Podpora vnitřní motivace a sebedůvěry u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami – díl 3.

Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami musí rozvíjet schopnosti zvládnout také úkoly, které mohou být vnímány jako méně zajímavé nebo nudné. | FOTO: Freepik. 

 Klíčem k podpoře vnitřní motivace u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) je individualizovaný přístup, který bere v úvahu jejich specifické potřeby a silné stránky, a zároveň poskytuje prostor pro jejich osobní rozvoj a sebevyjádření. V prvním dílu tohoto seriálu nalezli vyučující i asistenti a asistentky pedagoga rady a instrukce, jak efektivně pracovat s motivací dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, posilovat jejich interní motivaci a umožnit jim prožít pocit úspěchu, čímž se zvýší jejich sebevědomí (popisný jazyk, rozlišování mezi pomocí a kontrolou, ocenění i malých úspěchů, podpora při zvládání dětských obav a prevence psychických bariér při zkušenosti s neúspěchem). Ve druhé části jsme se podívali na další metody, které pomáhají dětem rozvíjet samostatnost a zodpovědnost, jako i schopnost vyhledávat a přijímat podporu.  

Jak lze podpořit a rozvíjet vnitřní motivaci žáků, když se potýkají s úkoly, které jsou pro ně nezajímavé, nudné nebo když čelí při plnění náročných úkolů opakovaným neúspěchům? Doporučení a možnosti, jak může vyučující anebo asistenti či asistentky nebo postupovat v těchto situacích, najdete v tomto textu. Najdete zde také praktická doporučení pro výuku, která mohou pomoci v podobných situacích: Důležité je přizpůsobit úkoly tak, aby vyhovovaly potřebám a zájmům konkrétních žáků, stanovit dostatečně široká kritéria pro to, co bude považováno za úspěch při plnění těchto úkolů, a průběžně vyhodnocovat činnost žáků, např. pomocí pravidelných krátkých motivačních rozhovorů.

Překonávání překážek: Plnění úkolů, které žáci se SVP vnímají jako nudné nebo nezáživné

Práce s vnitřní motivací žáka nebo žákyně se speciálními vzdělávacími potřebami, zejména při plnění úkolů, které jsou vnímány jako nezáživné či nudné, spočívá v několika klíčových krocích.

• a) Prvním krokem je pokusit se činnost zatraktivnitnebo ji nějakým způsobem oživit, aby byla pro dítě zajímavější. Nabízí se mj. zapojit takové aktivity nebo oživení, které využívají silných stránek dítěte.
• b) Pokud to není možné, je důležité činnosti vytyčit jasný časový rámec aktivity a projevit dítěti porozumění k tomu, že tato situace je pro něj nepříjemná.
• c) Dalším krokem je zajistit, aby po dokončení činnosti následovaly aktivity, které jsou pro dítě příjemné a relaxační. Tímto způsobem se dítě učí, že i úkoly, které vnímá jako nudné a nepříjemné, jsou součástí života a že je možné je činit snesitelnějšími pomocí kreativity a vlastního přístupu.

Podobné strategie pomáhají také dítěti pochopit, že i pro něj nudné a nezáživné úkoly mají svůj význam a mohou být součástí širšího učebního plánu.

Když dítě překoná překážku a úspěšně dokončí úkol, který považuje za náročný nebo nepříjemný, posiluje to jeho schopnost čelit dalším výzvám, odolnost, vytrvalost a sebedůvěru. Nejde tedy jen o studijní úspěch, ale o celkový rozvoj životních dovedností a sebedůvěry.

Důležité je také dítěti ukázat, že každé jeho úsilí a snaha jsou ceněny, i když se jedná o úkoly, které ho neoslovují. Přístup asistenta nebo asistentky by měl být vždy zaměřen na podporu a povzbuzení dítěte, s důrazem na jeho individuální potřeby a preference.

Co dělat, když dítě se SVP v plnění úkolu selhává a zažívá opakovaně neúspěch?

Pokud se zdá, že způsob, jakým dítě plní daný úkol, je příliš komplikovaný nebo neúčinný, je vhodné dítě jemně usměrnit. Můžeme mu ukázat, kam jeho přístup vede, uznat jeho snahu a úvahy, a nabídnout mu alternativní cestu. Společně můžeme prozkoumat různé možnosti řešení a nechat na dítěti, aby si vybralo ten nejzajímavější postup.

Můžeme také vložit krátkou odbočku nebo příběh o něčem zajímavém nebo oblíbeném, přičemž si určíme, že se k úkolu musíme znovu vrátit. Tímto způsobem můžeme dítěti zpříjemnit práci na složitějších úkolech.

Přeformulování vhodných otázek pro dialog s dítětem ohledně jeho úkolu nebo aktivity:

• „Můžeš mi říct, na čem teď pracuješ?
• Víš, co máš udělat?
• Co si představuješ, že uděláš?
• Funguje to, jak si myslíš, že by mělo?
• Jaký máš plán pro další krok?
• Co kdyby sis svou práci ještě jednou prohlédl a zkusil to znovu, možná trochu jinak?
• Vedeš si dobře, ale nemáš pocit, že je to takhle zbytečně pracné, možná příliš složité? Myslíš, že bys to mohl udělat jednodušší?
• Co by se stalo, kdybys tohle nechal být? Chceš to tam opravdu mít? Je to pro tebe důležité?“

Je také důležité, aby dítě pochopilo, že při řešení úkolů je v pořádku dělat chyby a že se z nich může poučit pro budoucí úspěchy. Chválit bychom měli spíše proces učení než samotný výsledek, což může pomoci předcházet pocitům neúspěchu a ztrátě motivace.

Příklad komentáře asistenta, který je zaměřený na popis procesu práce dítěte se SVP na slovní úloze, oceňuje jeho (průběžné) úsilí a soustředění bez hodnocení nebo kritiky:

• „Vidím, jak se na ten úkol soustředíš a jak pečlivě přemýšlíš nad každým slovem. Je skvělé sledovat, jak se snažíš vymyslet různé způsoby, jak slovíčka doplnit. A pamatuji si, jak jsi minule pracoval na podobném úkolu a jak jsi byl zaměřený na každý detail.“

Je také na místě ověřit, zda úkol, který jsme přidělili dítěti, nebyl pro něj příliš těžký nebo složitý, a na základě toho uzpůsobit následující výukové aktivity. Tomuto tématu se budeme věnovat v následující části textu.

Klíč k úspěšnému vzdělávání dětí se SVP: Individualizovaný přístup a prevence negativních dopadů nezajímavých úkolů

Aby se zabránilo častému vystavování dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami úkolům, které jsou pro ně nezajímavé nebo příliš náročné, je důležité přistupovat k výuce individualizovaně. To zahrnuje přípravu úkolů, které jsou přizpůsobené potřebám a schopnostem dítěte, vysvětlení, co je považováno za úspěch v rámci těchto úkolů, a umožnění dítěti zažít pocit úspěchu. K tomu je také potřeba průběžně sledovat a vyhodnocovat pokrok dítěte.

Příliš časté vystavování úkolů, které jsou vnímány jako nezáživné nebo náročné, může snižovat vnitřní motivaci a sebedůvěru dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami z několika důvodů:

• Pokud se děti neustále setkávají s úkoly, které jsou pro ně příliš těžké nebo nezajímavé, mohou se cítit frustrované a neúspěšné. Toto opakované zažívání neúspěchu může vést k pocitu bezmoci a snížení sebeúcty.
• Úkoly, které neodpovídají zájmům nebo schopnostem dítěte, mohou vést ke snížení interní motivace. Dítě se může cítit odcizené od učebního procesu, pokud nevidí smysl nebo relevanci úkolů vzhledem k jeho vlastním zájmům a potřebám.
• Každý člověk potřebuje zažívat pocit kompetence a úspěchu ve svých činnostech. Pokud jsou úkoly příliš obtížné nebo nejsou přizpůsobeny individuálním potřebám dítěte, může to vést k pocitu nedostatečnosti a snížení sebedůvěry.

Jaká opatření mohou vyučující, asistenti a asistentky přijmout, aby předešli negativním dopadům z úkolů, které jsou dětmi vnímány nebo nezáživné či příliš náročné?

• 1) Vytvářejte dítěti úkoly na míru

Dítěti se speciálními vzdělávacími potřebami, které nedosahuje úspěchu dostatečně často, vytváříme úkoly na míru, čímž zvyšujeme šanci, že dítě úspěch zažije. Úkoly by proto měly být přizpůsobeny individuálním schopnostem, zájmům a potřebám každého dítěte. Například zahrnutí témat a aktivit, které dítě zajímají, může zvýšit jeho zapojení a motivaci.

Snažíme se nedostat dítě nikdy do situace, kdy by cítilo, že po něm chceme něco, čemu nerozumí, čeho není schopné. Důležité je, aby dítě přesně rozumělo, co se od něho očekává a jaké jsou cíle úkolu. Jasné a stručné instrukce mohou pomoci snížit úzkost a zmatení. Složité úkoly lze rozdělit na menší, snadněji zvládnutelné části. To pomáhá udržet pozornost dítěte a snižuje pocit přetížení.

Před novými úkoly se snažíme reálně zhodnotit, co je a není v možnostech dítěte, zadáme nejprve malou či lehčí část úkolu, u které lze předpokládat, že ji dítě zvládne. Po úspěšném dokončení přidáváme další části, postupujeme v menších krocích a každý dílčí úspěch oceňujeme, čímž dítě motivujeme k další práci.

Hana Kočová a Stanislav Žuček (2015) uvádějí inspirativní příklad, jak dítěti se speciálními vzdělávacími potřebami postupně zvyšovat úroveň obtížnosti konkrétní aktivity:

Příklad (tvorba básně):

„Vymysli alespoň jedno slovo, které se rýmuje se slovem kočka. Vymysli další dvě slova. Najdeš další slova? Dej slovo kočka do 3. pádu jednotného čísla. Vymysli jiné slovo ve 3. pádě, které vytvoří rým. Vymysli větu, ve které bude na konci slovo kočka v jiném než v 1. pádě. Vymysli druhou větu, která se bude na konci rýmovat se slovem kočka. Napadnou tě další takové věty? Vyber tu, která ti nejvíc dává smysl. (…)“ [1]

• 2) Definujte dostatečně široká kritéria úspěchu dítěte

Nastavení více stupňů úspěchu (větších i menších) pro dítě se speciálními vzdělávacími potřebami u jednotlivých aktivit a úkolů je důležité z několika důvodů:

• Když má dítě možnost pravidelně dosahovat i menších úspěchů, posiluje to jeho sebevědomí. Učení se stává méně zastrašujícím a více povzbuzujícím. Dítě se ve školním prostředí cítí kompetentnější a schopnější.
• Když děti pravidelně zažívají úspěch v učení, mohou si vyvinout pozitivnější postoj k vzdělávání obecně. Považují učení za příjemnou a odměňující činnost, nikoli za zdroj stresu nebo selhání.
• Když dítě vidí, že je schopné dosáhnout menších cílů, může to zvýšit jeho motivaci pokračovat ve snaze a zkusit složitější úkoly.
• Učení se zvládnout úkoly a čelit výzvám, i když jsou malé, pomáhá dítěti vyvíjet odolnost.
• Poskytnutí pozitivní zpětné vazby na dosažené menší úspěchy může dítě povzbudit a ukázat mu, že každý pokrok je ceněný.

Očekávání pouze výborných výsledků od dětí, zejména těch se speciálními vzdělávacími potřebami, a považování všeho ostatního za neúspěch je neproduktivní z několika důvodů:

• Negativní zkušenosti s učením mohou vést k averzi k dalšímu učení. Dítě může začít vnímat učení jako zdroj stresu místo příležitosti k růstu.
• Toto nastavení může způsobovat zvýšený stres a úzkost u dítěte, jelikož se cítí pod tlakem, že musí splnit nerealisticky vysoká očekávání. Tlak na výkon může vést k obavám ze selhání a negativně ovlivnit duševní zdraví dítěte.
• Příliš striktní očekávání mohou poškodit sebedůvěru a sebeúctu dítěte. Dítě může začít věřit, že není dost dobré, pokud nesplňuje nejvyšší standardy.
• Zaměření pouze na výborné studijní výsledky může zabránit dítěti v rozvoji jiných důležitých dovedností, jako je týmová práce, kreativní myšlení a schopnost čelit výzvám.

Hana Kočová a Stanislav Žuček (2015) uvádějí inspirativní příklad, jak dítěti se speciálními vzdělávacími potřebami nastavit při plnění úkolu dostatečně široká kritéria úspěchu. Každé dítě má tak šanci zažít během plnění úkolu alespoň minimální úspěch a zároveň je zbaveno tlaku z vlastního očekávání či očekávání druhých ohledně výsledků a výkonu:  

Tip (příklady v matematice): „Dejte dítěti 12 příkladů ve čtyřech obtížnostech. 3 příklady v obtížnosti A – jednoduchá obtížnost; 3 v obtížnosti B – náročnější, nicméně stále jednoduchá obtížnost atd. Stanovte dítěti stupně úspěchu. Spokojenost * = zvládneš vypočítat 3 příklady ze cvičení typu A. Spokojenost ** = zvládneš 2 příklady ze cvičení typu A a příklad ze cvičení typu B. Spokojenost *** = zvládneš 2 příklady typu A nebo B a jeden příklad typu C. Nabídněte mnoho variací. Dítě si samo vybere svou cestu. Pokud dosáhne spokojenosti *, často se chce pokusit o vyšší stupeň. V dalších stupních už je zbaveno tlaku, protože úspěchu už dosáhlo.“ [2]

• 3) Nechte dítě zažít úspěch

Zaměřte se na aktivity, ve kterých má dítě úspěchy a kde se mu daří. Tyto aktivity můžete najít v oblastech, které ho zajímají. Stavte na pocitu úspěchu, který z těchto aktivit plyne. Dítě, které si je vědomo svých dosavadních úspěchů a dobrých výsledků, bude pravděpodobně očekávat, že podobně si povede i v budoucích úkolech, což mu dodá motivaci se do nich pustit.

Hana Kočová a Stanislav Žuček (2015) uvedli inspirující příklad toho, jak by měla výuka dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami vycházet z jeho dosažených úspěchů:

Tip: „Dítě se ve volném čase věnuje tanci. V matematice použijeme příklady z taneční soutěže. Ve slohu může popsat základní rozdíly mezi polkou a valčíkem. V zeměpise se můžeme podívat na státy, odkud jednotlivé tance pocházejí, kdy vznikly, jaká je jejich historie.“ [3]

• 4) Motivační rozhovor: Vyhodnocujte průběžně činnost a pokroky dítěte

Zvažte pravidelné uskutečňování motivačních rozhovorů, které budou zahrnovat sebereflexi dosažených cílů a plánování dalšího osobního rozvoje dítěte. Věnujte pravidelně čas na konverzaci s dítětem, ve které bude mít možnost posoudit své úsilí a vytvořit si cíle pro další období. [4]

Frekvence motivačních rozhovorů mezi vyučujícím anebo asistentem či asistentkou a dítětem by měla záviset na potřebách a situaci konkrétního dítěte. Denní rozhovory mohou být pro některé děti přínosné, zejména pokud potřebují pravidelnou podporu a povzbuzení. Tyto krátké, ale pravidelné rozhovory mohou pomoci dítěti udržet si soustředění, motivaci a pocit kompetence a sebedůvěry ve svých činnostech.

Nicméně, pro některé děti by mohly být denní rozhovory příliš časté a mohly by vést k pocitu přetížení nebo tlaku. V těchto případech je vhodnější vést tyto rozhovory týdně nebo v jiném pravidelném intervalu, který je dostatečný pro reflektování pokroků a plánování dalších kroků.

Klíčem je nalézt rovnováhu, která nejlépe vyhovuje individuálním potřebám dítěte. Důležité je také, aby rozhovory byly flexibilní a přizpůsobené jakémukoliv změněnému stavu nebo potřebám dítěte. Vyučující, asistent či asistentka by měli být citliví k tomu, jak dítě reaguje na tyto rozhovory, a upravit jejich frekvenci a obsah podle toho.

Příklady vhodných otázek pro rozhovory, které pomáhají rozvíjet schopnost sebehodnocení, mohou být například:

• Co tě na dnešním dni/týdnu/měsíci nejvíce potěšilo?
• Jakou dovednost si myslíš, že jsi si dnes / tento týden / měsíc nejvíce zlepšil/a?
• Na co jsi nejvíce hrdý/hrdá z toho, co jsi v poslední době dokázal/a?
• Co tě nejvíce bavilo při práci na tomto projektu/úkolu?
• Je něco, co bys udělal/a příště jinak? Proč?
• Jaké nové věci jsi se naučil/a dnes / při tomto úkolu?
• Máš nějaké nápady, jak bys mohl/a tento úkol udělat ještě lépe?
• Kdo nebo co ti nejvíce pomáhalo při dokončení tohoto úkolu?
• Jak se cítíš, když se ti podaří něco těžkého?
• Co bys chtěl/a dělat v příštích dnech/týdnech, abys se v tomto zlepšil/a?
• Jak poznáš, že se ti něco podařilo?
• Jak se cítíš, když pracuješ ve skupině?
• Co se ti tento den/týden/měsíc podařilo nejvíce?
• Co bys chtěl/a příště v hodině/týdnu/měsíci udělat nebo se naučit? 

Tyto otázky pomáhají dítěti zamyslet se nad svými zkušenostmi, posílit jeho sebevědomí a povzbudit ho k dalšímu rozvoji a kladnému přístupu k učení.

Tip – Krátký písemný dotazník: Následující písemný dotazník nejenže pomáhá dítěti reflektovat svůj týdenní pokrok, ale také podporuje rozvoj sebereflexe a sebeuvědomění. Vyučující, asistent či asistentka mohou tyto informace využít k lepšímu porozumění potřebám dítěte a k plánování další výuky. Krátký dotazník obsahuje otázky, které pomohou dítěti zamyslet se nad svými úspěchy, výzvami, kterým čelilo, a oblastmi, ve kterých by se chtělo zlepšit:

• 5) Dokumentujte pokrok dítěte

Zachovávejte záznamy o pokroku dítěte v určité aktivitě nebo úkolu, které ukazují jeho vývoj. Zaznamenávejte, jak se dítě postupně zlepšuje, od počátečních neúspěchů až po úspěšné dokončení. Poté můžete tyto informace ukázat dítěti jako důkaz, že i první nezdary mohou být při dalších pokusech zdrojem pokroku a zlepšení. [5]

Žákovská portfolia jsou vynikajícím nástrojem, který může vyučující, asistent, asistentka (anebo starší dítě samostatně) využívat k dokumentaci pokroku a vývoje. Portfolio umožňuje shromažďovat a organizovat různé typy důkazů o učení a pokroku, a to v průběhu delšího časového období. Zde jsou některé způsoby, jak mohou být portfolia užitečná:

Shromažďování prací: V portfoliu můžete shromažďovat různé dětské práce, jako jsou psané úkoly, kresby, projekty a další. Toto ukazuje nejen výsledky práce, ale i pokrok v čase.

Reflexe a sebehodnocení: Starší děti mohou být povzbuzeny k tomu, aby do portfolia psaly své myšlenky a reflexe na svou práci, čímž si rozvíjí schopnost sebehodnocení a uvědomění si vlastního učení.

Fotografie a videozáznamy: Portfolio může zahrnovat i fotografie a videa z různých aktivit a projektů, což poskytuje další vizuální důkazy o učení a pokroku.

Ocenění a certifikáty: Veškerá ocenění, certifikáty nebo jiné formy uznání mohou být také součástí portfolia, což přispívá k celkovému obrazu úspěchů dítěte.

Komentáře učitelů a asistentů: Učitelé a asistenti i asistentky mohou do portfolia přidávat své komentáře a pozorování, což může dítěti poskytnout další pohled na jeho pokrok.

• 6) Sbírejte důkazy úspěchu

Shromažďujte informace o úspěších a pokrocích dítěte se SVP, o tom, co se mu podařilo a jak se zlepšilo. Tyto úspěchy můžete připomínat před novými výzvami nebo v situacích, kdy se dítěti nedaří. Můžete vést společně s dítětem deník, kde bude zaznamenávat své úspěchy a pokroky, což mu poslouží jako motivace.

Tímto způsobem mj. můžete pomoct dětem se SVP a s nízkým sebevědomím zažívat úspěchy a vracet se k nim, čímž měníte jejich vnímání sebe sama jako neschopných a neúspěšných. Tím vytváříte nové přesvědčení, že se dokážou něco naučit, že existují úkoly, které zvládají, a že se mohou rozvíjet. Tím posilujete jejich sebevědomí a sebedůvěru. [5]

Zdroje: 

[1] Kočová, H., & Žuček, S. (2015). Metodika práce asistenta pedagoga: Podpora zvyšování sebevědomí žáka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. (s. 55).

[2] Kočová, H., & Žuček, S. (2015). Metodika práce asistenta pedagoga: Podpora zvyšování sebevědomí žáka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. (s. 56).

[3] Kočová, H., & Žuček, S. (2015). Metodika práce asistenta pedagoga: Podpora zvyšování sebevědomí žáka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. (s. 59).

[4] Felcmanová, L. a kol. (2015). Katalog podpůrných opatření: dílčí část: pro žáky s potřebou podpory ve vzdělávání z důvodu sociálního znevýhodnění. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. (s. 111).

[5] Kočová, H., & Žuček, S. (2015). Metodika práce asistenta pedagoga: Podpora zvyšování sebevědomí žáka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. (s. 54).