FOTO: Freepik
Na konci druhého ročníku, po kontrolním vyšetření ve speciálně pedagogickém centru pro žáky s mentálním postižením, nebyla u Pavlíka potvrzena diagnóza lehkého mentálního postižení. Z tohoto důvodu byla ukončena péče v tomto centru. Na základě doporučení školní speciální pedagožky se zaměřením na logopedii byl Pavlík současně vyšetřen ve speciálně pedagogickém centru zaměřeném na děti s vadami řeči. Byla mu diagnostikována vývojová dysfázie, což vedlo k přiznání konkrétních podpůrných opatření, včetně nároku na asistenta pedagoga. V souvislosti s jeho individuálním vzdělávacím plánem došlo k úpravě požadavků, kdy byly odstraněny minimální vzdělávací výstupy.
Chlapec je jinak v péči klinického logopeda od předškolního věku a podle matky nyní dochází pouze na pravidelné kontroly.
Další informace:
Diagnostika vývojových poruch, jako je lehké mentální postižení nebo vývojová dysfázie, je komplexní a postupný proces, který vyžaduje čas a zapojení různých odborníků. Pavlíkův případ ukazuje, jak klíčová je průběžná diagnostika a flexibilita ve vzdělávacím přístupu, který se musí přizpůsobovat novým zjištěním a potřebám dítěte. U malých dětí se diagnóza může měnit v závislosti na jejich vývoji. Původní diagnóza nemusí být nesprávná, ale spíše odrážet tehdejší stav. Jak dítě roste a jeho schopnosti se vyvíjejí, může být diagnóza upravena, aby lépe odpovídala jeho aktuálním potřebám. Pavlíkův úspěch je důkazem toho, jak významná je správná podpora a přizpůsobení, zejména když se okolnosti a diagnóza mění. Díky úzké spolupráci mezi Pavlíkem, jeho rodinou, učiteli a asistentkou se podařilo vytvořit podpůrné prostředí, ve kterém mohl úspěšně zvládnout školní výzvy.
Celkový úvazek asistentky ve třetím ročníku činil 20 hodin týdně, z toho 18 hodin přímé pedagogické činnosti a 2 hodiny věnované nepřímé pedagogické činnosti, což zahrnovalo přípravy na nadcházející dny. (V první a druhé třídě byla podpora poskytována 25,5 hodiny týdně.) Ve třetím ročníku asistentka nebyla přítomna na hodinách výchov ani na některých dalších předmětech, jako například na prvouce.
S pomocí asistentky se Pavlík učil lépe orientovat v čase prostřednictvím obrázků. Tato aktivita spočívala v tom, že Pavlík sestavoval různé denní činnosti a přiřazoval je k odpovídajícím částem dne, jako je ráno, dopoledne, odpoledne nebo večer. Tento proces mu pomáhal lépe pochopit časové souvislosti, rozvíjet schopnost plánovat svůj den a strukturovat své aktivity v logickém sledu. Díky vizuálnímu zobrazení si Pavlík postupně osvojoval dovednosti potřebné pro samostatné řízení svého denního režimu – například vědět, kdy je čas na školu, domácí úkoly, volný čas nebo spánek.
Pavlík při psaní upřednostňuje levou ruku a má problémy s jemnou motorikou, zejména při psaní. Proto píše diktáty hůlkovým písmem. Tento typ písma je přehlednější, písmena jsou lépe rozeznatelná a nejsou propojena, což usnadňuje čtení a kontrolu napsaného textu. Během hodin psaní však Pavlík do písanky píše vázaným písmem.
Kolektiv této třídy je funkční a bezpečný pro všechny žáky díky jasně stanoveným třídním pravidlům. Na začátku školního roku žáci spolu s učitelkou a asistentkou společně vytvoří pravidla chování vůči druhým s respektem, která si během roku pravidelně připomínají. K jejich lepšímu dodržování přispívá i vizualizace pravidel, která jsou graficky znázorněna a vyvěšena po třídě ve formě plakátů.
Přestože má Pavlík diagnostikovanou vývojovou dysfázii, spolužáci se postupně naučili jeho řeči rozumět a přijímají ho jako rovnocenného člena třídy. Když se Pavlík v řeči zarazí, spolužáci, třídní učitelka i asistentka se mu snaží pomoci tím, že mu otázku přeformulují tak, aby mohl odpovědět podle svých možností.
Žáci často spontánně pomáhají ostatním spolužákům během plnění úkolů, aniž by k tomu byli vyzváni, což se týká i Pavlíka. Ve třídě jsou nastavená pravidla skupinové spolupráce, proto se nemůže stát, že by některé dítě sedělo při práci samo. Některé děti si přednostně ke spolupráci vybírají Pavlíka.
Pavlík je otevřený a přátelský, má okruh kamarádů, se kterými sdílí společné zážitky, což posiluje jeho sebedůvěru. Po škole často tráví čas s dětmi na hřišti a také je členem skautského oddílu.
Pavlík bývá od začátku školní docházky několikrát ročně nemocný, obvykle na dobu dvou až tří týdnů. Často se jedná o respirační onemocnění, především bronchitidy. Aby neztratil pracovní tempo a zůstal v kontaktu se školní výukou, byly po dohodě s matkou každý den organizovány online hodiny v délce maximálně 60 minut. Asistentka také posílala Pavlíkově matce další cvičení a doporučení na digitální aplikace, které poté společně s Pavlíkem doma vypracovávali. Během Pavlíkovy nemoci byla asistentka v denním kontaktu s jeho matkou, aby si vzájemně předávaly informace o učení a práci, kterou Pavlík doma během nemoci vykonává.
Po návratu do školy bývá Pavlík zpočátku více unavený a potřebuje více času, aby se znovu přizpůsobil výuce. Musí si znovu osvojit a připomenout školní pravidla. Je také nutné přizpůsobit tempo výuky, aby mohl dohnat zameškanou látku a podpořit jeho motivaci. Může si například zvolit, kterou sadu úkolů bude vypracovávat, nebo si vybrat čtecí list, který ho nejvíce zaujme. Když pracuje s asistentkou individuálně, například ve školní knihovně, má po splnění úkolu možnost vybrat si společenskou hru, kterou si pak společně zahrají.
Pokud asistentka vidí, že je Pavlík během výuky unavený, přijde k němu, položí mu ruku na rameno a zeptá se, jestli nepotřebuje pomoc. To se obvykle stává v situacích, kdy žáci pracují samostatně a Pavlík ztrácí motivaci. V takových případech dostane od asistentky jen část zadané práce, například napsat jen určité množství řádků v písance. Podle předem domluveného pravidla si po dokončení úkolu společně čtou, buď se ve čtení střídají, nebo čtou párovým čtením. Vědomí, že ho čeká příjemná aktivita, Pavlíka motivuje úkol dokončit.
Matka Pavlíka spolupracuje se školou od jeho prvního ročníku, podporuje jeho vzdělávání a věří v jeho úspěch. Vzhledem k častým onemocněním se Pavlíkova matka naučila téměř denně komunikovat s asistentkou. Díky této podpoře z domova se Pavlíkovi daří lépe zvládat učení a školní povinnosti.
Pavlík má doma několikrát týdně zadány domácí úkoly stejně jako ostatní žáci, i když jsou někdy modifikované, nebo se například učí básničku. Úkoly má vždy pečlivě vypracované, protože jeho matka k domácí přípravě přistupuje zodpovědně a plně si uvědomuje její důležitost.
Asistentka Jana doufá, že bude Pavlíkovi k dispozici po celý první stupeň a pomůže mu osvojit si další strategie, které mu usnadní zvládání náročnějšího učiva na druhém stupni základní školy. Domnívá se, že bude nutné zaměřit se především na další rozvoj Pavlíkových jazykových dovedností, zejména porozumění textu. Kromě toho bude potřeba pracovat také na jeho schopnosti samostatné práce, organizaci úkolů a jejich úspěšném dokončování.
Tip:
V první části tohoto miniseriálu se můžete dozvědět, jak Pavlík zvládl první a druhý ročník základní školy, kde se s podporou třídní učitelky a asistentky úspěšně začlenil do školního prostředí.
Redakce webu Zapojmevšechny.cz zná totožnost třídní učitelky a asistentky, jejichž dobrou praxi článek popisuje. Jejich skutečná jména neuvádíme, abychom zachovali anonymitu při popisování jejich práce se žáky. Křestní jména žáků byla v tomto textu změněna z důvodu zachování jejich soukromí.
Pavlíkovi, který nyní dokončil třetí ročník základní školy, bylo v předškolním věku diagnostikováno lehké mentální postižení. Kvůli odkladu školní docházky nastoupil do první třídy běžné základní školy až ve věku sedmi a půl roku. V předškolním období, které probíhalo během pandemie Covid-19, navštěvoval několik různých mateřských škol, neměl tedy stálé prostředí. Díky úsilí třídní učitelky a zejména asistentky pedagoga se však Pavlík dokázal úspěšně přizpůsobit školnímu prostředí. Na konci 2. ročníku byla Pavlíkovi diagnóza upravena na vývojovou dysfázii.
Čtyřiadvacetiletý Zdeněk Uldrych je studentem posledního ročníku bakalářského studia na vysoké škole. Od narození žije s omezením: má postižené obě nohy, v levé ruce má zhoršenou hybnost. Ovládat vozík zvládá sám, ale na některé situace nestačí. Využívá proto Centrum pro studující se specifickými potřebami, kde potkal svého současného asistenta a jak sám říká, komunita okolo centra mu ve škole slouží jako zázemí. Jaká byla jeho cesta českým vzdělávacím systémem?
Standovi, žákovi základní školy s ADHD a nadáním, velmi pomohlo, že se mohl před nástupem do první třídy seznámit se školním prostředím. Pravidelné návštěvy první třídy a individuální přístup asistentky mu umožnily vytvořit si řád a režim, díky kterým zvládá školní docházku bez obav. Používání komunikačního deníčku pro sdílení pokroků, nálad a dalších důležitých informací mezi asistentkou, učitelkou a rodiči podpořilo jeho práci, sociální integraci a celkový rozvoj osobnosti.