(De)segregace a podpora vzdělávání romských žáků a žákyň: Dobrá praxe na Slovensku

Foto zdroj: PROP

Proto skupina pracovníků NPI v první polovině října 2025 navštívila Slovensko – zemi, která má ve srovnání s ČR poloviční počet obyvatel, ale téměř dvojnásobně početnou romskou menšinu (podle některých odhadů žije na Slovensku 450 až 500 tisíc Romů a Romek, kteří tvoří 8–9 % z celkové populace slovenského státu),  

O podpoře vzdělávání romských žáků a žákyň a tématech spojených se segregací ve školství jsme na Slovensku mluvili s vyučujícími ze škol ve vyloučených lokalitách (v Bratislavském, Prešovském a Košickém kraji), starosty a starostkami obcí zřizujících tyto školy, romskými i neromskými pracovníky a pracovnicemi neziskových organizací, zástupci státních vzdělávacích organizací i s lidmi z akademické sféry. Během celé studijní cesty jsme se soustředili na poznání místní situace, hlavně ale na zajímavé příklady dobré praxe. V čem tedy může být vzdělávání romských žáků a žákyň na Slovensku pro Českou republiku inspirativní?

1) Výrazná role státu. Definice segregace romských žáků a žákyň a její zákaz jsou na Slovensku ukotvené přímo ve školské legislativě. Ministerstvo školství monitoruje školy ohrožené segregací a snaží se hrát aktivní roli v práci se spádovými obvody (které mohou ovlivňovat míru segregace), školní inspekce zase sleduje míru segregace romského žactva v obcích a snaží se školy i jejich zřizovatele vést k nápravě. Je pravda, že kolegyně a kolegové ze Slovenska připouští ještě určité deficity v oblasti vymahatelnosti desegregačních postupů, nicméně už jen samotné pojmenování dané problematiky ve školském zákoně a aktivní zapojení školní inspekce jasně napomáhají k řešení segregace ve vzdělávání.

2) Podpora kvality vzdělávání v segregací ohrožených školách. Jednou z cest, jak snižovat míru segregace ve školství, je zvyšování kvality vzdělávání v ohrožených školách tak, aby tyto školy byly atraktivní i pro žáky a žákyně z majoritní populace. Ukázkou dobré praxe v této oblasti je například základní škola v obci Plavecký Štvrtok, která má okolo 2,5 tisíce obyvatel, z toho přibližně tisíc obyvatel tvoří Romové a Romky žijící v osadě na okraji obce. Ještě před deseti lety do školy chodila jen asi stovka téměř výhradně romských žáků a žákyň. Pak se ale vedení školy rozhodlo pro obměnu celkové strategie školy, která je dnes výrazně založená na podpoře výuky cizích jazyků (angličtiny a němčiny, včetně rozsáhlé účasti na mezinárodních testech) a také na alternativních pedagogických přístupech podle německé pedagožky Margret Rasfeld. Díky těmto inovacím škola úspěšně přilákala i žáky a žákyně z neromské majority v obci, aktuálně tak školu navštěvuje přibližně tři sta dětí, z nich romští žáci a žákyně tvoří zhruba 40 %.

Důležitou součástí desegregace školy v Plaveckom Štvrtku je i dlouhodobá podpora obce – jak k nám tomu řekl Radoslav Benkovič, starosta obce: „Sám jsem v dětství chodil do školy s romskými spolužáky z osady a dodnes se zdravíme. To by ale nebylo, kdybychom chodili do různých škol. Pro život v obci je tedy společná škola důležitá.“

3) Zřizování speciálních tříd v běžných školách. Jakkoli může být zřizování samostatných tříd pro žáky a žákyně s postižením tématem kontroverzním, při správném pojetí (založeném na tom, že do těchto tříd jsou umísťováni pouze žáci a žákyně s takovým postižením, které znemožňuje jejich úspěšné vzdělávání ve třídách běžných) může jít o nástroj zabraňující umísťování romského žactva do škol mimo jeho bydliště. Námi navštívené školy s vysokým počtem romských žáků a žákyň, ať už v Plaveckom Štvrtku, Ostrovanech nebo na košickém sídlišti Luník IX, měly zřízené samostatné speciální třídy – díky tomu se místní romští žáci a žákyně s postižením nemuseli přihlašovat do vzdálenějších speciálních škol, ve kterých by bylo obtížné zajistit jejich pravidelnou školní docházku, a mohli být vzděláváni ve škole v obci, kde bydlí.

4) Aktivní práce s romskými rodiči. Zejména v oblastech s vysokou mírou sociálního vyloučení by měla být aktivní komunikace pedagogů a pedagožek s rodiči romských žáků a žákyň důležitou součástí celkové činnosti školy. S příkladem dobré praxe z této oblasti jsme se setkali na východě Slovenska v Ostrovanech, ve kterých Romové a Romky žijící v místní osadě tvoří více než 80 % z celkového počtu 2,6 tisíc obyvatel obce. V místní základní škole, kde se pedagogický sbor skládá z převážně romských asistentů a asistentek a neromských vyučujících, ředitelka školy vždy už při přijímacím pohovoru informuje nově nastupující pedagogy a pedagožky o tom, že součástí jejich práce bude i povinnost minimálně jednou měsíčně navštívit rodiče každého žáka v místě jejich bydliště – díky těmto návštěvám v romské osadě se buduje vzájemná důvěra mezi nimi a rodiči žáků a žákyň, vyučující pak také mají možnost poznat rodinné prostředí žáka či žákyně a zohlednit tuto znalost při vzdělávání.        

5) Podpora romských reálií a romského jazyka. Podobně jako v České republice i na Slovensku je zařazování romských reálií do výuky tématem, které není nějak systémově řešeno, jednotlivé školy se ale k tomuto tématu snaží samy aktivně přistoupit. Například ve výše zmiňované základní škole v Ostrovanech využívají toho, že státem definované kurikulum přikazuje školám v 7. až 9. ročníku zařadit buď výuku druhého cizího jazyka, anebo výuku předmětu dle vlastní volby – v Ostrovanech se rozhodli zařadit výuku předmětu zaměřeného na romské reálie, zatím probíhající ve slovenském jazyce, ale do budoucna s ambicí získat učitele se znalostí romštiny a učit předmět přímo v romském jazyce. Škola tak podporuje kulturu národnostní menšiny a pomáhá vytvářet pozitivní vazby mezi vzdělávacím prostředím a místní romskou komunitou.

Nejen na východním Slovensku by rozvoji výuky romského jazyka a romských reálií mohlo pomoci zavedení vysokoškolského oboru „učiteľstvo rómskeho jazyka, literatúry a reálií“, který před pěti lety otevřela Prešovská univerzita a který v tomto akademickém roce opustí první absolventi magisterského studia. Přičemž alespoň základní znalost romského jazyky by měla být samozřejmostí i ve školách vzdělávajících menší počty romských žáků a žákyň – jak nám k tomu řekl místní vysokoškolský pedagog Alexander Mušinka: „Schopnost komunikovat jazykem národnostní menšiny je jako bezbariérový přístup do školy – taky ho někde využije třeba jen pár žáků, přesto by ale měl být samozřejmostí.“    

6) Zajištění kroužků pro romské žáky a žákyně. Propojení formálního a neformálního vzdělávání a zajištění zájmových aktivit v době mimo školní vyučování může velmi pozitivně ovlivňovat zájem romských žáků a žákyň o vzdělávání i jejich celkový vztah ke škole. Příklad dobré praxe v této oblasti jsme měli možnost vidět ve Spojené škole Ľ. Podjavorinskej 1, která se nachází přímo ve vůbec největší vyloučené lokalitě na Slovensku, a to na sídlišti Luník IX v Košicích. Tato škola, navštěvovaná téměř tisícovkou dětí, nabízí žákům a žákyním čtyři desítky různých kroužků odehrávajících se jak v ranních, tak i v odpoledních hodinách. Oblíbený je například kroužek „Bojovník“ zaměřený na MMA, na který žáci a žákyně dochází ve velkých počtech už od šesti hodin ráno. V podobě kroužku zde funguje i výuka romského jazyka.   

7) Přizpůsobení organizace vyučování specifickým podmínkám. Školám vzdělávajícím sociálně znevýhodněné romské žáky a žákyně mnohdy nemusí vyhovovat standardní formát vyučování, je proto vhodné, když úpravami vycházejí vstříc potřebám žáků a žákyň i pedagogů a pedagožek. Například ve výše zmíněné spojené škole Ľ. Podjavorinskej mají takto zavedenou flexibilní délku hodin, konce hodin nejsou avizované zvoněním a vyučující mají své třídy - tj. místo toho, aby docházeli do tříd za žáky a žákyněmi, chodí děti za nimi.

8) Spolupráce škol s NNO. Velmi důležité doplnění činnosti škol představují i na Slovensku aktivity nestátních organizací, jako jsou občanská sdružení eduRoma a Cesta von nebo nezisková organizace Človek v ohrození. Za všechny jmenujme například program „Omama”, v kterém ženy pocházející z romských komunit učí maminky, jak rozvíjet jejich děti už od nejútlejšího věku, nebo projekty „otevřených knihoven“, které jsou zaměřené na rozšíření a zpřístupnění školních knihoven pro romské žáky a žákyně, či projekty „živých knih“, ve kterých inspirativní romské osobnosti představují dětem ze základních škol i jejich vyučujícím své životní příběhy, a podporují tak studijní motivaci romských žáků a žákyň.   

V celkovém pohledu určitě platí, že Slovensko a slovenské školy mají celou řadu inspirativních zkušeností v oblasti desegregace a podpory vzdělávání romských žáků a žákyň, další sdílení zkušeností mezi Českou republikou a Slovenskem tak určitě má potenciál prospět vzdělávací praxi a přispět ke společenské inkluzi Romů a Romek v obou našich zemích.