Mentoring usnadňuje inkluzi ve školách

Ilustrační foto | FOTO: APIV B

Martina Habrová, školní mentor, ukazuje, jak pracuje na nejčastější zakázce přicházející od učitelů – jak si poradit s dětmi, které „neposlouchají a zlobí“. „Postupně přicházejí na to, že toho hodně dokážou změnou vlastního chování…,“ říká.

Inkluze ve školách

Když si učitelé stěžují na „inkluzi“, mluví z nich většinou pocit ohrožení, velmi pochopitelná lidská potřeba pracovat v klidu a mít vše pod kontrolou. Tito učitelé si myslí, že mají nárok na takové pracovní podmínky, které jim zajistí, že strach zažívat nebudou. Připadají si poškození „systémem“, který jim takové podmínky nezajišťuje.  „Rušivé elementy“, děti, které mu rozbíjejí klid ve třídě, rozbíjejí a vnášejí do jeho práce stres, by takový učitel nejraději ze školy někam odstranil. Cítí také averzi vůči rodičům takových dětí… 

Problémové chování jako projev smutku

Dává to smysl, dá se to pochopit. Ale tento přístup mu nepřinese žádnou úlevu a jeho situaci nezlepší. Vybavuje se mi motto nadace Sirius, které říká: „Pomáháme dětem, které neměly v životě štěstí“. Je třeba si uvědomit, že děti, které se chovají problematicky, nemají „věci na háku“. Naopak, je třeba vidět a porozumět tomu, že se tak chovají, protože se jim něčeho zásadního nedostává, v životě neměly štěstí. A pokud se něco nezmění, budou mít problémy i nadále. 

Iniciátorem té změny může být právě učitel. Může tím pomoci danému dítěti i sobě. Místo zbožného, nesplnitelného přání, aby takové děti ze školy zmizely, se může na výzvu, kterou jejich přítomnost přináší, nastavit konstruktivně. 

S vědomím, že jeho chování jako pedagoga může situaci hodně zlepšit, nebo naopak zhoršit. Tohle se opakovaně prokazuje. S některými učiteli se stejné děti chovají snesitelně, nebo i dobře, zatímco s jinými učiteli jsou jako posedlé. Čím to je? To je zadání k reflexi pro každého učitele, který na sobě chce pracovat. 

Učitel musí být ve všech aspektech profesionál a součástí jeho profilu je bezesporu i to, jak žáky vede osobnostně. Jakou výbavu jim dá do života. Tento komponent učitelské profese je sdílený všemi vzdělávacími systémy na světě. Škola vzdělává, ale i vychovává. A nemůže na svou roli rezignovat s odkazem na to, že výchova je výsadní věc rodiny. Není. 

Mentoringem k osobnímu rozvoji

Takzvaně „zlobivé děti“ jsou opravdu nejčastější příčinou stresu učitelů v dnešních školách a nejčastější formulací zakázky pro mě jako pro mentorku je, abych učiteli pomohla takové dítě „opravit“. Jen málokterý pedagog přichází rovnou s požadavkem, který se týká jeho samotného, se zakázkou na jeho osobní rozvoj. Co mám dělat, abych tuto situaci zvládl/a profesionálně? Jak postupovat, jak na sobě pracovat? To je ideální zakázka. 

Většina přichází s tím, že problém je výhradně na straně dítěte a tam se také musí řešit. Někteří rovnou usuzují, že asi vlastně ani nic dělat nejde. Ale i s takovým učitelem se dá pracovat na změně, samozřejmě pokud o to stojí.

Snažím se převést jejich pozornost od „zlobivého“ dítěte k jejich vlastním emočním potřebám, k jejich chování. Jak je známo, sami sebe můžeme změnit snadněji než cizího člověka, a jsme k tomu motivováni hlavně vírou, že tím je opravdu možné proměnit k lepšímu i celou problematickou situaci. 

Ne všichni učitelé mají tenhle úhel pohledu. Někteří k tomu ale dojdou během procesu mentoringu. I učitelům, kteří ode mě chtějí, abych zařídila změnu chování dítěte, navrhnu totéž co učitelům, kteří od začátku chtějí pracovat hlavně na sobě. A to, aby mě pustili k nim do hodiny. Potřebuju se dívat na interakce daného dítěte s dalšími dětmi. Při tom si zapisuju, co vidím, že by se třeba dalo udělat jinak, a pak se nad mými postřehy sejdeme v klidu spolu s učitelem a bavíme se o nich. Je pak na něm, zda je využije. K tomu učitelé celkem ochotně svolují. Sami chápou, že druhé oči mohou být v dynamické a nepřehledné situaci užitečné. A moje nabídka není příkaz, necítí se být mnou někam tlačeni.

Záznam z hospitace

Jak taková má pozorování a zápisky mohou vypadat? Jako příklad může posloužit má návštěva hodiny matematiky u paní učitelky, která za mnou přišla s tím, že by potřebovala lépe umět zklidnit třídu a méně se při tom vysilovat. Její osobní cíl v mentoringu byl „zůstávat klidná, nekřičet“. (Podotýkám, že paní učitelka je milá a vstřícná, mnohé „zlozvyky“, které budu popisovat, jsou automatické a mezi učiteli rozšířené.)

Čeho jsem si tedy například v hodině všimla? Učitelka se snažila šum ve třídě překřičet, což ji vedlo k neustálému zvyšování hlasu. Děti to pak napodobují a taky se snaží něco vykřikovat a upozornit na sebe. Je naopak lepší hlas ztišit, počkat, až si toho děti všimnou, a mluvit, až když se děti uklidní. Při psaní ověřovacího testu měla paní učitelka tendenci napomínat děti, které měly nějakou otázku, a jako reakci na to zopakovat instrukce všem. Je dobré si s dětmi domluvit, co mají udělat, když něco potřebují, aby nevykřikovali. A když se ptá jedno dítě, je lepší dojít k němu a nevyrušovat opakováním řečeného všechny ostatní. (K dispozici učitelce jsou ve třídě i dva asistenti, kteří mohou být lépe zapojeni). Uprostřed práce děti učitelka vyrušovala, byť v dobré víře, třeba slovy „tak pracujte“. Místo toho je lepší zadat práci a jít si sednout. 

Nejklidnější chvíle, při kterých ale děti dobře pracovaly, totiž nastaly, když učitelka nevyvíjela žádnou aktivitu. Někdy je pro učitele těžké opravdu přistoupit na to, že méně z jejich strany je někdy více  a že by měli dát víc prostoru – i důvěry – dětem. 

Martina Habrová vystudovala speciální pedagogiku na Masarykově univerzitě v Brně. Vzdělání si dále doplnila úplným psychoterapeutickým a mentorským výcvikem. Učila na 1. i 2. stupni ZŠ, na SŠ, působila jako školní speciální pedagog a metodik prevence, pracovala ve speciální škole i pedagogicko-psychologické poradně a SPC. Je lektorkou pro učitele v oblasti vzdělávání, supervize, mentoringu. Své služby poskytuje i prostřednictvím neziskových organizací (Diakonie, Člověk v tísni) a MAP.