Podpora vnitřní motivace a sebedůvěry u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami – díl 2.

U dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami je důležité podporovat nejen rozvoj nezávislosti a zodpovědnosti, ale také schopnost vyhledat a přijmout pomoc. | Obrázek vytvořen pomocí AI generátoru DALL-E od OpenAI 

Proč je klíčový rozvoj interní motivace a sebeúcty u žáků a žákyň se speciálními vzdělávacími potřebami?

Interní a externí motivace jsou klíčové pojmy v oblasti vzdělávání, a to zejména u žáků a žákyň se speciálními vzdělávacími potřebami. Interní motivace pramení z přirozené lidské touhy po poznání a je spojena s aktivitami, které mají bezprostřední význam pro život jedince. Vyučující, asistenti a asistentky mohou přispět k posílení interní motivace žáků a žákyň tím, že sladí výuku s jejich zájmy, vycházejí z jejich znalostí, dotazů a ambicí, a ukazují jim, jak je učivo ve škole spojeno s jejich životem.

Externí motivace slouží jako doplněk interní motivace a zahrnuje hodnocení prostřednictvím známek, vysvědčení, komunikaci s rodiči, testy, zkoušky a pochvalu. Úspěch v této sféře pomáhá rozvíjet sebeúctu dětí a jejich prestiž v očích učitelů, spolužáků a rodičů.

Externí motivace může mít negativní dopad, když se stane hlavním nebo jediným zdrojem motivace a vede k závislosti na vnějších odměnách nebo uznání. Například, pokud vyučující používá pouze známky jako způsob motivace k učení, žáci a žákyně se mohou naučit pracovat jen za účelem dosažení dobrých známek, místo aby se zaměřili na skutečné pochopení a zájem o učivo. Toto může vést k povrchnímu učení, kde hlavním cílem je dosáhnout dobré známky, nikoli skutečné učení a rozvoj. Když jsou pak odstraněny vnější odměny, jako jsou známky, může dojít k poklesu motivace k učení, protože žáci a žákyně nebyli podporováni ve vývoji interní motivace.

Vnější motivace je řízena vnějšími faktory nebo odměnami, jako jsou ocenění, tresty, nebo uznání ze strany ostatních. Tzv. motivace strachem patří tedy do kategorie vnější motivace. Je založena na obavách z negativních důsledků nebo trestů, což jsou vnější stimuly, které vedou k určitému chování nebo výkonu. Když jsou žáci a žákyně motivováni strachem, jsou k určitým činnostem nuceni například obavou ze špatných známek nebo obavami z toho, že nedosáhnou výsledků, které jsou očekávány (rodiči, okolím). Důsledkem využívání tohoto druhu motivace může být nízká sebedůvěra žáků a žákyň a neochota plnit úkoly nad rámec toho, co je školní povinnost, ale také například vyhýbání se zkoušení nových věcí. Motivace strachem je podporována takovým třídním klimatem, ve kterém jsou žáci a žákyně porovnáváni nebo se porovnávají mezi sebou, kde jsou na ně kladeny vysoké nároky a očekávání, ať už ze strany rodičů, vyučujících anebo dalších autorit.

Podle výsledků výzkumu Davida Putwaina a Richarda Remediose (2014) negativní dopady výzev ke strachu (tedy zpráv, které studující varují před možnými negativními důsledky jejich selhání u zkoušky) vznikají, protože tyto výzvy vedou studenty a studentky k tomu, aby se snažili především vyhnout selhání. Jinými slovy, jsou motivováni strachem z toho, že selžou. To může vést k nižší vnitřní motivaci, protože hlavním cílem studujících je vyhnout se negativním následkům, nikoli dosáhnout pozitivních cílů nebo osobního růstu. V tomto výzkumu bylo navíc zjištěno, že tito studující byli sice stále stejně motivováni vnějšími odměnami, jako jsou dobré známky nebo ocenění (jejich vnější motivace se výrazně nesnížila), ale i tak nakonec dosáhli slabších výsledků ve zkouškách. Ve výsledku to naznačuje, že negativní psychologické účinky strachu ze selhání mohou být dost silné na to, aby snížily vnitřní motivaci studentů a studentek, a aby také ovlivnily jejich celkový výkon, i když stále existuje určitá míra vnější motivace. Autoři výzkumu navrhují, že vyučující by si měli být vědomi toho, jak jejich zdánlivě motivující prohlášení ohledně negativních důsledků selhání u zkoušek mohou neúmyslně podporovat nižší vnitřní motivaci studujících. [1]

V kontextu vzdělávání žáků a žákyň se speciálními vzdělávacími potřebami je důležité zaměřit se na posilování interní motivace, která je udržitelnější a podporuje zvídavost, zájem o učení a osobní rozvoj, a současně minimalizovat vliv motivace strachem, která může mít dlouhodobě negativní dopady na sebedůvěru a učební výkon žáků a žákyň.

Nyní se zaměřme na další způsoby, jak podporovat rozvoj interní motivace a sebevědomí u žáků a žákyň se speciálními vzdělávacími potřebami:

 1) Podporujte nezávislost a zodpovědnost dítěte  

• Respektování iniciativy, proaktivity a tvořivosti dítěte: Veďte dítě k jeho vlastní cestě. Vlastní iniciativa zvyšuje vnitřní motivaci. Rozvíjíme ji tak, že dáváme dítěti prostor pro vlastní nápady, vymýšlení nových aktivit všude tam, kde to situace dovoluje. Ideální je, když má dítě pocit, že něco udělat může, ale nemusí. Vedeme dítě k tomu, aby samo navrhlo, jak pracovat na úkolech, aby mu byla práce co nejpříjemnější. Jeden úspěšný pokus, byť málo efektivní, má nesmírnou cenu, je-li jeho autorem právě dítě.
• Respektování pracovního tempa: Dítě povzbuzujte, podporujte, ale netlačte na něj. Následujeme jeho tempo, povzbuzujeme a podporujeme ho v jeho pracovním postupu.
• Respektování rozhodnutí dítěte: Nechte dítě samostatně se rozhodovat. Může-li se dítě samo rozhodovat a cítí-li, že má moc nad tím, co se s ním děje, nevnímá svět jako ohrožující místo, ale jako prostor, v němž se může svobodně rozvíjet. Když necháváme na dítěti co největší možnou část zodpovědnosti, musí se s ní učit pracovat a vzniká u něj důvěra ve vlastní schopnosti. Učí se umět se rozhodnout, prosadit vlastní vůli a potřeby, rozlišovat, co je důležité a co není, přijímat následky svých činů. S dovednostmi se zvyšuje sebeuvědomění – nutí dítě přemýšlet o svém životě a o tom, jakým je člověkem.
• Umožníme-li dítěti vlastní rozhodnutí, měli bychom jeho volbu následovat a respektovat. Není-li situace vhodná z hlediska realizovatelnosti a patřičnosti, je-li třeba něco zamítnout, vždy dítěti vysvětlíme konkrétně proč.
• Rozvoj dovednosti hledání více řešení: K cíli vedou mnohé postupy. Veďte dítě k tomu, aby hledalo více řešení. Aby rozhodovalo, která jsou pro něj nejvhodnější. Učíte ho, aby v těžkých situacích neprožívalo bezmoc, uvědomilo si, že řešení je vždy možné hledat. Nesnažte se proto dítěti určovat to, jak má postupovat, aby k výsledku došlo. Děti jsou tvůrčí a často dokáží objevit cesty, které by nás ani nenapadly, které jsou vhodné přímo pro ně. [2]

2) Učte dítě říkat si o pomoc a přijímat ji

Když dítě se speciálními vzdělávacími potřebami nežádá o pomoc, je důležité, aby asistentka či asistent vzali v úvahu všechny faktory, které by mohly být příčinou. To může zahrnovat strach dítěte z vyčnívání, nízké sebevědomí, nebo i nedostatečné pochopení úkolu. V takových situacích by měli asistent, asistentka aktivně dítě oslovit a ohleduplně se ho zeptat, zda potřebuje pomoc nebo podporu. Tento přístup může dítěti pomoci cítit se bezpečně a podpořit ho v projevování jeho potřeb. Je klíčové, aby asistent a asistentka podporovali komunikaci a otevřenost, což pomáhá budovat důvěru a posiluje schopnost dítěte vyjádřit, co potřebuje pro svůj úspěch ve vzdělávání. Měli by být vždy připraveni poskytnout nezbytnou podporu, zároveň však podporovat samostatnost dítěte a jeho schopnost řešit problémy.

Důvodů, proč se dítě se speciálními vzdělávacími potřebami zdráhá požádat asistenta či asistentku o pomoc, může být několik:

• Obava ze stigmatizace nebo vyčnívání: Dítě může mít strach, že požádáním o pomoc se bude lišit od ostatních spolužáků a spolužaček a bude vnímáno jako slabší nebo jiné.
• Nízké sebevědomí: Dítě může mít pocit, že by mělo být schopné zvládnout úkol samo a že požádání o pomoc je znakem selhání nebo neschopnosti.
• Předchozí negativní zkušenosti: Pokud mělo dítě v minulosti negativní zkušenosti s požádáním o pomoc (například bylo zesměšněno nebo odmítnuto), může být opatrnější a neochotné požádat znovu.
• Nedostatek jazykových nebo komunikačních dovedností: Některé děti se speciálními potřebami mohou mít obtíže s verbální komunikací nebo nenajdou vhodná slova k vyjádření své potřeby pomoci.
• Nerozpoznání potřeby pomoci: Dítě nemusí být schopné adekvátně posoudit, kdy potřebuje pomoc, nebo nemusí rozpoznat signály, že je v situaci, kdy by pomoc byla vhodná.
• Touha po nezávislosti: Některé děti se mohou snažit být co nejvíce nezávislé a vidět požádání o pomoc jako narušení této nezávislosti. O pomoc nechtějí žádat, protože to vnímají jako projev slabosti (to může souviset i s věkem, starší děti v pubertě mohou pomoc odmítat častěji i proto, že se např. obávají komentářů vrstevníků apod.).
• Strach z odvrácení pozornosti nebo obtěžování: Dítě může mít obavy, že požádáním o pomoc přeruší průběh výuky nebo bude obtěžovat asistenta, asistentku.

Když se dítě se speciálními vzdělávacími potřebami obrací na asistenta či asistentku o pomoc příliš často, je důležité, aby řešili tento problém citlivě a strukturovaně. Nejprve by měli asistent s dítětem prodiskutovat, proč často vyhledává pomoc, a zjistit, zda existují konkrétní oblasti nejistoty nebo nerozumění. Následně je vhodné stanovit jasná pravidla nebo systém, který pomůže dítěti lépe rozhodovat, kdy je pomoc skutečně potřebná. Tento systém může zahrnovat používání komunikačních nástrojů, jako jsou například karty s různými požadavky nebo grafický plán, který ukazuje, kdy a jak požádat o pomoc. Asistent a asistentka by měli také podporovat rozvoj samostatnosti dítěte tím, že ho povzbudí k prvnímu pokusu o řešení problému samostatně, než požádá o asistenci. Důležité je také pravidelně hodnotit a přizpůsobovat tento přístup podle potřeb a pokroku dítěte, aby se podpořil jeho celkový rozvoj a schopnost samostatného řešení problémů.

Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami naopak může žádat o pomoc asistenta a asistentku až příliš často z několika důvodů:

• Nízké sebevědomí nebo nedostatek sebedůvěry: Dítě může pochybovat o svých schopnostech a cítit se neschopné vykonat úkol samostatně, což vede k častějšímu hledání pomoci. Dítě se sníženým sebevědomím může mít tendence žádat o pomoc dříve, než s prací začne, protože dopředu očekává, že ji samo nezvládne.
• Závislost na dospělých: Některé děti se mohou stát závislé na podpoře dospělých, zvláště pokud byly v minulosti zvyklé na častou a intenzivní pomoc.
• Obavy z chybování: Dítě může mít strach udělat chybu nebo selhat, a proto raději požádá o pomoc, i když by úkol možná zvládlo samo.
• Nechápání pokynů nebo úkolu: Dítě může mít potíže s pochopením pokynů nebo charakteru úkolu, a proto často žádá o vysvětlení nebo pomoc.
• Pohodlnost nebo snaha vyhnout se úsilí: V některých případech se dítě může snažit vyhnout námaze spojené s úkolem tím, že se spoléhá na pomoc od ostatních.
• Potřeba pozornosti: Někdy může časté žádání o pomoc být způsobem, jak získat pozornost nebo ujištění od dospělých.
• Nerozvinuté dovednosti řešení problémů: Dítě nemusí mít dostatečně rozvinuté dovednosti pro řešení problémů nebo kritické myšlení, což vede k častějšímu hledání pomoci při řešení úkolů.

Když se dítě se speciálními vzdělávacími potřebami naučí ve vhodnou chvíli požádat o pomoc asistenta či asistentku, výrazně to přispívá k jeho vnitřní motivaci ke studiu. Tento proces začíná podporováním pocitu autonomie a svobody jednání v dítěti, protože se učí identifikovat své potřeby a hledat vhodnou podporu, bude se cítit zodpovědnější za svou cestu učení. Úspěšné a pozitivní zkušenosti s učením, usnadněné včasnou pomocí, zvyšují radost a zájem dítěte o studium, což je zásadní pro vnitřní motivaci. Schopnost požádat včas o pomoc navíc snižuje frustraci, která může vzniknout při zápolení s úkoly, díky čemuž je učení samo o sobě příjemnější a přínosnější. Tento rozvoj dovedností, který zahrnuje komunikaci a řešení problémů, nejen řeší okamžité vzdělávací potřeby, ale také buduje základní životní dovednosti. Jak dítě získává sebedůvěru ve své schopnosti učit se a překonávat výzvy, jeho ochota zapojit se do učení pro ně samotné se zvyšuje. Navíc vědomí, že podpora je snadno dostupná, vytváří bezpečné a podpůrné vzdělávací prostředí, které povzbuzuje dítě, aby zkoumalo, pokládalo otázky a podstupovalo intelektuální rizika. Všechny tyto faktory se spojují, aby podporovaly vnitřní motivaci dítěte, což z něj činí více zaujaté žáky a žákyně. [3]

Veďte proto dítě k tomu, aby dokázalo požádat o pomoc ve vhodnou chvíli. Aby vědělo, že žádat o pomoc je přirozené, přijatelné. Proberte s ním příklady, kdy je vhodné o pomoc požádat. Jako například:

• Porozumění instrukcím: Pokud dítě nerozumí pokynům k úkolu nebo instrukcím od učitele, mělo by požádat o vysvětlení nebo přeformulování, aby byly srozumitelnější. Stanovte si s dítětem pravidla, jak o pomoc může požádat (například dá znamení rukou, anebo použije některý symbol, například kartičku s určitou barvou nebo vyobrazením).
• Organizace a plánování: V situacích, kdy dítě potřebuje pomoc s organizací svého času nebo materiálů, můžete pomoci s plánováním a prioritizací úkolů.
• Specifické učební potřeby: V případech, kdy dítě potřebuje individuální přístup nebo adaptaci učebního materiálu (např. zjednodušení textu, vizuální podpory), může požádat o pomoc.
• Překonávání komunikačních bariér: Děti s komunikačními potížemi mohou potřebovat asistenta či asistentku, aby jim pomohl vyjádřit jejich myšlenky a potřeby učiteli nebo spolužákům.
• Přizpůsobení fyzického prostředí: Pro děti s fyzickými nebo senzorickými potřebami může být potřebná pomoc asistenta při přizpůsobení učebního prostředí, například při změně osvětlení nebo snížení hluku.
• Emocionální podpora: V okamžicích frustrace nebo přetížení může dítě vyhledat asistenta pro emocionální podporu nebo pomoc s nalezením způsobů, jak zvládnout stres či aktuálně prožívané emoce.

Děti se speciálními vzdělávacími potřebami mohou mít obtíže s identifikací a vyjádřením svých emocí, proto je důležité je v této oblasti podporovat a vzdělávat. Několik způsobů, jak toho dosáhnout, zahrnuje: 

• Rozpoznávání tělesných signálů: Učte dítě, jak rozpoznat tělesné signály, které mohou naznačovat stres nebo frustraci. Mluvte s ním o tom, jak se cítí, když je frustrované nebo rozrušené – například může vnímat zvýšený tep, pocení, napětí v zádech, žaludku apod. Upozorněte jej, aby si všímalo těchto tělesných projevů a včas požádalo o pomoc a podporu.
• Vyučování emocionálního sebeuvědomění: Pomocí aktivit a her můžete dítě učit rozpoznávat různé emoce a jejich fyzické projevy. Například můžete použít obrázky s různými výrazy tváře a diskutovat o tom, co každý výraz znamená. Prožívá dítě také podobnou emoci? Kdy, jak často a kde? Dítě může následně s kartami pracovat ve chvíli, kdy žádá asistenta o pomoc (například ukáže na příslušnou kartu ze sady karet, které má při ruce).

• Používání slov k popisu emocí: Učte dítě slovnímu popisu emocí. Například, když je dítě frustrované, pomozte mu vyjádřit to slovy: „Cítím se frustrovaný/á, když mi to nejde.“ Dítě Vás tak bude spíše schopné požádat o pomoc a zároveň vyjádřit, jak se cítí.
• Vytváření bezpečného prostředí pro vyjádření emocí: Ujistěte dítě, že je v pořádku cítit se frustrované nebo přetížené a že je důležité o těchto pocitech mluvit. Tím dítě povzbudíte, aby dokázalo vyjádřit své emoce a požádat o pomoc, pokud to potřebuje.
• Využití vizuálních pomůcek: Některým dětem pomáhají při vyjádření emocí vizuální pomůcky, jako jsou například emoční škály, kde mohou ukázat, jak se cítí. Při představování těchto pomůcek dětem je důležité zajistit, aby odpovídaly věku a aby dítě rozumělo tomu, jak je používat. Je také užitečné pravidelně s dítětem procvičovat identifikaci a vyjadřování emocí pomocí těchto pomůcek, takže se to stane přirozenou součástí jejich emocionálního vyjádření.

Tipy na vhodné pomůcky:

• Pravidelné kontroly pocitů: Zavedení pravidelných momentů, kdy se dítě zamyslí nad tím, jak se cítí, může pomoci rozvíjet sebeuvědomění a následně i požádat o pomoc, pokud se např. cítí frustrované, úzkostné a neví, jak dál pokračovat ve školní práci. Například v rámci ranního společného kruhu na začátku výuky mohou žáci ukázat pomocí zvolené emoční škály, jak se cítí, anebo vyjadřují náladu pomocí gesta (např. čím výše mají ruku, tím lépe se cítí, čím níže, tím hůře se cítí apod.).
• Modelování a diskuse: Asistent může být dítěti dobrým příkladem v rozpoznávání a vyjádření vlastních emocí a diskutovat o nich s dítětem. Praktický příklad: Narazíte-li jako asistent, asistentka na situaci, ve které si nevíte rady, můžete požádat o pomoc dítě nebo někoho jiného v jeho přítomnosti.

V prvním dílu tohoto seriálu nalezli vyučující i asistenti a asistentky pedagoga rady a instrukce, jak efektivně pracovat s motivací dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, posilovat jejich interní motivaci a umožnit jim prožít pocit úspěchu, čímž se zvýší jejich sebevědomí (popisný jazyk, rozlišování mezi pomocí a kontrolou, ocenění i malých úspěchů, podpora při zvládání dětských obav a prevence psychických bariér při zkušenosti s neúspěchem).

Ve třetí, závěrečné části našeho seriálu se zaměříme na další metody podpory a posilování sebevědomí u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, jako je překonávání překážek, a možnosti, jak jednat, když se dítěti v činnosti nedaří. Dále prozkoumáme specifické aktivity a techniky, které lze efektivně implementovat do výuky.

Zdroje:

[1] Putwain, D., & Remedios, R. (2014). The scare tactic: Do fear appeals predict motivation and exam scores?. School Psychology Quarterly, 29(4), 503.

[2] Kočová, H., & Žuček, S. (2015). Metodika práce asistenta pedagoga: Podpora zvyšování sebevědomí žáka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. (s. 57).

[3] Kočová, H., & Žuček, S. (2015). Metodika práce asistenta pedagoga: Podpora zvyšování sebevědomí žáka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. (s. 58).