Každý prostor vnímám z hlediska přístupnosti: Inspirativní cesta studenta s pohybovým omezením

Zdeněk Uldrych (vlevo) s asistentem Jakubem Pohanem, který je mu k dispozici během studia na Vysoké škole ekonomické v Praze. | FOTO: Archiv Zdeňka Uldrycha.

Pochopila jsem, že fyzické omezení máte od narození. Můžete popsat, jak se projevuje?

Narodil jsem se o něco dříve, než je běžné. Je to trošičku složitější, ale v zásadě mám problémy s rovnováhou. Pohyb na vozíku pro mě představuje jediný způsob, jak se bezpečně pohybovat. Mám postižené obě nohy a levou ruku mám slabší, což komplikuje pohyb na vozíku. Přesto jsem schopen se v rámci domu nebo ubytování na koleji pohybovat sám, bez pomoci asistenta.

Jak u vás probíhalo vzdělávání? Navštěvoval jste běžnou základní školu? 

Dojížděl jsem do sousedního města, kde to bylo komplikované. V roce 2006, kdy jsem nastoupil na základní školu, ještě nefungovala instituce pomocných asistentů či asistentek. Moji rodiče tedy museli asistentku sehnat, aby mi při výuce pomáhala. Fungovala pouze v rámci školy a škola ji platila. Byl to průkopnický krok: na škole pak zůstala a časem jich tam přibylo ještě víc. Naši tím předběhli dobu, inkluze přišla až později.

Asistentka je jedna věc, ale co budova školy? Byla bezbariérová?

To právě nebyla. Musím říct, že ani tehdy bych se neobešel bez pomoci svých rodičů. Život mi neskutečným způsobem usnadňují a pomáhají mi. Od první třídy jsem měl učebnu v patře, kam mě máma celou první třídu musela vynášet. Jak jsem rostl, už to nebylo fyzicky možné a bylo třeba pořídit schodolez. Pojišťovna nám částečně vypomohla, ale škola jako taková žádnou finanční pomoc nenabídla. Naši to vnímali jako investici do mého vzdělání.

Jaká byla atmosféra na škole? Jak jste se v kolektivu cítil?

Co se týče vztahů, nikdy jsem neměl problém s tím, že by ke mně někdo přistupoval jinak nebo si držel odstup. V třídním kolektivu nic takového nebylo vůbec znát. Ze strany vyučujících jsem také necítil žádnou bariéru. Teprve zpětně si ale uvědomuji, že když lidé poprvé v životě přijdou do styku s žákem na vozíku, neví, jak k němu přistupovat, jakou bude potřebovat pomoc, a jsou takoví ostýchavější. Naštěstí to nijak neovlivnilo jejich přístup ke mně a to, jak mě vnímali jako člověka. Nikdo ve škole mě neposuzoval na základě handicapu. Rozhodovalo, jaké mám vlastnosti, jak se chovám. To je nedocenitelný pocit pro všechny lidi s omezením: když vás ostatní vnímají skrze to, kým jste, ne jaký máte handicap.

Věřím, že vozík upoutává pozornost. Vzpomenete si na nějakou vtipnou historku?

Historek mám nespočet (směje se). Chtěl bych zmínit, že nejsem jedináček, mám mladší sestru a vždycky jsem rád sledoval, že chtěla zkoušet to, co jsem dělal já. Totéž platilo pro kamarády a kamarádky na základce: každou chvíli chtěli vyzkoušet, jaké to je se ve vozíku projíždět a pohybovat. Bylo neskutečně povznášející vidět, že se vozíku nikdo nebojí, nesnaží se držet dál. Bavili jsme se tím, že jsme se projížděli po okolí, pořádali závody... Pár kaskadérských kousků jsem za svůj život zažil (směje se).

Základní školou jste tedy „profrčel“, jak probíhal přechod na střední?

Musím říct, že s tím přišla první negativní zkušenost. Chtěl jsem nastoupit na gymnázium a jak jsem říkal, inkluzivní přístup se nepěstoval a budova gymnázia také nebyla bezbariérová. Máma se účastnila informačních schůzek pro nové studující, takže ředitel věděl o mém zájmu nastoupit. Nakonec ale mámě na osobním setkání řekl, že mám být umístěn do školy mezi sobě rovné, že to pro mě bude lepší. Máma samozřejmě dala najevo znepokojení, ale nedalo se nic dělat. Oběma nám přišlo nepředstavitelné, jak si někdo může dovolit určovat, kdo je mi rovný. Nikdy v životě mě neviděl, rovnou mě odsoudil. Zkoušeli jsme to pak i na jiná gymnázia, jenže ta už byla dál a bojovali jsme s nejistotou, jak bych studium v jiném městě sám zvládal.

Studujete ale na vysoké škole, takže jste si cestu ke vzdělání našel...

Jasně. Nastoupil jsem na obchodní akademii ve stejném městě, což se ukázalo jako nejlepší rozhodnutí mého života: prostředí a přijetí byly absolutně skvělé, do té doby jsem se nesetkal s takovou vstřícností. Během střední školy jsem schodolez nepotřeboval, vedení se rozhodlo provozovat výuku v přízemí. Měl jsem velké štěstí na kolektiv i na vyučující, rád na střední školu vzpomínám. Můj učitel španělštiny se časem doslechl o mém zájmu o biologii. Zkontaktoval svého kamaráda, který biologii učil na gymnáziu a já k němu docházel na výuku. Takže jsem se tam přece jen dostal i přes nevoli vedení (směje se).

Máte zkušenost s pedagogicko-psychologickou poradnou (PPP)? Pomohli vám tam? Poskytli servis, který jste očekával? 

Zkušenost mám, dojížděl jsem do poradny mimo školu. Pomoci jsem využil jak během studia na základce, tak na střední. S mým handicapem souvisí, že pomaleji píšu, takže mi PPP potvrdila, že potřebuji delší čas na psací úkony, jako jsou testy či poznámky. Byl jsem rád, že mi vyšli vstříc. Usnadnění tohoto typu mi hodně pomohlo. Skvělé to bylo i během přijímaček na střední. Nemusel jsem nic vyplňovat, škola získala potřebné informace právě z PPP. Možnost prodlouženého časového limitu jsem ale nakonec nevyužil. Měl jsem štěstí, že v tu dobu ještě neběžely celostátní cermatové přijímačky, větší důraz se kladl na prospěch než na výsledky přijímaček. Díky tomu jsem je absolvoval s určitou lehkostí, věděl jsem, že se nemusím nervovat ani spěchat. O to příjemnější zkušenost to byla.

Na základní škole vám pomáhala asistentka. Potřeboval jste asistenci i na střední škole?

Bez pomoci druhé osoby bych se neobešel. Šlo hlavně o přesuny, i když jen ze třídy do třídy. Když máte být někde včas a mezi hodinami jsou jen krátké přestávky, na vozíku je většinou těžké to stihnout. V prostorách nejste sama, všude pobíhá plno lidí a ten hemživý pohyb mě stresuje. Bál bych se, že nebudu včas tam, kde je potřeba. Kromě toho jsem potřeboval pomoc na toaletě, která nebyla uzpůsobena pro lidi na vozíku.

Vzpomenete si ještě na váš vztah s asistentkami? 

Pochopitelně jsem oceňoval možnost mít k dispozici osobu, která mi byla schopna pomoct, když jsem potřeboval. Nechci znít nevděčně, ale třecí plochy tam byly, hlavně na základce. Asistentku jsem měl devět let, což je poměrně dlouhá doba, a v zásadě šlo o problém, který jsme zmiňovali: lidé nemají představu o člověku s postižením a myslí si, že ví všechno nejlíp. Nastávají chvíle, kdy se do pomoci vehementně tlačí, i když to není potřeba, a nenechají si to vysvětlit. Na základce dokonce asistentka radila učitelce, co je pro mě podle ní nejlepší – mě se ze začátku nikdo neptal, což mi přišlo krajně nefér.

A jak přítomnost asistentky vnímaly ostatní děti?

Asi pro ně byl ze začátku nezvyk, že je ve třídě další dospělá osoba, ale problém s ní neměly. Přítomnost asistentky byla nejmarkantnější na základce, protože byla na hodinách neustále; čekala na můj signál, kdybych něco potřeboval. Na střední škole už během hodin seděla v kabinetě a přicházela ke konci hodiny, když jsem potřeboval někam převézt.

V současnosti studujete na Vysoké škole ekonomické (VŠE). Co všechno čeká studující se specifickými potřebami, než nastoupí na vysokou školu?

Začal jsem to řešit ještě, než jsem nastoupil. Kontaktoval jsem vedoucího Centra pro studující se specifickými potřebami, pana Martina Ctibora, e-mailem, nebylo třeba dorazit na osobní setkání. Všechno jsme dali dohromady, než začalo studium. Předložil jsem lékařskou zprávu, která potvrdila můj handicap, přidělili mi asistenta, s nímž spolupracujeme doteď. Veškeré další věci jsme řešili individuálně. Což bylo mimochodem skvělé: nemusel jsem dokládat žádné tabulky ani vyplňovat formuláře.

Už jste naznačil, že existují situace, v nichž se bez pomoci asistenta neobejdete. Můžete být konkrétní a popsat, v čem je pro vás asistent nepostradatelný?

Především chci říct, že v tomhle je VŠE skvělá. Mám k dispozici asistenta Jakuba Pohana, jehož pomoc nesouvisí jen s věcmi, které potřebuji v rámci školy. Stali se z nás přátelé a podnikáme i věci, které se školou nesouvisí. Především se na něj můžu spolehnout, což mi neskutečným způsobem ulehčuje život. Pokud bych měl hovořit čistě o jeho pomoci, problém mi dělá doprava na delší vzdálenosti. Protože mám potíže s levou rukou, po městě se na mechanickém vozíku sám pohybovat nedokážu. Mám po ruce i elektrický a to mi pak přijde, že můžu všechno – jenže ten je o něco větší a neforemný, takže na půdě školy ho moc nepoužívám. Na elektrický usedám, když si čas od času chci něco zařídit sám za sebe.

Jaké jsou nejčastější překážky, na něž v rámci pohybu po městě narážíte? 

Venku potřebuji pomoc někoho dalšího. Kočičí hlavy nebo chodník z kostek nejsou nejlepší povrch, po němž bych se mohl pohybovat (směje se). Já sám, ale i asistent, který mi pomáhá, máme problém, když je před budovou velké převýšení, když terén před budovou není rovinatý. Kde to jde, zjišťuji si, jak je místo přístupné pro lidi na vozíku a pokud tahle možnost není, neobejdu se bez fyzické pomoci rodiny nebo asistenta. Další příklady mě napadají z interiéru. Největší potíž je, když v místnosti, třeba na toaletě, není dostatek madel. Každý prostor vnímám z hlediska přístupnosti a hledám si cesty, jak bych si mohl pomoci. Naučil jsem se využít ve svůj prospěch, cokoli je k dispozici.

Můžete uvést nějaký příklad, co vám v prostoru pomáhá? 

Jakákoli věc, o kterou se mohu zachytit. Když se něčeho chytnu a přidržím, mohu stát a popojít určitou vzdálenost. Třeba umyvadla mohou nahradit madlo, mohu je použít jako oporu. Při pohybu na vozíku se cítím bezpečně kdekoli, protože jsem si jistý. Ale mám-li přesedat, potřebuji se něčeho chytit. Na toaletách je fajn, když mají postranní madla. U tříd jsou vždy rozhodující dostatečně široké dveře, abych jimi na vozíku projel. Na Vysoké škole ekonomické je několik učeben, v nichž jsou stoly v řadách, přišroubované k podlaze. Když se chci zařadit do lavice, nepohnu s ní a musím sedět bokem. Ví se o tom, ale momentálně se s tím nedá nic moc dělat. Vyučující se snaží situace řešit alternativně. Potíž nejspíš vzniká proto, že s myšlenkou univerzální přístupnosti nepracují ti, kdo dané prostory navrhují: standardně třeba umístí umyvadlo přímo k toaletě, takže nezbývá prostor k manipulaci. Je přitom třeba si uvědomit, že úpravy prostoru neslouží pouze lidem s handicapem, ale také třeba seniorům a seniorkám. V tomhle vnímám svou situaci jako přínos: lidé kolem mě říkají, že si na základě mojí zkušenosti uvědomují množství bariér.

Fyzické bariéry jsou jedna věc. Narážíte na nějaké další, o nichž většinová společnost jako o bariérách neuvažuje? 

To jsou pak ty mentální. V rámci školního kolektivu nebo kamarádské bubliny jsem vůči sobě, až na výjimky, nenarazil na špatný přístup nebo vnímání. Určitou bariéru ale vnímám při pohybu městem, během náhodných setkávání s lidmi. Narážím na lidi, kteří evidentně nepřichází a nejspíš ani nechtějí přicházet do styku s lidmi na vozíku. Nejlépe je to vidět na příkladu lidí s malými dětmi. Na dětech okamžitě vidím, že je to zajímá, jsem zkrátka jiný než lidé, s nimiž se dosud setkávaly. Liší se reakce rodičů. V lepším případě jim vysvětlí, proč jsem na vozíku, že jsem nemocný nebo zraněný. Horší je, když rodiče děti beze slova odvádí a říkají, ať se nevyptávají. Uvědomuji si, že každý člověk na vozíku může být jiný a někteří jsou neradi, když se na jejich jinakost poukazuje. Já jsem z druhého tábora: chci, aby se o tom mluvilo, i když to může být nepříjemné.

A vysvětlení, že jste nemocný, považujete za správné? 

Tak samozřejmě bych to chtěl uvést na pravou míru nebo dát přesnější vysvětlení, na druhou stranu při letmém setkání v tramvaji na podrobnější vysvětlování není čas. Nevnímám jako prioritu moje omezení přesně definovat. Prvotní vysvětlení je v pohodě a když budou ty děti chtít, tak si najdou cestu, jak se o lidi s omezením víc zajímat. A pokud je prostor, rád to lidem vysvětlím sám, pokud o to jeví zájem. Nedělá mi problém o své situaci s lidmi mluvit napřímo. Přijde mi škoda, když nás kvůli odlišnosti druzí přehlížejí. Pro jakéhokoli člověka s omezením hodně znamená, když jej ostatní vnímají jako sobě rovného, když se mu nevyhýbají.

Jaké drobnosti vám naopak situaci ulehčí? Čím mohou vyučující přispět k větší pohodě lidí s omezením?

Nevím, jestli je to drobnost, ale situaci mi hodně ulehčuje individuální přístup během zkouškového období. Kvůli zkouškám dojíždím do Prahy a některé termíny mi občas nevyhovují, protože jsem závislý na tom, kdy mě mohou odvézt rodiče. Není-li možné dorazit na konkrétní datum, snažím se s vyučujícími domluvit na změně termínu. Jsem moc rád, když jsou ochotni přesunout zkoušku a musím říct, že dosud mi vycházeli vstříc. Ještě lepší je, pokud v případě komplikací z mé strany mohu skládat zkoušku online z domova, ačkoli chápu, že ne vždycky to jde.

Existuje něco, na co si mají lidé dávat v komunikaci pozor? Co třeba myslí dobře, ale vám to není příjemné?

Lidé běžně usuzují, že se někam nedostanu. Většinou to nevnímám tak, že by za mě chtěli rozhodovat, přesto je mi příjemnější se o tom pobavit. Rád zkusím sám posoudit, jestli je to pro mě skutečně tak obtížné nebo zda neexistuje alternativa. Víc mi vadí chvíle, kdy mi chtějí za každou cenu pomoct s něčím, co zvládnu sám. Stává se mi to jak u blízkých lidí, tak u náhodných setkání.  S rodinou nebo přáteli je pochopitelně jednodušší komunikace, neznámým lidem musíte věci podrobněji vysvětlovat. Doma stačí pohled (směje se). Nechci lidi odrazovat, aby mi pomáhali, jen je třeba se domluvit nebo nechat si vysvětlit, že některé věci si obstarám. Potřebuju si připadat nezávislý.

Co by měly děti o lidech s omezením vědět už od základní školy?

Komunikační bariéry na základní škole moc nevznikají. Byl jsem na spoustě školních výletů nejen se svou třídou, ale i s třídou své mladší sestry. Žádné z dětí nemělo problém se mnou mluvit jako se sobě rovným. Při takových příležitostech je čas se zeptat, co se mi stalo, děti mají přece jen otevřenější mysl než dospělí. Spíš jde o to, aby vůbec věděly, že lidé na vozíku existují. Některé děti to třeba vůbec netuší. Pozoruji, že se to začíná měnit, třeba v reklamách na lego se objevuje člověk na vozíku, což v minulosti neexistovalo. Stále je ale takových lidí ve veřejném prostoru vidět málo.

Co vás aktuálně v životě těší? Z čeho máte radost?

Baví mě život samotný! Velkou oporou je moje rodina, moje ségra. Jsem šťastný, že je mám v životě, že nejsem sám. Velkou vzpruhou jsou kamarádi, kamarádky a vůbec společenský život, který mohu navzdory handicapu budovat. Tam nejsou žádné bariéry. Na Praze pak miluju dopravu. I když ne všude je to ideální, bezbariérové autobusy nebo tramvaje jsou neskutečná věc. Díky nim mi připadá, že neexistují limity: dostanu se kamkoli a neznám lepší pocit než vědomí, že se někam dopravím bez cizí pomoci, že se mohu spolehnout sám na sebe. Během vysokoškolského studia jsem začal svůj život vnímat bez omezení; našel jsem způsob, jak se sám na sebe spolehnout a dokázal jsem si, že se o sebe postarám. To je pro mě obrovský dar.