logo
logo
Pozitivní motivace a stanovení hranic: Jak asistentka pedagoga podporuje žáka s ADHD ve vzdělávání – díl II.

Pozitivní motivace a stanovení hranic: Jak asistentka pedagoga podporuje žáka s ADHD ve vzdělávání – díl II.

14.03.2024
Lucie Holinková, Kristina Březinová
Učitel/učitelka
Asistent/ka pedagoga
Ve 2. dílu pětidílné minisérie se seznámíte s účinnými postupy, které využívala asistentka pedagoga v práci s Tomíkem, žákem s ADHD na prvním stupni základní školy. Zjistíte, jakým způsobem asistentka pomáhala žákovi překonávat sklony k odkládání úkolů, jak posilovala jeho vnitřní motivaci, měnila výukové činnosti v závislosti na jeho mentálním stavu a soustředění, a jak podporovala jeho sebevědomí. Dále se dozvíte o speciálním přístupu k situacím, kdy žák před vrstevníky hovoří o své diagnóze.
Obrázek článku

Alternativní materiály a metody mohou pomoci udržet motivaci a zapojení žáka s ADHD ve výuce. | FOTO: Freepik


Přinášíme vám kazuistiku přímo z praxe, která věrně zobrazuje každodenní realitu školního prostředí a práci asistentů pedagoga. Nabízí nejen přehled různých přístupů, z nichž některé se mohou jevit jako méně obvyklé, ale i řadu inspirativních metod. Asistenti pedagoga by měli mít zejména v patrnosti, že je u všech postupů vždy na místě spolupracovat s třídním učitelem nebo učitelkou a také se členy školního poradenského pracoviště. Popisované přístupy také nelze považovat za všestranně použitelné, jelikož každé dítě je unikátní a vyžaduje individuální přístup odpovídající jeho specifickým potřebám.


První díl této minisérie přinesl informace o adaptaci Tomíka, žáka s ADHD ve školním prostředí, nastavování pravidel spolupráce a komunikaci a spolupráci s matkou žáka. Tomík, žák prvního ročníku základní školy, byl diagnostikován s ADHD na základě iniciativy jeho třídní učitelky. Po doporučení školského poradenského zařízení mu bylo ve škole přiděleno 30 hodin týdenní asistence pedagoga. To znamenalo, že každý školní den strávila s Tomíkem asistentka pedagoga čtyři hodiny ve třídě a jednu hodinu s ním pracovala ve školní družině. Tento druh podpory byl Tomíkovi poskytován až do jeho třetího ročníku. Tomík, který kromě ADHD čelil také psychickým potížím, dostal od dětské psychiatricky předepsanou medikaci ke zmírnění těchto problémů. Léčba byla pravidelně upravována, ale Tomíkova reakce na ni nebyla příliš pozitivní, což se projevovalo zvýšeným pocením a silnými emočními výkyvy.

Ve druhém dílu této pětidílné minisérie se dozvíte o osvědčených metodách, které asistentka pedagoga využívala při práci s Tomíkem, žákem s ADHD. U každého příkladu Tomíkova chování a metod asistentky vždy naleznete doplňující vysvětlení a komentář.


Flexibilní adaptace

Pokud byl Tomík v dobré náladě a byl motivovaný, nechtěl si během výuky ani dělat pauzy a chtěl vše stihnout ve stejném čase jako ostatní děti. Když byl unavený, mohl odejít ze třídy nebo se mohl jít protáhnout na koberec v rohu třídy, a přitom třeba ústně počítal zadané příklady. Když měl všechny odpovědi správně, asistentka mu je pak nadiktovala do sešitu, čímž získal čas a zadanou práci tak stihl.

Další informace

Žáci s ADHD mohou projevovat výkyvy v úrovni energie a schopnosti soustředit se, což ovlivňuje jejich výkon. Popsaný přístup umožňuje přizpůsobit se aktuálním potřebám Tomíka a zároveň dosáhnout vzdělávacích cílů. Asistentka pozorně sleduje Tomíkův stav a náladu a přizpůsobuje vzdělávací prostředí a proces podle toho, zda je motivovaný a energický, nebo unavený. Tomík tak může pracovat ve vlastním tempu a v souladu s jeho aktuálním stavem. Když je motivovaný, může pracovat s ostatními dětmi bez přestávky. Když je unavený, má možnost odpočívat a pracovat méně tradičním způsobem, jako je počítání příkladů na koberci. Tomík se zároveň takto učí rozpoznávat své vlastní potřeby a reagovat na ně, což je důležitá dovednost pro samoregulaci a sebereflexi. Pomoc při diktování správných odpovědí do sešitu je příkladem individuální podpory, která umožňuje Tomíkovi, aby si udržel krok s ostatními, aniž by se cítil přetížený.


Podpora motivace a efektivity a předcházení prokrastinaci 

Tomík měl pro vypracování určitých úkolů, například pětiminutové práce, k dispozici více času než jeho spolužáci. Nicméně asistentka ho o tomto dodatečném čase neinformovala, aby se předešlo situaci, kdy by si chlapec zvolnil tempo a úkol by se mu nedařilo dokončit.

Další informace

Rozhodnutí neinformovat žáka o reálném časovém limitu úkolu lze považovat za strategii, která má podpořit žákův pocit naléhavosti a motivovat ho k efektivnější práci. Z pohledu psychologie se zde uplatňuje koncept tzv. „neposkytnutí záchranné sítě", což znamená, že žák není předem informován o dodatečném čase, a tím je motivován k dokončení úkolu v normálním časovém limitu.

U některých jedinců s ADHD může mírný časový tlak působit jako užitečný „rámec“, který podporuje udržení tempa a zaměření na úkol. Tento „rámec" může pomáhat v boji proti prokrastinaci a zvyšovat efektivitu práce. Klíčem je nalézt optimální míru tlaku, která motivuje, ale nezpůsobuje nadměrný stres nebo úzkost.

U jiných žáků s ADHD ale může být potřebný odlišný přístup, například poskytnutí jasné struktury (včetně informace o časovém limitu), předvídatelnosti a podpory. Důležité je proto udržovat otevřenou komunikaci s žákem a pravidelně hodnotit, jaký přístup je pro něj nejúčinnější.


Realistické povzbuzení

Někdy se Tomík vymlouval na svou diagnózu ADHD, kterou jinak běžně zmiňoval mezi ostatními dětmi. Když například nechtěl přemýšlet, říkal: „mně nejde nic“. Jeho asistentka pak s ním tuto situaci řešila, vysvětlovala mu, že to, co říká, není pravda, a snažila se ho motivovat k učení a další práci. Připomínala mu například, že se látku učil apod.

Další informace

Kolísání sebedůvěry

Kolísání sebedůvěry u dětí s ADHD může být poměrně běžné a může mít mnoho příčin. ADHD ovlivňuje schopnost udržet pozornost, plánovat, organizovat a dokončovat úkoly, což může vést k situacím, kdy se děti cítí neschopné nebo méně úspěšné ve srovnání s vrstevníky. Je proto důležité pravidelně uznávat jejich úspěchy a pokroky bez ohledu na to, jak malé se mohou zdát. Zdůraznění a rozvoj jejich zájmů a talentů může posílit jejich sebeúctu a poskytnout jim oblasti, ve kterých se mohou cítit úspěšné a kompetentní.

Důležité je také naučit děti s ADHD, jak se vyrovnávat s neúspěchy nebo chybami. Tyto děti mohou často prožívat a dávat najevo frustraci a pocit neúspěchu kvůli svým výzvám v učení a kolísavé koncentraci. Proto je důležité zacházet s takovými projevy emocí citlivě a podpůrně, zároveň ale i poskytovat realistickou zpětnou vazbu a povzbuzení, aby dítě nepoužívalo svoji diagnózu jako výmluvu, ale jako příležitost pro růst a učení.

Asistentka reaguje na popisované chování Tomíka strategií, která by se mohla nazvat „metoda realistického povzbuzení". Reaguje na negativní vnímání sebe sama u chlapce tím, že otevřeně probírá jeho prohlášení a vysvětluje, proč to není pravda. Tento přístup pomáhá dítěti reflektovat nad svými vlastními slovy a přemýšlet o nich v realističtějším světle. Snaží se motivovat chlapce připomenutím jeho dosavadních úspěchů a pokroků. Tím podporuje jeho sebevědomí a motivuje ho k dalšímu snažení. Tento přístup také pomáhá chlapci rozvíjet větší zodpovědnost za své učení a překonávání výzev, namísto vymlouvání se na diagnózu.


Sdílení vlastní diagnózy s vrstevníky a dospělými

Děti, a zejména ty se speciálními vzdělávacími potřebami, mohou někdy hledat způsoby, jak získat pozornost a zájem dospělých nebo vrstevníků, a to může zahrnovat zmiňování svých diagnóz nebo výzev. Diagnóza může být součástí toho, jak se identifikují a jak jsou vnímány ostatními. Zmiňování diagnózy může být způsob, jak vyjádřit tuto část jejich identity. Mluvení o diagnóze může být také strategií, jak se vyrovnat se studijními nebo sociálními nároky – jakýmsi způsobem vysvětlení nebo ospravedlnění, proč něco nedělají nebo nedokážou. Mohou například cítit, že jejich diagnóza jim dává určitý kontext pro jejich chování nebo potíže, a mluvením o ní mohou hledat porozumění a podporu od ostatních.

Je důležité, aby se pedagogičtí pracovníci snažili pochopit tyto motivace a reagovali na ně způsobem, který podporuje pozitivní sebehodnocení, nezávislost a adaptivní strategie zvládání. To může zahrnovat poskytování pozornosti a podpory, když je to opravdu potřeba, ale také pomáhání dítěti najít jiné zdravé způsoby, jak vyjádřit sebe a své potřeby.

Co dělat, když dítě hovoří až příliš často před vrstevníky o své diagnóze?

Když dítě často hovoří o své diagnóze ADHD před vrstevníky a ukazuje jim například i příbalové letáky léků, je důležité, aby asistentka zasáhla s citlivostí a podporou. Jejím cílem by mělo být řízení situace tak, aby bylo respektováno soukromí dítěte, a zároveň byla podpořena jeho sebeúcta a sociální dovednosti. Přístup by měl být vždy empatický a podpůrný, nikdy ne kritizující nebo ponižující. Cílem je pomoci dítěti rozvíjet zdravý vztah ke své diagnóze a léčbě a zároveň podporovat jeho schopnost navazovat pozitivní vztahy s vrstevníky.

 Několik možných kroků může zahrnovat:

  • Asistentka by měla s dítětem vést soukromý a podpůrný rozhovor, ve kterém by mu vysvětlila důležitost soukromí v souvislosti s jeho zdravotním stavem a léčbou. Měla by mu vysvětlit, že je v pořádku mít některé věci jen pro sebe a že není nutné sdílet osobní informace, aby bylo přijato vrstevníky. Může jemně poukázat na to, že sdílení takových informací může vést k nežádoucím reakcím nebo nedorozuměním mezi vrstevníky.
  • Asistentka může, po dohodě s vyučujícími a poradenskými pracovníky školy, poskytnout dítěti i jeho vrstevníkům, základní informace o ADHD, aby porozuměli tomu, co to znamená. To by mělo být provedeno citlivě a s respektem k soukromí dítěte. (Informace o ADHD by měli nejprve předávat žákům a žákyním poradenští pracovníci školy).
  • Je důležité pracovat na posilování sebevědomí dítěte. Asistentka by měla zdůrazňovat pozitivní vlastnosti a dovednosti dítěte, které nejsou spojeny s jeho diagnózou, aby podpořila jeho sebehodnocení. Poskytnutí příkladů pozitivních rolí u vrstevníků nebo dospělých, kteří mají ADHD a kteří jsou úspěšní v různých oblastech, může dítěti ukázat, že jeho diagnóza není definující charakteristikou jeho celkové identity.
  • Učení dítěte sociálním dovednostem, jako je, kdy a co je vhodné sdílet s ostatními, je klíčové. Asistentka může pomoci dítěti rozvíjet tyto dovednosti prostřednictvím hraní rolí, scénářů nebo skupinových diskuzí, pokud má odpovídající vzdělání a supervizi v tomto směru (například certifikované odborné kurzy, výcviky apod.). (Rozvoj sociálních dovedností u dětí je především úkolem poradenských pracovníků a pracovnic školy ve spolupráci s třídním učitelem nebo učitelkou).
  • Je důležité komunikovat s rodiči a učiteli o tomto chování, abyste zajistili konzistentní přístup a podporu pro dítě doma i ve škole.


Ve třetím dílu naší pětidílné série se dozvíte o významu udržování konzistentních pravidel pro žáka s ADHD, včetně důležitosti stálých následků za jejich nesplnění. 

 



Mohlo by Vás zajímat

Jak na dítě s problémovým chováním? Základem změny je ho pozorovat

Problémové chování tresty nevyřešíte, to už asi víte. Co tedy můžete dělat? Nejlepší metodou je analytické pozorování a skutečný zájem o dítě. Přečtěte si zkušenosti a tipy, jak na to.

Pozitivní motivace a stanovení hranic: Jak asistentka pedagoga podporuje žáka s ADHD ve vzdělávání – díl V.

V posledním dílu naší série se dozvíte, jak bylo úspěšně řešeno náročné chování žáka s ADHD jménem Tomík během vyučování. Tato část také nabízí pohled odbornice z Národního pedagogického institutu ČR na zvládání takového chování a zdůrazňuje důležitost spolupráce mezi školou a poradenskými službami.

Život s poruchou pozornosti a aktivity (ADHD)

Na sebepoznání není nikdy pozdě. Martin se ve svých 40 letech rozhodl projít diagnostikou jak specifických poruch učení, tak i pozornosti a aktivity. Potvrdil tak své podezření na ADHD, dyslexii a dysortografii. Jaká byla jeho cesta a jaké má tipy pro zvládnutí zaměstnání?

Zobrazit další články