Rušiví činitelé hospodaření s časem 1

23.05.2022
Učitel/učitelka

Pojmy jako časová osa, teorie časových perspektiv a rušiví činitelé hospodaření s časem souvisejí s tím, jak efektivní dokáže člověk být v oblasti plánování a dosahování cílů ve vzdělávání. Možná jste totiž vy nebo vaši žáci obětí tzv. rušivých činitelů, které vaši snahu bojkotují.

Obrázek článku

Ilustrační foto. | FOTO: Pixabay

Magické myšlení vs. teorie časových perspektiv

Vnímání reálného času se utváří mezi šestým a sedmým rokem věku dítěte. Do té doby žije ve svém vlastním čase. Postupně opouští magické myšlení, které mu říká, že se věci dějí, protože dítě chce, aby se staly. Naráží na realitu a na požadavky školní docházky. Ne každé dítě se s tím vyrovná přirozeně a už vůbec ne hned. Článek vychází z knihy kouče a poradce Françoise Delivrého. [1]

Dítě si potřebuje postupně osvojit tři aspekty času, které pro něj byly doteď cizí, a to:

  • jeho sociální rozměr, který ne vždy odpovídá individuálním prožitkům – to obnáší i dovednosti typu přijít na stanovenou schůzku včas, respektovat čas druhých lidí apod.; 

  • že pro úspěšné uskutečnění plánu je potřeba si hotový úkol / uskutečněnou činnost nejprve vizualizovat 

  • a že pro uskutečnění plánu je potřeba plánovat jednotlivé činnosti, přičemž některé z nich musí předcházet těm následujícím (k některým těmto činnostem si potřebujeme také připravit různé nástroje a pomůcky).

Vstup do světa dospělých a do světa práce pak znamená umět pracovat s:

  • časovou perspektivou budoucnosti (plánovat, stanovovat cíle a jednotlivé kroky v časové posloupnosti), 

  • časovou perspektivou minulosti (vyrovnat se s minulostí, psychicky neuvíznout v negativních nebo naopak pozitivních okamžicích minulosti),

  • časovou perspektivou přítomnosti (přiměřeně prožívat přítomnost, radovat se z okamžiků „tady a teď“, umět zapojit fantazii; denní snění, přizpůsobení se novým okolnostem nebo ponoření do přítomného okamžiku jsou přitom dovednostmi, které člověku pomáhají šťastně žít).

Prací s časovou perspektivou se detailně zaobírali psychologové Philip Zimbardo a J. Boyd (1999), kteří vytvořili tzv. teorii časové perspektivy. Jedná se o proces, resp. způsob, jakým v našich myslích konstruujeme čas. [2] Dochází k tomu prostřednictvím strukturování proudu zážitků do minulého, přítomného a budoucího časového rámce. Tyto časové rámce propůjčují naší mysli koherenci a smysl. [3]

Časovou perspektivu minulosti je možné v rámci teorie Zimbarda rozdělit na dvě dimenze: pozitivní a negativní. Pozitivní dimenzi časové perspektivy minulosti ilustruje tvrzení: „Zvážím-li svou minulost, vybavuje se mi mnohem více dobrého než toho špatného.“ Negativní dimenzi časové perspektivy minulosti ilustruje tvrzení: „V mysli se mi opakují staré bolestné prožitky.“ [4] Určitý významný negativní zážitek z minulosti je proto možné si představit jako významný bod, kolem kterého se řadí ostatní prožitky, představy a myšlenky související s přítomností a budoucností.

Časovou perspektivu přítomnosti je potom možné rozdělit na hédonistické prožívání přítomnosti, a naopak na fatalistický pohled na přítomnost, kdy člověk prožívá pocit, že vlastními silami a aktivitou mnoho nezmůže, jeho život závisí spíše na vnějších faktorech, osudu, okolnostech nebo vůli a přání jiných lidí.

Člověk, který je schopný pracovat s časovou perspektivou budoucnosti (plánovat, mít určitou vizi), který má pozitivní časovou perspektivu minulosti (schopnost zpracovat minulé negativní zážitky a vyrovnat se s nimi) a který dokáže radostně a plně prožívat časovou perspektivu přítomnosti, má podle Zimbarda tzv. vyváženou časovou orientaci. Podle výzkumů Philipa Zimbarda souvisí výše popsané prožívání časových linií s životní spokojeností a s úspěšností. [3]

Rušiví činitelé narušující hospodaření s časem

Francouzský kouč François Delivré je autorem teorie tzv. rušivých činitelů narušujících hospodaření s časem. Za rušivé činitele Delivré považuje ustálené negativní vzorce myšlení a chování, které člověka v důsledku brzdí a zabraňují mu efektivně plánovat, strukturovat svou činnost a dosahovat úspěšně vlastních cílů. V důsledku tito rušiví činitelé snižují duševní pohodu člověka, zabraňují mu naplno prožívat vlastní život, snižují prožívání pocitu vnitřní způsobilosti člověka ovlivňovat vlastní život.

Delivré rozděluje tyto rušivé činitele do tří podkategorií:

  • rušiví činitelé magického myšlení,

  • rušiví činitelé způsobující selhání na cestě k cíli, 

  • rušiví činitelé škodlivých myšlenek.

Rušiví činitelé magického myšlení 

Jedná se o rušivé činitele, které se často mohou vyskytovat u lidí s nevyváženou časovou orientací - konkrétně s dominantní časovou perspektivou minulosti a přítomnosti; těmto lidem se zároveň nedaří efektivně pracovat s časovou osou budoucnosti.

Tito lidé mají obtíže s předjímáním budoucnosti nebo zodpovědností a často vzdorují samotné realitě. Bylo by jim lépe v období dětství, tedy v době, kdy za ně mysleli dospělí a kdy nemuseli nést odpovědnost, pokud šlo o čas. Autor, lektor a poradce François Delivré uvádí, že tito lidé si částečně zachovali tzv. magické myšlení, typické pro děti mladší sedmi let. Mnohdy zcela iracionálně věří tomu, že se problémy vyřeší samy anebo je za ně vyřeší někdo jiný. Mohou mít pocit, že pokud si něco hodně přejí, samo o sobě to může přispět ke změně v reálném životě. Mohou být důvěřiví, věřit ve šťastnou náhodu, uvažovat v některých případech až naivním způsobem - například věřit tomu, že pokud se přihodí nějaká vnější událost, jejich přání se ihned splní. Může se jim zdát, že pokud si něco představují, může to znamenat, že věc se vlastně už v realitě děje, a že už tedy není potřeba vyvíjet jakoukoliv aktivitu. V životě těchto lidí sehrává bohužel negativní roli jejich malá míra zodpovědnosti. Může se jednat o „věčné děti“. Komplementárně lze nalézt v jejich okolí osoby, které dotahují nejrůznější jejich nedodělky, „žehlí“ špatné kroky nebo kteří zahlazují chaos, který po sobě zanechávají.

Lidé, kteří ve svém životě používají magické myšlení, jsou si - alespoň v určitých úsecích svého života - této své slabiny vědomi. Je na nich, aby se postupně učili pracovat s plánováním, strukturováním své činnosti, aby se také naučili si s časovým předstihem připravovat vlastní postupy, aby se naučili s druhými lidmi probrat a vyjasnit společná pravidla.

Cvrček

Pro tyto jedince mohou být typické (vnitřní) výroky: 

 „Vždyť ono to nějak dopadne, přece se tím teď nebudu trápit…“

Proč bych to teď řešil, nakonec to vždycky nějak zvládnu. Zatím to vždycky nějak vyšlo.“

Nějak to vyřeším až na místě.“

Nevím, jak se rozhodnu. Nechám to až na poslední chvíli… anebo si zkusím hodit korunou.“


Tito lidé si zpravidla nedělají žádné starosti s budoucností. Mohou si dávat zcela nereálné cíle. V okamžiku určité volby mohou dělat zcela nepromyšlená, impulzivní rozhodnutí. Mohou odkládat určitou činnost na poslední minutu, přičemž nakonec se uchýlí k improvizaci. Obvykle se ani nezastaví, aby si ověřili správnost určitého svého postupu při vykonávání nějaké práce. Obecně nepociťují potřebu se připravovat na realizaci konkrétních úkolů s předstihem. Týká se to například i pořádku ve věcech, kdy člověk z pohodlnosti tak dlouho odkládá úklid, až nemůže nic najít. Největší slabina vyplývající z tohoto rušiče je nedostatečná předvídavost


Příklad: 

Třídní učitelka Lucie plánovala školní výlet. Byla se žáky domluvená, že pojedou vlakem do města ve vedlejším okrese. Jenomže Lucie podcenila plánování, a když se s žáky setkala na vlakovém nádraží, zjistila, že je výluka a že doprava do města ve vedlejším okrese je vypravená od okresního úřadu na opačné straně města.

Ono se to...

Pro tyto jedince mohou být typické výroky: 

Ono se to vždycky nějak udělá.“

Mělo by se to už udělat.“

Zavoláme si, až se to bude hodit a nějak se to dohodne.“ 

Řekneme si…“

Někdo by se tím už konečně měl zabývat!“


V životě těchto lidí se často objevuje problém s nedostatečně jasně nastavenými pravidly (např. vedoucí nestanoví pravidla fungování skupiny), nejasně rozdělenými kompetencemi (např. kdo má co udělat, kdo je za co odpovědný) a v důsledku toho se objevují i zpoždění při plnění a odevzdání úkolů. Tito lidé se zdráhají jednat samostatně, přihlásit se k vlastní odpovědnosti, často nechávají věci, aby se „tak nějak vyvinuly“. Často nechtějí sebe ani druhé omezovat a (naivně) věří tomu, že lidé se mezi sebou nějak přirozeně domluví, až bude vhodný čas - není potřeba se zbytečně omezovat přesným určováním, co kdo má dělat.

Příklad: 

Učitel Lukáš chtěl psát se žáky písemku. Nejprve si ji chtěl s předstihem a v klidu nachystat, pak na to zapomněl, nakonec nestíhal. Ve finále otázky vymýšlel z hlavy bez jakékoli koncepce. Když Lukáš žákům vysvětloval, co a jak bude součástí testu, rychle jim došlo, že učitel „vaří z vody“. V nastalém zmatku, kdy se žáci stále doptávali na zadání, si Lukáš nakonec nebyl jistý, co žákům vlastně zadal a nezadal, takže se nakonec rozhodl ohodnotit žáky tak, že jim toleroval i velké množství chyb. Všichni žáci byli nakonec ohodnoceni známkami 1 –3.

Splašené hodiny

Pro tyto jedince mohou být typické (vnitřní) výroky: 

To určitě zvládnu za půl hodinky raz dva. Stačí se do toho rychle pustit.“

To v životě nemůžu stihnout...ani za půl života to neudělám“.

Nemám žádnou představu, kolik času mi to může reálně zabrat. Nějak to odhadnu od oka, až na to přijde řada.“

Je mi to jedno, kolik času bych si měl na to vlastně vyhradit. Nehodlám se nechat dopředu svazovat před-termíny. Stejně vím, že žádné termíny nedodržím.“


Tito lidé můžou žít s pocitem, že času je vždycky dostatek. Mají celkově špatný odhad, kolik času budou na určitý úkol potřebovat. Neradi se nechávají svazovat termíny. Je pro ně zbytečné plánování i sledování času, vždyť přece vždycky se může něco přihodit a stačí pouhá chuť něco spontánně udělat – jenže málokdy se to daří zvládnout. Důsledkem bývá buď časové zpoždění při plnění úkolu (přičemž člověk ohlašuje nové termíny odevzdání úkolu, které opět nedodrží), anebo naopak příliš velkorysá časová dotace na časově nepříliš náročné úkoly.

Příklad: 

Učitelka Zuzana opakovaně žákům slibuje doučování na větné členy, ve kterých většina plave. Ráda opakuje, že je „pořád dost času“ a že se to „nezblázní“. Jaké bylo její překvapení, když zjistila, že měsíc po plánovaném termínu doučování se na něj už žáci nechtějí přihlásit.

Rušiví činitelé způsobující selhání na cestě k cíli 

Většina z těchto rušivých činitelů se může hojně vyskytovat u jedinců s nevyváženou časovou orientací - konkrétně s dominantní časovou perspektivou minulosti a přítomnosti. Těmto lidem se zároveň nedaří efektivně pracovat s časovou osou budoucnosti. Jedinou výjimku tvoří rušivý činitel pod názvem „klapky na očích“ (více se tomuto rušivému činiteli věnujeme níže).

Jací jsou lidé patřící do této skupiny? Tito lidé se, na rozdíl od lidí s magickým myšlením, snaží stanovovat a dodržet vlastní cíle a jít za nimi. Bohužel ale v této disciplíně zažívají v životě opakovaná selhávání. Když už se pro něco rozhodnou, často to brzy vzdají a raději o tom jen sní. Často se jedná o lidi, kteří nevyrůstali v podporujícím prostředí. Nedaří se jim proto překonávat překážky. Nemají dostatečnou sebedůvěru a vůli, aby překážkám čelili. Jsou zvyklí v životě selhávat. Zdá se, že v dětství se jim nedostalo od jejich pečovatelů dostatek povzbuzení, a ani konkrétních pozitivních příkladů, že překážky je možné úspěšně překonávat. Role neúspěšného člověka je jim důvěrně známá. Mnohdy si nakonec zvolí, že budou (případný) vlastní úspěch raději sabotovat. Nedokážou si představit sami sebe coby jedince, kteří úspěšně dosahují vlastních cílů. Také jsou velmi obratní a zdatní v tom, vidět a nalézat mnoho důvodů a obtíží zabraňujících uskutečnění jejich plánů. Na druhou stranu někteří z těchto lidí mohou mít vypěstovanou schopnost předpovídat nejrůznější problémy a překážky tak dobře, že mohou ostatním lidem pomoci jim předcházet.

Svišť

Těmto lidem se příliš nedaří úspěšně jednat samostatně a sami za sebe. Preferují, pokud jim někdo jiný stanovuje úkoly a termíny, přičemž dají přednost méně náročným a odpovědným úkolům. Dávají přednost rutinním, jim už dobře známých úkolům a činnostem a také úkolům, které nemají konkrétní lhůtu splnění. Necítí se jistě, když si mají samostatně plánovat čas, případně když se vyskytnou nepředvídané okolnosti. Nedaří se jim pracovat s diářem, ať už elektronickým nebo papírovým. Potřebují se postupně pouštět, s podporou druhých lidí, do menších úkolů a získat tak více sebedůvěry.

Příklad: 

Když učitel Luděk ve školství začínal, měl problém s plánováním projektových dnů pro žáky a jejich rodiče. Raději se proto realizaci projektových dnů vyhýbal. Dokonce se mu druhý pracovní rok podařilo odpracovat zcela bez těchto aktivit… 

Sova 

Typ „Sova“ je znám tím, že se projevuje varovně znějícím houkáním. V těchto lidech se skutečně spouští jakýsi neviditelný vnitřní alarm, plný varovných myšlenek, pochyb a strachů ve chvíli, kdy se mají pro něco rozhodnout. Pociťují strach ze zodpovědnosti. Důsledkem je odkládání rozhodnutí na poslední chvíli. Jedná se o váhavce, kteří mají silnou potřebu nechat si až do poslední chvíle co nejvíce možností a variant na výběr. Z těchto důvodů dochází navíc k odkládání a následně i zpoždění realizace úkolů.

Příklad: 

Učitel Radek se měl rozhodnout, kde s třídou stráví vánoční projektový den. Už jen představa projektového dne v něm vzbuzovala strach z velké míry odpovědnosti, často ho napadalo, co všechno by se mohlo přihodit. Žáci se ho sice každý den ptali, kde je místo srazu a jaká je čeká aktivita, ale on nebyl schopen se rozhodnout. Jelikož nedal žákům jasné pokyny, každý žák ze třídy čekal v daný den někde úplně jinde (někteří před školou, jiní ve třídě, další v přízemí). Proto se vánoční projektový den odehrál ve zmatku, kdy třídní učitel postupně sháněl žáky na jedno místo, aby jim teprve potom sdělil, jaká aktivita je vlastně čeká.

Těkání

Tito lidé dělají mnoho různých věcí a vynakládají spoustu energie zbytečně, protože se jim málokdy a máloco povede dokončit. Lidé se sklony k těkání se neustále rozptylují, spěchají od jednoho k druhému a vydávají velké množství energie v počátečních fázích projektů, přičemž se rychle vyčerpají a projekty nedokončují. Rádi mění tempo a metody práce. Nikdy nepočítají s žádnou rezervou, časovou, materiální nebo jinou, vždy jedou ve všem „naplno“. Termíny typu „povinné dodržení časového limitu“ je děsí. Jejich úkolem je naučit se rozumně hospodařit s vlastní energií, časem i prostředky, zjednodušeně řečeno nevyčerpávat se.

Příklad: 

Učitelka Marie učí čtyři předměty, vzala si funkci metodika prevence, koordinátora ICT i kariérního poradce, přičemž nestíhala být kvalitní třídní učitelkou. Nakonec zjistila, že si ani po dvou letech nepamatuje žáky ze své třídy jménem... 

Neschopnost říct „ne"

Tito lidé nedokážou dostatečně vytyčit vlastní hranice. Důsledkem je sebeobětování, kdykoli jsou o něco požádáni. Žijí v představě, že cokoli dělají ostatní, je důležitější než to, co dělají oni sami. Proto si nechávají často zbytečně utíkat svůj vlastní čas a neuskutečňují vlastní záměry a cíle. Tito lidé si potřebují ujasnit svá vlastní přání, své sny a plány a zbavit se iluze, že je ostatní budou mít rádi, jen když jim budou sloužit a když upozadí vlastní záměry.

Příklad: 

Učitel Petr by se rozdal. Kolegové to o něm dobře věděli a zneužívali toho, Petr už jim rozdal spoustu vlastních nápadů, za které je vedení školy patřičně odměnilo ….

Klapky na očích

Jedná se o rušivého činitele, který se často může vyskytovat u lidí s nevyváženou časovou orientací - konkrétně s dominantní časovou perspektivou budoucnosti; těmto lidem se zároveň nedaří efektivně pracovat s časovou perspektivou přítomnosti. Tito lidé znají jen jednu cestu nebo jedno správné řešení, kterému podřizují vše, i realitu. Jejich slabou stránkou je nízká míra flexibility, jsou jen málo schopni přizpůsobit se probíhajícím změnám. Obávají se tvořivosti, improvizace, a snadno upadnou do rigidních postupů, což se týká i vlastní organizace času. Snadno upadají do nezměrného perfekcionismu. Nepřipouštějí si neúspěch, proto je každý skutečný nezdar vyvede z rovnováhy.

Příklad: 

Učitelka Jana žije v domnění, že každý z žáků chápe, co říká, když sice nadšeně, ale velmi složitým jazykem hovoří o dějinách českého jazyka a literatury. Nerozumí tomu, když žáci u ústního zkoušení mnohdy jen mlčí...

Závěr

Každý člověk má rušivé činitele jiné, v jiném množství, jinak výrazné – důležité ale je nenechat se jimi ovládnout. Ve druhém díle textu se dozvíte více o dalších rušivých činitelích zabraňujících efektivní organizaci času, jako je rigidní myšlení a chování. To se může často vyskytovat u jedinců s příliš silnou časovou perspektivou budoucnosti.

Ve druhém díle najdete také závěrečný online kvíz, který vám nabídne možnost sebereflexe i zavádění změn ve vlastním time managementu a seznam doporučené literatury, jednak pro seberozvoj, jednak pro práci se žáky.

Zdroje: 

[1] DELIVRÉ, F. (2002). Buďte pány svého času. Praha: Portál, s. 36–50, 173–175.

[2] ZIMBARDO, P. G., BOYD, J. N. (1999): Putting time in perspective: a valid, reliable, individual-differences metric. Journal of Personality and Social Psychology, 77, 6, 12711288.

[3] ZIMBARDO, P. G., & BOYD, J. N. (2008). The Time Paradox: The new psychology of time that will change your life. New York: Free Press. s. 71–98

[4] KRPOUN, Z. (2013). Časová perspektiva: úvod do teorie a výzkumu. Klinická psychologie a osobnost. 2013, roč. 2, č. 1, s. 85. ISSN: 18056393. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/129483/1_KlinickaPsychologie_02-2013-1_9.pdf?sequence=1 (datum stažení 10. 11. 2019)

Mohlo by Vás zajímat

PODCAST 9. díl: Nejčastější chyby ve spolupráci asistenta pedagoga a učitele

S lektorem Nové školy a učitelem z Pedagogické fakulty UK Zbyňkem Němcem o spolupráci mezi asistentem pedagoga a učitelem a chybách, jichž by se měly obě strany v ideálním případě vyvarovat. Speciální pedagog Zbyněk Němec a někdejší asistent pedagoga dnes na Pedagogické fakultě UK připravuje budoucí učitele a v rámci specializovaných kurzů Nové školy také zájemce o práci asistenta pedagoga. V čem podle něj asistenti pedagoga, učitelé a také ředitelé nejčastěji chybují?

Zobrazit další články