Pohled psycholožky: Záleží na důvěře a respektu. Společným cílem je podpora dětí

Ilustrační foto. | FOTO: Freepik.

Svou práci vykonáváte přes třicet let. Jak se za tu dobu změnil přístup škol ke studujícím se speciálními potřebami? 

Stejně jako se měním já, mění se i školy a jejich přístup k žákům a žákyním se speciálními vzdělávacími potřebami. Tito studující jsou pro někoho výzvou a pro někoho nepřekonatelnou zátěží. Obecně se ale školy učí zaměřovat na opatření, která vedou k řešení potíží žáků a žákyň, vyučujících, i zákonných zástupců.

Co těmi opatřeními míníte? Co školy mohou dělat pro to, aby se v nich studující i vyučující cítili lépe?

Práce se určitě lépe daří školám, kde mají vybudované funkční školní poradenské pracoviště a podporující ředitelku či ředitele. Důležitý princip je, aby se vyučující necítili sami. Pakliže dohromady tvoříme funkční celek, opatření se ukazují jako konstruktivní. Vyučující mají k dispozici velké množství podpůrných vzdělávacích programů a projektů, a tak závisí zejména na množství energie, kterou problematice žáků a žákyň se specifickými potřebami, a to včetně těch nadaných, chtějí věnovat.

Můžete uvést příklad některých vzdělávacích programů, které doporučujete třeba z vlastní praxe?

Zrovna platforma Zapojme všechny je skvělá: přehledná, krásná, plná příkladů z praxe. Přijde mi, že vyučující, kteří chtějí, si potřebné informace dohledají. Stačí se rozhlédnout. Když to dokážu já a moje kolegyně a kolegové, zvládnou to i všichni ostatní. V dnešní době se vymlouvat na nedostatek informací nebo na to, že mi nikdo nepomůže, je nesmysl. Obávám se, že jde spíš o nedostatek vůle nebo lenost. Podle mě záleží hlavně na tom, kolik chci do vlastního vzdělání vložit energie. Ať si všichni odpoví na otázku: kolik úsilí chci dát do změny nebo jiného typu přemýšlení? A chci tomu svou energii věnovat, nebo ne?

Hovoříte-li o změně, jak se v poslední době mění počet studujících, kteří vyhledají Vaši odbornost? A dá se říct, jaké důvody je k tomu nejčastěji vedou?

Zvyšuje se počet dětí, kteří mají potíže s duševním zdravím, sebepoškozují se, trpí úzkostmi, ale také odmítají chodit do školy nebo nejsou ochotny respektovat školní pravidla a adaptovat se ve školním prostředí. Sociální izolace v období covidu a zkušenost s nechozením do školy má na stavu duševního zdraví studujících také vliv. Dalším důležitým faktorem je obecně snížená frustrační tolerance dětí vůči novým situacím, požadavkům a změnám, což opět může způsobovat potíže jak při respektování autorit, tak při práci v dětských a žákovských skupinách.

Mění se tyto důvody v čase? Sledujete třeba vyšší počet dětí s poruchami soustředění? 

Ano, důvody se mění. Potíže se soustředěním mohou být způsobeny nezralostí nervové soustavy, ale také vnějšími vlivy, třeba rodinnou situací žáků a žákyň, nízkou motivací pro školní práci, vysokou motivací pro školní práci, ale nepochopením ze strany okolí a podobně. Zároveň má na četnost výskytu poruch vliv jejich daleko četnější diagnostika, přičemž počet v čase bude nejspíše stejný.

Jakým způsobem na to reagujete jako psycholožka, případně co doporučujete školám jako preventivní opatření? 

Spolu s tím, jak se začalo mluvit o duševním zdraví a díky sociálním sítím se téma rozšířilo, jsou lidi kolem nás citlivější na vlastní prožívání. Tím pádem jsou i děti citlivější na svoje prožívání a rodiče na prožívání svých dětí. Ale chybí mi určité úsilí, které by směřovalo k práci na sobě samých. Existují krásné webové stránky a aplikace na pomoc v oblasti duševního zdraví, což je v pořádku. Ale měl by to být jen jeden krok. Spoustu věcí můžeme řešit sami. Naše společnost je tak bohatá, že rovnou požádáme o pomoc někoho vedle, než uděláme nějaké změny sami. Málo si všímáme spouštěcích mechanismů, nevěnujeme se prevenci a vlastně už jenom hasíme. Tím pádem narostla potřeba požádat o pomoc, a nejsem si jistá, jestli je společnost schopná finančně utáhnout tak velké množství odborníků a odbornic. Školám se snažíme pomoci v rámci supervizí či metodického vedení a vyučující jsou rádi, že na to nejsou sami, že mají své potíže či obavy s kým sdílet. Pracujeme po telefonu, máme daleké dojezdy, a to všechno pomáhá. Stejně tak ale pomáhá, když ve škole fungují týmy, které se prevenci duševního zdraví nebo psychologické pomoci studujícím věnují. Školní poradenské pracoviště, ale i šikovná ředitelka či ředitel jsou schopni učitelskému sboru podporu dát.

Hovoříte-li o práci na sobě samých, co konkrétně to znamená?

Neopouštět rituály. Ve společnosti celkově od rituálů upouštíme, asi protože jsou náročné na čas, ale právě rituály nám vždy v minulosti poskytovaly kotvu. A je jedno, jestli to byla víra, která nás kotvila tím, že sledovala určitou rutinu, životní filozofie nebo třeba to, že se každý večer v sedm hodin sejdeme společně u stolu. To může být taky kotva. Upouštíme od rituálů i u malinkých dětí a určitá neukotvenost, bezprizornost se přenáší dál. Vnímám to třeba u cestování, když vidím přetažené malinké děti... Chápu, že rodiče chtějí žít bez limitů, nicméně pak sledujeme, jak se zvyšuje hyperaktivita u dětí, kterou může spouštět neuposlechnutí biologických hodin. Základy duševního zdraví leží ve vlastní sebekázni a v potřebě vybalancování určitých rytmů. Tělo člověka reaguje na potřeby duše, což nás v následném životě limituje třeba vznikem různých psychosomatických onemocnění. S hledáním rovnováhy potřebují děti pomoci a pomáhat mohou lidé, kteří se sami cítí vyrovnaní a mají moc nad svým životem, což je výsledek celoživotního učení.

Vraťme se k dětem, které navštěvují Vaši poradnu. Chodí za Vámi samy a dobrovolně? Nebo je častěji posílají školy? 

Jsme zařízení, které má řešit potíže dětí ve vztahu ke škole, tudíž naši službu nejčastěji objednávají jejich zákonní zástupci, rodiče, a to buď na základě vlastního uvážení, či na doporučení škol. A existuje také část žáků a žákyň, kteří si o pomoc přes rodiče řeknou sami.

Vnímají studující Vaši pomoc jako žádoucí, nebo spíš jako jakési stigma? 

Jak kdo, záleží pochopitelně i na věku. Myslím, že hlavně chlapci nechtějí být ve třídě označeni a také častěji odmítají podpůrná opatření. Je pravda, že současné děti jsou obecně citlivější. To je dané i tím, že ve společnosti se častěji hovoří o věcech souvisejících s duševním zdravím, ale také s emocemi. Vedeme děti k tomu, aby si všímaly toxického chování – v tom vidím pokrok i ve školství. Nemám pocit, že by se v českém školství nic neudálo, jen si myslím, že si špatně klademe otázky. Jsme hodně zafixovaní na negativních stereotypech, místo abychom přemýšleli, jak tomu pomoct a ptát se: Co školství potřebuje a co pro to můžeme udělat? Trápí mě, že nic není černobílé a že se zapomíná na to, jak každý posun bolí. Kromě toho mi vadí, že na inkluzi se svalují věci, které se inkluze netýkají. Moje mantra zní: paní učitelky, tohle dítě byste tu měly, i kdyby inkluze nebyla. Na druhou stranu úkolů pro vyučující přibývá, a tak není divu, že se frustrace pedagožek a pedagogů z nesplněných očekávání zvyšuje.

Co přesně znamenají podpůrná opatření, která studující odmítají? 

Myslím tím soubor opatření, kterými se má řídit škola: děti z poradny mohou dostávat čas navíc, zpracovat zadání, které zbytek třídy nedělá nebo se může ve třídě říct, že mají nějaké potíže, aby tomu spolužáci a spolužačky rozuměli. Někdo se může v jejich očích jevit jako divný, ale když té odlišnosti kolektiv porozumí, míra nepochopení se zmenší. Přiznat před ostatními svou diagnózu a jít na trh s tečkou na čele je těžké. Není lehké říct ostatním: tahle tečka je moje, je mou součástí, jsem to já a chci, abyste to věděli. Týká se to i osobnostního zrání, s nímž u nás v poradně pracujeme. Období latence, což je vývojové období mezi starším školním věkem a pubertou, se výrazně zkrátilo a dětem tak chybí čas na oddych. Jednalo se o určitý čas hájení, o nějž současné děti kvůli zahlcenosti podněty přišly, mentálně zkrátka vyzrávají rychleji. Co s tím, je otázka na vývojové psychology a psycholožky, samotnou by mě to zajímalo.

Vzpomenete si na nějaký případ, kdy měla podpora pedagogicko-psychologické poradny nějaké limity? A co by pomohlo k jejich odstranění? 

Limitem jsou očekávání škol a také rodičů, která nejsou slučitelná s legislativou. Napadá mě třeba nastavení minimálních výstupů Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV) nebo nařízení, aby žák či žákyně opustili školu a vzdělávali se jinde. K efektivnímu vykonávání naší práce by pomohla důvěra v naši odbornost a také pracovní respekt. Úkolem Školského poradenského zařízení je popsat potíže dítěte, na což by vyučující měli navazovat svojí prací. Bezmoc cítím v případech, kdy vzniká hon na studující či zákonné zástupce, který jede mimo vzdělávací systém.

Co tím myslíte? Můžete uvést příklad z praxe?

Chlapec má velké potíže ve škole: odchází, utíká, má konflikty se spolužáky. Začali jsme s ním pracovat a jeho chování ve škole se zlepšilo – ale pak udělá přešlap mimo školu a hned se řeší, že se to zase stalo, zase něco zvoral. Školní a mimoškolní jednání se těžce odděluje. Ačkoli rodiče udělali velký kus práce, plní, co mají, sice pomalu, ale lepší se to – škola by byla nejradši, aby to dítě zmizelo. Požaduje vyřešit problém hned teď, ačkoli změna potřebuje nějaký čas.

Trvá změna také proto, že se zabýváte příčinami problematického chování? 

Nás v daném okamžiku příčina nezajímá, ta je záležitostí terapie. Naše opatření se zaměřují na řešení, na změnu, při práci se školou potřebujeme jít dopředu. Moje práce obnáší se školami mluvit a tento rozpor jim vysvětlovat. A pocit bezmoci mě přepadá, když mi říkají: „to nepůjde to, zbavte nás ho“. Na mně pak je, aby dítě ve škole mohlo zůstat, protože každé dítě má chodit do školy. Obtíže se mohou týkat i dětí z dětských domovů, které prochází velkým traumatem a mají problémy s navazováním kontaktů. Podstata jejich problému spočívá v tom, že zkrátka nemohou být „normální“ – balanc normálnosti a nenormálnosti je mimochodem další velké téma. Pak je tu pohled rodičů, kteří si stěžují, že nějaká holčička každý den čtyřikrát někoho zbila, utíkala ze školy, plivala na ostatní – samozřejmě si žádní rodiče nepřejí, aby se to dělo ve třídě jejich dětí. A my usilujeme o změnu a ptáme se jich: a co s tím dítětem tedy máme dělat?

Jak z toho ven? Jak se dá takto ohroženým dětem pomoci? 

Pomáhá organizování případových konferencí či odborných konferencí v Public Private Partnership, kdy se všichni aktéři – škola, žáci a žákyně, zákonní zástupci, organizace pomáhající v rodině, zdravotníci a zdravotnice, pracovníci a pracovnice OSPOD či jiní odborníci a odbornice – dohromady snaží odpovědět na otázku, co by dítěti pomohlo či jak ho můžeme podpořit. Je to způsob práce, který má v legislativě ukotven OSPOD, ale stejnou metodu mohou využívat školy i školská poradenská zařízení. Potřebujeme nezávislého facilitátora či facilitátorku a ochotu aktérů se sejít nad problémem. Žák třeba nechodil do školy s odůvodněním, že lékař docházku nedoporučuje a že jsou potřeba další lékařská vyšetření. Lékařka ovšem škole opakovala, že žák je způsobilý chodit do školy a jeho potíže, jako je únava a chvění, má psychosomatický charakter a další vyšetření nejsou potřebná. Matka odmítala systematickou péči psychoterapeutů či psychoterapeutek. Běžné poradenství nepomáhalo. Proběhly dvě případové konference a stalo se, že chlapec začal do školy chodit pravidelně a konsiliární vyšetření v nemocnici vyloučilo hypotetické nemoci. Rodina navázala spolupráci s rodinným psychoterapeutem. Pomáhají supervizní setkávání ve školách se zaměřením na řešení, pomáhá mentoring, pomáhá také vlídné slovo, pochopení a lidské ocenění. Tato opatření jsou časově velmi náročná a bohužel si je s ohledem na naše financování nemůžeme moc často dovolit, protože by nám chyběly počty klientů a klientek, od kterých se odvíjí výše finančních prostředků a následně úvazků ve školském poradenském zařízení.

Vzpomenete si na další pozitivní případ? Kdy se podařilo žákovi či žákyni pomoci a co k tomu vedlo?

Mám v péči chlapce, který procházel pěstounskou péčí a měl těžkou situaci doma. Po naší intervenci došlo k velké podpoře rodiny souběžně s podporou školy: škola dobře reagovala, umožnila mu tandemové vyučování, žák hezky reagoval na asistentku, kterou se nám podařilo motivovat, aby mu rozuměla, a myslím, že je dnes připraven na střední školu učebního oboru. Jeho psychický stav se stabilizoval, ve škole pochopili jeho potřeby. Je pod naší péčí od tří let a myslím, že bude schopný obstát na trhu práce. To je náš cíl. Nebo děti s úzkostnou poruchou mají problémy ve třídách a po určité době pod naším vedením přicházejí s tím, že už to nepotřebují. Probíhá podpůrná psychoterapie či poradenské vedení, a to vždy podle vzdělání, které poradenský pracovník či pracovnice absolvovala, a také podle jeho či její časové kapacity. Tomu odpovídá i četnost a délka péče. Může se střídat intenzivní vedení, například šestkrát za čtrnáct dní devadesát minut a následně jednou za měsíc se sezením jednou za dva měsíce, následnou nebo průběžnou návštěvou školy či telefonickými rozhovory s pedagogy a pedagožkami.

Vidíte pozitivní příklady taky na školách? 

Jasně. Hodně škol má úžasné metodičky a metodiky prevence a výchovné poradkyně a poradce, spolupracují s námi a vzájemně se informují. Hodně záleží na důvěře a respektu vůči naší práci. Jako já naprosto důvěřuji vyučujícím, že odvádějí dobrou práci, očekávám, že i oni mi budou důvěřovat mojí odbornosti. I když na věci můžeme mít různý názor, společným cílem je, abychom vnímali děti a jejich podporu. Proto každý studujeme jiné vysoké školy (směje se). Všichni máme zájem o dítě, jen se na něj máme dívat z různých stran, aby nám nic neuteklo čili je důležité se vzájemně vnímat a respektovat. 

Jak vnímáte spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy? Probíhá mezi vámi dialog?

Existuje-li nějaké opatření, které se týká poradenského systému, a něco se v něm změní, budou třeba jinak probíhat přijímačky, potřebujeme se o změnách dozvědět dřív, než se informace dostane na veřejnost. A to se neděje. Vždy záleží na konkrétním úředníkovi nebo úřednici, který*která se snaží věci posouvat dál. Proto mluvím o lidském faktoru. Ohledně konceptu si myslím, že nám bohužel chybí jasná, srozumitelná deklarace směrem k veřejnosti: co můžeme, kam chceme, co tam budeme dělat, jaké jsou možnosti. Materiály se snaží zamýšlet nad efektivitou vynaložených prostředků a s tím související definicí kvality vzdělávání, ale nic z toho není srozumitelné pro veřejnost. Ministerstvo by mělo lépe definovat, co se udělalo, kam to míří a co dalšího se plánuje, aby společnost viděla, že se něco děje. Pokud to ministerstvo nedělá, veřejné mínění sklouzne k tomu, že školy nic nedělají – a ty se brání tím, že to v poradnách se nic neděje a my za všechno můžeme.

Můžete popsat, co vnímáte jako největší brzdu inkluzivního přístupu ke vzdělávání? 

Neochotu vyučujících, ředitelek a ředitelů, také rodičů a někdy asi i poradenských pracovnic a pracovníků vystoupit ze své komfortní zóny, neochota se učit něčemu novému a hájení vlastních zájmů navzdory potřebám ostatních.

Máte představu, co by pomohlo ze strany škol či ministerstva? 

Přesně to, co děláte vy na platformě Zapojme všechny, co dělají MAPy (místní akční plány) a jejich implementační aktivity, které reagují na potřeby svých území. Vyučující něco potřebují, ti šikovnější se snaží zakomponovat nové přístupy do školních aktivit a díky sdílení zkušeností se jich do podobných aktivit zapojuje více. Pomáhá také vybírat a nechávat prezentovat lidi, kteří mohou ukazovat vlastní praxi. Funguje také platforma pro ředitele a ředitelky škol, kde sdílí tipy, jak školu zlepšit či proměnit – a někteří ředitelé a ředitelky pak vedou vlastní pedagogický sbor ke změnám. Těch škol a změn je velká řada a já v tom vidím velkou naději: dokud budu někam vkládat vlastní pozitivní energii, ta energie se mi vrátí.

S poradenstvím a podporou studujících máte dlouholetou zkušenost. Jak by pedagogicko-psychologické poradny měly fungovat v ideálním světě? 

Budu se řídit mottem našeho pracoviště: Hledáme cestu ve vzdělávání a výchově. Studující a vyučující jsou součástí systému, a jako takový by se měl systém vzdělávání chovat. Pedagogicko-psychologická poradna by měla být místem, kde se hledají odpovědi na otázky, proč se žákům a žákyním děje to či ono, a jak je můžeme podpořit, stejně jako co potřebují vyučující a jak jim můžeme pomoci.