Šikana školy ze strany rodičů – rozhovor s ředitelem základní školy

Ilustrační foto/FOTO: Pixabay

V mnohých textech se můžete dočíst o závadovém chování mezi žáky. Méně často je zmiňováno závadové chování žáků směrem k pedagogům. Ale téměř se otevřeně nehovoří o nátlaku na školu ze strany rodičů nebo zřizovatele, a přitom má zásadní vliv na fungování školy a také se negativně podepisuje na zdraví zasažených pedagogů a jejich motivaci k další práci. Právě do takové situace se dostal ředitel malotřídní školy v západních Čechách. Milan je energický třicátník, který už čtvrtým rokem vede základní školu s 1. stupněm do 20 žáků a mateřskou školu s 28 dětmi. Dřívější zkušenosti s vedením školy nemá. Ve škole kromě něj působí pět učitelů a asistentka.

Co vás přimělo přihlásit se do konkurzu na ředitele právě do této malotřídní školy?

Byly to osobní růst a potřeba změny. Domníval jsem se, že prostředí malotřídní školy bude více rodinné a přístup rodičů přátelštější. Očekával jsem otevřený přístup. Byla to jinak moje první manažerská funkce ve škole.

Za jakých okolností skončila předchozí ředitelka této školy?

Dalo by se říct, že to byla určitá únava. Vymezování si hranic a kompetencí ředitele vůči rodičům. Už tehdy tam pravděpodobně byly potíže, ale bylo mi to bývalou ředitelkou naznačováno velmi jemně. Dále mi vysvětlila svůj názor, že ke mně se budou rodiče chovat jinak.

Uzpůsobil jste své první kroky ve funkci tomu, co vám vaše předchůdkyně naznačovala, nebo jste to vůbec nebral v potaz?

Naivně jsem se domníval, že pokud budu otevřený, upřímný a svůj, rodiče to ocení. Udělal jsem základní manažerskou chybu.

Co jste řešil první měsíce ve funkci?

Pokud nemáte předchozí zkušenosti s ředitelskou pozicí a obsahem její práce, tak je samozřejmě potřeba se zorientovat v dokumentaci, legislativě, v personálních a osobních otázkách. Je to obrovská zátěž v tomto směru. Sbližování se s kolektivem, seznamování se s rozdělením jednotlivých náplní práce.

Byly už tehdy patrné nějaké náznaky potíží?

Nebyly. Potíže byly spíš v tom smyslu, že ve škole byly už roky dvě paní učitelky a já jsem po nich chtěl, aby svou práci dělaly tak, jak se má, což nebylo kvitováno. Říkaly, že jsou zvyklé vykonávat práci podle svého a jinak to dělat nebudou. Práce ve škole pro ně byla spíš způsobem, jak si vydělat než vzdělávat žáky. Pozoroval jsem u nich i nevhodné chování  vůči žákům. Nevěnovaly se své práci, jak měly. Opakovaně jsem zjistil, že když měly pracovat  ve třídě, pily místo toho kávu. Vysvětloval jsem jim, proč chci změny, motivoval jsem je dalšími nápady nebo možnostmi, dával jsem jim najevo, že je třeba o některých věcech vést diskusi. Tyto dvě učitelky po nějaké době odešly. Samy daly výpověď, důvod mi neřekly. Neoficiálně uváděly, že to bylo kvůli mně. Loučil jsem se s nimi hezky, přál jsem jim úspěchy v dalším zaměstnání.

Jakým způsobem probíhala další spolupráce se zřizovatelem?

Do prvních komunálních voleb byla spolupráce výborná. Volbami se ale změnilo složení zastupitelstva města. Nově nastupující zřizovatel byl sám v místní politice nový, tudíž mu chyběly potřebné a nestranné informace ohledně školy pro vykonávání vlastní práce. Od té doby neexistovala ze strany zřizovatele směrem ke škole podpora, která by byla potřeba. Měl jsem asi zřizovatele více dopředu informovat nebo ho s předstihem varovat před možnými situacemi, jako je nevhodné chování učitelek, a nastiňovat mu možná řešení a rizika. Je pravda, že jsem si v té době někdy říkal, že se vztah se zřizovatelem do extrémní situace přece nemůže dostat. Opakovaně jsem byl zván na veřejná zasedání na obecním úřadě, kde na mě opozice útočila, často hrubě. Nečekal jsem nakonec, že by to mohlo být až takhle vyhraněné a až takhle agresivní.

Kdy jste si poprvé řekl, že něco není v pořádku?

Ve chvíli, kdy odešly paní učitelky a rodičům nezáleželo na tom, jaká je kvalita vzdělávání ve škole, ale jen na tom, že odchází dlouholetí zaměstnanci. Rodiče hodnotili něco, o čem neměli objektivní informace. To, že paní učitelka na třídních schůzkách uvaří kávu, rozdá sušenky a povídá si s rodiči, neznamená, že dobře učí. Rodiče nebyli obezřetní, takže jí v této situaci věřili. Navíc konkrétně jedna z učitelek byla po svém odchodu vůči rodičům poměrně kritická, pomlouvala je. Je mi trošičku líto, že rodiče dbají více na to, jak se paní učitelka chová k nim než jak kvalitně odvádí svou práci vůči jejich dětem.

Jak to pokračovalo dál? 

Přišly nové paní učitelky, situace se zlepšila.

Jak na to reagoval zřizovatel?

Tým zřizovatele reagoval poměrně agresivně. Nelíbilo se jim, že odešly původní paní učitelky, chtěli, aby zůstaly. Říkali nám, kdo ve škole může a nemůže pracovat. Na moje argumenty, že neodváděly profesionální výkon, že neučily kvalitně, nebyl moc brán zřetel. Zřizovatel by se měl za školu postavit. Snažit se uklidnit situaci, najít konsensus, mírnit napětí mezi rodiči a školou. Náš zřizovatel neudělal nic. Navíc se do toho snažila zasahovat opozice v zastupitelstvu. Vzniklo mnoho informací a verzí, které nebyly pravdivé, bylo těžké jim je vymluvit. Cílenými pomluvami se opozice pokoušela získat sílu, dokázat, že kdyby vedla obec ona, tak to takhle nevypadá.

Jak se situace vyvíjela dál?

Ve chvíli, kdy nová paní učitelka dostala nabídku na větší úvazek jinde, odešla. Rozjely se pomluvy, že jsem ji nesnášel, že jsem ji vyhnal. Rodiče byli natolik zarputilí, že volali této paní učitelce na soukromé číslo. Ta byla pak vystavena i dvaceti telefonátům denně. Byla z toho tak zoufalá, že aby už měla pokoj, řekla něco ve smyslu, že měla pocit nedostatku informací k organizaci jedné školní akce pro veřejnost. Pak se mi za to omlouvala. Problém byl třeba i v tom, že jsme malinkatá škola, takže jsme nemohli mít asistentku na plný úvazek a sháněli ji jen na zkrácený úvazek. Asistentka nastoupila, ale práci hledala dál, a za měsíc dostala nabídku v místě bydliště na větší úvazek, tak odešla. Vlastně to chápu, protože by u nás víc projezdila, než vydělala. Když mi ale z tohoto důvodu odešly tři asistentky za sebou, tak se to zase lehce svedlo na to, že jsem je tam nechtěl. Komunikace ze strany obce i rodičů nebyla otevřená a nikdo se mě na rovinu nezeptal.

Jak jste na tyto fámy reagoval?

Jediné, co jsem reálně mohl dělat, bylo vysvětlit to zřizovateli. Na jeho žádost se potom konala společná schůzka s rodiči. Rodiče vystupovali opravdu agresivně. Proběhla tam i spousta osobních nepříjemných urážek od rodičů, které v podstatě nezajímá, jak to bylo, ale čekají, že potvrdíte jejich verzi. Bohužel tam nebyla snaha se domluvit nebo pochopit i jiný pohled než ten, který si oni mezi sebou vytvořili.

Týkaly se tyto výpady i vás osobně?

Ano, i mě. Rodiče chtějí to, co chce každý ředitel – aby byl personál kvalifikovaný a výuka byla kvalitní. Ale ve chvíli, kdy se jim o děti stará kvalifikovaný personál, nemohou se k němu chovat s takovým despektem, dokonce i urážkami, vulgarismem, a očekávat, že to vydrží. Rodiče se k novým učitelkám nechovali dobře. Učitelky byly a jsou pod obrovským tlakem, cítí kontrolu ze strany rodičů, kteří čekají na záminku, na jejich chybu.

Co udělal tým zřizovatele na společném setkání, kdy vůči vám byli rodiče agresivní? 

Nic. Když jsem se dotazoval proč, bylo řečeno, že jim je jedno, jak se situace vyvine, jenom aby byli rodiče spokojení. Jako ředitel školy mám dělat vše pro spokojenost rodičů. Zřizovatele jsem informoval o tom, že každý rodič má jiné nároky a že skutečně nelze školu vést podle požadavků jednotlivých rodin. To ovšem nebylo pochopeno.

Jaké máte další negativní zkušenosti v souvislosti s chováním rodičů?

Vyloženě s hledáním v osobní historii mé i mého pedagogického personálu. Nabourávání do Facebooku a dalších sociálních sítí, volání předchozím zaměstnavatelům nebo do škol, ve kterých jsem já nebo ostatní pedagogové dříve pracovali.

Jaký je poměr nespokojených a agresivních rodičů?

To se těžko určuje, v tomto malém počtu by se dalo říct, že tak čtvrtina, která strhla další čtvrtinu. Aby se situace zklidnila a abych získal kultivovaný názor, posílal jsem rodičům i dotazníky, které se zabývaly vztahy nebo tím, co by chtěli ve škole změnit. Překvapivě mi zhruba polovina rodičů vůbec neodpověděla. Potom si samozřejmě kladete otázku, jestli jim opravdu jde o nějakou změnu, nebo jestli jde jen o to křičet. Jestli má smysl někam směřovat energii, když rodiče ani nevědí, co chtějí změnit, natož jak. Rodiče chtějí prostě změnu, nevědí jak, nevědí jakou. Chtějí stabilní kvalifikovaný personál, což podle nich zajistí můj odchod ze školy. Někteří rodiče nechápou, že v dnešní době už to není tak, že učitelka dostane umístěnku do školy a v té škole potom pracuje do důchodu. Mladí lidé dnes chtějí cestovat, není pro ně naplněním věnovat se práci, a navíc je pedagogická práce v malotřídní škole opravdu velmi náročná. Je nás tady málo, ale musíme zvládnout podobné aktivity jako na velké škole. U mladých učitelek po škole se setkávám s tím, že jsou náročností velmi překvapené a mají problém si činnost zorganizovat. Mám i pocit, že si někteří rodiče takovým způsobem uvolňují své životní frustrace, protože situace v posledních dvou letech byla samozřejmě pro všechny náročná a oni tu energii potřebují někam dát. Vždy je jednodušší se prezentovat v davu, kde vás někdo podpoří a cítíte za sebou sílu, než se přijít slušně zeptat, jak to je. Nikdo z rodičů za mnou nikdy individuálně nepřišel.

Podpořili vás v této nelehké situaci ostatní zaměstnanci školy?

Ano, velmi, protože útoky byly i na jejich adresu. Kdybychom se nedrželi navzájem, nemáme důvod tady zůstávat. To, co teď říkám, vnímám i na mnoha dalších školách. Třeba ne přesně v této podobě, ne tak agresivně, nicméně kontrola učitelů je v současné době obrovská. Většinou se ředitelé setkávají s tím, že rodiče chtějí přesně znát čerpání různých fondů, vyúčtování a podobně. Ale v posledních pěti letech je překračování kompetencí rodičů a zasahování do pedagogického procesu úplně běžné. Rodiče mají pocit, že když už školu vychodili, vědí, jak my to máme dělat. Neuvědomují si ale, že pedagogický proces musíte mít naplánovaný, musíte mít metodiku, musíte vědět, odkud kam jednotlivé žáky posunout, a že školní práce je má připravit na život. Doma jsou žáci mnohdy zvyklí na stoprocentní servis, ve škole to tak není, což je dobré k jejich posunu. Narážíme ale právě na to, že rodiče čekají, že to bude jako doma. To není možné. Ve větším počtu žáků je vždycky nutné se přizpůsobit a z dlouhodobého hlediska vnímám, že rodič si nedokáže představit, co se tím žák učí do budoucna.

Byla nějaká situace, kdy jste si řekl, že už nemůžete ve své práci pokračovat?

Byla, několikrát, ale většinou mě pak podpořily kolegyně.

Spojujete svoji profesní kariéru s touto školou?

Určitě ne, protože si myslím, že vzhledem k nastavení, jaké tady je, škola nevydrží tlak rodičů. I kdyby se vyměnili dva nebo tři další ředitelé, ten tlak tu stejně bude a bude tak silný, že to není možné ustát. Domněnky a komunikace na návsi nebo na ulicích jsou tak silné, že rodiče tomu věří a nevěří kvalitě školy. A nepřijdou se podívat, nepřijdou si promluvit, protože to přece řešili se sousedkami. Do toho je velmi těžké zasahovat.

Co by se muselo změnit, abyste svůj názor změnil a chtěl ve škole pokračovat i v budoucnu?

Samozřejmě vztah rodičů ke škole, o který bych se měl ze své pozice snažit hlavně já. Ale upřímně, momentálně nevím přesně jak, protože na potkání rodičům říkám, aby kdykoliv přišli a že si můžeme promluvit, a oni nepřijdou. Momentálně s kolegyněmi nepřemýšlíme nad tím, jak to zařídit, protože se ze školy opravdu vytratila rodinná atmosféra. Jak ji ale vrátit zpátky, když cítíme tlak zvnějšku, nevím. I personál se bojí komunikovat s rodiči, protože neví, kdy přijde nějaká urážka nebo se setkají s nepochopením nebo hněvem. Je to prostě náročné.

Co byste poradil řediteli, který se dostane do podobné situace jako vy?

Vzhledem k tomu, že jsem si s tím úplně neporadil, těžko říct. Určitě na začátku k rodičům přistupovat opatrněji a více si držet mantinely rodič – škola.

Kdybyste mohl vrátit čas zpátky, udělal byste něco jinak?

Musím se přiznat, že jediné, co mě napadlo, je, že bych vůbec do školy na pozici ředitele nenastoupil. Opravdu bych si ale asi striktně držel hranice vůči rodičům. Měl jsem se setkávat s rodiči jen na bázi škola – rodič, nepustit si je blíž, v žádném případě si s nimi netykat. V době nástupu jsem měl o komunikaci a spolupráci s rodiči trochu naivní představu. Těžko ale teď říct, jestli by to skutečně pomohlo. Na začátku jsem také udělal plno manažerských chyb, ale těžko říct, jestli by to bylo jinak, kdybych je neudělal. Vnímám, že hranice slušného chování, morálky a respektu se velmi, ale velmi snížily. Když jsem se pokusil třeba rodiči nastínit, že po škole chce něco, co není reálné, sdělil mi, že on je přece rodič, on to tak chce, a tak to tak bude. Opravdu se respekt vytratil.

Jak se na vás tento dlouhodobý tlak projevuje?

Bylo období, kdy jsem nespal, ať už to bylo z toho, co se dělo ve škole, nebo ve společnosti. Těžké bylo období první vlny covidu, kdy vlastně nevíte, co bude zítra. Rodiče na vás tlačí, chtějí vědět, co je čeká, žáci a učitelé také a já vlastně nevím, protože ani vláda neví. To bylo opravdu velmi náročné období. Na začátku se samozřejmě hroutíte, časem se učíte nebrat nejrůznější situace osobně, což se lehce říká, ale není to stoprocentní. Nová situace vás vždycky trochu zasáhne.

Byl vám nápomocný nějaký odborník? 

Spíš jednorázově při řešení nějaké konkrétní situace než v nějaké dlouhodobé podobě.

Když se podíváme ještě na vztah se zřizovatelem, vidíte nějaké možnosti zlepšení?

Ne. Obec tady školu jako takovou chce udržet, ale angažuje se jen, když jsou nějaké problémy. Nemyslím si, že by stála za mnou jako za statutárním orgánem, ale můžu se mýlit.

Jaký mají rodiče na zřizovatele vliv?

Vzhledem k tomu, že jsme velmi malá obec a většinou je každý s každým soused nebo příbuzný, jsou vztahy velmi osobní. Je těžké rozlišovat pracovní a osobní vztahy.

Jaký je podle vás ideální zřizovatel?

Minimálně bych čekal, že bychom se společně dohodli. On by říkal, jaké má problémy a navrhoval řešení, prostě společná domluva a společné plánování a řešení situací. Když například za zřizovatelem někdo přijde a stěžuje si, čekal bych, že mi zavolá a doptá se mě, jak to je.

Co vás ve škole drží?

V tuto chvíli kolegyně. V podstatě fungující personál.

Co by mohla být ta pověstná poslední kapka, kdy byste si řekl, že odcházíte?

Myslím si, že na to momentálně nemám dost velkou představivost. Já jsem si plno věcí nedokázal představit a realita to často předčila. Leda asi opravdu, kdyby už nefungovaly ani kolegyně nebo jsme měli rozpory mezi sebou. Je opravdu velmi zbytečné mít v tak malé škole vnitřní klima plné obav. Máme krásnou školu, krásné prostředí a málo žáků, vzdělávání by tady mohlo být mnohem příjemnější.

Projevuje se nějak v chování žáků, že se jejich rodiče negativně vyjadřují o škole?

Ano, obrovským způsobem. To, co nás asi nejvíc trápí, je, když se snažíme žáka rozvíjet a on nám sdělí, že maminka říkala, že nás nemusí poslouchat nebo že to je zbytečné, že stejně půjde na jinou školu. Ti žáci nemají motivaci ke vzdělání, a to je to, co mě na tom trápí asi nejvíc. Že si rodiče neuvědomují, že když vlastnímu dítěti zkazí přístup k naší škole, ovlivní jeho postoj ke všem kolám obecně. Dítě má být ve škole mnoho let a ve chvíli, kdy ztratí důvěru v systém nebo v lidi, kteří školu představují, bude se mu hůře pracovat i ve vyšších ročnících na jakýchkoli jiných školách. Ač si rodiče myslí, že své děti brání, řekl bych, že je vlastně poškozují.

Jak takovou situaci s žáky řešíte?

Když nastala vyhrocená situace, kdy vůči nám už byli žáci opravdu agresivní, řešil jsem to komunitním kruhem. Bavili jsme se o tom, jak my učitelé jsme se k nim chovali, jestli se tady někdy necítili v bezpečí nebo jestli mají pocit, že se doteď nic nenaučili. Takže jsme vzniklou situaci řešili přímo s žáky, pro které tady jsme.

Děkujeme za rozhovor. 

Komentář mentora

Požádali jsme o komentář dlouholetého ředitele městské základní školy, který zároveň externě působí na pozici mentora a kouče vedoucích pracovníků jiných škol v rámci celé ČR.

Co se týče této konkrétní kauzy, jaké měl ředitel možnosti? Co dělat v případě, že ředitel přichází do prostředí, kde mezi učiteli, zřizovatelem a rodiči existují pevné vazby, často osobního rázu, a změny, které ředitel školy zavádí, jsou vnímány negativně? 

Mám podobnou osobní zkušenost, kdy jsem nově nastoupil na pozici ředitele v městské základní škole. I v mém případě se jednalo o zavádění změn ve škole, zvyšování kvality práce u učitelů apod. Tato zkušenost byla těžká a neobešla se bez loučení s některými učiteli. I když takové odchody vypadají přátelsky, stále jsou to odchody. Stávalo se mi, že jsem během prvních let při zavádění změn ve škole opakovaně prožíval pocity osamocení, nedůvěry a beznaděje. Byly chvíle, kdy jsem si neměl s kým promluvit a kdy jsem věděl, že pokud dám najevo pochybnosti, situaci to neprospěje. Obtíže se objevovaly jak při práci s pedagogickým sborem, tak v komunikaci s rodiči, z nichž někteří necítili k vedení školy důvěru. Musel jsem v sobě najít vnitřní sílu situaci zvládnout. Později u mě přišlo vnitřní uvědomění: Lidé, kteří mě konkurzním řízením jmenovali, mi dali důvěru a věděli proč, ocenili mou kvalitu a já musím jít a zvládnout ty situace už kvůli nim. Vnímám ředitele školy jako správce, který „ví“, a učitelé jsou jeho profesionální zaměstnanci, kteří „vědí“. Jako ředitel školy si učitelů vážím a přistupuji k nim s úctou a respektem. Učitel je profesionál na poli vzdělání, za svou profesní kariéru může ovlivnit až 5 000 žáků. Na řediteli je, jaké podmínky k tomu bude mít.

V pozici ředitele školy je obecně výhodou mít zkušenost nejen ze školského prostředí, ale také z jiných profesí nebo ze soukromého sektoru. Každá pozice ve školství má své kompetence pro výkon povolání, přesně stanovenou náplň práce, míru profesionality a odpovědnosti. Pracovní pozice ředitele ale očekává multifunkčního člověka, manažera, hlavního ekonoma, právníka, státního úředníka, hlavního správce majetku a údržbáře, zároveň empatického kolegu, který vnímá a rozumí potřebám všech svých kolegů, zastánce v rámci neprofesních sporů a razantního rozhodčího na poli bezpráví. K tomu bohužel teoretická příprava, jak by to asi mohlo být, nestačí. Odpovědnost ředitele je za celou školu a vše, co se uvnitř i kolem ní děje. A pak tu máme ještě další vlivy, které ze své pozice ředitel nemůže nijak ovlivnit, a to jsou komunální volby, protože zřizovatelem je obec nebo obec s rozšířenou působností.

Prvním krokem, který by každý nový ředitel měl udělat, je nasát atmosféru uvnitř školy, uvědomit si a vidět vzájemné vazby všech aktérů. Na malých školách je to nutnost, protože každý, kdo přichází zvenčí, může být vnímán jako hrozba. Přirozenou reakcí člověka je strach z neznámého. Podobná situace může ale nastat i ve velkých městských školách, kdy jmenovaným ředitelem není kolega z řad učitelů, ale naopak přichází zcela nový ředitel, který dané prostředí nezná.

I z toho důvodu bych byl určitě pro to, aby ve školství byla trvale zavedena pracovní pozice mediátora (popřípadě kouče, mentora), který by byl k dispozici pro začínající ředitele. Stejně jako funkce uvádějícího učitele by měla vzniknout podpůrná profese se specializací na širší komunikaci a strategii řízení školy, na pomoc při implementaci změn pro ředitele škol. Ředitel mnohdy potřebuje výraznější pomoc s komunikací, veřejným míněním a už několikrát zmíněnou důvěrou než pomoc s rozvojem samotné kompetence vykonávat funkci ředitele školy.

V popisovaném případě je potřeba vzít v potaz zejména následující faktory:

• nastavení rodičů,

• tlak veřejnosti na zřizovatele,

• fakt, že se jedná o velmi malou obec se zúženým prostorem pro komunikaci kvůli vazbám, které přetrvávají roky, a lidé v tom místě spolu žijí.

Nový ředitel by možná mohl začít s rozplétáním vazeb u zřizovatele. Dále má možnost s hrstkou rodičů, kteří k němu mají důvěru, oslovit ostatní rodiče, vytvořit Spolek rodičů z řad obyvatel obce a začít úzce spolupracovat. Spolek rodičů je dalším podpůrným prvkem v aktivitách ředitele. Dále by bylo vhodné oslovit další školy pro sdílení dobré praxe (exkurze, společné aktivity v místě školy) a přizvat k tomu rodiče. Pokusit se tímto způsobem postupně získávat důvěru.

Poté, kdy se ředitel dokonale seznámí se situací v místě školy, má následně začít postupně s drobnými krůčky. Získávat důvěru všech zúčastněných aktérů, a to:

• společnou prací se žáky (neustále mít na paměti, že šťastný žák rovná se šťastný rodič),

• aktivitami komunitního rázu, přizváním rodičů, společně se svými učiteli,

• využitím odborníků z praxe z řad rodičů na různé činnosti,

• zapojením široké veřejnosti do vzdělávacích činností.

Stále je ale potřeba sledovat vzdělávací cíl a svou koncepci a celkovou vizi budoucí školy. Stále se průběžně věnovat poznávání místa a vazeb. Změna nastává díky důvěře a ta se buduje dlouho, každým okamžikem a dnem. Jakmile důvěra nastane, stává se trvalou hodnotou a v té je dovolena i razance.