Inkluze ve světě – inspirace pro české školství (2. díl)

Foto zdroj: Freepik

Díl 2: Itálie a Kanada – dvě cesty k inkluzi

Itálie: úplná integrace jako cesta

Itálie se často uvádí jako jeden z průkopníků inkluzivního vzdělávání v Evropě. Už v roce 1977 přijala zákony, které zrušily speciální školy pro děti se zdravotním postižením a stanovily jejich právo na vzdělávání v běžných školách [1]. Tento krok se opíral o výzkumy, podle kterých děti se zdravotním postižením dosahovaly lepších vzdělávacích i sociálních výsledků v běžném školním prostředí než v segregovaných zařízeních.

Díky této dlouhodobé tradici je dnes v Itálii integrováno přibližně 98 % žáků a žákyň se speciálními vzdělávacími potřebami. Inkluze tu není chápána pouze jako právní povinnost, ale jako přirozená součást školní kultury. Škola je často popisována jako komunita, která vnímá každého žáka či žákyni jako jedinečnou osobnost se svými potřebami i možnostmi [2].

Podpora přímo ve třídě

Klíčovou roli v italském systému hrají pedagogové podpory. Ti pracují přímo ve třídách společně s třídními vyučujícími a pomáhají přizpůsobovat výuku potřebám jednotlivých žáků a žákyň, podílejí se na tvorbě individuálních vzdělávacích plánů a podporují začlenění dětí do kolektivu. Výuka se přizpůsobuje třídě jako celku, nikdo není vyčleňovaný.

Školy mají k dispozici také další odborníky – školní psychology, asistenty či poradenské pracovníky. I italský systém však naráží na problémy, zejména na regionální rozdíly v dostupnosti financí a kvalifikovaných odborníků [3], [4].

Kanada: inkluze jako záležitost komunity

Kanadský přístup k inkluzivnímu vzdělávání staví na partnerské spolupráci školy, rodiny a širší komunity. V mnoha provinciích je běžné, že děti se speciálními vzdělávacími potřebami navštěvují místní školu, nikoli oddělené instituce [5]. Zajímavé je, že podpora není určená jen žactvu, ale také vyučujícím. Školy mají přístup k odborné pomoci a metodickému vedení, které jim pomáhá pracovat s různorodým kolektivem. Rodiče jsou vnímáni jako partneři a aktivně se zapojují do plánování podpory pro své děti.

Universal Design for Learning: výuka pro všechny

Jedním z pilířů kanadské inkluze je model Universal Design for Learning (dále UDL), tedy v překladu univerzální design pro učení. Vychází z myšlenky, že výuka má být od počátku navržena tak, aby byla přístupná co nejširšímu spektru žáků a žákyň, nikoli dodatečně upravovaná jen pro některé z nich.

Stojí na třech základních principech:

- různé způsoby zapojení žáků a žákyň,

- rozmanité metody prezentace informací,

- více možností, jak mohou děti prokazovat své znalosti.

V některých provinciích je tento přístup zakotven i v legislativě a promítá se do tvorby školních vzdělávacích programů [6].

Příklady dobré praxe z provincií: Ontario a Britská Kolumbie

Ontario patří mezi regiony s rozvinutou inkluzivní vzdělávací politikou. Tato provincie dlouhodobě podporuje vzdělávání dětí se zdravotním postižením v běžných školách. Do rozhodovacích procesů zapojuje i rodiny, například prostřednictvím organizace Community Living Ontario [7].

Britská Kolumbie zase klade důraz na podporu vyučujících a praktické zavádění inkluzivních přístupů do výuky. K rozvoji praktických přístupů k inkluzi přispívá také odborná komunita vzdělávacích konzultantů. Jednou z výrazných osobností v oblasti využívání principů UDL ve výuce je Shelley Moore [8].

Co může být inspirací pro české školy?

Oba tyto státy – Itálie i Kanada – ukazují, že inkluzivní vzdělávání může fungovat různými cestami. Společným jmenovatelem je však silná podpora škol a vyučujících, jasné systémové ukotvení a spolupráce s rodinami i odbornými službami. Nejde o jeden univerzální model, ale o hledání řešení odpovídajících místním podmínkám. V českém prostředí může být inspirativní zejména důraz na včasnou podporu, sdílení odpovědnosti v rámci školního týmu a promýšlení výuky tak, aby byla přístupná co nejširšímu spektru žáků a žákyň – nikoli až formou dodatečných úprav. Zároveň je patrné, že řada změn je v kompetenci školy samotné, ale jiné vyžadují dlouhodobou systémovou podporu.

V dalším díle série se zaměříme na Finsko a Nizozemsko, kde hraje zásadní roli důvěra ve vyučující, systém podpůrných sítí a důraz na wellbeing dětí i pedagogického personálu.

Zdroje:

[1] European Agency for Special Needs and Inclusive Education. (n.d.). Systems of support and specialist provision in Italy. https://www.european-agency.org/country-information/italy/systems-of-support-and-specialist-provision

[2] The Alliance for Inclusive Education. (2021). Inclusive education works: An Italian example.
https://www.allfie.org.uk/news/inclusion-now/inclusion-now-58/inclusive-education-works-an-italian-example/

[3] European Agency for Special Needs and Inclusive Education. (n.d.). Systems of support and specialist provision in Italy.
https://www.european-agency.org/country-information/italy/systems-of-support-and-specialist-provision

[4] European Agency for Special Needs and Inclusive Education. (n.d.). TSI-EUROCH final event on inclusion challenges and support.
https://www.european-agency.org/news/tsi-euroch-final-event

[5] EDUin. (2015). Inkluzivní vzdělávání v Kanadě je realitou.
https://www.eduin.cz/clanky/karin-marques-inkluzivni-vzdelavani-v-kanade-je-realitou/

[6] Inclusion Canada. (2010). The law as it affects persons with disabilities: Accessibility for Ontarians with Disabilities Act (AODA).
https://inclusioncanada.ca/wp-content/uploads/sites/3/2013/07/archdisabilitylawcentrecapsle2010paper-april12010.pdf

[7] Community Living Ontario. (n.d.). About us.
https://en.wikipedia.org/wiki/Community_Living_Ontario

[8] Government of British Columbia. (n.d.). Inclusive education policy manual.
https://www2.gov.bc.ca/gov/content/education-training/k-12/teach/resources-for-teachers/inclusive-education