Inkluzivní výuka začíná u každodenní práce ve třídě. Nový průvodce nabízí inspiraci pro učitele i vedení škol

Dva vzájemně se doplňující pilíře inkluzivní výuky

Průvodce představuje jednoduchý model, který propojuje dvě oblasti:

• Univerzální přístupy – každodenní postupy a podmínky ve výuce, které prospívají všem žákům a jsou zvlášť důležité pro ty, kteří se při učení potýkají s různými překážkami.
• Přizpůsobení výuky a dodatečná podpora – cílené úpravy, individuální nebo skupinová podpora a intervence, které některým žákům pomáhají lépe se zapojit do společné výuky.

Obě oblasti se vzájemně doplňují. Dobře nastavená výuka pro celou třídu vytváří základ, na který lze podle aktuálních potřeb jednotlivých žáků navázat další podporou.

Pět oblastí, které pomáhají zpřístupnit výuku všem

EEF upozorňuje na pět oblastí každodenní pedagogické práce, které tvoří důležitý základ inkluzivního prostředí:

1. Jasné a srozumitelné vyučování – učitel postupuje přehledně, vysvětluje nové učivo po jednotlivých krocích a ověřuje, zda žáci zadání rozumějí.
2. Efektivní zpětná vazba – žáci dostávají informace, které jim pomáhají porozumět tomu, co se jim daří a jak mohou svůj postup zlepšit.
3. Postupné poskytování a ubírání podpory (scaffolding) – učitel žákům dočasně pomáhá zvládnout úkol, který by zatím samostatně nezvládli, a podporu postupně omezuje s tím, jak získávají jistotu a dovednosti.
4. Pozitivní vztahy mezi učitelem a žáky – respektující a předvídatelné jednání pomáhá vytvářet bezpečné prostředí, ve kterém se žáci mohou učit a nebát se chybovat.
5. Klidné a předvídatelné prostředí třídy – srozumitelná pravidla, ustálené postupy a přehledná organizace výuky omezují zbytečné překážky v učení.

Více podpory nemusí automaticky znamenat více učení

Zajímavou součástí průvodce je také upozornění na některé rozšířené představy o inkluzivní výuce. Například neplatí, že čím více úprav učitel provede, tím více se žák naučí. Dobře míněná podpora může být někdy příliš rozsáhlá, snižovat náročnost úkolů nebo omezovat příležitosti žáka přemýšlet, rozhodovat se a rozvíjet samostatnost.

Podobně ani samotná diagnóza automaticky neurčuje, jakou podporu konkrétní žák potřebuje. Důležité je sledovat jeho aktuální potřeby, silné stránky a reakce na zvolené postupy. Podpora by proto měla být průběžně vyhodnocována a upravována podle toho, zda skutečně pomáhá v učení a zapojení do výuky.

Inspirace pro společnou reflexi ve škole

Průvodce není určen pouze jednotlivým učitelům. Věnuje se také tomu, jak mohou školy rozvíjet inkluzivní přístup dlouhodobě – prostřednictvím společného plánování, vzdělávání pedagogů, sdílení zkušeností a průběžného vyhodnocování zvolených opatření. Na jeho obsah navazují také praktické materiály pro vzdělávání pedagogických pracovníků, včetně modelových situací.

Při společné reflexi mohou učitelé, asistenti pedagoga i vedení školy začít například těmito otázkami:

• Co v naší běžné výuce pomáhá zapojit co nejvíce žáků?
• Které překážky v učení můžeme odstranit úpravou organizace, zadávání nebo prostředí?
• Poskytujeme žákům takovou podporu, která jim pomáhá postupně získávat větší samostatnost?
• Jak ověřujeme, zda zvolená podpora skutečně přináší očekávaný efekt?

Inkluzivní výuka není souborem zvláštních opatření pro několik vybraných žáků. Začíná tím, jak každodenně plánujeme, vedeme a vyhodnocujeme výuku pro celou třídu. Právě v tom může být nový průvodce užitečnou inspirací pro školy, které chtějí vytvářet prostředí podporující učení a zapojení každého žáka.

Zdroj a další inspirace: Education Endowment Foundation (EEF): The EEF Guide to Inclusive Teaching.

Prohlédnout průvodce a související materiály (anglicky)