Každý konflikt řešíme s dětmi i rodiči: dobrá praxe ze ZŠ Kojetín

Snídaňový klub v základní škole Kojetín, Svatopluka Čecha 586, okres Přerov / FOTO: PROP, NPI ČR

Marta Kozdas: Jaká je vaše škola?

Jiří Isakidis: Škola je standardní, nebo měla by být standardní. Nicméně vzhledem ke skladbě žactva, kdy odhadem 95 % žáků pochází ze sociálně znevýhodněného prostředí, je způsob práce trošku jiný než na škole, kde je podíl žáků z tohoto prostředí nižší. V Kojetíně jsou dvě školy základní, přičemž ta druhá je naplněná více, je tam vyšší zastoupení dětí z většinové populace. Vzhledem ke složení žáků jich máme menší počet, a tak se spíše potýkáme s jejich nedostatkem. Naše kapacita přesahuje dvě stovky dětí, ale v současné době jich k nám chodí kolem stovky až sto deseti, včetně přípravné třídy. To je samozřejmě málo. První třídu máme samostatně, druhou a třetí třídu máme ve školním roce 2023/2024 spojenou. Na druhém stupni máme každou třídu zvlášť. Nějakou dobu jsme fungovali ve výjimce z nejnižšího počtu žáků podle paragrafu 23 Školského zákona, v tuto chvíli jsme bez výjimky. 

Marta Kozdas: Zaujalo mě, že chcete prolomit bariéru ve vnímání Vaší školy. Přibližte mi více, kam dál byste chtěl školu směřovat.

Jiří Isakidis: Rád bych, abychom měli více žáků, než máme teď. Protože s počtem na hranici únosnosti – což se nás v tuto chvíli netýká – se komplikovaněji pracuje i ve vztahu ke zřizovateli. Naplněnost školy je jedním z kritérií, které lze posuzovat a do určité míry je pro vedení školy důležité. Ideálem by bylo přijmout postupně žáky z většinové společnosti.

Statistika, kdo je a není Rom, pro mě nemá význam a v zásadě se jí i zříkám, přestože čas od času musíme nějaké statistické výkazy vyplňovat a na toto se nás v nich ptají. Cílem je, abychom měli poměr žáků z romského a neromského prostředí jedna ku jedné. Děti by si mohly předávat sociokulturní zvyklosti, mohly by se obohatit. Byť to zní jako klišé, na mnoha školách i v médiích znevažovaná fráze, že multikulturalismus je přežitek. Nemyslím si to, pokud multikulturalismus chápeme v pozitivním slova smyslu, a ne jako něco vnuceného. Kdybychom měli vyšší podíl motivovaných žáků, ti méně motivovaní by možná trošku zabrali. Ale jaké žáky a z jakého prostředí získat, jestliže druhá škola ve městě přitahuje žáky a rodiče ze střední a vyšší socioekonomické vrstvy? Tady nám už moc prostoru nezbývá. Nabízí se i otázka, jestli naši školu naplnit žactvem majoritní společnosti, ale z ekonomicky slabšího prostředí. Chápu, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší a podle toho si vybírá školu. Dovedu si představit, že si nevybere nás, na druhou stranu, proč ne.

Marta Kozdas: Co by Vám pomohlo tuto vizi naplnit?

Jiří Isakidis: Samozřejmě že změna veřejného mínění o naší práci a o naší škole. Ale to je stejně dlouhodobá záležitost, jako naše vize. Protože představa o tom, kam by škola měla směřovat, není jen moje, ta představa je společná celému pedagogickému sboru. Snažíme se školu posunout, učitelé projevují vlastní iniciativu a já se snažím být jim oporou a garantem jejich snažení, případně moderátorem. Protože kdyby to byla jenom moje vize, byla by těžko uskutečnitelná, pokud by pedagogický sbor měl jiný názor. Pomohla by nám zejména proměna veřejného postoje na způsob naší práce. Mám dojem, že, jako jsou naše děti postaveny do stigmatizujícího světla, v podobně obtížné situaci se nachází celá škola. To znamená, že nábor dalších žáků je velmi obtížný a nalézt prostor, jak ukázat, že svou práci provádíme dobře, a jak o tom dát vědět okolí, je rovněž velice složité.

Základní škola Kojetín, Svatopluka Čecha 586, okres Přerov / FOTO: PROP, NPI ČR

Marta Kozdas: Co pro Vaši školu znamená, že máte poměrně vysoký počet žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí?

Jiří Isakidis: Znamená to pro nás výzvu, protože všechny děti se musí vzdělávat, všechny děti je potřeba do života nějakým způsobem uvést. A my se to snažíme dělat, jak nejlíp dovedeme. Tím pádem je naše práce trošičku jiná než ve standardní škole: musíme zohlednit temperament žáků, vliv rodinného prostředí. Jakým způsobem se v rodinném prostředí přistupuje k významu vzdělání, jakou má vzdělání váhu.

Marta Kozdas: Jakou hodnotu má vzdělání v rodinách Vašich svěřenců?

Jiří Isakidis: Rodiny jsou různé. Od těch opravdu úplně chudých, které se potýkají s nevyhovujícími podmínkami bydlení, až po rodiny sociálně stabilní. Ve většině případů se jedná o rodiny romské. Je to odhad, protože statistika, kdo je či není Rom, je krajně zavádějící. Ale z perspektivy vnějšku jsme škola s významnou romskou komunitou. Vzdělání pro rodiny našich žáků často nemá až takový význam, protože úroveň vzdělání rodičů nebo starších sourozenců končí základním vzděláním, mnohdy vyšli třeba už v šesté, sedmé třídě, nebo jsou absolventy původně zvláštních škol, později škol praktických. To znamená, že motivace rodičů nebo starších sourozenců, aby vedli mladší ke vzdělání, je velmi malá. Děti se často nechtějí samy učit, pokud je do toho rodiče netlačí. Pak je problém s docházkou, protože zdravotní potíže dětí omlouvají rodiče. Směřujeme některé žáky, kteří přesáhnou určitou hranici absence, k lékařům. A řešíme s rodiči, aby k nim s dětmi chodili. Problém s docházkou je hlavněu malých žáčků na prvním stupni, kde je domácí příprava mnohdy velmi slabá. Takže situaci musí řešit vyučující a paní asistentky tady ve škole. U starších je zase problémem velmi malá motivace jít na střední školu, která by byla více než pomocné práce. Takže naše snažení směřuje taky tímto směrem: aby se žáci aspoň vyučili a vzdělání dále pokračovalo. Co se týká nějakých dalších, kázeňských potíží, většinou jsou spojené zejména s vyšší expresivitou, temperamentem žáků. Nic zásadního ve smyslu, že by si ubližovali nebo páchali trestní činnost. Neděje se, že by něco rozbíjeli záměrně.

Marta Kozdas: Jak úspěšně snižujete výskyt agresivity ve škole?

Jiří Isakidis: Především jsme tak trochu komunitní škola. Ačkoli zvnějšku nás považují za segregovanou školu, děti se navzájem znají. Jedna rodina tady má tři až čtyři děti v různých ročnících, rodiny jsou často propojené příbuzenskými vztahy. Netvrdím, že jsou všichni kamarádi, ale jak fungují mimo školu, tak fungují i tady. Pokud vznikne spor, je třeba velmi hlasitý, ale stejně rychle, jako vznikne, většinou i utichne. Když dojde k nějaké hádce, musíme ji nějakým způsobem moderovat, uklidnit, ale k vážným zákeřnostem nedochází. Šikana v hrubším slova smyslu u nás aktuálně není.

Společná pravidla „fair play“ chování žáků ve sportu, vyvěšená na chodbě školy v základní škole Kojetín, Svatopluka Čecha 586, okres Přerov / FOTO: PROP, NPI ČR

Marta Kozdas: Vnímáte tedy dobré vztahy mezi žáky a pedagogy?

Jiří Isakidis: Ano. Protože v kontextu prostoru na jednotlivého žáka můžeme dětem věnovat vyšší pozornost, pokud jich je ve třídě dvanáct místo třiceti.  Pokud bychom se bavili o prostém řízeném rozhovoru ve třídě, každý má prostor se vyjádřit. Všechny vyučovací hodiny nejsou jenom o výuce. Ptáme se dětí, jak se mají, co dělají, ony se taky velmi rády ptají nás. Vztah vyučujících s žactvem je tady bližší. Nejen na prvním stupni, kde působí víceméně jedna paní učitelka ve třídě, ale i na druhém stupni jsou vztahy s žáky v zásadě pozitivní. Myslím, že naši vyučující mají jasně vymezené hranice, díky čemuž děti ví, kam můžou zajít a kam už ne.

Marta Kozdas: Jak Vašim žákům pomáhá školní speciální pedagožka?

Jiří Isakidis: Školní speciální pedagožku financujeme z podpůrných opatření, přičemž vzhledem ke skladbě dětí je rozsah její práce 0,75 úvazku. Věnuje se žákům v hodinách speciálně pedagogické péče, případně se zaměří přímo na jedno konkrétní dítě.

Marta Kozdas: Vím, že máte vysoký počet žáků se třetím až pátým stupněm podpory s asistencí. Jedná se nejčastěji o děti s poruchami chování?

Jiří Isakidis: Je to tak. Navíc máme hodně žáků  i s poruchami učení. Realitou je, že dětí s podpůrnými opatřeními máme opravdu hodně. Pokud nám to doporučení dovolí, využíváme asistentku pedagoga, tím pádem jsou v dané třídě dva pedagogičtí pracovníci: vyučující a asistentka pedagoga. Asistentka pedagoga je samozřejmě primárně určená konkrétnímu žákovi, ale pořád platí, že ve třídě jsou dva pedagogičtí pracovníci.

Marta Kozdas: S jakými výchovnými potížemi se u svých žáků setkáváte?

Jiří Isakidis: Ve školním roce 2022/2023 jsme měli devět ročníků, ale jenom sedm tříd: druhý a třetí ročník a čtvrtý s pátým byly spojené. Zvlášť druhé uvedené spojení se neobešlo bez kolizí v prostoru třídy. Naše děti dospívají dřív fyzicky i psychicky, takže už trochu zkouší, co si mohou dovolit. Jeden konflikt se dokonce přenesl na rodinné příslušníky, a to pak byl velký problém. Samozřejmě jsme to řešili hned, pochopitelně také s rodiči.

Každý konflikt, který vznikne, řešíme s dětmi i rodiči. Důvody potíží jsou temperament dětí, nekázeň, neochota poslechnout. Děti jsou velmi často odrazem prostředí, v němž žijí. Jestliže vidí, že dospělý reaguje určitým způsobem, projevuje se to i v jejich chování. Využili jsme i vnější zdroje na výchovně-vzdělávací program, aby s dětmi promluvil někdo jiný a udělal analýzu vztahů ve třídách. Zda není problém hlubší, někde skrytý, což se může stát, protože učitel vidí jenom určitou vrstvu vztahů. Kdyby se třeba ve třídě odehrávala šikana, byl by to velký problém, se kterým bychom se potýkali až do konce školní docházky. Nicméně podle zprávy se ve třídě nic takového naštěstí neděje. Děti pochopily, že existují hranice, které nesmí překračovat.

Marta Kozdas: Ačkoli se Vám daří snižovat výskyt rizikového chování, přesto mívají žáci hodnocení chování i stupněm 2 a 3. Jak to spolu souvisí?

Jiří Isakidis: Jde o transparentnost a důslednost při řešení kázeňských problémů. Pochopitelně nejsme stoprocentně důslední, nejsme stroje, ale snažíme se o to. Není problém svolat mimořádnou pedagogickou radu a kázeňské opatření typu ředitelské důtky po projednání udělit třeba v horizontu jednoho týdne, nemusíme čekat na čtvrtletní radu. Proto je výskyt snížených stupňů z chování a kázeňských opatření vyšší: nic netutláme, řešíme to hned, aby se toto chování neprohlubovalo.

Marta Kozdas: Spolupracujete i se střediskem výchovné péče?

Jiří Isakidis: Ano. Středisko výchovné péče Tršice dělá diagnostiku u předem vytipovaných dětí. Zejména na prvním stupni se snažíme obtíže podchytit. Identifikujeme žáky, kteří by mohli potenciálně vyžadovat zvláštní pozornost, po dohodě s rodiči u nás pracovníci ze střediska provedou řízený rozhovor. Pak získáváme informace, jak s těmito dětmi dál pracovat. Když děti vidí, že jejich případné prohřešky nezůstanou bez odezvy, že na ně nereagujeme jen my a jejich rodiče, ale i někdo zvenčí, působí to na ně a můžeme s nimi dál pracovat.

Kromě toho sestavujeme komplexní systém sdílení informací o potenciálně problematickém chování některých žáků. Tento kruh zahrnuje vedoucí školy, mě, zástupkyni, výchovné poradce, třídní učitele a učitelky a další pedagogické pracovníky. Pokud se u některého žáka objeví problém, všichni zapojení jsou informováni o situaci. V případě potřeby spolupracujeme s příslušným Orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Vzhledem k tomu, že máme žáky z různých okresů, spolupracujeme s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí v Přerově, Prostějově, Vyškově nebo Kroměříži. Občas se musíme obrátit i na městskou nebo státní policii, zejména pokud jde o dlouhodobě se opakující neomluvené absence u několika konkrétních žáků. V takových případech se řešení přesune do rukou orgánů mimo školu.

Mgr. Jiří Isakidis
FOTO: Archiv Jiřího Isakidise 

Ve druhé části rozhovoru s ředitelem základní školy Kojetín, panem Jiřím Isakidisem, se budeme detailněji zabývat aktivitami školy, které získaly finanční podporu z projektu „Podpora rovných příležitostí“ Národního pedagogického institutu ČR, financovaného v rámci implementace Reformy 3.2.2 Národního plánu obnovy.

Zvláštní pozornost věnujeme rolím kariérového poradce a aktivitám, jako je snídaňový klub pro žáky a školní akce zaměřené na posílení spolupráce s rodiči.