logo
logo
Rozhovor s asistentkou pedagoga: „Doučování je zábavná a různorodá práce plná důvěry.“

Rozhovor s asistentkou pedagoga: „Doučování je zábavná a různorodá práce plná důvěry.“

01.06.2023
Petra Melecká, Karel Primas
Učitel/učitelka
Asistent/ka pedagoga
Anděla Heřmánková působí jako asistentka pedagoga na Základní škole Korunovační v pražské části Bubeneč a již čtyři roky se v této škole věnuje i individuálnímu doučování žáků-cizinců. Jak podněcuje motivaci žáků k doučování? Jaké pomůcky využívá a proč klade důraz na pravidelnou komunikaci s učiteli žáků? Proč vnímá doučování jako zábavnou činnost a jaké další výhody přináší individuální doučování s dospělým žákovi? Podrobnosti se dozvíte v rozhovoru.
Obrázek článku

Ilustrační foto | FOTO: Freepik

Jak dlouho se věnujete této práci?

Na základní škole Korunovační na Praze 7 jsem pět let, doučování se zde věnuji čtyři roky. Paní učitelka, u které jsem začínala jako asistentka, mi doučování nabídla, protože jsem učila doma svoji dceru. Tu jsem učila celý první stupeň, takže mi nechyběly zkušenosti. Později jsem doučovala ještě několik dětí svých známých. Baví mě to, je to pro mě víc zábava než povinnost.


Co Vás na tom baví nejvíc?

Mě na tom nejvíc baví, jak je to různorodé – vlastně ani jedno dítě a ani jeden den není stejný. Asi bych ani nedokázala dělat něco, co se opakuje. Jeden týden je nějaký, druhý týden vypadá zase jinak.


Co doučujete?

Doučuji především češtinu, ale protože už to dělám pár let, učitelé chtějí, abych doučovala i další předměty, jako například matematiku. Ale pořád doučuji hlavně češtinu, protože pracuji především s žáky-cizinci a pro ty je důležité si osvojit český jazyk. Takže když si o něčem povídáme, oni ani neví, že už se vlastně učí. Občas se dětem nechce, nemají dobrou náladu, ale protože mám již dost zkušeností, k doučovaní se umím dostat i rafinovaně. Někdy třeba děti prožívají obtížnou situaci v soukromí, se staršími dětmi má potom takový rozhovor i podpůrný účinek. Výhodou je v tomto případě i to, že některé děti znám už několik let. Normálně je hodina přibližně čtyřicet pět minut, ale mám třeba i jednu holčičku, která zůstává dvě hodiny. Když mám čas, ráda se jí věnuji. Protože je mi líto, když se mi s něčím chce svěřit nebo něco řešit, jí říct: „Hele, já už musím jít.“ Když nepospíchám, ráda s ní posedím, třeba si uděláme čaj, dáme si sušenky. To je moc fajn, ta důvěra je na tom hezká.

Pokud také například má některé dítě rodiče, kteří mluví jen anglicky nebo jiným cizím jazykem, a nemá českého partnera k rozhovoru, tak jsem pro něj jakási „spojka“ k českému jazyku. Takové děti se mnou často zůstávají na doučování déle.


Řekla byste, že důvěra je pro doučování podstatná, resp. je při něm hodně důležitá?

Já bych řekla, že si hlavně musíme být navzájem trošičku příjemní. A ta důvěra určitě, protože… třeba právě s tou konkrétní dívkou, o které jsem mluvila, tam to funguje naprosto jasně. Sama mi řekla, že já a její paní učitelka třídní jsme pevné body v jejím životě – když se něco děje, tak se nám svěří.


Říkala jste, že s každým dítětem je to jiné. Máte nějaké konkrétní tipy, co byste poradila, jak děti motivovat, co dělat, když mají „pitomou náladu“?

To je právě ta obtížná věc. Vycházím z reálné situace. Některé děti se nechtějí učit. Proto já nenabízím jenom to, že se učíme, je také potřeba vymyslet nějakou odměnu. Máme k tomu například nějaké hry, slovní kopanou nebo pexeso nebo cokoliv, co je zajímavé a zahrajeme si na konec. Děti vždycky říkají: „Už to bude, už bude ta hra?“, „Už bude to pexeso?“ A já řeknu: „Ano, tak počkej ještě chvilku, ještě uděláme jeden úkol,“ a oni se potom už ani nebrání. Doučuji například od první třídy jednu holčičku, která byla absolutně proti všemu, na všechno říkala „ne“, „nechci“, „nebudu“, a díky těmto postupům časem trochu změnila své chování.

Někdy to ale vyloženě nejde, takže když dítě nechce vůbec, řeknu: „Hele, tak dneska se učit nebudeme, tak si budeme povídat, co bylo doma, co jsi dělal/a o víkendu, kde jsi byl/a?“. Povídáme si třeba o Praze, kam se dá jít, protože většinou děti cizinců Prahu a okolí příliš neznají. Je to pro mě příležitost dát jim tipy, vzbudit zájem, aby neseděly jen doma s mobilem, ale vyrazily ven.

I to, že si s nimi povídám, je pro ně zábava a chodí na doučování rády. Ještě se mi nestalo, aby některé dítě řeklo, že je mu to tak nepříjemné, že už nepřijde. Doučuji v průměru sedm dětí a chodí ke mně celé roky, nikdo mi neřekl: „Nebudu chodit, mě to nebaví.“


Takže doučujete především žáky-cizince?

Jenom. Jako asistentka pedagoga se samozřejmě zabývám běžně všemi dětmi ve třídě, ve které pracuji, ale na doučování docházejí jenom žáci-cizinci. Doučuji teď žáky Ukrajince, to je samozřejmé, ale doučuji taky žačku Rumunku, Norku, žáka z Moldavska… Nemají šanci si doma s někým popovídat česky, mluví většinou anglicky. Je to taková zajímavá směsice. A i mě zajímá odkud jsou, ukazujeme si to na mapě. A je jedno, že je to zeměpis, všechno to je zase výuka češtiny. Zabývat se jenom vzory, pády, vyjmenovanými slovy v češtině, to je nebaví. Oni vlastně neví, že najednou češtinu trénují v té mluvě. Samozřejmě mluvím daleko spisovněji než teď, na to si dávám pozor. Je to opravdu mnohovrstevná práce. A především zábavná.


A jaký jazyk nebo jazyky využíváte, když doučujete? Snažíte se mluvit jenom česky?

Jenom česky. Angličtinu tolik neovládám, protože jsem chodila do školy, když se učila ruština. Ale tu nechci příliš používat. Protože si myslím, že když je dítě v české škole, že se má učit ovládnout češtinu. A když mu to nejde, tak mu pomáhám. Čteme si různé články v novinách, aby rozuměly. Články potom rozebíráme, když neznají slova, tak si vysvětlujeme, co to je za slovo, proč se to tak říká, jak ještě můžeme toto slovo říct jinak. Mluvíme také o nákupech, co se kde nakupuje, o penězích, aby je dokázaly používat.


A máte zároveň nějaké konkrétní zadání? Anebo sledujete individuální pokroky u žáka?

Většinou se nejprve žáků ptám, co ten den probírali ve třídě za látku, jestli nepotřebují dodělat nějaké úkoly nebo učivo.


A ptáte se dětí nebo učitelů?

Ptám se jak dětí, tak učitelů. Těch se ptám, jestli stačili s žáky všechno během dne probrat. Když to není potřeba, tak mám plno různých materiálů, které si sbírám od učitelů nebo z internetu. Mám tedy své portfolio, do kterého můžu vždy sáhnout. Když žáci například probírají vyjmenovaná slova, děláme vyjmenovaná slova, když pády nebo cokoliv jiného, tak probíráme také pády a podobně.


Za ty roky si člověk udělá zásobu…

… Ano, mám takovou zásobu, že se úplně bojím, co bude, až budu odcházet. Mám i různé knížky, cokoli, co mě zaujme, že by se mohlo hodit, tak to přinesu. Vlastně se hodí skoro všechno, nejen psaného, ale i obrazy, fotografie – i o tom se dá vyprávět. Nebo mi třeba to dítě samo řekne: „Jé, támhleto – co to je, co to znamená?“, tak se u toho prostě zastavíme. Neříkám: „Prosím tě počkej, teď musíme udělat tohle a támhleto…“. Ne, odbočujeme a zastavujeme se, jak to přichází.


A je toto třeba ten rozdíl mezi doučováním a učením? Nebo byste našla i další odlišnosti?

Já si myslím, že by se takové postupy mohly také někdy využívat i při vyučování, pokud to učiteli situace umožňuje – když na něco narazí, co děti neznají, nebo o tom chtějí slyšet, tak by se o tom mohlo mluvit, a pak se zase vrátit k tématu. Jsem o tom dokonce přesvědčená. Je to důležitá věc, děti si pak snáze spojí souvislosti, umí si to samy promyslet.… Takto se postupuje třeba ve waldorfské pedagogice, jak jsem měla možnost zjistit, když moje dcera chodila na Waldorfské lyceum.


Pojďme se věnovat organizačním věcem. Na co během doučování nezapomenout, jakou fázi nevynechat? 

Vždy by měl být člověk připravený, neměla bych to všechno dělat „z voleje“. Podklady mít člověk musí, a to zabere hodně času. Může se stát, že se objeví i jiná věc, kterou je potřeba procvičit. Potom si jdu pro jiné materiály a věnujeme se tomu. Důležité je nenechat se odradit tím, když se dítě odmítá soustředit. Je třebs počkat, protože si myslím, že se to vždy uklidní. Problém je, když je dětí víc, když jsou třeba tři nebo čtyři, potom se ve skupině pozornost udržuje hůř. Každé dítě pracuje jinak rychle a je třeba i nepozorné, ruší ty ostatní. Proto preferuji menší počet. Maximálně tak dvě, protože se pak můžu lépe věnovat oběma. Začínala jsem s většími skupinkami, ale přešla postupně na menší.


Popište nám prosím typickou strukturu jedné doučovací hodiny.

Není pokaždé stejná, jen rámcově. Dítě ví, kde se sejdeme, už ví, že bude hodina. Brzy bude hezké počasí, už bude těžší je k doučování přitáhnout. Pokud není potřeba vysvětlit něco ze dne ve škole, pokračujeme látkou, kterou probírají.


Je při doučování prostor pro neformální popovídání s dítětem?

Já to dělám skoro vždy. Dítě se tím naladí. Nepřijde a já mu hned neřeknu „Sedni si prosím tě a honem všechno tady udělej, ať můžeme jít domů“, to vůbec ne. V podstatě čas 40 minut dodržím málokdy, většinou je to hodina, a nikomu to nevadí. Když mi dítě chce něco ukázat, popovídat si, jsem tomu otevřená. Kdybych projevila nezájem, nebude za mnou dítě chodit rádo. Pro mě je nejdůležitější se s nimi vždy „napojit“, na podobnou notu.


A jak vybíráte děti, které na doučování budou chodit?

Já je nevybírám, vybírá je speciální pedagog a já potom dostanu seznam dětí. Teď už si třeba můžu vybrat, například děti z určitého ročníku. Ale dřív to bylo jasně dané. „Dneska tady máme tolik a tolik dětí, tak to dělíme na tři čtyři skupinky, a ty budeš mí tuhle.“ Ale to už takhle není.


Vy tedy máte tak jedno dvě děti ve skupině?

Ano, tak jedno dvě děti ve skupině, celkem jich teď mám sedm. Někdy se třeba i někdo přidá – potřebuje doučit, tak jej připojím k té skupince.


Jak často se scházíte s jednou skupinou?

Dítě může mít doučování maximálně tak dvakrát za týden. Já mám týdně asi takových sedm až osm hodin.


Ve Vašem případě, když se jedná o žáka-cizince, jde pravděpodobně o pravidelné doučování.

Pravidelně se scházíme. Ale říkám jim, že cokoliv budou potřebovat, že mě kdykoli můžou najít, že se jim budu věnovat. Ať už půjde o látku, co probírají, nebo něco, co nezvládají. Není to často, ale někdy to využijí.


Máte nějaké historky, co Vás samotnou pobavilo, zaskočilo, překvapilo?

Vlastně ani ne. Anebo jsou to historky, které se nemůžou úplně reprodukovat dál. (smích) Takže zachovávám mlčení a nikde dál o tom už nemluvím. Fakt je, že humorné situace vznikají z neznalosti jazyka. Ale není to nic tak světoborného, co by se mělo zapisovat. To asi zažívá každý ve třídě.


Máte nějakou zpětnou vazbu od učitelů? Jestli se dítě nějak proměnilo, rozkvetlo díky osvojení si jazyka?

Zlepšení nebývá takto výrazné. To by se s dítětem muselo pracovat denně nebo doma. Co uděláme, některé děti zase zapomenou a musíme opakovat. Myslím si, že důležitá je proto i součinnost rodičů.


Komunikujete i s rodiči a jak?

Komunikuji, oni jsou samozřejmě rádi, že jejich děti mají doučování, které je nad rámec a je pro ně šikovné, že jej nemusí platit. Na všechny rodiče mám kontakty, píšeme si e-maily. Ale řešíme spíš ty organizační věci. Ale taky se stalo, že mi rodiče píšou „Děkujeme, že se s nimi učíte.“ To je moc milé, je to taková perlička, že mám zpětnou vazbu.


Jsou nějaké překážky, na které jste narážela nebo narážíte? Na co by se třeba měl připravit začínající doučující?

Hlavně to musí chtít dělat a musí to dělat rád. A nesmí hledět na čas, když už to dělá. Jinak jsem asi žádné překážky neměla. Spíš je fajn, když se najde někdo, kdo tomu ten čas věnuje. Pokud dítě nevěnuje učení čas doma, na doučování mu můžu aspoň trochu pomoct a v hodině potom může lépe pokračovat dál. Ale stejně to funguje i v hodině, kde jako asistent dovysvětluji a pomáhám těm, co nestíhají. Já ani moc překážek nevnímám. Snad se mi podařilo všechny překážky překonat. Je prostě důležité nehledět na čas a dělat to ráda. Bolest asistence/doučování je finanční ohodnocení, proto to člověk musí vnímat jako zálibu a poslání.


Děláte něco i pro sebe? 

Když přijdu domů, tak odpočívám. Musím říct, že jsem hodně unavená, protože jsem asistent v 6. třídě. Je to třída, se kterou jdu už od 2. třídy, ale ti šesťáci už mě nějak zmáhají, jsou hodně hlasití a na to už nemám věk. (smích) Přiznám se, že doma už skoro nic nedělám (smích). Třeba poslouchám nějakou muziku.


Jak se Vám spolupracuje s kolegy?

Mně se tady líbí i proto, že vycházím s učiteli. Nejsem člověk, co vyvolává konflikty, ráda řeším všechno v klidu. Řeknu si, co je potřeba. To je asi taky důležitá věc: abychom se respektovali.


Vy jste říkala, že jste tu 5 let, kde jste dělala před tím?

Moje dcera byla velmi nemocná a já jsem ji měla do 18 let v péči o osobu blízkou. Takže jsem sháněla zaměstnání, měla jsem za sebou různé kurzy, ale když to dítě není úplně v pořádku, tak vás v podstatě nikdo nechce.


Ve které části dne doučujete?

Doučuji zásadně až odpoledne, protože dopoledne musím být ve třídě. Ráno na doučování podle mě nikdo nepřijde, to jsme asi všichni vůbec rádi, že fungujeme. (smích)


Chodí k Vám do školy doučovat i někdo jiný?

Máme ještě paní učitelku, která jen doučuje – v rámci dopoledních hodin, ta má skupinky dětí. Potom si rodiče, pokud mají pocit, že je potřeba ještě doučovat, můžou najít nějakou neziskovou organizaci, třeba Člověk v tísni aj. Já nyní učím přes Národní plán doučování, před tím to zase bylo přes úřad Prahy 7.


Co byste vzkázala někomu, kdo se chystá doučovat?

Ať se toho nebojí, protože je to úžasná zábava. Hlavně má člověk pocit, že je k něčemu platný.

Mohlo by Vás zajímat

Jak nastavit a udržet bezpečné klima ve třídě s žáky se sociálním znevýhodněním

Bezpečné klima ve třídě s žáky se sociálním znevýhodněním se vám snáze podaří udržet s pomocí diagnostiky klimatu třídy, společně dohodnutých třídních pravidel a reflektování stereotypů a předsudků. Nechte se inspirovat našimi tipy pro realizaci a vyhodnocování těchto aktivit.

Čtenářský klub

Když má školní knihovna svůj čtenářský klub, přináší to pro děti velké výhody. Nejenže se ve čtení zdokonalují, ale čtení jim pomáhá také naučit se kritickému myšlení. Přečtěte si, jak se daří čtenářskému klubu na ZŠ Lyčkovo náměstí v Praze.

Podpora žáka se sociálním znevýhodněním ze strany asistenta pedagoga

Jak na to, aby učitel s asistentem pedagoga tvořili sehranou dvojku, díky které bude učení bavit celou třídu? V seriálu devíti článků vás pomocí praktických příkladů provedeme důležitými kroky k nastavení jejich spolupráce. Připravujeme je se Zbyňkem Němcem, který patří k předním odborníkům na téma práce asistenta pedagoga. V osmém článku vás seznámíme s možnostmi, které se asistentovi pedagoga nabízejí v oblasti podpory žáků se sociálním znevýhodněním.

Zobrazit další články