto s nimi můžeme pracovat velmi individuálně. V každé třídě je vyučující a zároveň asistent nebo asistentka pedagoga. V běžných kolektivech se 30 žáky je těžší udržet si přehled o tom, co se mezi nimi děje. Pro nás je výhoda, že naše děti jsou velmi transparentní. Hodně drží při sobě, nemáme tu znesvářené tábory, je to skoro až komunitní prostor. Když se děje něco špatného, víme to brzy.

Co pomáhá tomu, aby se u Vás děti cítily dobře?

Za mě je to taková klasika – mírné, ale pevné nastavování hranic a důslednost při jejich vyžadování. Funguje lidský, vysvětlující a individuální přístup, pokud to jde. U nás máme malé kolektivy, takže každý žák a každá žákyně je vidět a slyšet. Pokládám za důležité, aby byly názory dětí vyslyšeny. Například včera za mnou bylo asi 10 žáků, se kterými jsem řešil jejich fungování tady ve škole. A stejným způsobem funguje celý pedagogický sbor.

Hodně důležitá je pro nás také přípravná třída pro předškolní děti. Přiblížíme jim, co je v 1. třídě čeká. Ze socializačního hlediska si zvyknou na odloučení od rodičů, prarodičů. Přechod do školy je pro ně pak snazší.

Jaké odborníky máte ve školním sboru a jak spolupracujete s dalšími institucemi?

Máme jednoho výchovného poradce pro první stupeň a jednoho pro druhý, a také kariérového poradce z projektu Podpora rovných příležitostí (dále PROP) na 0,2 úvazku. Náš výchovný poradce se ale problematikou zabývá i mimo tento úvazek. Je pro nás stěžejní, aby si žáci a žákyně 9. tříd dali přihlášku k dalšímu vzdělávání. Snažíme se je podpořit i různými externími programy, například exkurzemi do škol a učilišť. Odhadem 80 % žáků a žákyň na střední školy a učiliště jde, ale je složitější zjistit, kolik jich studium dokončí.

Dále máme metodika prevence a také speciálního pedagoga, který vede hodiny speciální pedagogické péče. Je tu hodně dětí, které tuto pomoc potřebují. Usiloval jsem o školního psychologa, ale bohužel jsme nikoho na kratší úvazek nesehnali.

Co se týká podpůrné sítě v organizacích, spolupracujeme se Střediskem výchovné péče Tršice a Hranice, s pedagogicko-psychologickými poradnami v Přerově a Kroměříži, případně s dalšími institucemi. Záležitosti, které jsou už intervenční, řešíme s OSPOD (Vyškov, Přerov, Prostějov). Tento model je funkční a díky tomu, že jsme poměrně malá škola, ví o problémech žáků a žákyň celý pedagogický sbor. Informace jdou vždy včas k těm, kteří je potřebují vědět.

Jak probíhá spolupráce s rodinami dětí, které vyžadují větší podporu? 

Ve většině případů je spolupráce přínosná a standardní. Ale samozřejmě jsou i zákonní zástupci, se kterými je složitější komunikovat. Například bývá problém dodržet domluvený termín setkání. Výsledkem jednání má být řešení výchovného nebo kázeňského problému. Důležitá je pak samozřejmě domluva doma a je otázkou, jestli proběhne, nebo ne. Podpora našich cílů ze strany rodin není často tak vysoká, jak bychom si přáli. Ale to je, myslím, problém i všude jinde.

V nedávné době jsme měli dva případy, kdy byli žáci dočasně umístěni do střediska výchovné péče. Návrat do školy proběhl hladce a u obou došlo ke zlepšení chování. Když za nimi pracovnice přijely, bylo to shledání velmi přátelské, což považuji za úspěch. Ne vždy se ale setkáváme s pochopením ze strany rodičů – někteří z nich považují takovou pomoc za zbytečnou nebo ji vnímají jako trest. To pak představuje komplikaci, která brání efektivní intervenci.

Jak u Vás ve škole funguje spolupráce a komunikace v pedagogickém sboru?

Myslím, že základem je otevřená komunikace. Každý týden probíhá krátká porada, na které se řeší provozní věci, ale také výukové nebo výchovné problémy. Pokud mají vyučující nebo jiní zaměstnanci či zaměstnankyně školy připomínku, dotaz, podnět, dveře mají u mě otevřené kdykoliv. Doufám, že se nám daří udržovat pozitivního ducha kolektivu. Ostatně všichni pracujeme na stejném cíli – vzdělávat a vychovávat děti, ale zároveň si udržovat zdravou míru nadhledu a nenosit si starosti domů. Učitelé a učitelky se podporují i navzájem, na problém tu člověk nikdy není sám.

Využili jste koučovací podporu vedoucích pedagogických pracovníků z projektu PROP. Kolik osob z Vaší školy se jí účastnilo?

Nejprve bych k podpoře pedagogického sboru poznamenal, že před 10 až 15 lety tu už byly projekty, které se zaměřovaly na psychohygienu a další měkké dovednosti, ale témata se vyčerpala a od té doby se nedělo nic. Proto mi přišlo zajímavé čerpat z projektu PROP koučovací podporu vedoucích pedagogických pracovníků. Kromě toho, že jsem se sám zúčastnil, jsem tuto možnost nabídl kolegovi, výchovnému poradci.

Jak tuto zkušenost hodnotíte?

Velkým problémem bylo sehnat dobrého kouče. Nakonec se vše podařilo a ve výsledku šlo o velmi prospěšnou věc. Může to znít hodně obecně, ale koučovací proces umožní člověku pojmenovat některé skutečnosti, například přetíženost, hrozbu syndromu vyhoření, a dá možnost udělat si v nich pořádek, stanovit si vizi. Pro mě se cílem staly stanovení priorit, psychohygiena a další záležitosti. Koučink bych doporučil každému, kdo na sobě chce pracovat, kdo se touží posunout a nebojí se překročit komfortní zónu. Tato zkušenost pro mě byla natolik inspirativní, že jsem sám nastoupil studium koučinku. Dovednosti, které jsem získal, se snažím uplatňovat přirozeně, bez pojmenování toho, že je to koučink – například při konverzaci s kolegy a kolegyněmi.  

Stinnou stránkou koučovací podpory jsou omezené finanční možnosti. Honoráře kvalitních profesionálních koučů jsou pro školství často nedosažitelné. Například sazba 1200 Kč za hodinu, která byla nastavena v projektu PROP, je ve srovnání se soukromým sektorem spíše nízká. I tak jsme se s tím dokázali poprat.

Proč jste se rozhodli zapojit supervizi? Jak ji učitelský sbor přijal?

Moje zadání bylo jednoduché – potřeboval jsem, aby u učitelů a učitelek, a do určité míry i u asistentek, došlo k posunu, sebereflexi a k překročení komfortní zóny. Zároveň jsem ale chtěl, aby byl celý proces nenásilný a nikdo se nezačal hroutit. Supervizorku se nám podařilo sehnat díky pátrání v okolí i osobním doporučením paní koučky, se kterou jsme spolupracovali. Dojížděla k nám a během několika setkání pracovala jak se skupinou, tak individuálně s jednotlivými vyučujícími. Šlo o to, aby sami odhalili, co umí, co mohou zlepšit, kde mají rezervy. Někteří to vnímali jako velký přínos, jiní jako zásah do osobní zóny. Nebyl v tom ale přímo odpor, spíš lehká nedůvěra.

Nyní projekt končí a finance na podporu nejsou, takže nemůžeme pokračovat. Rád bych i do budoucna pedagogickému sboru nabízel rozvoj měkkých dovedností. Třeba ne pravidelně, ale cyklicky. Věci, které běžně děláme a které známe ze vzdělávání i pedagogické praxe, totiž časem upadají do stereotypu. Ne že bychom je zapomněli, ale přestáváme je aktivně využívat.

Využili jste i mediaci konfliktních situací. Byla přínosná, v čem Vám pomohla?

Paní mediátorku jsme oslovili s tím, aby nám pomohla s řešením výchovných kauz. Problémem ale byla nedochvilnost zákonných zástupců, kteří se nezvládli dostavit v dohodnutý termín. Museli jsme pak problém řešit bez jejich přítomnosti. I tak to bylo přínosné, učitelé a učitelky získali zpětnou vazbu. Teď vědí, co dělají dobře a co můžou zlepšit.

Pohled mediátora je pro mě velmi důležitý, protože jde o pohled zvenčí, který bývá nestranný. Když něco řešíme, trpíme provozní slepotou, často opomeneme něco důležitého. Kromě toho oceňuji i rovinu teoretickou, mediátorka nám poskytla metody a postupy, jak problémy řešit. 

Jak pracujete s podporou kolegů a kolegyň navzájem?

Systematicky se snažím podporu mezi kolegy a kolegyněmi rozvíjet. Výchovný poradce, kariérový poradce, já jako ředitel – každý se věnujeme své oblasti a máme svou odpovědnost, stejně jako jednotliví vyučující. Důležité je sdílení informací, aby v případě potřeby mohl někdo nabídnout kolegovi či kolegyni konkrétní podporu. Já v tom vystupuju spíš jako koordinační a manažerský článek. Když je potřeba, deleguju úkoly tak, aby se podpora efektivně propojila. Pokud jde o mezilidské vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnankyněmi, řeším je zpravidla já nebo paní zástupkyně.

Jak u Vás ve škole pracujete s asistenty a asistentkami pedagoga a jak nastavujete jejich roli ve třídě? Často se setkáváme s tím, že nemají adekvátní vzdělání pro odbornou podporu. Jak s tímto pracujete?

Problémem je, že asistentem či asistentkou pedagoga se může stát kdokoliv, kdo si udělá příslušný kurz – není vyžadováno žádné další pedagogické vzdělání. Tato pozice je proto velmi závislá na osobním nastavení jednotlivce. Kurz je spíše formalitou, která umožňuje asistenta nebo asistentku zaměstnat, ale o kvalitě jejich práce rozhoduje především to, zda mají pro tuto roli předpoklady a chuť na sobě pracovat. Je proto důležité jasně vymezit jejich kompetence, co mohou a nemohou dělat.

Mně osobně by se velmi líbil model tandemové výuky, tedy přítomnost dvou pedagogů nebo pedagožek ve třídě. Chápu ale, že z ekonomického hlediska je to velmi obtížně realizovatelné. Když to shrnu: asistenti a asistentky pedagoga mohou být velkým přínosem, pokud se zapracují, spolupracují s vyučujícími a mají pro tuto práci přirozený talent.

Jak vnímáte podporu ze strany MAP, je pro Vás užitečná? 

Co se týče spolupráce v rámci MAP, podílíme se spíše na jiných projektech. Současně se v rámci NPI snažíme vyhledávat školení, která jsou bezplatná, protože finančních prostředků na další vzdělávání pracovníků a pracovnic není mnoho. Chceme ale, aby měli možnost se i nadále profesně rozvíjet. Té práce ve školství je při běžném procesu tolik, že o tom budu přemýšlet až v dalším školním roce. Teď jsme byli dost vytížení programem PROP, další aktivity budeme řešit až následně.

Využili jste v rámci projektu i další nástroje zaměřené na žáky a žákyně či volnočasové aktivity?

Měli jsme ještě personální podporu, a to asistenta pedagoga pro žáky a žákyně se sociálním znevýhodněním, což byla velká výhoda. Dále pak pracovníka volnočasových aktivit, který byl také přínosem. Mohli jsme podpořit různé volnočasové aktivity a projekty, na které by jinak nebyla kapacita. Využili jsme také přímou podporu žáků a žákyň, primárně doučování, které je nedílnou součástí naší práce. Velmi užitečný byl také snídaňový klub. Dnešní děti mají velký problém s tím, co snídají, a jestli vůbec snídají. Naučily se také zásady správného stolování.

Jak hodnotíte přínosy i limity projektu z pohledu Vaší školy?

Je to velmi prospěšná věc, a to jsme zdaleka nevyužili vše. Velkou rezervu ovšem vidím v celkové připravenosti projektu. V průběhu docházelo ke změnám v nastavení, kdy se měnily i podmínky, a to se mi příliš nelíbilo. Oproti tomu např. šablony byly koncipovány přesněji, vše bylo jasně dané.

Jako určitou rezervu vnímám možnost, aby alespoň některé z těchto nástrojů mohly fungovat formou přímého financování – ať už v rámci tohoto projektu, nebo jiného školního programu. Jsou to užitečné věci a ocenil bych, kdyby bylo možné alespoň část z nich hradit jako přímé náklady, bez nutnosti projektové dokumentace a složitého vykazování. Pokud bude politická vůle některý z těchto nástrojů převést do systému přímého financování, byl by to velký úspěch.

Foto zdroj: PROP

Foto zdroj: PROP

Foto zdroj: PROP

Foto zdroj: PROP