Mentoring ve školství jako prevence syndromu vyhoření – konkrétní zakázka

Ilustrační foto | FOTO: APIV B

Základní škola profesora Švejcara v Praze 12 je jednou z vybraných škol, které v rámci projektu Národního pedagogického institutu Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi získaly možnost zavést mentoring. O podpoře učitelů hovoří zástupkyně ředitele Iva Šagátová a externí mentorka Martina Habrová, a to v návaznosti na článek Mentoring jako prevence syndromu vyhoření.

Iva Šagátová: Mentoringu u nás využívají hlavně mladší učitelé, třiceti- až čtyřicetiletí. Zkusím popsat potřeby dvou mladých, perspektivních učitelů, kterým jsem službu nabídla, protože velmi stojíme o to, abychom si je udrželi a aby se ve škole cítili dobře. (Jména byla změněna.)

Petr je velmi šikovný učitel druhého stupně. Někdy si toho ale nabírá moc. Ke všemu  dostal třídnictví v deváté třídě, kdy kluci „mají hladinu testosteronu až na stropě“ a s holkami se zase „nedá moc pohnout“. Petr zažívá tlak od třídy, ale i od kolegů na to, aby své žáky „polepšil“. A já jsem viděla, jak mi zhasíná před očima. Jeho nadšení se začalo rozplývat jako pára nad hrncem. 

Jana je kvalifikovaná a aktivní učitelka přírodovědných předmětů, je to taková úžasná „povodeň“. Opět, musela po kolegovi, který odešel, převzít jako třídní poměrně složitou třídu, osmáky. Měla tedy velmi komplikovanou startovací pozici. A nastal boj. A bojujte se čtrnáctiletými dětmi – nevyhrajete. 

„S Martinou, mentorkou, řešíme hlavně to, abych si problémy nebrala osobně a abych si je s sebou nenosila domů,“ říká Jana. Za půl roku, které mentoringu předcházely, se podle svých slov dostala na hranice totálního vyčerpání. Pomohl jí mentoring? „Jsem pořád tady, tak asi ano,“ usmívá se. „Předtím jsem přicházela ze školy domů (ve špatné náladě) s neodbytnými myšlenkami na to, co budu dál dělat: odejdu a ulevím tak svým nervům, nebo budu ještě hledat nějaké cesty, jak dál? Pak jsem zjistila, že ve škole působí mentorka a že k ní chodí kolega, kterému to pomáhá. A tak jsem vedení požádala, jestli bych ji nemohla dostat taky. Jsem moc ráda, že mi vyhověli. V minulé škole jsem zažila jiný přístup. Jsou školy, kde učitele, který přizná, že si neví rady, nepodrží, naopak, ještě na něj celou situaci „hodí“. „Nezvládá to, a měla by přece…“ Není divu, že pak učitelé své potíže neradi přiznávají.

Chybami se člověk učí…

Martina Habrová: Chyba je prostředek ke změně. Vztah českých škol k chybování nebyl a není dobře pojatý, ať už ve vztahu k dětem, nebo učitelům. Pomalu se to mění. Někdy stačí i drobnější změna v přístupu učitele a dynamika vztahů se začne proměňovat k lepšímu, a to zase vede k větší sebedůvěře na straně učitele... 

Iva Šagátová: Každý seberozvoj znamená vystoupit z komfortní zóny. Je to rozhodnutí neházet vinu na rodiče nebo na kolegy a uvěřit, že změna může vyjít ode mě. Musím se na sebe podívat jiným pohledem, třeba se o sobě i dozvědět něco, co se mi úplně nemusí líbit. Z tohoto pohledu je dobré, když je mentor „cizí“ – není to ani kolega, ani vedení. Přispívá to k pocitu bezpečí. 

Martina Habrová: Pohled nezainteresované osoby může být opravdu užitečný. Vidí třeba to, že u mladých učitelů pomůže, když trochu „uberou“. To byl, myslím, i Janin případ. Hodně mluvit, angažovat se, přesvědčovat nemusí mít žádoucí účinek. Děti se stáhnou do svého světa a učitel je pro ně kulisou. Toho to ovšem velmi vyčerpává. Tenhle návod – méně je někdy více – může být pro samotného učitele překvapivý, snaží se přece dělat vše s plným nasazením, ale je to naprosto v pořádku.