Ilustrační foto / FOTO: APIV B
Jak stmelit třídu, vytvořit pro děti prostor ke sdílení zážitků, a ještě do toho zatáhnout rodiny dětí? Při běžné výuce to není legrace. Tyto potřeby je ale možné naplnit při různých projektových dnech a akcích. Jak na to jdou v ZŠ Máchovo náměstí v Děčíně?
„Každý rok, když se děti na začátku září sejdou ve škole, bývá velmi rušno. Děti se těší na spolužáky, ale zároveň v nich ještě hodně rezonují prázdninové zážitky. Nejradši by si každé z nich vzalo slovo a vyprávělo celý den. To však pochopitelně nejde, už třeba jen proto, že k nám do tříd přibývají postupně děti z okolních vesnic, takže moje 5.B má letos 33 žáků,“ říká Šárka Michálková s úsměvem.
Co se paní učitelce z „Máchovky“ osvědčilo, aby zvládla poprázdninový chaos?
„Abychom v sobě nějak mentálně uzavřeli prázdniny a mohli se pustit do práce v novém školním roce, je třeba udělat nějaký symbolický předěl. A tím je v naší škole pro všechny třídy projektový den nazvaný Den pro mou třídu,“ vysvětluje Šárka Michálková. Cílem Dne pro mou třídu je, aby ze sebe děti dostaly energii a zážitky a přitom se zase nastavily na školní fungování.“
Druhý nebo třetí školní den, kdy se ještě neučí podle rozvrhu, si každý třídní učitel pro své žáky připraví projektové dopoledne. Jednou z možností, kterou děti ze třídy Šárky Michálkové dělaly letos, jsou například Prázdninové ostrovy.
„Děti se rozdělí do skupin, dostanou k dispozici flipchartové papíry a nejrůznější výtvarné potřeby, jako jsou pastelky, fixy, tempery nebo vodovky,“ popisuje Šárka Michálková.
Úkolem každé skupinky dětí je, aby navrhla svůj prázdninový ostrov. Jak se bude jmenovat? Jakým jazykem se tam mluví? Jaká pravidla budou obyvatelé ostrova dodržovat? Jakých 6 věcí by si s sebou vzali? Svůj ostrov děti také samozřejmě nakreslí. Děti mají na tvorbu zhruba 3 hodiny, pak jednotlivé skupinky prezentují svou práci ostatním.
„Loni jsme zase dělali projekt nazvaný Cestovní kancelář. Třída se opět rozdělila na skupinky. Každá z nich si vytvořila svou vlastní cestovní kancelář. Vymyslely si, jak se bude jmenovat, vytvořily logo. Pak si děti ve skupinách vyprávěly o tom, kde v létě byly a co tam zažily. Jejich cestovní kancelář pak vytvořila nabídku zájezdů z míst, která opravdu jednotliví ,zaměstnanci‘ navštívili, a opět je prezentovali ostatním,“ vypráví Šárka Michálková.
V každé třídě se přitom vyskytne i dítě, které v létě opravdu nikde nebylo, maximálně třeba u babičky. Jak takové dítě podpořit?
„Pokud něco takového zachytím – a už děti nějaký rok znám, takže dopředu tuším, kdo nikam nejel –, snažím se ho podpořit. Přijdu k jejich skupince a řeknu například: „Ono i tady v Děčíně na hřišti nebo na koupališti to může být fajn, když máš po ruce kamarády, se kterými si užíváš společný čas, viď?“
„Co se nám povedlo a opravdu bych to doporučila všem, je projekt nazvaný Bylo, nebylo aneb babičkovské dopoledne…, který jsme s dětmi dělali ve 2. třídě. Tehdy jsme probírali v prvouce čas – říkali jsme si, co to je minulost, přítomnost a budoucnost. Mluvili jsme o tom, co bylo kdysi a co třeba před měsícem, aby děti získaly pojem o časových vztazích.“
Paní učitelka děti požádala, aby si do školy přinesly nějaké „starodávné“ předměty, které najdou doma, na chalupě nebo u babičky, a představili je spolužákům. Děti to pojaly velmi zodpovědně, přišly do školy oblečené v nejrůznějším starém oblečení a přinesly zajímavé věci.
„Také mě napadlo, že dětem řeknu, aby doma poprosily své babičky a dědečky, zda by nepřišli do školy nám vyprávět o svém životě, jak to kdy bylo, co zažili atd. Upekla jsem buchtu, uvařila kávu a očekávala jsem tak jednu až dvě babičky,“ usmívá se při vzpomínkách Šárka Michálková.
Jaké bylo její překvapení, když do třídy v určený čas nepřišly dvě důchodkyně, ale rovnou patnáct – a k nim i jeden dědeček.
„Absolutně jsem to nečekala, ale byli skvělí, všichni do jednoho. Vyprávěli poutavě a s velkou chutí příhody ze svého dětství i z dospělého života, děti jim naslouchaly, doptávaly se. Prarodiče přinesli na ukázku spoustu zajímavých věcí – fotografie, staré doklady, části oblečení, předměty, které dnes už děti nikde nepotkají. Byl to opravdu příjemně a zajímavě strávený čas – pro obě strany,“ vykládá Michálková.
Spolupráce ale jedním projektovým dnem neskončila, upozorňuje učitelka. Dvě z babiček dokonce s dětmi vystoupily i na každoroční akademii, kterou škola pořádá.
V populaci se nachází přibližně 0,4 procenta transgender osob, přičemž některé z nich si jsou své identity vědomy již od velmi útlého věku. Ve školním prostředí se však stále setkáváme s tím, že vyučující mohou mít neúplné nebo zkreslené informace o transgender problematice, což často pramení z přetrvávajících mýtů a nejasností. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nyní připravuje metodiku, která školám poskytne potřebné vedení a jasné informace ohledně transgender studentů. Přinášíme příběh z praxe, který může učitelkám a učitelům pomoci lépe pochopit tuto problematiku, aby se transgender studenti cítili ve školách příjemně a bezpečně.