Síla romských příběhů: Inspirace romskými osobnostmi

Nic není nemožné: šestnáct romských osobností, které inspirují dětské sny

„Setkat se s takovými příběhy už na základní škole, mnohé by bylo jednodušší.” Tak Maria Siváková Ferencová, autorka a publicistka, pisatelka šestnáctky medailonů, popisuje svá školní léta, v nichž jako by romská část jejího já nedostala v lavici totéž, co automaticky ta druhá, česká. Psala se 90. léta. Před sametovou revolucí, v atmosféře kulturní asimilace Romů, autoetnonymum Rom nepatřilo do podporovaného českého slovníku, stejně jako byla popírána samotná existence Romů jakožto svébytné národnostní skupiny. Ve školách, v kulturních programech či ve zprávách panovalo vůči Romům vynucené ticho.

Ale doba se změnila. Po sametové revoluci se takřka ze dne na den smělo psát svobodně, Romové stáli vedle Václava Havla na letenské tribuně, vycházely první romské zpravodaje, později časopisy a knihy, v České televizi se rozběhl pořad Romale, stejnou veřejnoprávní službu začal plnit Český rozhlas a jeho vysílání v romštině, v Brně otevřelo Muzeum romské kultury, instituce dodnes unikátní široko daleko... Za tím vším kvasem stáli romští intelektuálové, autoři, novináři, historici, inženýři, pedagogové.

Proč o nich desetiletá Maruška na letňanské základní škole v roce 1995 netušila, a zrovna tak dnes její náctiletý syn? Zdá se neuvěřitelné, že po šesti stech letech sdílení stejného území a téměř čtyřiceti letech od uvolnění poměrů se romští (ani neromští!) žáci v učebnicích nedozvědí o romské historii a osobnostech víc než jen krátkou zmínku o hromadném vyvražďování Romů za druhé světové války.

Kdyby se Jan Ámos sešel s Martinem Lutherem…

Man hin suno… Mám sen. Citát nejznámějšího černošského muže v dějinách USA může docela dobře fungovat i u nás. Romští žáci tu naštěstí mohou ze zákona navštěvovat kteroukoliv školu, segregace ale v plné síle probíhá v odtržení romského obsahu (pomineme-li vaření typických jídel, koncerty a taneční vystoupení) od romských i neromských žáků. Zkusme si představit, že by romské děti kromě vzorů v rodičích, babičce, strýci a neromských osobností jako Němcová, Havel či Komenský znaly také pestrou škálu těch „svých“, kteří svými životními příběhy povzbuzují, inspirují, říkají, že nic není nemožné. Ve škole i jinde by pro ně jednoduše bylo stejně automatické místo jako pro zástupce dalších kultur – německé, anglické, francouzské… Pomohlo by to romským dětem, aby se cítily ve škole jako součást společnosti, jak naznačuje v úvodu Siváková? A jaký dopad by to mělo na jejich neromské spolužáky?

Jaké by pro malého kluka bylo slyšet o Josefu Serinkovi, bojovníkovi proti nacismu, jenž ho připravil o ženu a děti… Znát Nikolase Ference, herce, který svou známou tvář využívá k točení videí a vyvracení stereotypů o Romech... Vyrůstat v dětském domově a poznat příběh pohybového terapeuta Radka Laciho, jenž v ústavní péči prožil 24 let a v dospělosti dokázal překročit vlastní stíny... Jako dívka sledovat kovářku Barboru Rácovou, která se nebála vkročit do mužské profese, nebo mladičkou Sarah, barberku a tiktokerku, která sociální média používá pro edukaci nejen mladých Romů… A Tomáš Kačo, který dnes hraje po světě, včetně Carnegie Hall? Na všech těchto příbězích si nejeden kluk a holka uvědomí, že mezi Romy žije ohromné množství těch, na které můžeme být pyšní. Ty romské navíc poznají, že Tomáš, Radek i Nikolas často pocházeli z podobného prostředí, mimo něj naráželi na nedůvěru, šikanu a další překážky, ale nenechali se jimi zastavit.

Je vůbec možné vyrůstat bez vzorů a nebýt ochuzen? Generace Romů neměly jinou možnost. Jejich děti netuší o Janě Horváthové, Čeňku Růžičkovi, Iloně Ferkové, nemají příklad, který ukazuje, že jejich obzor nemusí končit na rohu ulice, na kraji města.

Vy, pedagogové, nyní můžete pomocí těchto medailonů přiblížit, o čem snili jiné romské děti a mladí lidé a jak se jejich sny staly skutečností. Nejeden náš „romský průvodce“ navíc zmiňuje význam dospělých autorit na této své cestě. Nejčastěji to byli rodiče – mnohdy s nižším vzděláním a omezenými financemi, kteří tak mimo jiné popírají absolutní platnost oblíbeného klišé o nulové prioritě vzdělání u Romů. A vedle nich hráli důležitou roli právě všímaví pedagogové, bez jejichž impulsu a podpory by dnes některé medailony neměly o čem vyprávět.

Dvakrát sedm statečných + dva Hrdinové

Zdravotní sestra, módní návrhář, učitelka nebo IT specialista. Ti všichni a mnozí další reprezentují velkou, neviditelnou, ale sebevědomou a hrdou romskou střední třídu, kterou tento materiál pomůže zviditelnit.

Předkládáme vám šestnáct inspirativních jmen, z toho čtrnáct žijících, jakýchsi romských Jesenských či Němcových, ale také Josefů Maršálků, Emilů Viklických, Pavlů Kolářů či Josefů Trojanů, které stojí za to znát. Někteří z nich vyšli z dětských domovů, někomu bylo od první třídy naznačováno, kam ve skutečnosti patří, jednoho honili neonacisti, další kromě stigmatu být Romem řešil navíc odlišnou sexualitu atd. Romské děti mají bezpochyby do vínku dánu i menší či větší špetku životních překážek. Nemůžete zbourat všechny tyto bariéry, ale můžete dětem ukázat, že jak ony, tak romské osobnosti patří do vaší školy a všichni z nich mohou čerpat. Protože každý naplněný život se počítá.

Medailony na několika řádcích říkají vše, co může být informačně nosné pro vás jako pedagogy i pro děti a jejich perspektivu, úměrně věku a zkušenostem. Vznikaly ve spolupráci přímo s osobnostmi. Kladou důraz na momenty, které ve svých životech ony samy hodnotí jako formativní či zlomové, a citují jejich vlastní doporučení dětem. Díky vloženým QR kódům lze také využít silnou mediální stopu mnohých z nich, a pokračovat v jejich objevování v řadě rozhlasových či online rozhovorů a portrétů, případně autorských videí na sociálních sítích.

Přejeme, ať vám galerie osobností přinese zajímavá setkání a vašim žákům poslouží i jako maják v době, kdy hledají vlastní cestu.

Radka Patočková a Jiřina Kuklová Stolařová, Nakladatelství romské literatury Kher

Aby medailonky nezůstaly jen inspirativním čtením, vznikla k nim ve spolupráci s Muzeem romské kultury také metodická příloha. Nabízí konkrétní cesty, jak s příběhy romských osobností pracovat ve třídách od 1. stupně až po střední školy a gymnázia. Učitelům a učitelkám dává do ruky modelové lekce, otázky k reflexi i doporučení, jak otevírat téma romské identity, rozmanitosti a stereotypů citlivě, bezpečně a s respektem k různým zkušenostem žáků a žákyň. Příběhy tak mohou ve škole podpořit to nejdůležitější: otevírat prostor k porozumění, rozhovoru a novému pohledu na svět, který sdílíme společně.