Rodiče nevěří ničemu, co sami nezažili. Mluvte s nimi o svých metodách, aby se neobrátili proti vám, radí učitelka angličtiny

Ilustrační foto / FOTO: Pixabay

Učitel přinášející efektivní způsob výuky, který rodiče žáků neznají, se může potýkat s odmítnutím. To se ve velké míře týká i výuky angličtiny. Výuka angličtiny v minulosti často probíhala způsobem, který u žáků nepodporoval přirozené užívání jazyka. V rozhovoru přinášíme zkušenost učitelky Hany, která se na základní škole snažila učit podle aktuálních trendů, avšak kvůli nepochopení ze strany některých rodičů a bez podpory vedení školy ze školství nakonec odešla.

(Křestní jméno pedagožky bylo změněno z důvodu ochrany soukromí.)

Hana svou pedagogickou kariéru začala v sedmnácti letech, kdy se stala učitelkou v mateřské škole. U předškolních dětí setrvala dvacet let, po revoluci se začala věnovat angličtině, kterou učila na základních školách. Bylo ale potřeba si doplnit vzdělání, takže vystudovala obor učitelství anglického jazyka pro základní a jazykové školy na vysoké škole. Absolvovala řadu vzdělávacích akcí, školení a stáží. Díky praxi u nejmenších dětí začala vidět souvislosti, které vedou k lepším výsledkům ve výuce angličtiny. Na univerzitě díky svým praktickým i odborným zkušenostem nakonec vyučovala metodiku výuky anglického jazyka.

Jak se lišil Váš styl výuky angličtiny na základní škole od stylu vašich kolegů?

Kolegové učili důsledně podle učebnic. Každá učebnice se musela probrat za jeden školní rok. Každá hodina vypadala tak, že děti trávily dlouhé minuty čtením, překládáním, přepisováním textů, opisováním slovíček do slovníčků, zkoušením slovíček ze slovníčků a podobně. Mně v lekcích chyběl dostatečný poslech, porozumění a umění zareagovat. Děti byly velice brzy odkázány na učebnice a neměly možnost tyto dovednosti získat a rozvinout. Vybočovala jsem tím, že děti půl roku vůbec nečetly a nepsaly, místo toho jsme intenzivně poslouchali, komunikovali, učila jsem je reagovat na vyprávění a podobně. Myslím si, že žáci během této doby získali mnoho zkušeností s poslechem angličtiny jako nositelky informace. Zjišťovala jsem, že to nese báječné výsledky. Ale bohužel jsem trochu podcenila komunikaci s jejich rodiči, protože tato výuka není vidět, neexistuje ani možnost kontroly zvenčí, jestli se v hodině něco děje. I když jsem byla otevřená náslechům nebo hospitacím, rodiče asi nedostávali dostatečný přísun informací o tom, jak intenzivně se dětem věnuji, nezanechávala jsem žádný písemný důkaz, vypracovaná cvičení, seznamy slovíček. Zpětně chápu, že je to mohlo trochu zneklidňovat. Došlo mi až později, že rodiče měli být první, s kým jsem si měla sednout a informovat je, jak budeme pracovat, jaký cíl sleduji a že děti se budou učit poslouchat, rozumět, reagovat na zvuk angličtiny a naučí se slyšené angličtině porozumět. 

Ve škole jste vyučovala angličtinu pět let. Kdy jste se poprvé setkala s reakcemi rodičů na Váš styl práce?

Docela brzy. Už na první třídní schůzce, kde jsem se pokusila vysvětlit, proč pracuji takto. Ale asi jsem nebyla dostatečně přesvědčivá. Rodiče byli bohužel ovlivněni vyučovacími metodami ve školství v době kolem revoluce – každý z nich zažil určitou výuku angličtiny a přinesl si odtamtud nějaké vzorce. Rodiče mých žáků byli produkty polistopadového školství – rychlého nástupu výuky angličtiny, pro kterou nebylo dost kvalifikovaných učitelů. Ti se většinou rekrutovali z bývalých učitelů ruštiny, kteří se rychle učili nový jazyk, aby si zabezpečili práci. Jenže rodiče získali své představy o výuce právě tehdy. Byli přesvědčeni, že způsob, jakým se vzdělávali, byl ten nejlepší.

Když učitel přijde s něčím, co není vidět a není to kontrolovatelné, rodiče tomu nedůvěřují. Samozřejmě ne všichni. Někteří se nechali přesvědčit už na základě informací, které jsem jim podala na schůzce, a důvěřovali mi. Byli ale rodiče, kteří se s odlišným stylem výuky nesmířili a neustále za mnou chodili s dotazy, kdy už budeme psát slovíčka, kdy už zavedeme slovníčky a zkoušení, aby měli jistotu, že se děti do angličtiny připravují, a tím pádem budou mít dobré známky.

O jak staré žáky se jednalo?

Jednalo se o čtvrťáky, tehdy se učila angličtina od čtvrté třídy. I to jsem tehdy vnímala, že pro děti není ideální situace, takže jsem neustále naléhala na vedení, jestli bychom výuku nemohli trošku uspíšit. Nakonec jsem dosáhla toho, že jsem mohla učit kroužek angličtiny alespoň o rok dříve, samozřejmě mimo svůj úvazek, bez odměny za práci. Umínila jsem si, že tento kroužek bude povinný pro všechny třeťáky, a oni mi tam skutečně pátou hodinu po vyučování zůstávali. Dělali jsme různé aktivity, hráli jsme zábavné komunikační hry, žáci se u nich učili reagovat na pokyny v angličtině, slyšet angličtinu a vědět, o čem je vlastně řeč. Snažila jsem se děti obklopit angličtinou tak, aby co nejsnáze a nejčastěji rozuměly a uměly zareagovat. Snad se mi to povedlo. Dodnes potkávám rodiče, kteří mi potvrzují, že se jejich děti v životě s angličtinou uplatňují naprosto báječně. Naposledy předevčírem jsem potkala babičku, jejíž vnučku jsem učila ve škole, a dozvěděla se, že vystudovala na učitelku angličtiny, což mě hodně potěšilo.

Jak na Váš styl práce reagovalo vedení školy?

Zpočátku velice vstřícně. Měla jsem trochu nestandardní úvazek, učila jsem jen tři dny v týdnu, protože v té době jsem ještě dokončovala studium na vysoké škole a taky jsem začínala lektorovat a sdílet svoje zkušenosti s ostatními učiteli. Z této situace se pomalu začalo vyhrocovat takové to „ona pořád potřebuje něco extra, pořád říká, jak bychom měli něco dělat, ale my (kolegové učitelé – pozn. redakce) už to takto děláme dvacet let, tak to asi nebude úplně špatně“. Trochu jsem možná svým přístupem provokovala.

Větší potíže ze strany rodičů rozdmýchala jedna maminka. Jak to probíhalo?

Ze začátku nenápadně, už ve třetí třídě v kroužku angličtiny. Byla to ona, kdo se ptal, kdy už budeme používat slovníčky a zapisovat slovíčka. Vysvětlovala jsem jí, že v kroužku rozhodně ne, a že slovíčko raději padesátkrát zopakuji v různých činnostech a hrách, ale zapisovat si ho děti rozhodně nebudou, protože to pro ně není zvládnutelné. Tyto požadavky se bohužel začínaly stupňovat, když její syn postoupil do čtvrté třídy, v řádné výuce angličtiny. Maminka asi čekala, že tam konečně slovníčky uvidí, ale ani tam se neobjevily. Pracovali jsme už s učebnicí, protože jsem se přece jenom musela alespoň maličko přizpůsobit zvyklostem školy, ale slovíčka jsem z učebnice nedávala opisovat, protože si nemyslím, že to je správný způsob, jak děti slovíčka naučit, a naopak je to způsob, jak jim angličtinu parádně otrávit. Slovníčky jsme začali používat až v šesté třídě, kdy jsme si do nich zapisovali slovíčka nad rámec slovní zásoby z učebnice. Maminka ale neustále chodila, že chce, aby si děti zapisovaly každé slovíčko, protože když ona chodila na gymnázium, tak ji maminka vždycky vyzkoušela a ona dostala z angličtiny jedničku a ona chce téhož dosáhnout u svého syna ve čtvrté a páté třídě. Dlouhou dobu jsem se jí snažila vysvětlit, že takto to opravdu nefunguje, že to nenaučí hocha přemýšlet a reagovat v angličtině. Mamince to nestačilo, dokonce to vyvrcholilo jednoho dne, kdy se mě přišla zeptat, jak je možné, že dostal trojku z angličtiny. Vysvětlila jsem jí, že úkolem bylo popsat svůj pokojíček, klidně si mohl vymýšlet, protože jsem nechtěla vyzvídat. Šlo mi o to, aby žáci uměli souvisle vyjádřit tři nebo čtyři věty o reálné situaci. On měl možná naučená slovíčka, ale větu z nich nedal dohromady, takže trojka byla opodstatněná. Po této situaci začala konzultovat můj přístup s kamarádkami. Přesvědčila několik dalších, které měly děti v mojí třídě, a mně začalo peklo. Matky u kávy začaly vymýšlet, co všechno dělám špatně, číhaly na každý můj zdánlivý přešlap, například nevyplněná cvičení v pracovním sešitě. Pamatuji si na jednu schůzku u paní ředitelky, na kterou mi maminka přinesla seznam všech cvičení v pracovním sešitě, která jsme nevyplnili. Přišlo mi to jako neskutečný zásah a neznalost, protože každý ví, že učebnice není od toho, aby se stoprocentně probrala. Učíme děti, ne učebnici. Každé vynechané cvičení jsem nahradila daleko lepším, třeba komunikativním cvičením nebo hrou, při které děti procvičovaly angličtinu spontánně, takže jsem si jistá, že jsem pro ně dělala daleko víc, než učebnice umožnila. V pracovním sešitě ale byla bohužel prázdná cvičení a matky proti mně měly zbraň.

Jaké další výhrady proti Vám tato maminka měla?

Každého čtvrt roku jsem mohla čekat pozvání do ředitelny, protože si přišla opět stěžovat. Kriticky mě hodnotila za můj přístup k dětem. Že se děti doma učí jak mourovaté a stejně ode mě jedničku nedostanou. Bylo to hodně nepříjemné, protože to trvalo čtyři roky.

Jak se k tomu postavilo vedení školy?

Vedení mělo zájem na tom, aby základní školu navštěvovalo co nejvíce klientů. Takže napřed zkoušeli „něco s tím udělej a neprovokuj je tak, občas udělej něco, co ony chtějí, a nevybočuj“. Ale já jsem to nedokázala, protože jsem cítila, že pro děti to není dobře; neumím dělat věci, které dětem škodí. Bohužel situace se vyvinula tak, že jsme se s vedením školy dostali do opačné pozice, a nakonec to byl víceméně boj a neustálá kritika. Vyvrcholilo to tím, že pan ředitel po jedné schůzce slíbil mamince, že děti za ním mohou kdykoli přijít a hlásit, co se v hodinách děje. Kdykoli jsem třeba dala za úkol napsat nějaký esej na vlastní téma, abych viděla, zda děti umí zpracovávat informace v angličtině, okamžitě měly dovoleno běžet do ředitelny a nahlásit to. Když jsme vynechali nějaké cvičení, mohly si postěžovat panu řediteli. Umíte si asi představit situaci ve třídě, když řeknete, že žáci mají něco udělat, oni se na vás podívají a z jejich pohledu vyčtete „a jak nás k tomu chceš donutit? Když se nám to nebude líbit, tak zajdeme za panem ředitelem a pak se uvidí, jestli to budeme muset dělat“.

Asi nejzávažnějším momentem potom bylo, když jsem onoho hošíka přistihla při podvodu. Chtěla jsem po dětech, aby přemýšlely a napsaly pár vět o našem městě. Už byly v osmé třídě, takže rozhodně zralé napsat tři, čtyři věty o městě, ve kterém žijeme. Nehledě na to, že to odpovídalo obsahu učebnice, kterou jsme v té době probírali. Hošík neváhal, na internetu našel odborný článek z městského kulturního centra, zkopíroval ho a odevzdal jako vlastní práci. Na první pohled bylo poznat, že slova, odborné výrazy nemohl napsat osmák, který bojuje s angličtinou. Řekla jsem mu tedy, že tuto práci neberu a že očekávám, že mi do příští hodiny odevzdá vlastnoručně napsaný text. Druhý den byla maminka ve škole a udělala hrozný humbuk. A vedení školy také. Když jsem po dětech něco chtěla, reagovaly svým obvyklým „kdo nás asi donutí“, a já jsem si v tu chvíli řekla, že tohle nemám zapotřebí. Ztratila jsem důvěru v učitelské povolání a podala jsem výpověď. Bylo to zvláštní, protože nikdy v životě jsem výpověď nepodávala, už vůbec ne z povolání, které jsem milovala. Bylo to ale nezbytné, protože situace by se podepsala na mém zdraví a mé rodině, která mě vždy podporovala a držela nad vodou a díky které jsem celou situaci ustála aspoň trochu se ctí.

Ráda bych ještě dodala, že v době, kdy jsem na škole učila, ještě nebyl zaveden rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, tudíž ani nevznikla povinnost tvorby školních vzdělávacích programů. Ale jako vyučující jsem na schůzkách s rodiči neustále poukazovala na to, že moje aktivity v podstatě nahrazovaly požadavky podle učebnice pro ten který ročník. Učebnice se mi nezdála vhodně zvolená a děti nebavila, na rozdíl od témat, která jsem jim nabízela (alespoň většinu žáků, „neočkovaných“ domácími připomínkami o (ne)kvalitě mého působení). Bohužel některým rodičům to nedocházelo ani po důkladném a opakovaném vysvětlování, a mohli se proto domnívat, že inovativními vyučovacími metodami jejich dítě nenaučím to, co by si podle učebnice mělo osvojit. 

Projevoval se stav, který jste prožívala, nějakým způsobem na Vašem zdraví? 

Měla jsem problémy se spánkem. Všechno jsem si přehrávala v hlavě: jestli jsem neudělala něco špatně, jestli jsem náhodou někomu ze svých žáků neublížila. Možná i mé pozdější závažné zdravotní potíže měly základ v tomto stresujícím období.

Byla byste schopna odhadnout, kolik rodičů se účastnilo aktivit proti Vám?

V každé třídě se najde rodič, který moc nesouhlasí s vašimi postupy, ale bývají to tak jeden až dva na třídu. V této třídě to nakonec byla skupinka asi pěti nebo šesti maminek. Jejich úderná síla byla ale opravdu velice intenzivní.

Jak od těchto maminek vedení školy získávalo informace o Vaší práci?

Jednak ze schůzek, protože maminka si na mě téměř pravidelně docházela stěžovat a žádat nápravu. Možná to ani nebylo stěžování, ale neviděla posun k výsledkům, které chtěla vidět, a vždycky se snažila sjednat pořádek. Cítila se velice silná v kramflecích, protože pan ředitel s ní chtěl zůstat zadobře a pokaždé slíbil, že mi domluví a že mě přiměje ke změně. Dostávala jsem to na podnose každou poradu. Že nemám provokovat, že mám rodičům vycházet vstříc, protože škola přece potřebuje spokojené rodiče a žáky, za které dostává finanční prostředky. Já jsem se mu snažila vysvětlit, že škola především potřebuje spokojené žáky, kteří odcházejí ze školy s pocitem, že se v ní něco naučili a ne s pocitem, že se šest let trápili s angličtinou, a neumí vůbec nic. To je bohužel na školách velice častá situace.

Jak na tuto situaci reagovali kolegové?

Snažila jsem se kolegy do situace moc nezatahovat. Kolegyně z jazykového oddělení byly možná trochu nedůvěřivé k mým novátorským postupům, některé byly nezkušené a neuměly situaci posoudit. Měly strach, abych je nezatáhla do nových technik, protože ony už měly zavedený určitý způsob učení, a to, co jsem hlásala, bylo něco úplně jiného. Bylo jasné, že by to na ně kladlo větší nároky. Například jsem vysvětlovala, že na děti se musí od začátku mluvit co nejvíce anglicky. Když ale máte učitelku, která učí šesťáky a pravidelně za vámi chodí konzultovat i základní jednoduché gramatické záležitosti, tak víte, že je něco špatně a že paní učitelka by asi měla trošku více zapracovat na jazyku. Na druhou stranu vím, že angličtinářů je nedostatek a těch dobrých je jako šafránu. Nabízela jsem spíš pomocnou ruku. Nicméně od kolegů jsem nemohla čekat zastání, maximálně „ta matka byla vždycky problémová“, případně „ona byla taková, už když k nám tady chodila na základku“. Snažila jsem se s tím poprat sama.

Zaujala mě situace, kdy jste měla pana ředitele na hospitaci ve výuce šesťáků a ten pak měl poměrně zásadní výtku na Vaši výuku.

Ano, to bylo v posledním roce a také to velkým dílem přispělo k rozhodnutí podat výpověď. Pan ředitel, který anglicky neumí ani slovo, přišel do mojí třídy na hospitaci. Oznámil mi to se zazvoněním na zmíněnou hodinu. Hodina se dle mého názoru velice povedla, šesťáci byli maximálně spokojení, celou hodinu aktivní. Sledovali jsme video, o kterém jsme si potom povídali, zpracovávali jsme informace, převáděli jsme je na gramatický model, který jsme zrovna probírali. Děti byly aktivní a bylo vidět, že je to baví a já jsem se snažila co nejvíce předvést, kolik se toho za půl roku naučily, protože jsem je zdědila od kolegyně, u které nebyly příliš zvyklé zabývat se angličtinou. Vznikla tam jen jedna situace, kdy jsme kontrolovali domácí úkol, ve kterém byla slovíčka napsaná do sloupečků, a hošík se spletl o jeden řádek. Děti začaly protestovat, že to není to správné slovo, tak jsem je maličko usměrnila, že to nevadí. Po hodině mi ředitel vytknul, že na děti celou hodinu mluvím anglicky. Reagovala jsem docela pobaveně, myslela jsem si, že jde o vtip: připomněla jsem mu, že šlo o hodinu angličtiny. Pan ředitel mi vytknul, že jsem nepřekládala. Odpověděla jsem, že se snažím, aby děti rozuměly, a ne aby potřebovaly berličku českého překladu, o který se budou neustále opírat. 

V průběhu školního roku jste dala výpověď. Jaká byla reakce vedení školy a kolegů?

Abych pravdu řekla, úplně nevím, jak reagoval pan ředitel, protože jsem v kanceláři nechala obálku s výpovědí a odešla jsem. Neměla jsem odvahu zůstávat a čelit nějaké reakci. Pan ředitel si možná i oddechl, že bude mít z krku tu problematickou učitelku, kvůli které má pořád nějaké potíže. Kolegové to nekomentovali, některým to bylo líto. Upřímně se přiznám, že mě v tu chvíli vůbec nezajímalo, co si o tom myslí problémová skupinka rodičů. Velice mě ale potěšila reakce dětí. Skončila jsem 31. května a 30. června u mě zazvonili žáci z vedlejší, deváté třídy, donesli mi CD, které vytvořili o tom, jak působili celou dobu na škole, měla jsem tam od nich také takový malý medailonek a bylo vidět, že se se mnou rádi setkávali. Tahle chvíle mě přesvědčila o tom, že jsem na děti nepůsobila špatným směrem. Ty vzpomínky jsou stále živé a dojemné a na děti strašně ráda vzpomínám.

Jak může učitel předcházet vzniku závažných potíží v komunikaci s rodiči?

Radím učitelům, aby využívali zdroje k iniciování komunikace s rodiči a dialogu na téma, jak děti co nejlépe učit. Rodiče by učitelům neměli mluvit do řemesla. Učitelé by měli být hrdí na svoji profesi, na svoje vzdělání. Ale neměli by ustrnout, měli by sledovat moderní trendy a směry ve vzdělávání. Odborná vzdělanost, účast na kvalitních kurzech je důležitá. Také je velmi důležité, aby se učitelé před rodiči uměli prezentovat. Je dobré využít osvědčení z různých kurzů, nedávat je do šuplíku řediteli školy, ale zarámovat a vyvěsit tam, kam chodí rodiče. Aby věděli, že učitelé jsou odborníci, aby prokázali, kolik úsilí je stálo, aby dosáhli odbornosti. A znovu zdůrazním slovo komunikace, dialog s rodiči. Nabyla jsem zkušenosti, že ve chvíli, kdy si rodič udělá názor na váš styl výuky, už je na vysvětlování pozdě. Důležitá je informovanost předem. Vždy říkám učitelům, ať se sejdou s rodiči ještě dřív, než budou mít první hodinu s dětmi, a vysvětlí jim, co budou dělat, čeho chtějí dosáhnout, např. že výuka zdánlivě bude vypadat jako hra, ale že každá hra má naprosto jasný cíl a dětem pomůže učit se naprosto úžasným způsobem. Takže komunikovat nejen s dětmi, ale i s rodiči a vedením školy. Škola je trojnožka, a když je některá noha oslabená, nedá se na ní sedět.

Myslíte, že je možné systém školství nastavit tak, aby se podobné situace, kterým jste čelila, nevyskytovaly? 

Určitě tady cesta je, ale potrvá ještě dlouho. Vidím velký potenciál v profesní přípravě učitelů a vedoucích pracovníků, a také v dalším vzdělávání pedagogických pracovníků. V informovanosti veřejnosti a rodičů, osvětě, spolupráci, aby se jejich podíl na vzdělávání nestal jen honem za známkami a na učitele, který nevyhovuje jejich představám. Nekritizovat nedostatky učitelů, ale vyzdvihovat to, co je na jejich práci dobré. Učitel, který je pochválen vedením školy, začne přemýšlet, jak pracovat ještě lépe a bude se snažit dělat svou práci co nejlépe. Vedení školy by mělo být schopné postavit se za kvalitní učitele, vybudovat a podporovat zdravý kolektiv, který je odborně na výši, umí spolupracovat na dosažení cíle, a také by měl vést děti k tomu, aby samy pracovaly na svém rozvoji, aby si uměly cenit a užít proces výuky a nesnažit se jen za každou cenu splnit cíl.