Problémové chování

Ilustrační foto | FOTO: Freepik

Problémové chování označuje nevhodné chování dítěte ve školním věku. Může se jednat o chování nerespektující společenské normy, neschopnost udržovat běžné sociální vztahy anebo o jednání s prvky agrese. Pohledem speciální pedagogiky je problémové takové chování, které svými opakovanými projevy obtěžuje a ruší okolí, ale svou intenzitou a četností nedosahuje úrovně poruchy chování. Mělo by být učitelem školsky zvládnutelné ve spolupráci se školským poradenským pracovištěm. Při opakovaných a dlouhodobých projevech může problémové chování vyústit až do projevů poruchy chování.

Problémové chování vs. poruchy chování u dětí

Největším úskalím v této oblasti může být rozlišení mezi problémovým chováním a poruchou chování. Problémové chování se může vyznačovat menší intenzitou nežádoucích projevů chování, časovou omezeností a motivací ke změně a lze ho většinou zvládnout běžnými pedagogickými postupy. [1]

Problémové chování se obecně vymezuje třemi základními znaky:

• chování nerespektující sociální normy – neplatí pro dítě, které není schopno pochopit význam norem a hodnot, jako je např. dítě s mentálním postižením, s poruchami autistického spektra (PAS) nebo pocházející z jiného sociokulturního prostředí; 
• neschopnost udržovat přijatelné sociální vztahy – charakteristický bývá nedostatek empatie, značné zaměření na sebe včetně snahy o okamžité uspokojování vlastních potřeb;
• agresivita coby rys osobnosti nebo chování – jedná se o verbálně nebo neverbálně vyjádřené silné reakce zlosti a hněvu, a to i na banální podněty – kompromisu dosahuje jen s obtížemi. [2]

V průběhu dětství se může objevit celá řada negativních projevů v chování, na které se hodí nálepka „problémové chování“. Jeho škála sahá od projevů fyzické nebo verbální agrese a tlaku na ostatní přes lhaní a krádeže až k negativismu, neschopnosti kontaktu, přecitlivělosti, závislosti, k motorickému neklidu, obtížím se zaměřením pozornosti a soustředění nebo k problémům se sebepojetím. Samotný termín chování vymezuje souhrn reakcí jedince, které jsou patrné zvnějšku a vycházejí ze změny prostředí nebo situace. [3]

Motivace a faktory problémového chování

Z psychologického pohledu představuje chování souhrn vnějších projevů, činností, jednání a reakcí organismu a je děleno na instinktivní, návykové a rozumové. Širším pohledem se chování jeví jako veškerá odpověď organismu na vnější podněty včetně odpovědí tělesných. [4] 

Pojem problémové dítě je považován za nepřesný. Nejčastěji označuje dítě, které svým chováním reaguje na výchovné působení jinak než převážná většina ostatních dětí. Jde o dítě, které lže, krade, chodí za školu, toulá se. Kvůli nedostatečným znalostem a zkušenostem tak ale mohou být označované i děti mimořádně vynalézavé, zvídavé, čilé a pohyblivé. [5]

Vždy je třeba zkoumat příčiny odlišných projevů v chování a nepovažovat toto chování za konstantu. Je lepší mluvit o dítěti, které má problém – a ne o problémovém dítěti. Za normu chování se považuje to, co se očekává vzhledem k věku dítěte, situaci, ve které se projevuje, a také vzhledem ke kulturním vlivům. Není možné hodnotit chování jedince bez jeho sociálního kontextu. Zajímavé je také to, že pozitivní odchylky v chování, jako je například sebeobětování, se za poruchy nepovažují. [6]

Každá lidská reakce má nějaký důvod nebo motiv a zpravidla slouží k uspokojení některé potřeby. Totéž platí i pro asociální chování; motivace k nežádoucímu chování může vycházet z následujících potřeb:

• potřeba stimulace – stimulace potřebného vzrušení muže být uspokojována chováním, které se vymyká standardu – důvodem nežádoucího chování muže být i nuda, což může být zdůvodňováno obměnami výroků jako „mě to prostě baví“ nebo „je to sranda“;
• potřeba citové jistoty a bezpečí – prostřednictvím svých činů chce dítě upoutat pozornost, vazba na nevhodnou autoritu, potažmo příslušnost k partě slouží jako náhražka citového zakotvení v rodině – dítě je v partě, byť jen za určitých okolností, akceptováno, parta se pro něj stává „rodinou“, a proto přejímá i její hodnoty a normy a chová se podle nich;
• potřeba seberealizace – obtíže s dosažením ocenění a uznání sociálně přijatelnějším způsobem vede děti k seberealizaci nežádoucím směrem; mnohé činy mají svůj motiv v potřebě být pozitivně hodnocen skupinou, získat prestiž a potvrdit vlastní hodnotu – jednání, které je skupinou vysoce hodnocené, může být společností klasifikováno jako asociální až delikventní;
• potřeba úniku z aktuálně tíživé situace – jedná se o takzvané „volání o pomoc“, dítě nejedná uvědoměle, i když se chová tak, jako by vědělo, že mu toto jednání nějak pomůže – příkladem může být to, že se dítě nechá „chytit při činu“, protože má například zdravotní potíže, které nemá kapacitu řešit; 
• potřeba získat žádoucí materiální prostředky – jedná se o potřebu vlastnit to, co by určitým způsobem potvrzovalo sociální prestiž dítěte (značkové oblečení, elektronika aj.) nebo mu umožňovalo žít preferovaným stylem života (trávit čas v rámci nějaké subkultury, užívat návykové látky aj.); motivací nemusí být pouze materiální zisk – viz výroky typu „dělám to kvůli penězům“ –, důvody se mohou překrývat, dítě například krade, aby získalo potřebnou prestiž v partě, a zároveň takto získané prostředky použije na nákup žádoucích věcí. [7]

Faktory vzniku problémového chování nebo poruch chování u dětí můžou být následující:

• biologické faktory – například neurologická porucha zpracování nervových impulzů dítěte, kvůli které vzniká nerovnováha v činnosti neurotransmiterů; nerovnováha hormonů testosteronu nebo serotoninu; perinatální komplikace aj.;
• genetické faktory – zásadní faktor, 40 % otců s diagnostikovaným syndromem ADHD mělo alespoň jedno dítě s ADHD – pokud měli oba rodiče tuto diagnózu, pak 84 % z nich mělo dítě s ADHD;
• psychologické faktory – hledání náhradního uspokojení, emoční deprivace, disharmonický vývoj osobnosti, poruchy adaptace, ale i projevy jiných závažných psychických nemocí, například bipolární poruchy; 
• sociální faktory – s negativním socioekonomickým statusem rodiny korelují sociopatologické charakteristiky, jako je například závažné psychické onemocnění rodičů, rozvrácená rodina a domov,  nedostatečné materiální a emocionální zázemí, zanedbávání péče v oblasti finančního zabezpečení, neuspokojování základních biologických i psychických potřeb; dítě s problémovým chováním nebo poruchou chování může být i obětní beránek, na jehož chování rodina svádí všechny svoje problémy bez ambice je řešit. [8]

Typy problémového chování

• nadměrné upoutávání pozornosti – často jsou za ním skryté pocity méněcennosti a citové i společenské neuspokojení dítěte, toto tzv. „šaškování“ je častější u chlapců;
• negativismus – odmítání názorů autorit, negativistické reakce projevující se odmítáním poslušnosti a odmlouváním;
• lhaní – způsob úniku z osobně nepříjemné situace, kterou dítě nedokáže vyřešit jinak – je ale třeba brát na zřetel vývojovou fázi dítěte, např. předškolním dětem splývá svět reálný a fantazijní;
• krádeže – o krádež jde pouze tehdy, pokud dítě chápe pojem vlastnictví a je schopno akceptovat normu chování, která vymezuje odlišný vztah k vlastním a cizím věcem;
• čachrování – různé formy vyměňování, směňování, obchodování, nepřehledné půjčování peněz a různých věcí, což bývá propojené s podvody;
• útěky – varianta únikového jednání, kdy dítě řeší svůj problém útěkem z prostředí, které se mu zdá ohrožující nebo jinak nepřijatelné – pokud dítě utíká z domova, může to být signál, že rodina nefunguje;
• toulání – výraz nedostatečné citové vazby k lidem a k rodinnému zázemí, které je dysfunkční, dítěti na něm nezáleží anebo je odmítá – toulání spolu s citovou nepřipoutaností a nezakotveností bývá známkou psychické deprivace;
• projevy fyzické a verbální agrese – agrese patří do přirozeného repertoáru lidského chování, agresivní chování může doprovázet problémové chování – termín agresivita pak vyjadřuje vnitřní dispozici nebo osobní vlastnost. [9]

Diagnostika problémového chování

Základ diagnostiky problémového chování tvoří zcela přirozeně pozorování. Přesněji – je jen málo druhů projevů problémového chování, které nejsou viditelné na první pohled, jako je třeba ne zcela nápadné lhaní nebo drobné krádeže. Učitel se musí umět oprostit od sympatií a antipatií ke konkrétním dětem a sledovat pouze dílčí projevy chování. Pokud si není jistý svým úsudkem, může ho konzultovat s ostatními vyučujícími nebo s pracovníky školského poradenského pracoviště. 

Problémové chování je možné vymezit i jako obtěžující nebo jinak nepříjemné chování vůči okolí – od poruchy chování ho odděluje to, že nedosahuje charakteristiky poruchy chování. Proto je dobré vědět, jaké projevy a v jaké frekvenci mohou být považovány za poruchu chování. V takovém případě pak přesahují možnosti školy a školského poradenského zařízení a musí ho řešit externí subjekty, jako jsou například jiná poradenská zařízení nebo středisko výchovné péče.

Diagnostika poruch chování u dětí

Poruchy chování u dětí představují opakující se a stabilní vzorec chování, v němž jsou porušovány sociální normy, pravidla a práva druhých. Během uplynulého roku se musejí vyskytnout alespoň tři z uvedených symptomů, přičemž jeden symptom je trvale přítomen v posledních šesti měsících – pravidelně se opakuje. 

Agrese k lidem a zvířatům

• šikanuje nebo zastrašuje druhé, vyhrožuje jim;
• začíná pranice, bitky;
• jako zbraň používá předměty, které mohou těžce zranit druhé (cihly, nože, lahve, sklo apod.);
• projevuje fyzickou agresi a hrubost k lidem;
• projevuje fyzickou agresi a hrubost ke zvířatům;
• krade způsobem, při kterém dochází ke střetu s obětí (např. loupežné přepadení, vydírání);
• vynucuje si na druhém sexuální aktivitu.

Destrukce majetku a vlastnictví

• zakládá ohně se záměrem vážného poškození;
• ničí majetek druhých.

Nepoctivost nebo krádeže

• vloupání do domů, budov a aut;
• časté lhaní – získání prospěchu, výhody, vyhýbání se povinnostem a závazkům;
• krádeže bez konfrontace s obětí (obchody, padělání listin, peněz apod.).

Násilné porušování pravidel

• před třináctým rokem věku opakovaně zůstává přes zákazy rodičů po celou noc venku;
• utíká z domova, ačkoliv bydlí v domě rodičů nebo svých zákonných zástupců (nejméně dvakrát), nebo se nevrací po dlouhou dobu;
• časté záškoláctví před třináctým rokem věku. [15]

Možnosti nápravy problémového chování

Každý učitel má své více či méně funkční mechanismy, které používá při momentální nekázni. Pokud se však chování nezlepšuje a opakuje se, měl by s tím učitel vědomě, cíleně a dlouhodobě pracovat. Pokud se ukáže, že problém je jeho silami neřešitelný, měl by se opřít o podporu školského poradenského pracoviště. 

Základním doporučením pro práci s dětmi s projevy problémového chování je pozitivní, předvídatelný a trpělivý přístup, nezbytnou se jeví také vysoká míra frustrační tolerance. 

Pedagogické intervenční postupy se dají shrnout do následujících doporučení:

• pozitivní posilování spolu s mírnými tresty;
• častá zpětná vazba;
• jednoznačné a srozumitelné instrukce a pokyny;
• respektování stylů učení;
• nácvik metakognitivních strategií;
• sebekontrola a sebehodnocení. [10]

Operantní učení, vyhasínání a terapie

Jednu z možností postupné nápravy představuje operantní podmiňování, které zvyšuje pravděpodobnost, že žádoucí chování bude odměněno a nežádoucí chování zůstane bez odměny. Principy operantního podmiňování fungují nejen u dětí, které se chovají rušivě, ale i u těch, které se ve třídě straní ostatních. Nabízí se například těchto šest principů operantního učení, které jsou vhodné pro pedagogickou praxi:

1. udělovat odměny bezprostředně;
2. postupné přibližování – zprvu odměňovat i velmi malý úspěch dítěte, třeba i samotnou snahu;
3. odměňovat zpočátku častěji s využitím malých odměn;
4. odměňovat pouze za vlastní proaktivitu – ne za uposlechnutí příkazu;
5. užívat tzv. Premackův princip – méně oblíbená činnost může být posílena činností oblíbenější;
6. využití smlouvy – smlouva mezi učitelem a dítětem, případně i mezi rodiči, ve které je specifikováno požadované chování i následná odměna. [11]

Další možností řešení nežádoucího chování ve třídě je také tzv. vyhasínání. Funguje tak, že pokud zmizí kladný zpevňující podnět, který je udělován dítěti za dobrovolné dodržování určitého chování, dotyčné dítě zvolna přestane tento vzorec chování projevovat. Děti pak začnou své návyky měnit ve chvíli, kdy přestanou být odměňovány. Je třeba dbát na to, aby vyhasínající vzorec nežádoucího chování nebyl nahrazen dalším, obdobně nežádoucím vzorcem chování. Zároveň je vhodné posilovat žádoucí alternativní vzorce chování. Pro záměrné a vědomé vyhasínání se užívají tyto zásady:

• přesně specifikovat, jaký vzorec chování má vyhasnout;
• zjistit, které podněty kladně zpevňují toto chování;
• vypracovat plán odstranění zpevňujících podnětů;
• vytvořit realistický časový plán; 
• použít plán; 
• zhodnotit úspěšnost odstranění návyku. [12]

Možnost řešení problémového chování nabízí i terapie, například následující dvě kognitivně behaviorální metody. Nácvik řešení problémů (angl. problem solving training) je metoda využívaná v etopedické praxi, která vychází z předpokladu, že nežádoucí chování je zčásti projevem narušení kognitivních procesů. Dítě se za pomoci terapeuta na základě vzájemného kontraktu učí zvládat problémové situace jinými formami chování, a to tak, že nejprve pracuje se svými emocemi a myšlenkami tyto emoce provokujícími. [13] Trénink rodičů je oproti tomu metoda, která učí rodiče systematicky sledovat a pojmenovat problémové chování dětí a použít principy sociálního učení a změny. Předpokládá zapojení celé rodiny do terapie a vnímá klienta jako největšího experta na své problémy. [14]

Toto téma je tak široké, že nabízí spoustu dalších možností řešení problémového chování, jako například supervize nebo mentoring učitelů, které mohou pomoci s dílčími případy, ale třeba i se změnou stylu výuky jednotlivých učitelů.

Související články

Jak na dítě s problémovým chováním?

Plán pedagogické podpory: problémové chování

VIDEO: Pravidla pro třídu vymýšlejte spolu s žáky, budou je spíš dodržovat

VIDEO: Šikanu i kázeňské problémy je třeba utnout v zárodku

Psychologický profil a vnitřní svět dítěte s ADHD, které překračuje hranice

Odkazy

[1] BĚLÍK, V., HOFERKOVÁ, S., KRAUS, B. A KOL. Slovník sociální patologie. (2017) Praha: Grada, s. 66.

[2] HUTYROVÁ, M. A KOL. (2019) Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi. Praha: Portál, s. 67–68.

[3] HUTYROVÁ, M. A KOL. (2019) Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi. Praha: Portál, s. 67–68.

[4] HARTL, P. (2004) Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, s. 88.

[5] HARTL, P. (2004) Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, s. 201.

[6] HUTYROVÁ, M. A KOL. (2019) Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi. Praha: Portál, s. 65.

[7] VÁGNEROVÁ, M. (2012) Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, s. 786.

[8] HUTYROVÁ, M. A KOL. (2019) Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi. Praha: Portál, s. 73–78.

[9] HUTYROVÁ, M. A KOL. (2019) Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi. Praha: Portál, s. 89–99.

[10] HUTYROVÁ, M. A KOL. (2019) Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi. Praha: Portál, s. 130.

[11] HUTYROVÁ, M. A KOL. (2019) Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi. Praha: Portál, s. 153.

[12] HUTYROVÁ, M. A KOL. (2019) Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi. Praha: Portál, s. 153. 

[13] KROUPOVÁ, K. A KOL. (2016) Slovník speciálněpedagogické terminologie: Vybrané pojmy. Praha: Grada, s. 228.

[14] KROUPOVÁ, K. A KOL. (2016) Slovník speciálněpedagogické terminologie: Vybrané pojmy. Praha: Grada, s. 233.

[15] HUTYROVÁ, M. A KOL. (2019) Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi. Praha: Portál, s. 80–81.

Doporučené zdroje 

1. HUTYROVÁ, M. A KOL. (2019) Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi. Praha: Portál
2. NAVRÁTIL, S., MATTIOLI, J. (2011) Problémové chování dětí a mládeže: Jak mu předcházet, jak ho eliminovat. Praha: Grada.
3. BENDL, S., HANUŠOVÁ, J., LINKOVÁ, M. (2016) Žák s problémovým chováním: cesta institucionální pomoci. Praha: Triton.
4. DIVOKÁ, J. (2017) Jak podpořit dítě s problémovým chováním ve škole: Z pohledu dítěte, rodiče a učitele. Praha: Pasparta.
5. MERTIN, V., KREJČOVÁ, L. (2013) Problémy s chováním ve škole – jak na ně: individuální výchovný plán. Praha: Wolters Kluwer.
6. ESSA, E. (2011) Jak pomoci dítěti: metody zvládání problémů dětí v předškolní výchově. Brno: Computer Press.