Dobří učitelé v ohrožení: Čím se bránit syndromu vyhoření?

Ilustrační foto | FOTO: APIV B

Nekázeň žáků, stres, špatné finanční ohodnocení i nefungující kolektiv – toje  jen pár faktorů, které mohou u pedagogů přispět k syndromu vyhoření. Právě školské profese jsou jím vysoce ohrožené, proto je velice důležité dbát na prevenci. Jak se ale účinně před vyhořením bránit a jaké má případně na člověka dopady? To si vysvětlíme i na dvou ukázkových příkladech. 

Je naprosto lhostejné, zda jste učitel, asistent, trenér nebo zkrátka kdokoli z pedagogických pracovníků. Z hlediska výskytu syndromu vyhoření [1] jsou totiž všechna tato povolání považována za riziková. Není to překvapující – lidé, kteří pracují v úzkém kontaktu s dětmi anebo dospělými, bývají výrazně ohroženi stresem. A právě ten patří mezi hlavní spouštěče vyhoření.

Zdroje stresu, na které je třeba si dát hned na začátku pozor 

V současné době je jedním z nejvýznamnějších zdrojů stresu pro učitele nekázeň žáků a jejich špatné postoje ke školní práci. Každý učitel má přitom hranice „nekázně“ nastavené jinak – to, co je pro jednoho problém, je pro druhého ještě přijatelné. V rámci jedné školy tak buď nejsou nastavena jednotná společná pravidla chování, anebo pravidla nastavena jsou, ale postihy pro jejich nerespektování nejsou jasně dané. Mnoho současných učitelů například pamatuje dobu, kdy museli psát v rámci běžných povinností osnovy, aniž by byla jejich práce adekvátně finančně oceněna. Další, nové nároky s sebou dnes přinášejí také inkluzivní vzdělávání, kdy se pedagogové snaží, aby se všichni žáci optimálně rozvíjeli podle svých schopností a potřeb. To přispívá také k psychické zátěži, stejně jako nepředvídatelnost a složitost nejrůznějších situací, nepřiměřené nároky ze strany vedení školy či rodičů či neřešené konflikty ve škole. [2]

Spouštěčem stresu může být rovněž nadměrná míra hluku, špatné vybavení kabinetů, časový tlak nebo přetíženost školního vzdělávacího programu plynoucího z maximalistického Rámcového vzdělávacího programu pro daný typ školy. 

Konflikty s kolegy také nebývají ojedinělé. Sborovny jsou totiž specifickou formou pracovních kolektivů. Všichni pedagogové mají povětšinou stejný stupeň vzdělání, převažují zde obvykle ženy a konečně: většina pedagogů nemění profesi. To jsou znaky, které se v jiných pracovních kolektivech neobjevují. [3] Kolektivy ve školách mohou tedy do mozaiky spouštěčů stresu výrazně přispět.

Často pak dochází k tomu, že pracovní problémy zaneprázdňují v myšlenkách pedagoga i doma, a ovlivňují tak jeho soukromý život. Nebo mohou naopak rodinné problémy rušit prostředí pracovní. Proti tomu se lze bránit „Metodou dvou opon“, naleznete ji v příloze (Nástroj-Metoda dvou opon.) 

Ukázkový příklad: Komu hrozí víc vyhoření?

Obraťme nyní pozornost na příběh dvou učitelek. Pokuste se zamyslet, která z nich bude v budoucnu pravděpodobně více ohrožena syndromem vyhoření.

Jitka začala učit s obrovským nadšením. Přípravy a projekty byla ochotná pro své žáky sestavovat do dvou hodin do rána. Za svoje snažení žádné zvláštní výhody nečekala, dělala to pro děti prostě ráda. Celou dobu se držela hesla: „Nemůže zapalovat, kdo sám nehoří.“ Tento postoj si osvojila už na studiích, kde se projevovala jako typická idealistka. Pokud trpěla nějakými bolestmi bez příčiny, spíše je přecházela, než aby navštívila lékaře. 

Petra považovala výběr pedagogické fakulty za východisko z nouze. Ani tamních učitelů si nijak zvlášť nepovažovala. Když nastoupila do zaměstnání, měla vždy čistý stůl – do slova a do písmene. Její pracovní prostředí bylo „uklizené“, protože bylo „prázdné“. Stůl by vždy prostý jakýchkoli pomůcek či příprav. Když dospěla ke druhé dekádě svého učitelování, občas zašla na maloměstě k obvodnímu lékaři s neprokazatelnými bolestmi zad, díky nimž vždy trvala zpočátku na týdnech, později na celých měsících pracovní neschopnosti.  Po návratu pokračovala bez problémů v práci dál. Sama přiznávala, že své práci ani studiu „moc nedávala“. Kolegové, zejména kolegyně „snaživky“, byli terčem jejích posměšných narážek. 

Výsledek? Zatímco Jitce se místo finančního ohodnocení dostalo nakonec spíše závisti ze strany kolegů a nadřízených za její výsledky a úspěchy u žáků a rodičů, její kolegyně Petra na tom byla po psychické stránce daleko lépe – kolegové ani vedení školy se na ni neobraceli ani jí nevěnovali zvýšený zájem.  

Dlouhodobý stres vede k syndromu vyhoření

V předchozím textu jsme několikrát zmínili problematiku stresu. Proč se mu vlastně vůbec bránit? Jaké důsledky může mít na jednotlivé oblasti života pedagoga? V první řadě stres nepříznivě ovlivňuje imunitní, endokrinní nebo nervový systém. [3] Přímo má vliv na snížení výkonu, ztrátu uspokojení z práce, snížení motivace. Jeho důsledkem mohou být zhoršené vztahy s okolím, kdy přibývají konflikty učitele s novou generací dětí. Jejich vzdělávání je totiž objektivně stále náročnější a obtížnější. To je spojeno také se špatnou komunikací a kritickým naladěním rodičů žáků. Při nezvládnutém stresu následně dochází k pozvolnému vzniku syndromu vyhoření.

Mentální rovina

Člověka pojímáme jako bio-psycho-sociálně-spirituální jednotku. [4] Důsledky syndromu vyhoření se objeví ve všech čtyřech rovinách. V rovině mentální se promítnou ve ztrátě původního nadšení, schopnosti nasazení, odpovědnosti, v nechuti k práci a v potížích se soustředěním, stejně tak jako se zapomínáním.