Rivalové, nebo spojenci? Ze vzájemné spolupráce asistenta pedagoga a třídního učitele nejvíce vytěží především děti. Najděte společnou cestu, jako to dokázaly kolegyně z jedné pražské základní školy v našem článku.
Jako asistentka pedagoga pracuji pátým rokem. Můj pracovní i osobní vztah s třídní učitelkou, mou kolegyní, tedy už prošel určitým vývojem.
Pro nás obě začínala naše spolupráce jako nová zkušenost. Před svou poslední mateřskou dovolenou jsem pracovala ve škole jako vedoucí školního klubu. Věděla jsem, že na tuto pozici po mateřské nastoupit nechci. Naopak jsem si s vedením domluvila, že mě zaměstná právě jako asistentku pedagoga. Nastoupila jsem ve svých čtyřiceti letech jako matka tří dětí (12, 9 a 3 roky) k bezdětné svobodné dvaatřicetileté kolegyni, která poprvé měla třídnictví. Ještě v době rodičovské dovolené jsem jednou jela s touto kolegyní na školní vzdělávací program (ŠVP) jako zdravotník, takže jsme měly možnost se trochu poznat už před nástupem.
Pozicí asistentky pedagoga jsem skloubila touhu po smysluplné práci s praktičností pracovní doby pro mou rodinu. Sama pro sebe jsem si dopředu ujasnila, jakou bych chtěla mít ve třídě pozici. Neměla jsem žádnou ambici jakýmkoli způsobem zasahovat do formy a obsahu vyučování. Na druhou stranu jsem ale chtěla, aby mi byla dána důvěra v tom, jakým způsobem budu pracovat s dětmi, které mi budou nakonec svěřeny. To jsme si také před začátkem školního roku s kolegyní vyjasnily. Zároveň jsme se utvrdily v tom, že nebude na škodu, když si vzájemně řekneme, pokud se nám nějaké metody té druhé budou zdát špatné.
Ze začátku jsme pochopitelně našlapovaly opatrně, ale zhruba do pololetí se náš vztah ustálil na profesionální úrovni a do dnešních dní se vyvinul v profesní přátelství. Já jsem se od kolegyně naučila trpělivosti a důležitosti lpět na pravidlech. Teprve teď po letech sklízím plody své práce ohledně úspěšného nastavení optimálního klimatu ve třídě. Děti jsou samostatné, znají a ve většině případů plní své povinnosti a třída je ve škole brána za bezproblémovou. Kolegyně si ode mne naopak často nechala radit v otázkách z pohledu rodiče a často nakonec na mou radu přistoupila.
Pochopitelně nastalo několik situací, kdy jsme jedna s druhou nesouhlasily, ale nikdy jsme tento rozpor neřešily před dětmi nebo rodiči. Vždy v soukromí a nikdy jsme ho nenechaly být a dořešily ho.
Kolegyně mi pomohla před dětmi vybudovat rovnoprávnou pozici. Zároveň si děti plně uvědomují, že ona je tím, kdo má ve třídě hlavní slovo.
Náplň hodin a obsah učiva nadále připravuje moje kolegyně, třídní učitelka. Společně pak před každou hodinou v rychlosti řešíme, na co se v hodině soustředit. Každý den po vyučování si cca na 30 minut společně zhodnotíme uplynulý den a naplánujeme si další. Poté si rozdělíme přípravu a pustíme se do práce. Pokud máme před sebou větší akci – projekt nebo výlet – jsou naše schůzky pochopitelně delší.
Na harmonizaci našeho profesního vztahu jsme od začátku obě pracovaly a také ušly kus cesty. Ve složitém školském systému a prostředí jsme vědomě pracovaly na tom, aby byl náš vztah naplněn důvěrou. Jsme vzájemně loajální a můžeme se spolehnout, že si svoje problémy nikdy nebudeme řešit přes někoho dalšího. To je velmi uklidňující. Asi jsme měly štěstí, protože máme podobný pohled na to, co je pro děti na prvním stupni důležité, a také vyznáváme stejné životní hodnoty.
Myslím si nicméně, že je možné vybudovat dobrý profesní vztah, i pokud jsou kolegové ve svém přístupu odlišní. Jen to vyžaduje více sebeovládání.
Motivace je u dítěte s PAS klíčová pro upevňování chování, které od něj vyžadujete. Dítěti s PAS často chybí vnitřní motivace, neřekne si například: „Budu hodný, abych udělal radost panu učiteli“. Je tedy dobré zaměřit se na motivaci vnější. Odměnové systémy jsou funkční i v oblasti prevence, motivují dítě k práci a k žádoucímu chování. Bodový nebo žetonový systém navíc přináší aspekt hry a umožňuje dítěti věnovat se tomu, co ho skutečně baví a co má rádo.
Komunikace, chůze nebo posezení u oběda s člověkem se zrakovým postižením si žádá jen pár základních pravidel a spokojenost zavládne na straně jeho i průvodcově.
Individuální vzdělávací plán (IVP) může být pro žáka se sociálním znevýhodněním účinným podpůrným opatřením. Jak na pedagogickou diagnostiku a jak následně stanovit a vyhodnotit vzdělávací cíle? (Ilustrační foto. | FOTO: APIV B)