Jak si udržet kázeň ve třídě a posílit dobré vztahy s pomocí Mozaiky

Zdroj fotek: Archiv Aleny Dostálové

Hádají se děti ve vaší třídě? Vylučují ostatní jedno dítě z kolektivu? Máte podezření na ubližování mezi dětmi? „Na to si zavolejte Mozaiku,“ říká se po školách v Hradci Králové. Unikátní pracoviště složené jen ze zkušených speciálních pedagogů a psychologů s terapeutickým vzděláním působí jako Krotitelé duchů: řeší problémy, se kterými si školy nevědí rady. Centrum funguje od roku 2011, ředitelkou je od roku 2017 Alena Dostálová.

Jak byste Mozaiku popsala?

Jsme školské poradenské pracoviště, které zřizuje a financuje královéhradecký magistrát. Jsme službou pro školy a školky, děti od 3 do 15 let a jejich rodiče. Naší sférou působnosti jsou vztahy a vztahové problémy. Snažíme se dělat dobrou práci pro děti, aby se jim ve školách líbilo, chodily tam beze strachu a cítily se tam dobře.

Jak vypadají a na čem jsou založeny vaše programy?

Je nutné říct, že my se věnujeme sekundární prevenci, tedy jezdíme na místa, kde už se nějaké problémy vyskytly. Z toho také vyplývá, že nejedeme s připraveným „programem“ – my reagujeme na to, co na místě vidíme a zjistíme. Pokaždé tedy naše intervence vypadá jinak, protože se nemůžeme předem nachystat. Každá třída je jiná a každá situace, kterou učitel řeší, také. Je třeba zdůraznit, že naším úkolem je pomáhat najít vnitřní zdroje třídy pro řešení situace. Pokud je ve třídě rozjetá šikana, nedá se od nás čekat, že bychom přišli, vyšetřili to, určili pachatele a potrestali ho. To už jsou záležitosti, které patří do rukou školy podle metodických pokynů nebo Policie ČR a spadají do oblasti terciální prevence –⁠ vnějšího opatření. My řešíme špatné klima třídy, ubližování mezi dětmi (verbální, fyzické), nezdravé vztahy mezi dětmi a vylučování jednotlivců z kolektivu. Přijedeme před šikanou nebo po ní; řešíme posmívání, ostrakizaci, špatné vztahy, ubližování mezi dětmi, nebo naopak dostaneme třídu, v níž se vyšetřila šikana, agresor byl potrestán a my teď můžeme pomoci s tím, aby se kolektiv dal zase dohromady a dokázal zdravě fungovat.

Kdo si vás vlastně zavolá?

První kontakt máme často buď s učitelem, nebo s vyděšeným rodičem, který se bojí o své dítě. Na základě zjištěných informací oslovujeme školu, a to především metodika prevence nebo vedení školy. Chceme od nich podrobnější informace o tom, co se v daném kolektivu děje, ale především si tak ověřujeme, že vedení školy a další pracovníci vědí, že tam existuje nějaký problém, že o něm otevřeně komunikují a že si nás tam nezve někdo nějak pokoutně. My jsme transparentní, to samé chceme i po škole. 

Konkrétní zakázku dáváme dohromady s metodikem prevence. Nejdůležitějším partnerem ve spolupráci je pro našeho odborníka třídní učitel. Zásadní je, aby měl motivaci (chtěl) s námi spolupracovat. Někdy je učitel zahlcen emocemi, popřením; má pocit, že když přizná, že jim to ve třídě neklape, nějak se tím shodí. Musíme si ho umět získat, uklidnit ho a přesvědčit, že mu nechceme podkopávat autoritu. Někdy to není snadné, i když už nás v Hradci všichni znají.

Spolupráce se třídou a třídním učitelem může být různě dlouhá a vychází z potřeb konkrétní situace. Efektivní spolupráce může být krátkodobá (například 3 dvouhodinové vstupy do třídy doplněné metodickou podporu učitele, který na naši práci naváže) nebo dlouhodobá (1–⁠2 školní roky u závažnějších zakázek). S třídou se setkáváme á 3–⁠4 týdny, abychom mohli dobře navazovat a kolektiv mohl zážitky integrovat, vždy to doplňujeme konzultacemi s učitelem.

A to už jsme v podstatě ve škole, že?

Už jsme ve škole, ale ještě nejsme u dětí. U nás v týmu v Mozaice si určíme garanta, který případ povede, a jeho spolupracovníka. Vždy totiž pracujeme v tandemu, abychom dokázali zachytit maximum projevů dynamiky skupiny a ošetřit potřeby kolektivu i jednotlivců. Pak se sejdeme s učitelem a popovídáme si s ním o tom, jak situaci vidí, čeho si všiml a co potřebuje. Formulujeme společně dohodu o spolupráci, jak bude vypadat a jaký bude její cíl. Například se na nás obrátí prvostupňová paní učitelka s tím, že všechno dělá stejně jako předešlé roky, ale s touto třídou jí to nefunguje; děti jsou soupeřivé, nepomáhají si, chovají se k sobě ošklivě. Co má začít dělat jinak, aby se třídní klima zlepšilo? S učitelem a metodikem prevence se tedy domluvíme, jaké jsou cíle spolupráce a co by se mělo dít dál. 

Na prvním stupni je jednodušší práce v tom, že se u dětí nestřídá tolik lidí a učitel do vztahů víc vidí, na druhém stupni si ale problémy třídy zase učitelé berou méně osobně. Často se stává, že potíže mezi dětmi vzniknou už na prvním stupni a táhnou se s nimi do dalších ročníků, proto je dobré, když nás volají co nejdřív. Cílem naší práce je podpora role třídního učitele, on je klíčový v naplňování zakázky a na naši práci navazuje každodenně i v budoucnu po skončení spolupráce.

Co se děje potom? Jdete mezi děti?

Pak nastává fáze mapování, kdy tedy přicházíme ve dvou do třídy a snažíme se přijít na kloub podstatě věci. Problémy nevznikají náhodou a dobrá orientace je zásadní. Takže nám nestačí, co nám řekl učitel, který nabízí jen jeden úhel pohledu, ale používáme validizované dotazníky. Dostaneme z nich obraz třídy, jak ji vidí děti: role jednotlivých dětí, klima, oslabené vztahy, zdroje i rizika. Získaná data doplníme osobní interakcí s dětmi, sedneme si do kroužku, jen si tak lehce oťukáme, zda jsou schopné a ochotné s námi mluvit. Vždy jim férově říkáme, že jsme tam proto, abychom jim pomohli se vztahy ve třídě, a vždy je přítomen učitel. Mapujeme s učitelem, dětmi, dalšími pracovníky školy (psycholog, metodik, vedení školy apod.) a případně s rodiči žáků třídy. Je to různé.