Každá pedagogická práce navíc je pro děti přínosem: dobrá praxe ze ZŠ Kojetín

Ranní snídaňový klub v základní škole Kojetín, Svatopluka Čecha 586, okres Přerov / FOTO: PROP, NPI ČR

Rozhovor s ředitelem základní školy Kojetín Jiřím Isakidisem o přínosech zapojení školy do projektu Podpora rovných příležitostí

Marta Kozdas: Z Národního plánu obnovy čerpáte prostředky na různé aktivity. Vím, že máte z projektu Podpora rovných příležitostí Národního pedagogického institutu ČR financovaného v rámci implementace Reformy 3.2.2 Národního plánu obnovy například i asistentky pedagoga. Čím škole prospívají?

Jiří Isakidis: Jedná se o projekt zaměřený na školy s většinovým podílem žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí. My v této chvíli máme 0,6 úvazku rozdělený mezi tři paní asistentky. Tím pádem mají prostor komunikovat s rodinou a s konkrétními dětmi, takže se stávají takovým mostem mezi námi a rodinou. Jde o asistenci navíc, pro ty, kteří ji v danou chvíli potřebují, nejen pro jednoho konkrétního žáka.  

Marta Kozdas: Díky projektu ve škole působí také školní kariérový poradce. Jak už jste zmínil v první části našeho rozhovoru, chtěl byste, aby se Vaši žáci dále vzdělávali, odcházeli ze školy třeba na lepší obory než na pomocné práce. Jak u vás probíhá podpora studujících v oblasti kariérového poradenství?

Jiří Isakidis: Kariérový poradce je pan učitel a zároveň i výchovný poradce, učí na druhém stupni a má značný přehled o preferencích žáků. Samozřejmě nestačí jenom toto. Pokud nám například úřad práce nabízí diskusní program pro studující o tom, kam dále směřovat, nabídky využijeme. Kariérový poradce jim zároveň poskytuje informace o tom, jaké školy a obory se nabízí v regionu, a snaží se je motivovat. O důležitosti vzdělání mluvíme s dětmi samozřejmě všichni, ale pro něj je to stěžejní náplň práce. Děti mají možnost přijít za námi či za ním a vykomunikovat, jestli je která škola vhodná, nebo ne. Společně se je snažíme tlačit směrem k lepším středním školám. Protože pokud studující nezvládne školu, která je nad jeho síly, může přejít na učňovský obor, po jehož ukončení může vykonávat jednodušší, pomocné práce v rámci dělnických profesí. To je relativně snadné; naopak jít výš je problematické. Samozřejmě je potřeba vysvětlovat rodičům, že je vhodné, aby dítě studovalo. Jestli a jak moc se nám to daří, bude prokazatelné až po několika letech ze statistických údajů. Každopádně ve školním roce 2022/2023 byl nižší podíl přihlášek na obory, kde se studující připravují na výkon pomocných prací, než tomu bylo v předchozích letech.

Marta Kozdas: Ve Vaší škole pracují i dva pedagogové volného času. Také je financujete z výše zmíněného projektu?

Jiří Isakidis: Ano. Některé asistentky pedagoga se zkrácenými úvazky využíváme v rámci tohoto projektu jako pedagožky volného času. Jsou součástí našeho týmu a mohou do určité míry pracovat v rámci školní družiny, ale to je jenom jedna z možností. Pracují navíc s dětmi mimo družinu, realizují s dětmi volnočasové aktivity, kroužkovou činnost, aby děti měly alternativu trávení volného času. 

Marta Kozdas: Využíváte z projektu také doučování?

Jiří Isakidis: Ano, projektové doučování zejména na prvním stupni. Doučování běží samozřejmě ve více rovinách. Jednak takzvané státní doučování, které bylo zavedeno v době pocovidové pro dorovnání školních výsledků. V rámci aktuálně běžícího projektu Podpora rovných příležitostí se realizuje také doučování. Zkrátka a dobře doučování pro naše děti není nikdy dost. Každá pedagogická práce navíc je pro děti přínosem.

Marta Kozdas: V rámci projektu realizujete společné školní akce zaměřené na posílení spolupráce s rodiči žáků se sociálním znevýhodněním. Jak u Vás probíhají?

Jiří Isakidis: V zásadě jde o jednu dvouhodinovku měsíčně, které se mohou účastnit žáci přípravného ročníku spolu se svými rodiči nebo rodinnými příslušníky; primárně jde samozřejmě o zákonné zástupce žáků. Může to být výuková záležitost, dílnička, pracovní činnost, vyrábění, po kterém třeba následuje neformální povídání s rodiči o záležitostech kázeňských, výchovných anebo výukových. Účastní se samozřejmě i paní učitelka, aby se navázal bližší vztah s rodinou, aby rodiče viděli, jakým způsobem pracujeme, aby byli vtaženi do dění a neměli blok komunikovat s paní učitelkou. Daří se nám to tak napůl, protože rodiče nejsou vždy důvěřiví, a taky se jim úplně nechce chodit do školy. Ale paní učitelka, která má školní akce primárně na starost, se snaží rodiče opravdu vtáhnout. 

Marta Kozdas: Jaké další možnosti vtažení rodičů do života školy využíváte?

Jiří Isakidis: V tomto projektu pracujeme s ukázkovými hodinami pro rodiče dětí na prvním stupni.  Dvouhodinový blok je rozdělený na jednu hodinu, která probíhá víceméně standardně, a ve druhé části pak probíhá neformální rozprava s rodiči o tom, co se jim líbilo, nelíbilo a jak by to třeba zhodnotili. Poskytujeme rodičům prostor, aby ve škole mohli být, aby se k naší práci mohli vyjádřit a nebáli se za námi přijít. Tímto způsobem připravujeme půdu pro snazší komunikaci, až děti budou ve vyšších ročnících.

Marta Kozdas: Máte za sebou první rok realizace projektu. Jak ho hodnotíte? 

Jiří Isakidis: Projekt Podpora rovných příležitostí byl spuštěn v září 2022. Chvíli trvalo, než se plně rozjel. Mám drobné výhrady ohledně počáteční organizace, kdy nebyly dostupné některé informace, pro školy zásadní. Nicméně jak se projekt rozvíjel, organizace i obsah se dále zlepšovaly. Myslím si, že projekt má smysl a přináší pozitivní výsledky. Samozřejmě máme obavy, co se stane, až projekt skončí. Je důležité, aby se úspěšné prvky udržely a integrovaly do běžné praxe, abychom nepřišli o dosažené výhody. Pokud by měl projekt sloužit jako pilotní program a poté se stát standardem, může být dosažené zlepšení dalším důležitým důvodem pro jeho realizaci. 

Tip!
Přečtěte si také 1. část rozhovoru s ředitelem Jiřím Isakidisem!

Rozhovor s pedagožkou Gabrielou Jakubcovou, vedoucí snídaňového klubu pro žáky v rámci projektu Podpora rovných příležitostí

Marta Kozdas: Dnes ráno jsem měla možnost snídaňový klub ve Vaší škole navštívit. Děti jedly míchaná vajíčka, zeleninu a pečivo, které jste jim nachystala. Jaký přínos vidíte v této aktivitě?

Gabriela Jakubcová: Snídaňový klub je určen pro děti ze sociálně slabších rodin, které často zanedbávají snídani a svačiny. Mnohdy si něco pořádného poprvé dají až k obědu. Dokonce i když přinesou svačiny, často volí nezdravé varianty, jako jsou sladkosti či fastfood. Vytvořili jsme snídaňový klub, aby děti byly po ránu nasycené a také abychom jim ukázali význam zdravých stravovacích návyků. Ve snídaňových klubech se snažíme nabídnout různorodé snídaně a předvést jim, že i když některé potraviny nejsou nejpříznivější, lze to vyvážit konzumací ovoce, zeleniny nebo celozrnných produktů, které doma obvykle nemívají k dispozici.

Marta Kozdas: Jak ráno ve snídaňovém klubu probíhá?

Gabriela Jakubcová: Děti přichází od 7:10 do 7:45, v 7:10 se totiž otvírá družinka. Mohou si přijít, kdy chtějí, jak jim to vyhovuje. Paní vychovatelka je přímo nasměruje nahoru do školní kuchyňky. Když nechodí do družinky, přichází samy. V kuchyňce si nachystají své místečko, podají si nádobí, potom posnídají. Společně si potom po sobě uklidíme vše, co jsme ušpinili. V některých rodinách není běžné, že děti pomáhají s úklidem po společném stolování.

Marta Kozdas: Jsou děti do klubu předem přihlášeny?

Gabriela Jakubcová: Klub je kapacitně omezený z prostorových a organizačních důvodů, můžeme mít přihlášených patnáct dětí. Většinou jich chodí deset dvanáct. Na začátku každého pololetí jsme dělali nábor, kdo chce chodit. Protože projekt běží teprve první rok, máme snídaňový klub zatím jednou týdně vždy každé ráno ve středu. Ale uvidíme, jak to bude následující školní rok. Děti se přihlašují do klubu dobrovolně. Většinou se pak ještě domlouváme na každém středečním snídaňovém klubu, co bychom si dali příští týden. Pokud některý týden děti nechtějí přijít, tak nemusí. Někdy se stalo, že jim do toho přišlo doučování, takže se skladba dětí časem měnila. Ale ve většině případů jich dochází celkem dost. 

Ranní snídaňový klub v základní škole Kojetín, Svatopluka Čecha 586, okres Přerov / FOTO: PROP, NPI ČR

Marta Kozdas: A mají děti o klub zájem?

Gabriela Jakubcová: Děti mají zatím pořád zájem. Většinou se jedná o děti z prvního stupně, protože u velkých dětí se zdravou snídaní moc nepochodíme. Čas od času se objeví i žáci šestých ročníků, kteří jsou přihlášení, a ti si klub zatím taky celkem pochvalují. 

Marta Kozdas: Máte za sebou první školní rok snídaňového klubu, jak hodnotíte jeho přínos?

Gabriela Jakubcová: Klub hodnotím pozitivně, protože děti vidí, že snídaně nejsou jenom křupinky, není to kinder čokoláda anebo párek v rohlíku. Vidí, že snídat se může spousta věcí, co by je třeba mnohdy nenapadlo. Vidím, že děti se naučí jíst ovoce, zeleninu, kterou nejí. Zkusí ochutnat a zjistí, že to není špatné. Naučí se něčemu novému. Nevím, jestli jim to vydrží, ale minimálně zkouší překonat samy sebe, což je dobře. Další pozitivum vidím v tom, že se po sobě v klubu naučí uklízet. Doma by to třeba nedělaly, nechaly by nádobí na stole a máma, táta uklidí – tady to najednou dělají samy. A kolikrát se perou o utěrky, protože chtějí pomáhat, chtějí utírat zrovna tento kus nádobí. Takže za mě je to úžasný projekt.

Rozhovor s pedagožkou Renatou Švarcovou, která koordinuje školní aktivity zaměřené na podporu spolupráce s rodiči žáků ze sociálně znevýhodněných rodin

Marta Kozdas: Jaký je přínos těchto aktivit pro Vaši školu?

Renata Švarcová: Jednou za měsíc na dvě vyučovací hodiny, říkáme jim dílničky, pozveme rodiče dětí, které chodí do přípravného ročníku, s tím, že já budu příští rok učitelkou první třídy. Abychom navázali kontakt, rodiče se naučili najít si k nám cestu, aby nevznikaly zbytečné problémy, rodiče se naučili řešit věci okamžitě, neoddalovali je, aby se nás nebáli a brali nás opravdu jako partnery. Rodiče mají kolikrát pocit, že jim chceme ne pomoct, ale ublížit, když chceme, aby jejich děti chodily do školy. Proto jsme se zaměřili na rodiče z přípravky, aby si zvykli na to, že děti chodí do školy, zvykli si na školní prostředí i na nás. Nechceme, aby jen předali děti a potom je vyzvedli; stojíme o spolupráci. Aby získali pocit, že jsme parťáci. Dalším cílem je rodiče připravit na to, že dětem musí být nápomocní. Aby se naučili vedle dítka sednout a pomoct mu. Rodičům často chybí trpělivost. Například jsme měli dílničku, kdy děti ve spolupráci s rodičem vyráběly přáníčko na Den matek. Chceme, aby rodiče věděli, že děti jejich pomoc potřebují, stejně jako ke své činnosti potřebují materiál. Vždycky říkám: když Vás někdo požádá, ať uvaříte oběd, a nedá Vám k tomu ingredience, jak to uděláte? Je to úplně stejné, když dítě má splnit úkol a nemá k tomu podmínky, pomůcky a podobně. Snažíme se takto předcházet problémům. Základem je, aby spolupráce probíhala na přátelské úrovni, aby rodiče měli pocit, že chceme pomoct jim i jejich dětem, chceme jim to co nejvíce usnadnit. 

Marta Kozdas: Jak jste s touto aktivitou začínala?

Renata Švarcová: První schůzku jsem udělala ráno, když rodiče děti přivedli. Na úvod, když informaci o dílničkách dostali, se lekli, báli se, proč by se měli jít podívat do třídy, kam dítě bude chodit.

Marta Kozdas: Kdy setkávání probíhají?

Renata Švarcová: Míváme je většinou hned po výuce, kdy si rodiče děti vyzvedávají. Je třeba přítomná i paní asistentka z přípravné třídy. Někteří rodiče neumí poznávat hodiny, proto je hloupost něco plánovat třeba na čtrnáctou hodinu.  

Marta Kozdas: Obsahově jde o tvoření? 

Renata Švarcová: Jde o společné tvoření. Snažíme se, aby spolu v první části něco dělali rodiče s dětmi, a druhá část je zaměřená třeba na dotazy. Stalo se mi, že rodiče přišli, že trénují jedničky. Ale dítě se je učilo psát špatně. Takže jim vysvětluji, že nemusí doma dělat jedničky, budeme se je učit psát ve škole. Není to tak, že se snažíme vychovávat rodiče. Jde o to je naučit efektivní spolupráci se svými dětmi a se školou.

Rozhovor s kariérovým a výchovným poradcem Pavlem Navrátilem o úskalích přechodu studujících na střední školu

Marta Kozdas: Jakou mají Vaši žáci představu o profesi, které by se chtěli věnovat?

Pavel Navrátil: Mají velice zkreslenou představu: že dospějí a budou mít velké peníze. Že jim nějak spadnou do klína, bez dalšího vzdělávání. Na vzdělání nekladou moc důraz. Žijí v zajetí toho, že by teoreticky mohla stačit základka. Také o dalším vzdělávání mají zkreslené představy, třeba že jim budou stačit méně kvalitní střední školy. Je potřeba jim to vyvracet, dávat příklady a říkat jim, aby vydrželi. Snažíme se je připravovat na kvalitní volbu školy argumentem, že vzdělání je prostředkem k úspěchu. Žijeme uprostřed průmyslu, máme tu robotizaci, nebudou potřeba už kopáči kanálů a podobně. 

Marta Kozdas: Jak to děláte?

Pavel Navrátil: Využíváme k tomu samozřejmě volbu povolání jako předmět a pak zejména individuální pohovory. Musím si s nimi sednout, třeba i k počítači, a vysvětlit jim výhody a nevýhody volby jednotlivých oborů a škol. Hodně využívám interaktivních forem výuky, abych jim představil jednotlivé obory. Navázali jsme spolupráci s místními středními školami. Žáci si potřebují co nejvíc zkusit a co nejvíc vidět.

Marta Kozdas: Jak vnímáte spolupráci s rodiči v oblasti kariérového poradenství?

Pavel Navrátil: Specifické je, že žáci říkají sami, čím by chtěli být, a rodiče jim to pak většinou odkývnou. Takže pokud možno mluvím spíš s dětmi. S rodiči je spolupráce v kariérovém poradenství pohodová, ale nasměrovat děti je složité.

Marta Kozdas: Co byste doporučil kolegům a kolegyním na jiných školách, kteří neví, jak kariérové poradenství u žáků se sociálním znevýhodněním uchopit?

Pavel Navrátil: Opravdu důležité jsou školní dílny: střídejte činnosti, aby si toho studující co nejvíc zkusili. Pan učitel kromě klasických dílen využívá 3D tiskárnu. Žáci jsou hodně manuálně zruční, ale třeba vůbec netuší, co znamená taková práce se dřevem. A najednou to zkusí a řeknou: „Tím bych chtěl být“. Od rodičů znají pomocné práce jako kopání, a vůbec netuší, že jsou sami manuálně zruční. 

Marta Kozdas: Jaký má Vaše práce dopad na rozhodování žáků o dalším vzdělávání?

Pavel Navrátil: Letos se relativně dařilo. Směřují na klasické učňovské H obory. Ne na E obory, což je pro mě nejdůležitější, protože z E oborů většinou stejně končili na úřadu práce. Pro společnost je důležité, aby měli kvalitní střední vzdělání. Když jednou budou chtít, mohou pokračovat dál, když nebudou chtít, nemusí, ale budou mít středoškolský základ. 

Infobox
Co znamenají kódy E a H u oborů středního odborného vzdělávání?

Obory E a H (dle aktualizovaných rámcových vzdělávacích oborů středního odborného vzdělávání vydané Opatřením ministra školství, mládeže a tělovýchovy č. j. MSMT-31622/2020-1 k 1. září 2020 roztříděné podle kategorií soustavy oborů vzdělání):
Obory E mohou studovat i žáci a žákyně bez dokončeného základního vzdělání nebo ze speciální základní školy. Některé z těchto oborů jsou dvouleté a bez výučního listu, jiné jsou tříleté s výučním listem a s jejich absolventy se počítá víceméně jako s pomocnými silami ve službách a dělnických oborech. Jde tedy o vyučení s nižšími nároky v oblasti všeobecného a obecně odborného vzdělání, kdy jsou studující připraveni pro výkon jednoduchých prací. [1]

Obory H jsou tradiční učební obory s tříletou přípravou ve středních odborných učilištích. Absolventi těchto oborů mají po získání výučního listu dále možnost pokračovat navazujícím nástavbovým studiem a získat maturitu. [2]

Marta Kozdas: Mluvíme převážně o učebních oborech pro chlapce. Jak je to s dalším vzděláváním u dívek?

Pavel Navrátil: Je to hodně složité, protože děvčata se víc setkávají s problémy při hledání zaměstnání. I když vystudují kvalitní učební obory, nejsou přijata do zaměstnání z nejrůznějších důvodů. Letos hodně volily obor kadeřnice, protože máme na střední škole v Přerově bývalého žáka, který už jezdí na celorepublikové kadeřnické soutěže. A to je pro ně velká motivace, vzor, vidí Roma, který to někam dotáhl. Jinak děvčata hodně volí obory jako je prodavačka, kuchařka.

Marta Kozdas: Jak řešíte, když dítě nechce vůbec nastoupit k dalšímu studiu na střední škole?

Pavel Navrátil: Řešíme to velmi intenzivně, stává se nám to a stalo se nám to bohužel i letos. Přestože si děti nechaly vytisknout přihlášky, tak je nepodaly. Řešíme to s rodiči.

Marta Kozdas: Jaké máte cíle v oblasti práce kariérového poradce?

Pavel Navrátil: Měl jsem letos hlavní cíl, že každý žák si podá přihlášku a nastoupí na střední školu. To se mi bohužel nepovedlo, dva kluci nenastoupili. A další cíl byl, že nastoupí na obory, ve kterých mohou mít uplatnění – zedníky, zámečníky –, a to se povedlo. Samozřejmě mám vždy radost, když někoho potkám a vidím, že se mu povedlo uchytit. Z loňského roku máme chlapce na zedníkovi, je tam a je spokojený. Díky němu získali někteří žáci vzor, vidí, že se uchytil na zedníkovi. A tak si čtyři podali přihlášku na zedníka.

Přehled rolí a aktivit základní školy Kojetín financovaných v rámci projektu Podpora rovných příležitostí Národního pedagogického institutu ČR, financovaného v rámci implementace Reformy 3.2.2 Národního plánu obnovy:

- Asistent pedagoga pro žáky se sociálním znevýhodněním
- Kariérový poradce
- Pracovník volnočasových aktivit
- Pedagogická intervence – doučování
- Pedagogická intervence se zaměřením na podporu rané adaptace žáků a žákyň
- Snídaňový klub pro děti
- Školní akce zaměřené na posílení spolupráce s rodiči dětí se sociálním znevýhodněním
- Další vzdělávání pedagogických pracovníků se zaměřením na společné vzdělávání a inovativní metody a postupy ve vzdělávání
- Koučovací podpora vedoucích pedagogických pracovníků a pracovnic
- Supervize pro pedagogické pracovníky a pracovnice
- Mediace konfliktních situací

Seznam zdrojů:

[1] MŠMT. (2022). Obory E. [online]. Dostupné z: https://www.edu.cz/rvp-ramcove-vzdelavaci-programy/ramcove-vzdelavaci-programy-stredniho-odborneho-vzdelavani-rvp-sov/obory-e/. [dat. cit. 17. 10. 2023].

[2] MŠMT. (2022). Obory H. [online]. Dostupné z: https://www.edu.cz/rvp-ramcove-vzdelavaci-programy/ramcove-vzdelavaci-programy-stredniho-odborneho-vzdelavani-rvp-sov/obory-h/. [dat. cit. 17. 10. 2023].