Podpora vnitřní motivace a sebedůvěry u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami – díl 1.
Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami vyžaduje stálou podporu a posilování sebejistoty, aby mohlo úspěšně překonávat výzvy. | FOTO: Freepik
Britský psycholog David G. J. Fontana rozděluje motivaci žáků do dvou hlavních skupin – interní a externí. Interní motivace pramení z přirozené lidské touhy po poznání. Když se zamyslíme nad tím, co přitahuje člověka k určitým věcem a od jiných ho odrazuje, dojdeme k závěru, že první skupina věcí má bezprostřední význam pro jeho život. Vyučující anebo asistenti či asistentky, kteří jsou dynamičtí, kreativní, dobře rozumí svému předmětu a znají své žáky a žákyně, mohou výrazně přispět k tomu, aby výuka byla relevantní pro jejich zájmy. To vyžaduje vycházet z toho, co žáci již vědí, z jejich dotazů, ambicí, problémů, aby se jim mohlo ukázat, jak je to spojeno s učivem ve škole a jak může jejich vzdělání nabídnout odpovědi, které jim umožní vést šťastnější život. [1], [2]
Externí motivace slouží jako doplněk interní motivace v případech, pokud není dostačující. Typicky zahrnuje hodnocení prostřednictvím známek, vysvědčení, ústní nebo písemné sdělení rodičům, testy, zkoušky a samozřejmě pochvalu. Úspěch v této sféře přispívá k rozvoji sebeúcty dětí, stejně jako k jejich prestiži v očích učitelů, spolužáků a rodičů. Děti si uvědomují, že úspěch přináší odměny, což vede k formování aspirací, kterých musí dosáhnout s ještě větší cílevědomostí. [1], [2]
Jedním z prvků, který u dětí vede k nedostatku sebevědomí, je tzv. motivace založená na strachu, spojená s obavami z negativních výsledků a snahou vyvarovat se selhání. Tento jev obvykle není součástí osobnosti dítěte. Často jsou děti porovnávány, jsou na ně kladeny vysoké nároky a očekávání, zvláště ze strany rodičů. Výkon dětí je často hodnocen na základě známek, umístění, počtu bodů, nebo procentuální úspěšnosti, což vede k vytvoření motivace založené na strachu. Tato motivace je založena na názoru, že nečinnost může přivodit nepříjemné situace, které jsou vnímány jako vážnější hrozba než nečinnost sama. Tím jsou děti motivovány strachem z potenciálních negativních důsledků v budoucnosti. [2]
Podpora a posilování sebevědomí u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je proces, který vyžaduje čas a trpělivost, přičemž vývoj často probíhá postupně. Následující doporučení nemohou zaručit okamžité výsledky. Dokonce i při aplikaci těchto rad se může zdát, že se situace nezlepšuje zřetelně. Přestože vývoj není vždy viditelný, může i stagnace znamenat pokrok ve srovnání s možným zhoršením situace.
Jak tedy efektivně podporovat vnitřní motivaci u dítěte a přispívat tak k rozvoji jeho sebevědomí?
1) Zaměřte se na každý drobný úspěch dítěte
Je důležité věnovat pozornost každému jednotlivému pokroku, kterého dítě dosáhlo, ať už se jedná o mezilidské vztahy, osobní rozvoj, volnočasové aktivity, zájmové činnosti, nebo dokončování pracovních a školních úkolů. Nemusíme se zaměřovat pouze na úplné splnění úkolu, ale měli bychom ocenit i to, jak daleko se dítě dostalo. Příště se možná posune ještě dál. [3]
Praktický příklad:
Žák Tomáš má hraniční intelektuální schopnosti (tzn. nad prahem pro lehkou mentální retardaci) a velmi pomalé pracovní tempo. Tomáš se často potýká se snahou o dokončení úkolů ve stejném čase jako jeho spolužáci.
Situace 1: Tomáš pracuje na matematickém příkladu. Dokáže vyřešit první dva kroky, ale zasekne se na třetím.
Podpora: Vyučující nebo asistent či asistentka ocení Tomáše za to, že správně vyřešil první dva kroky, a chválí ho za jeho úsilí a soustředěnost. Poté mu pomohou pochopit třetí krok, aniž by ho za celkové nedokončení úlohy kritizovali.
Situace 2: Tomáš se snaží zapojit do skupinové diskuze, ale má potíže se vyjádřit.
Podpora: Vyučující nebo asistent či asistentka povzbudí Tomáše, aby sdílel své myšlenky, a trpělivě ho vyslechnou. Jakmile se podělí o svůj názor, ocení jeho příspěvek a ukážou, jak je jeho názor důležitý pro skupinu.
Situace 3: Tomáš se zapojuje do školního výtvarného kroužku, ale jeho kresba není tak detailní jako práce ostatních dětí.
Podpora: Vyučující anebo asistent či asistentka pochválí Tomáše za jeho kreativitu a jedinečný styl kreslení. Ukážou, jak je důležité vyjádřit sebe samého skrze umění, ne jen dosáhnout „dokonalého" výsledku.
V každém z těchto příkladů je důležité, aby vyučující anebo asistenti či asistentky rozpoznali a ocenili jakýkoliv pokrok, kterého Tomáš dosáhl. Místo zaměření pouze na konečný cíl nebo úplné dokončení úkolu, je klíčové uznat a ocenit každý krok, který Tomáš udělá směrem k jeho cíli. Toto povzbuzení a pozitivní zpětná vazba mohou významně přispět k Tomášovu osobnímu rozvoji a sebevědomí.
2) Sdílejte veřejně úspěchy dítěte
Úspěch dítěte můžeme oceňovat i tím způsobem, že o něm dáváme vědět jeho rodičům či jiným osobám, které jsou pro dítě důležité. Můžeme to dělat přímo před dítětem nebo prostřednictvím dítěte. [3]
Praktický příklad:
Poslat po dítěti vzkaz rodičům.
Vedení zápisníku žáka se speciálními vzdělávacími potřebami, kam asistent nebo asistentka pedagoga každý den zapíše mj. úspěchy a jakékoliv (i menší) pokroky žáka.
Pokud máte pocit, že není možné ocenit výsledek dítěte, můžete stále ocenit jeho snahu, nasazení nebo čas, který do své práce investovalo. Pokud později chcete dítě upozornit na oblasti, které by mohlo zlepšit, je vhodné používat popisný jazyk. Je důležité hodnotit pouze to, co je konkrétní a měřitelné – tedy to, co dítě může pochopit a co může v budoucnu zlepšit.
3) Více popisujte, méně hodnoťte
Namísto hodnocení toho, zda je úkol nebo postup správný či špatný, se zaměřte více na popisování toho, co dítě dělá, jak vnímáte jeho činnost a čeho zajímavého jste si při tom všimli. Zatímco hodnocení vychází z autoritativní pozice, popis zdůrazňuje vzájemnou spolupráci a partnerství. Popisováním ukazujeme dítěti, že jeho práci věnujeme naši pozornost a čas. Je užitečné zaměřit se na konkrétní detaily a ptát se dítěte na ně. Pokud je potřeba dítě hodnotit, měli bychom vždy k hodnocení přidávat specifické informace o tom, co nás zaujalo a za co dítě oceňujeme. [3]
Praktický příklad:
Po ukončení cvičení v českém jazyce asistent či asistentka reflektuje práci dítěte:
„Dobře, chci ti říct, že to děláš dobře. Vidím, že se snažíš správně psát každé „i" a že si na tom dáváš záležet. Také mi to přijde fajn, že se na to nespoléháš a svou práci si po sobě kontroluješ tím, že si to čteš. To je skvělý způsob, jak se zlepšovat v češtině. Jen jsi udělal pár chyb ve slovech. Nic se neděje, pojďme si je spolu probrat. Můžeš mi říct, co tě napadlo, když jsi to psal? Chci vědět, jestli tě něco zmátlo nebo co způsobilo ty chyby."
4) Rozlišujte mezi pomocí a kontrolou
Když podporujeme samostatnost a motivaci dítěte, měli bychom upřednostňovat pomoc před kontrolou, což znamená nechat na dítěti větší díl zodpovědnosti. Psycholog Ivan Úlehla vysvětluje rozdíl mezi pomocí a kontrolou takto: Pomoc by měla přicházet na žádost dítěte nebo jako nabídka od nás, kterou může dítě odmítnout, čímž si zachová zodpovědnost. Kontrola je situace, kdy přebíráme úplnou zodpovědnost za dítě, vedeme ho bez jeho žádosti nebo zájmu. Oba přístupy jsou důležité pro vzájemnou spolupráci, a je třeba pečlivě rozhodovat, který je v dané situaci vhodnější. [4], [5]
Praktický příklad:
Nabízíme dva různé příklady, jak může být přístup vyučujícího nebo asistenta či asistentky upraven pro dítě s poruchou autistického spektra (PAS) ve školním prostředí:
Nechat dítěti odpovědnost
Individuální výzkumný projekt: Dítě s PAS může mít specifické zájmy nebo silné stránky v určitém oboru. Asistent může nabídnout dítěti možnost provést individuální výzkumný projekt na téma, které ho zajímá. Dítěti by se měla poskytnout struktura a jasné pokyny, ale zároveň by mělo mít svobodu v rozhodování o metodách a průběhu projektu. Tato metoda podporuje samostatnost dítěte, zatímco asistent zůstává k dispozici pro podporu a vedení, pokud si o to dítě řekne.
Přebírání odpovědnosti učitelem
Strukturované sociální aktivity: Děti s PAS mohou mít potíže s interakcí s ostatními a mohou být přetíženy neorganizovanými sociálními situacemi. Asistent může převzít odpovědnost za organizování strukturovaných sociálních aktivit, kde jsou pravidla a role jasně definovány. Například aktivita hraní rolí nebo skupinové aktivity s jasnými úkoly a očekáváními mohou pomoci dítěti s PAS lépe se orientovat v sociálních interakcích, zatímco asistent dohlíží a zasahuje, pokud je to potřebné, aby zajistil bezpečné a pozitivní sociální zkušenosti pro všechny zúčastněné. (Hraní rolí je aktivita, která může být velmi užitečná pro děti s poruchou autistického spektra).
Nabízíme dva konkrétní příklady aktivity hraní rolí:
Role ve třídním projektu: Učitel může zařadit hraní rolí do třídního projektu, kde každé dítě, včetně dítěte s PAS, dostane specifickou roli nebo úkol. Například při projektu s historickým tématem může každý student představovat historickou postavu nebo experta v určitém oboru. Dítě s PAS si může vybrat roli, která odpovídá jeho zájmům a dovednostem. To pomáhá dítěti rozvíjet sociální dovednosti a komunikační schopnosti v kontrolovaném a strukturovaném prostředí.
Dramatická výchova: Hraní rolí může být také součástí hodin dramatické výchovy. Učitel může vytvořit jednoduché scénáře nebo situace, ve kterých mohou děti, včetně těch s PAS, experimentovat s různými sociálními interakcemi a emocemi v bezpečném a podporujícím prostředí. To může zahrnovat jednoduché dialogy, předstírání různých profesí nebo reakce na běžné sociální scénáře. Cílem je podpořit dítě s PAS v rozvoji empatie, pochopení sociálních signálů a rozvoji schopnosti adaptace na různé sociální situace.
5) Přístup ke zvládání dětských obav: Budování důvěry a strategie pro úspěch i neúspěch
Když dítě pravidelně očekává, že neuspěje, je důležité vyjádřit mu důvěru v jeho schopnosti a povzbudit ho k víře v úspěch. Bereme vážně jeho obavy a věnujeme se jim, snažíme se společně najít řešení, aby se obávaný scénář neuskutečnil. Pokud se zdá, že dítě má nerealistické obavy, diskutujeme o nich a zaměřujeme se na realistický vývoj situace a na to, co je nepravděpodobné. Je klíčové vrátit se k těmto obavám po zkušenosti a vyhodnotit je.
V případě, že dítě dosáhne úspěchu a jeho obavy byly zbytečné, je třeba ho pochválit za jeho úspěch a použít tuto zkušenost v budoucích obdobných situacích, kdy se obavy znovu objeví.
Pokud naopak dítě neuspěje, je důležité ocenit jeho realistický pohled a oprávněnost obav, poskytnout podporu a připomenout, že neúspěch je normální součástí života. Společně pak naplánujeme strategii pro příště a zamyslíme se nad tím, co se dá z dané situace naučit.
Praktický příklad:
Příklad úspěšného zvládnutí úkolu u dítěte s ADHD, které se obávalo neúspěchu:
Situace: Dítě s ADHD má obavy, že nezvládne matematický test, a projevuje známky úzkosti.
Postup asistenta či asistentky: Všimne si těchto obav a nejprve dítěti vyjádří porozumění a podporu. Před testem stráví s dítětem čas při přípravě, pomáhá mu se soustředit na konkrétní úkoly a posiluje jeho sebevědomí. Když dítě test úspěšně zvládne, pochválí ho nejen za výsledek, ale i za překonání obav. Může použít tuto zkušenost jako příklad pro budoucí situace, aby ukázal či ukázala dítěti, že jeho obavy nejsou vždy oprávněné a že je schopné úspěchu.
Příklad, kdy dítě s ADHD správně odhadne své obavy z neúspěchu:
Situace: Dítě s ADHD se obává, že nedokončí slohovou práci v určeném čase, a tyto obavy se nakonec potvrdí.
Postup asistenta či asistentky: Nejdříve uzná oprávněnost obav dítěte a ocení jeho schopnost realisticky vnímat své omezení. Poté společně s dítětem proberou, co vedlo k neúspěchu, a zaměří se na strategie, které by dítěti pomohly lépe zvládat čas a organizaci práce. Také podpoří dítě v tom, že neúspěch je přirozenou součástí učení a růstu, a povzbudí ho k dalším pokusům. Může navrhnout konkrétní techniky pro lepší správu času nebo nabídnout další podporu při plánování a strukturování úkolů, aby dítě bylo lépe připraveno na budoucí výzvy.
6) Prevence psychických bariér po zkušenosti s neúspěchem
Mějte na paměti, že pro děti s nízkým sebevědomím může školní neúspěch vést k vytvoření psychických bariér. Tyto bariéry mohou dítě zpomalit nebo ho odrazovat od zapojení se do podobných úkolů v budoucnu, protože se snaží vyhnout dalšímu neúspěchu. Tyto situace jsou pro dítě emocionálně náročné a mohou mu ztěžovat hledání řešení nebo znovu se pokusit o úkol. Jak může vyučující nebo asistent či asistentka účinně předcházet těmto bariérám?
Praktický příklad:
Devítiletý Tadeáš, který má diagnostikovanou dyslexii a dysortografii, zažil výrazný neúspěch v diktátu. Od té doby se diktátům vyhýbá a zůstává doma s žaludeční nevolností či bolestí hlavy ve dny, kdy se píšou diktáty.
Jaké možnosti má vyučující anebo asistent či asistentka při další práci s podobnými žáky?
Vytvoření podpůrného prostředí, poskytnutí porozumění a empatie: Je potřeba nejprve projevit porozumění situaci těchto žáků, uznat jejich obavy a podpořit je v jejich snaze.
Odložení diktátu: Po neúspěšném diktátu můžeme těmto žákům dovolit si od úkolu odpočinout. Toto by mohlo zahrnovat přechod na jiné činnosti, které zvládají lépe, aby se snížil jejich stres a zvýšila sebeúcta.
Individuální a motivační přístup: Můžeme s těmito žáky pracovat na posílení dovedností v oblasti čtení a psaní pomocí speciálních cvičení nebo her zaměřených na dyslexii. Tzn. využíváme hry nebo interaktivní aktivity, které jim umožní procvičovat čtení a psaní v přátelském a méně formálním prostředí.
Strategie zvládání úzkosti: Učíme tyto žáky technikám pro zvládání úzkosti, jako jsou dechová cvičení nebo relaxační techniky, které jim mohou pomoci zklidnit se před diktátem.
Komunikace s rodiči: Informujeme rodiče o situaci a spolupracujeme s nimi na strategiích, které podporují tyto žáky i doma.
Návrat k diktátu s novou strategií postupného zvyšování obtížnosti: Po nějakém čase, když se tito žáci cítí připravenější, se můžeme k diktátu vrátit s novým přístupem. Můžeme poskytnout alternativní formáty diktátu, jako jsou kratší texty nebo texty se slovy, na kterých právě pracujeme. Také například můžeme využít pomalejší tempo dikce, rozdělení diktátu do menších částí, nebo možnost dokončit diktát bez časového tlaku. Začneme s jednoduchými úkoly, které tito žáci mohou úspěšně zvládnout, a postupně zvyšujeme obtížnost. To jim může pomoci získat zpět sebevědomí v jejich schopnostech.
Podpora a motivace – pozitivní zpětná vazba: Měli bychom důsledně poskytovat pozitivní zpětnou vazbu a chválit tyto žáky za jejich úsilí, nejen za správné odpovědi. Během celého procesu bychom je měli podporovat a uznávat jejich pokrok, bez ohledu na to, jak malý se může zdát.
Tento postup pomáhá vytvářet prostředí, ve kterém se tito žáci necítí ohroženi neúspěchem a mají prostor a podporu k postupnému zlepšování svých dovedností.
V následující části našeho třídílného seriálu se zaměříme na další metody podpory a posilování sebevědomí u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Budeme se věnovat rozvoji jejich samostatnosti, zodpovědnosti a schopnosti žádat o pomoc.
V posledním, třetím díle se věnujeme tomu, jak mohou vyučující anebo asistenti či asistentky podpořit motivaci žáků, když se potýkají s úkoly, které jsou pro ně nezáživné, nebo když čelí při plnění úkolů opakovaným neúspěchům.
Zdroje:
[1] Fontana, D. (2003). Psychologie ve školní praxi. 2. vyd. Praha: Portál.
[2] Kočová, H., & Žuček, S. (2015). Metodika práce asistenta pedagoga: Podpora zvyšování sebevědomí žáka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. (s 52).
[3] Kočová, H., & Žuček, S. (2015). Metodika práce asistenta pedagoga: Podpora zvyšování sebevědomí žáka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. (s. 53).
[4] Úlehla, I. (2005). Umění pomáhat. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství.
[5] Kočová, H., & Žuček, S. (2015). Metodika práce asistenta pedagoga: Podpora zvyšování sebevědomí žáka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. (s. 60).
Mohlo by Vás zajímat
Dítě s ADHD a motivace k učení
S ADHD u dětí se dá velmi efektivně pracovat a správná motivace dokáže divy. Zařaďte do výuky speciální hry pro děti s ADHD, odměňování a pozitivní zpětnou vazbu a pozorujte změny. Přečtěte si i o dalších způsobech motivace k učení.
Metody hodnocení žáků nejen se speciálními vzdělávacími potřebami
Školský zákon přináší svobodu volby metody hodnocení žáků na základní škole. Zjistěte, jaké jsou výhody a nevýhody slovního hodnocení a známkování ve škole a co je vhodnější pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.
Jak minimalizovat rušivé chování žáků? – část I.
Petra je asistentka pedagoga, kterou zajímá, jak může podporovat žádoucí chování žáků ve třídě na 1. stupni základní školy. Jak ale postupovat v případě už existujícího rušivého chování? Žáci, kteří vyrušují, totiž svým chováním něco pedagogovi nebo asistentovi pedagoga sdělují.