PODCAST 70: Jak pomoci žákům ohroženým vzdělávacím neúspěchem? Role sociálních pedagogů jako koordinátorů podpory

Case management: Spolupráce, která mění situaci klientů

Case management je koordinovaná a řízená forma pomoci, která se uplatňuje především v oblasti sociálních služeb. Klienti, kteří se ocitli v nepříznivé životní situaci, mohou využívat více služeb současně – buď z vlastní iniciativy, nebo na doporučení pomáhajících pracovníků. Koordinace těchto služeb přináší nejen časovou a finanční úsporu pro všechny zúčastněné strany, ale také zajišťuje efektivnější plánování a provázanost jednotlivých kroků. Díky tomu na sebe navazují, vzájemně se doplňují a snižuje se riziko duplicitní péče či chybných rozhodnutí.

Aktivní zapojení klientů do procesu řešení situace je dalším důležitým aspektem case managementu. Klienti tak nejsou vnímáni pouze jako pasivní příjemci pomoci, ale stávají se rovnocennými partnery, kteří aktivně spolupracují na hledání a realizaci řešení.

Nezbytnými kroky v procesu case managementu je posouzení aktuální situace klientů, plánování konkrétních kroků podpory, jejich realizace a vzájemná koordinace všech zapojených služeb a aktérů. Nedílnou součástí je také průběžné monitorování průběhu poskytované pomoci a vyhodnocování její účinnosti – tedy ověřování, zda zvolené postupy skutečně přispívají ke zlepšení situace klientů a naplňují stanovené cíle.

Úspěšnost case managementu však závisí na ochotě a schopnosti všech zúčastněných stran aktivně spolupracovat a komunikovat. V praxi se proto můžeme setkat s různou mírou zapojení jednotlivých aktérů. V ideálním případě všechny zúčastněné instituce (např. škola, sociální pracovníci, odborní terapeuti) úzce spolupracují a pravidelně sdílejí informace, což vede k efektivnímu řešení problémů klienta, například žáka či žákyně s kombinovanými vzdělávacími a sociálními obtížemi. V méně ideálním případě může docházet k nesouladu nebo pasivitě některých aktérů, což koordinaci pomoci komplikuje. Příkladem může být situace, kdy školní pedagog iniciuje pomoc dítěti, avšak rodina nebo další instituce nespolupracují dostatečně, což snižuje efektivitu celého procesu. [1], [2]

Infobox

Principy práce case managementu

Práce v rámci case managementu je založena na dvanácti základních principech, mezi které patří:

• dobrovolnost
• důvěra
• bezplatnost
• zachování autonomie klienta
• individualizace
• prostor k vyjadřování pocitů
• empatie
• akceptace
• nehodnocení klienta
• profesionalita a odbornost
• správná volba pomoci a kontroly
• předcházení závislosti na pomoci pomáhajícího pracovníka [1]

V čem spočívá síla case managementu?

• Klade důraz na silné stránky klienta/klientky namísto jeho/jejích nedostatků či patologických projevů.
• Základem celého procesu je vztah mezi case managerem a klientem/klientkou, který je považován za primární a klíčový.
• Intervence vycházejí z principu sebeurčení klienta/klientky, tedy z práva rozhodovat o vlastním životě a zapojení do pomoci.
• Upřednostňovaným přístupem při poskytování pomoci je terénní práce, která probíhá v přirozeném prostředí klienta/klientky.
• Komunita je vnímána jako zdroj podpory a příležitostí, nikoliv jako překážka nebo problém. [3]

Case management ve škole: Koordinovaná spolupráce pod vedením sociálních pedagogů, která mění životy žáků

Case management ve školním prostředí se zaměřuje na koordinovanou, strukturovanou a řízenou pomoc s důrazem na spolupráci více organizací a institucí napříč různými obory. Klíčovou součástí těchto aktivit je mapování potřeb žáků, organizování podpory, propojení a síťování mezi školou, zákonnými zástupci, sociálními službami a dalšími relevantními státními i nestátními organizacemi.

Ve školách se case management osvědčuje zejména při řešení složitých situací žáků, kteří pocházejí ze sociálně znevýhodněného prostředí nebo čelí více souběžným problémům. Cílem je vytvořit podpůrné prostředí, které žákům umožní dále se vzdělávat a úspěšně se rozvíjet. Jinými slovy jde o metodu práce zaměřenou na žáky a jejich rodinu, která si klade za cíl využít veškerý potenciál dostupných služeb tak, aby žák nebo žákyně i jejich rodina získali potřebné kompetence pro úspěšný život.

Nejvyšší účinnosti dosahuje case management tehdy, když odborníci úzce spolupracují s rodinou a všichni aktéři mají jasně stanovený společný cíl, na jehož dosažení společně pracují.  Tímto způsobem mohou předejít eskalaci problémů u ohrožených žáků.

V praxi se tato podpora ve školách realizuje prostřednictvím multidisciplinárních schůzek, například ve formě případových konferencí, a dalších návazných aktivit. Klíčovou roli v tomto procesu hrají sociální pedagogové, kteří ve školách působí jako case manageři.

Úkolem case managerů je tedy monitorovat a řídit celý proces řešení konkrétního případu. Zajišťují:

• řízení a koordinaci pracovní skupiny,
• organizaci a plánování případových setkání,
• komunikaci mezi všemi zúčastněnými stranami,
• dohled nad plněním plánu spolupráce všemi aktéry.

Díky této systematické práci je zajištěna cílená a koordinovaná pomoc, která přispívá k efektivnímu řešení situace žáků.

Infobox

Případové setkání ve škole: Strukturovaný nástroj podpory žáků

Případové setkání ve škole je formou multidisciplinárního setkávání, jehož cílem je řešení nepříznivé situace žáků. Má podobné rysy jako případová konference, která je jedním z klíčových nástrojů case managementu. Zatímco případová konference bývá často formálním a přesně strukturovaným setkáním (např. svolaným Orgánem sociálně-právní ochrany dětí – zkráceně OSPOD), případové setkání ve škole může být pružnější a přizpůsobené školnímu prostředí a specifickým potřebám žáků a jejich rodinám.

Z pohledu Jiřího Daňka se případové setkání liší především prostředím, kde probíhá, a mírou formální vymahatelnosti. Doplňuje, že při případovém setkání pořádaném školou není vždy nutná účast zástupce OSPOD.

Kdo je hlavním klientem případového setkání?

V případě nezletilých žáků je situace specifická a hlavní „klient“ (tedy osoba, na niž je pomoc primárně zaměřena) může být chápán dvojí optikou:

• Primárním klientem je žák nebo žákyně, protože cílem případového setkání je řešení jeho/jejích vzdělávacích, sociálních nebo jiných obtíží, jako je docházka, prospěch či duševní zdraví. I když je podpora zaměřena na žáka/žákyni, jeho/její nezletilost vyžaduje, aby za něj/ni jednali a rozhodovali zákonní zástupci.
• Sekundárním klientem jsou rodiče nebo zákonní zástupci, protože jejich spolupráce je zásadní pro úspěšné řešení situace dítěte. Jako klíčoví partneři procesu nesou právní odpovědnost za dítě a aktivně se podílejí na realizaci dohodnutých opatření.

V praxi to znamená:

Pokud mají žáci potřebný věk a jsou dostatečně zralí (např. starší školní věk, střední škola), mohou být do procesu aktivně zapojeni. Jejich názor je vyslechnut a případové setkání se zaměřuje na jejich potřeby. Žáci zde mohou vystupovat jako aktivní účastníci, kteří mají možnost spolurozhodovat.

U mladších dětí nebo v situacích, kdy žák či žákyně není schopen/a být aktivním partnerem, je hlavní jednání vedeno s rodiči/zákonnými zástupci a ti zastupují zájmy dítěte.

Kdo se účastní a co je cílem?

 Případového setkání se účastní všichni relevantní aktéři zapojení do řešení situace žáka či žákyně:

• zástupci školy (např. třídní učitel/ka, školní speciální pedagog/žka, sociální pedagog/žka jako case manager),
• žák nebo žákyně (pokud je to vhodné vzhledem k jejich věku a situaci),
• zákonní zástupci,
• odborníci z oblasti sociálních služeb, psychologie či zdravotnictví,
• další instituce nebo organizace, které mohou poskytnout podporu (např. OSPOD, neziskové organizace).

Cílem setkání je vytvořit konkrétní a efektivní plán podpory žáků, který zohlední jejich potřeby, silné stránky a specifické problémy. Ideálním výsledkem je dohoda všech stran na dalším postupu, kdy každý účastník získá jasně stanovený úkol k řešení situace.

Sociální pedagogové vždy stojí na straně zájmu žáků a usilují o odstranění překážek ve vzdělávacím procesu. Během setkání plní důležitou roli facilitátorů – dokáží reflektovat a parafrázovat průběh jednání, čímž pomáhají předcházet nepříjemným konfliktům mezi učiteli, odborníky a rodinou.

Rozdíl mezi případovou konferencí a případovým setkáním

Struktura případové konference / případového setkání

Celková délka trvání případového setkání se většinou pohybuje mezi 60 až 90 minutami. Každá část z výše uvedené struktury by měla mít předem danou časovou dotaci. Přibližná délka trvání se pohybuje většinou okolo 10 až 15 minut, avšak u některých komplexních bodů dosahuje až 45 minut. [4]

Kdy case management nestačí: Krizové situace a hranice bezpečné spolupráce

Case management není vhodné využívat v situacích, kdy by časová prodleva spojená s organizováním případových setkání mohla vést ke zhoršení situace žáka či žákyně. V takových případech je nezbytná rychlá krizová intervence. Typicky se jedná o události jako úmrtí dítěte či rodičů, násilný čin v rodině nebo jiné závažné krizové situace. V těchto případech je na místě okamžitá reakce ze strany kvalifikovaných pracovníků školy, kteří mají vzdělání v oblasti krizové intervence, nebo zapojení externích odborných zařízení poskytujících krizovou pomoc.

Case management také není vhodné využívat v situacích, kdy nelze nastavit bezpečná a jasná pravidla spolupráce mezi všemi zapojenými stranami, a to zejména v oblasti sdílení informací o dítěti a jeho rodině. Sdílení informací je nezbytné pro efektivní koordinaci pomoci, avšak musí vždy probíhat v nejlepším zájmu žáka nebo žákyně a s ohledem na ochranu soukromí. Pokud třeba rodiče odmítají souhlasit se sdílením citlivých údajů mezi školou, sociálními službami či dalšími institucemi, může dojít k narušení důvěry a zablokování celého procesu. V takových případech je namístě hledat jiné formy podpory, například individuální intervenci v rámci školy (s žákem individuálně pracuje školní psycholog nebo psycholožka).

Stejně tak může být problematické sdílení informací bez souhlasu rodičů či žáka nebo žákyně (pokud je to vzhledem k jeho věku relevantní), zejména pokud jsou tyto informace předány nepříslušným osobám nebo institucím, které nejsou zapojené do řešení situace. Například pokud výchovný poradce nebo jiný pracovník školy neuváženě sdělí informaci o domácím násilí třídnímu učiteli, jiným zaměstnancům školy či členům školské rady, kteří nejsou součástí podpůrného týmu, může to vést ke stigmatizaci dítěte v kolektivu či mezi zaměstnanci školy. Dále může dojít k neúmyslnému šíření citlivých informací v komunitě nebo mezi vrstevníky, což může situaci dítěte ještě zhoršit.

Obdobně nevhodné je předání informací bez jasného rámce sociálním službám či externím odborníkům, pokud rodiče nebo zákonní zástupci nevyjádřili souhlas se zapojením těchto institucí. Takový postup může narušit důvěru mezi školou a rodinou a v krajním případě vést k odmítnutí jakékoli další spolupráce.

V případech, kdy existuje podezření na ohrožení dítěte (např. domácí násilí, zanedbávání), je nutné postupovat v souladu s legislativou a informace sdílet pouze s příslušnými orgány, jako je OSPOD nebo policie, které mají pravomoc jednat i bez souhlasu rodiny.

Případové setkání: Partnerský přístup k rodičům a žákům v bezpečném prostředí

Sociální pedagog nebo pedagožka v roli case managera by měli rodiče motivovat k účasti na případovém setkání a co nejpřesněji je seznámit s jeho průběhem, obsahem a účastníky. Cílem je vytvořit prostor pro společné hledání cest, jak podpořit žáky v nelehké situaci. Pokud rodiče předem dostanou dostatek informací, budou se cítit jistěji a jejich obavy z účasti se sníží.

Rodiče i dítě by měli vědět, že na setkání mohou být přítomni i další odborníci, například zástupci sociálně aktivizačních služeb, OSPOD, pediatr, třídní učitel/ka, asistent/ka pedagoga nebo členové školního poradenského pracoviště, tedy 8–10 osob.

Pro zajištění komfortu rodičů i dítěte je vhodné setkání uspořádat v příjemném a nehierarchickém prostředí. Doporučuje se menší kruhové uspořádání, například kolem kulatého stolku, kde si rodiče a dítě mohou vybrat místo podle svého uvážení. Tím se předchází vzniku pocitu nerovnosti nebo hierarchie, který často vzniká, pokud jsou rodiče s dítětem usazeni na jedné straně většího stolu zády ke dveřím a ostatní účastníci proti nim. Takové uspořádání působí formálně a může vést k větší nervozitě.

Během setkání by rodič neměl být stavěn do role viníka či negativně hodnocen. Je nezbytné vnímat ho jako rovnocenného partnera, který se aktivně podílí na řešení situace a je připraven převzít svůj díl odpovědnosti.

Stejně důležité je zajistit, aby se setkání účastnil i samotný žák či žákyně, protože jednání se týká především jejich osoby. Je klíčové poskytnout prostor k vyjádření vlastního názoru a potřeb. Zároveň je ale třeba citlivě reflektovat případné náročné situace, které by mohly u dítěte vyvolat psychickou nepohodu. Například v případě, že se projednává úmrtí v rodině nebo jiná citlivá témata, je vhodné zvážit, zda by pro žáka či žákyni nebylo lepší se této části jednání neúčastnit.

Příklad z praxe:

Sociální pedagog Jiří Daněk popisuje případové setkání, na kterém se řešila školní absence žáka spolu s finančními potížemi a problémy rodiny spojenými s bydlením. Jednání se zúčastnili zástupci sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi, kurátorka pro děti a mládež z OSPOD, vedoucí střediska výchovné péče, pediatrička, zástupci školy, maminka žáka a samotný žák. Každý účastník obdržel jasně stanovenou roli a konkrétní úkol, který bylo potřeba splnit a dodržet.

Rozdělení úkolů bylo následující:

• Sociální pedagog: Průběžně sledovat, zda dochází ke zlepšení situace a jestli jsou plněny dohodnuté kroky, pravidelně situaci vyhodnocovat a zajistit organizaci dalšího setkání.
• Kurátorka pro děti a mládež: Poskytnout individuální konzultace žákovi i rodičům a seznamovat je s jejich rodičovskými povinnostmi.
• Vedoucí střediska výchovné péče: Zajistit pravidelné ambulantní konzultace a v případě, že se situace nezlepší, doporučit nástup na dvouměsíční pobyt ve středisku.
• Pediatrička: Poskytnout přehled o frekvenci absencí z důvodu zdravotního stavu, případně doporučit další potřebná lékařská vyšetření žáka.
• Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi: Představit službu mamince a dohodnout s ní spolupráci, která zahrnuje například pravidelné psaní omluvenek, zajištění brýlí pro dítě a účast na schůzkách.

Za měsíc se uskuteční další společná schůzka, na které se vyhodnotí, zda je stále nutné pokračovat v širokém formátu setkávání, nebo zda postačí, aby jednotliví aktéři pokračovali v splnění svých úkolů a sociální pedagog se následně setkával pouze s rodinou. Pokud by rodiče nesouhlasili s výsledky jednání, je třeba jejich postoj respektovat, avšak zároveň je nutné je informovat o možných důsledcích, jako je například zapojení a dohled OSPOD.

Výchovné komise: Od pravidelných schůzek k prevenci větších problémů

Jiří Daněk se v závěru podcastu zmiňuje o četnosti výchovných komisí na základní škole, kde působí, během školního roku. Výchovná komise je setkání zaměřené na řešení problémů žáků, kterého se účastní škola a v případě potřeby i další odborníci.

Na škole se realizují tři typy výchovných komisí podle velikosti skupiny:

1. Velká setkání v podobě případových schůzek, kterých se účastní širší tým odborníků (např. sociálně aktivizační služby, OSPOD, pediatr) – konají se jednou až dvakrát ročně.
2. Menší setkání se zástupci OSPOD, která jsou častější – probíhají zhruba patnáctkrát za rok.
3. Nejběžnější jsou menší pohovory v rámci školy ve složení: rodič, dítě, výchovný poradce, asistent/ka pedagoga a učitel/ka. Tato setkání, zaměřená na společné hledání řešení, se konají pravidelně a Jiří Daněk jich za jeden školní rok absolvuje více než sto.

Podle jeho zkušeností se osvědčilo, když problematickou situaci neřeší pouze samotný učitel nebo učitelka, ale je zapojeno školní poradenské pracoviště a postup je hledán společně s rodiči. Tato menší a pravidelná setkání často slouží jako prevence větších problémů – pomáhají předcházet nutnosti svolávat větší případové schůzky a zapojovat externí organizace, čímž se zamezí gradaci tlaku na žáky.

Slovníček pojmů

Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi (SAS)

Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi (SAS) spadají pod služby sociální prevence dle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb., § 65 odst. 1. Jedná se o terénní nebo ambulantní podporu, která je poskytována rodinám s dětmi ohroženými dlouhodobou krizovou sociální situací, již rodiče bez pomoci nedokážou překonat. U těchto dětí zároveň hrozí další rizika ohrožení jejich zdravého vývoje. [5]

OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí)

Zajišťuje ochranu práv a zájmů ohrožených dětí podle § 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.

Podle zákona tuto ochranu vykonávají:

• krajské a obecní úřady (včetně úřadů obcí s rozšířenou působností a újezdních úřadů),
• Ministerstvo práce a sociálních věcí,
• Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí a Úřad práce.

Dále se na ochraně podílejí obce a kraje v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí a pověřené právnické a fyzické osoby. Hlavní odpovědnost nese obecní úřad obce s rozšířenou působností, pokud není tato působnost svěřena jinému orgánu. [6]

Síťování pomoci

Síťování pomoci je proces vytváření a posilování vazeb klientů s okolím nebo s institucemi, které mohou poskytnout podporu. [7] Tyto vazby mohou mít podobu:

• Neformálních vztahů – zahrnují rodinu, přátele, kamarády či známé, kteří klienty podporují v každodenním životě.
• Formálních sítí – jedná se o propojení organizací a služeb, které spolupracují na hledání společných nástrojů a řešení situace klientů.

Síťování může probíhat na osobní úrovni (například vytváření podpůrného kruhu kolem klientů) nebo na systémové úrovni jako koordinace a spolupráce mezi organizacemi a institucemi. [8]

Síťování pomoci se využívá především proto, že rodiny, které jsou například v evidenci OSPOD, často čelí složitým a vzájemně provázaným problémům. Tyto obtíže obvykle přesahují možnosti jedné instituce, a proto je nutné navázat spolupráci s dalšími organizacemi, které mohou rodině poskytovat paralelní podporu v různých oblastech. [9]

Klíčové je zajistit dlouhodobou a stabilní spolupráci a vytvořit podpůrnou a ochrannou síť pro dítě a jeho rodinu. [10]

Doporučená literatura a další zdroje (videa, odborné texty)

Morley, C. M. (2022). A practical guide to acute care case management: The day-to-day "how to be an acute care case manager" resource. Blue Bayou Press.

Nexus Family Healing. (2024). Jennifer's story: School case management [Video]. YouTube. https://www.youtube.com/watch?v=d8IGxKfO4Z8 (cit. 17. prosince 2024).

Powell, S. K., & Hussein, M. T. (2018). Case management: A practical guide for education and practice (4th ed.). Wolters Kluwer Health.

Rapp, C. A., & Wintersteen, R. (1989). The Strengths model of case management: Results from twelve demonstrations. Psychosocial Rehabilitation Journal, 13(1), 23.

Zdroje

[1] Dosoudilová, K. (2020). Metodika case managementu. Člověk v tísni, o. p. s. https://www.clovekvtisni.cz/media/publications/1462/file/metodika-case_ok_opr2.pdf

[2] Commission for Case Manager Certification. (2022). Definition and philosophy of case management. Commission for Case Manager Certification. https://ccmcertification.org/about-ccmc/about-case-management/definition-and-philosophy-case-management

[3] Rapp, C. A., & Wintersteen, R. (1989). The Strengths model of case management: Results from twelve demonstrations. Psychosocial Rehabilitation Journal, 13(1), 23.

[4] Solařová, H. (2013). Case management, aneb případová konference v praxi (2. rozš. a uprav. vyd.). Pardubice: Benepal.

[5] Měšťanová, M. (2015). Spolupráce OSPOD a SAS při práci se sociálně znevýhodněnou rodinou (Magisterská diplomová práce). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd.

[6] Ministerstvo práce a sociálních věcí, odbor 21. (2009). Sociálně-právní ochrana dětí – obecný úvod. Informační portál pro orgány sociálně-právní ochrany dětí. https://www.ospod.cz/informace/obecne/

[7] Šotola, J., et al. (2012). Systémová spojení: Spolupráce jako nástroj překonávání důsledků sociálního znevýhodnění ve vzdělávání. Praha: Člověk v tísni.

[8] Gojová, A. (2007). Sítě a síťování. In K. Janoušková (Ed.), Metodické a koordinační dovednosti v sociálních službách: Sborník studijních textů pro metodiky sociální prevence a sociální kurátory pověřené koordinační činností (s. 143–159). Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta, katedra sociální práce.

[9] Brozmanová Gregorová, A. (2006). Rodina ako klient sociálnych služieb: Skúsenosti so sieťovaním pomoci. In M. Smutek & M. Kappl (Eds.), Proměny klienta služeb sociální práce = Social work client metamorphoses (s. 234–242). Hradec Králové: Gaudeamus.

[10] Janoušková, K., & Nedělníková, D. (Eds.). (2008). Profesní dovednosti terénních sociálních pracovníků: Sborník studijních textů pro terénní sociální pracovníky (1. vyd.). Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě.