Tipy na vzdělávání dětí a žáků s odlišným mateřským jazykem (2. část)

Ilustrační foto / FOTO: Pixabay

Irena Balaban Cakirpaloglu, odborná poradkyně pro vzdělávání dětí a žáků s odlišným mateřským jazykem, vás v druhé části rozhovoru seznámí s vlastní zkušeností, kdy jako skoro šestnáctiletá dívka bez znalosti češtiny nastoupila na české gymnázium, dále se způsoby začleňování dětí a žáků s odlišným mateřským jazykem do kolektivu vrstevníků, s tipy na výuku češtiny a spoluprací s rodinou a v neposlední řadě s problematikou rozvoje mateřského jazyka. 

V první části rozhovoru jste už zmínila, že vy sama jste byla žákyní s odlišným mateřským jazykem, než je český. Jakou jste dostávala podporu, když jste přišla do českého prostředí?

Podporu jsem nedostala žádnou, tenkrát pro žáky s odlišným mateřským jazykem podpora nebyla.

To vám bylo patnáct let?

Skoro šestnáct, přišla jsem do druhého ročníku. První reakce vedení školy byla, abychom se sestrou nastoupily o ročník níž, že tam budeme mít více prostoru a času se česky lépe naučit. A to je to, v čem spousta škol udělá chybu. Není problém vyučovací látka, problémem je samotný jazyk. Naštěstí nám rodiče vykomunikovali, že nás zařadili do druhého ročníku, kam jsme patřily podle věku a předchozího absolvovaného vzdělání. Zároveň ale ve vzduchu „viselo“ ultimátum, že pokud budeme mít velké problémy, přijdou změny. Učitelé byli na druhou stranu strašně hodní, věděli, že neumíme česky a pořád se nás ptali, jak se nám tady líbí. Byly jsme celkově pod obrovským tlakem. Já si pamatuji, že jsem pořád plakala, protože se mi tam vůbec nelíbilo, nedokázala jsem si zvyknout na tak malé město, odlišný život. Všem jsem tvrdila, že je mi dobře, a přitom mi nebylo. Nebylo to jednoduché. Ta škola hodně jela na výkon. Od začátku bylo známkování, zkoušení.

Takže jak jste přišla do české školy, hned vás zkoušeli a známkovali?

Ano, vzpomínám si na opakování učiva z prvního ročníku z matematiky. Podívala jsem se na to a netušila jsem, o čem to je. Rodiče nám domluvili jednorázové doučování, dohnala jsem látku, a hned se to zlepšilo. Bylo vidět, že v těch předmětech, kde čeština nebyla prioritní, jsme si vedly velmi dobře, až nadprůměrně. Ale v předmětech jako čeština a dějepis jsme si nemohly pomoct. A shodou okolností rodina potřebovala změnit místo bydliště a přestěhovali jsme se do Olomouce. V Olomouci jsme nastoupily na nové gymnázium. Už jsem očekávala stejný scénář, že to nezvládneme. A najednou se to tam obrátilo v náš prospěch. Škola sice předtím neměla zkušenosti s cizinci, ale okamžitě udělala taková opatření, která by v zásadě každá škola byla schopná udělat, pokud by byla ve svém přístupu trošku pružnější. Byly jsme tam první týden a učitelé si nás odzkoušeli, aby zjistili, jak jsme na tom. Například v angličtině nás chtěli přeřadit do vyššího ročníku, protože jsme na tom byly vědomostně mnohem lépe, než bylo požadováno. Paní učitelka z výtvarné výchovy si všimla, že mi jde malování, tak mě přihlásila do základní umělecké školy. Strašně moc mi pomohla, protože to bylo to, co jsem v tom okamžiku nejvíc potřebovala. Díky tomu, že nám učitelé věřili, hledali cesty, jak nám to usnadnit, jsme se dobře přizpůsobily. Na to období ráda vzpomínám.

Kam jste se na gymnáziu posunula ve znalosti češtiny?

Zhruba za půl roku se najednou jednotlivé zvuky změnily na smysluplná slova, začala jsem rozumět kontextu, byla jsem schopná sledovat výuku. Sice jsem ještě nebyla schopná dát dohromady složitou větu, ale už jsem byla schopná mluvit. Po dvou letech jsme byly se sestrou schopny celkem slušně mluvit. Paní učitelka z češtiny chtěla, abychom četly, psaly slohové práce, které nám potom ohodnotila i po gramatické stránce. Klasické diktáty jsme nepsaly, byla by to pro nás ztráta času. Takže to bylo takové přirozené a plynulejší učení se jazyka. Ráda bych dodala, že přístup učitelů byl citlivý, nepotřebovali žádné školení, ale intuitivně věděli, jak nás podpořit. Od pana ředitele až po posledního učitele.

Pojďme se věnovat tématu začleňování žáků s odlišným mateřským jazykem do kolektivu třídy. Jak správně postupovat a předejít problémům?

Je vhodné, aby učitel žáky předem připravil na to, že do jejich třídy nastoupí žák, který ovládá jiný jazyk než český. Ačkoliv se samozřejmě může stát, že takový žák přijde uprostřed školního roku, ze dne na den. Je potřeba, aby třídní učitel ostatním vysvětlil, že žák umí mluvit, ale jiným jazykem, a že potřebuje čas na to, aby se naučil komunikovat v češtině. Včasným předáním informací může zabránit možnému vyčleňování z kolektivu anebo ostrakizaci.

Je také na místě, aby učitel seznámil ostatní žáky se základními informacemi o zemi, odkud nový žák pochází, jaké tam mají zvyklosti, zajímavosti, v čem je ta země odlišná od České republiky, v čem je naopak podobná. Také by učitel měl citlivě upozornit na to, že žák česky neumí a je potřeba mu v tomto ohledu pomoct, a to v dlouhodobém horizontu. Zdůraznit také to, že ale umí spoustu jiných věcí, které se od něj naopak můžou naučit ostatní. Ideální je, když se ještě před nástupem žáka do školy učitel sejde s rodiči, nejlépe i s využitím tlumočnických služeb, aby zjistil, jaké má žák zájmy a vlastnosti. V praxi se ukazuje, že je velmi užitečné, když učitel stanoví tzv. patrona – spolužáka, který se novému žákovi zpočátku intenzivněji věnuje a ukazuje mu, jak to ve škole funguje. Někdy je lepší, když je do této aktivity zapojeno více žáků, kteří se mohou navzájem střídat, domlouvat a být flexibilnější při plnění stanovených úkolů. Na základě zjištěných informací o žákovi je dobré ho zapojit do konkrétních školních kroužků neboli neformálního vzdělávání podle jeho zájmů. Zapojení žáků s odlišným mateřským jazykem do volnočasových aktivit neformálním způsobem mnohonásobně urychluje začlenění mezi vrstevníky a také zvládnutí češtiny. Proto je namístě o tom informovat také rodiče žáka a případně jim nabídnout seznam kroužků ve škole.

Součástí adaptačního procesu žáka s odlišným mateřským jazykem je také výuka češtiny. Jakým způsobem mají pedagogové postupovat, aby se žák naučil česky? 

V první řadě bych doporučila, aby pedagogové respektovali tzv. tiché období, kdy se žák verbálně nemusí delší dobu vůbec projevovat. I ve výuce jazyka se především osvědčují známé pedagogické zásady J. A. Komenského. Zdůraznila bych zejména zásadu názornosti. Ve výuce jazyka je opravdu potřeba veškerý sdělovaný obsah názorně zprostředkovat, aby mu žák správně porozuměl. V rámci jazykové výuky se dá tato zásada dále rozdělit na auditivní, vizuální nebo grafomotorickou. Například vizuální názornost můžeme uplatnit při učení jednotlivých slov nebo jednoduchých slovních spojení, kdy žák vnímá obrázek spojený se slovem, nebo také grafickou podobu slov a pravopis jazyka. Obzvláště u mladších žáků by vizualizace měla být důsledně uplatňovaná pomocí obrázků, vystřihovánek atd., u starších žáků je možné využít různé online vzdělávací aplikace. Zvuková neboli auditivní názornost pomáhá přesně slyšet zvukovou podobu slova nebo vět a vnímat intonaci. Na základě toho se učí správně artikulovat a vyslovovat. Grafomotorická názornost se uplatňuje zejména při písemném projevu, kdy si žák na základě opisu nebo diktátu písemně fixuje podobu jednotlivých jazykových jevů, a tak si jednotlivé tvary slov rychleji zapamatuje. Je potřeba, aby pedagogové dbali na to, aby se žáci už od počátku souběžně s rozvojem komunikace zároveň soustředili i na písemnou formu jazyka.

Další zásadou je zjednodušování sdělovaného obsahu. Konkrétně zjednodušovat věty, používat jednoduché větné stavby. Je to vhodné například při studiu nové látky, nového textu. Pro žáka s malou znalostí českého jazyka bude jistě užitečné, pokud se obsah nové látky zjednoduší, aby byl schopen pochopit jeho podstatu. Sice je to pro pedagoga práce navíc, když dodatečně tvoří materiál pro žáka, jeho snaha se mu ale mnohonásobně vrátí v budoucnu.

Ráda bych také vyzdvihla zásadu systematičnosti. Princip systematičnosti vyžaduje od učitele, aby učivo uspořádal tak, aby mezi jednotlivými částmi byly zjevné vztahy a souvislosti. Pokud si žák bude systematicky obohacovat slovní zásobu nebo gramatickou strukturu jazyka, efektivněji dojde k přenosu a upevnění jednotlivých jazykových složek. Pokud je tématem roční období, učitel rozšiřuje okruh slov o měsíce v roce, jednotlivé části oblečení, které oblékáme podle ročních období, typické aktivity a druhy ovoce a zeleniny atd. Také bych doporučila inspiraci čerpat z různých metodik a pracovních listů a reagovat na základě konkrétní potřeby žáka.

V neposlední řádě je potřeba si uvědomit, že osvojování cizího jazyka je velmi komplexní proces, který v sobě zahrnuje jak hledisko lingvistické, tak pedagogické a psychologické. Klade velmi vysoké nároky na žáka i na učitele. Je to proces, který není vrozený a přirozený, je založen především na asociaci a opakování. Přestože je tento proces velmi složitý a dlouhý, výuka českého jazyka by měla probíhat pouze v češtině. Využívání jiného zprostředkujícího jazyka by samotnou výuku komplikovalo a oslabovalo.

Doporučujete, aby učitelé vycházeli z běžných učebnic?

Při výuce českého jazyka jako druhého jazyka by učitelé mohli vycházet z běžných učebnic, které jsou určené pro rodilé mluvčí, nicméně je to pro ně dost časově náročné a pro žáky s odlišným mateřským jazykem taková výuka nemusí být vždy efektivní. Přestože jsou na českém trhu dostupné učebnice češtiny pro žáky s odlišným mateřským jazykem, univerzální návod neexistuje. V každém případě doporučuji, aby učitelé primárně vycházeli z učebnic určených pro žáky s odlišným mateřským jazykem, které jsou volně dostupné na Portálu podpory pedagogických pracovníků vzdělávajících děti/žáky cizince. Je důležité, aby učitelé citlivě vybírali obsah učiva s ohledem na konkrétní potřeby žáka. A rozhodně nečekali na zázrak, že se žák za rok nebo dva srovná se svými vrstevníky, rodilými mluvčími, co se týče úrovně českého jazyka. Jeho čeština bude vždy jiná, specifická. A abych nezapomněla, velkou pomoc při osvojování nového jazyka představuje čtení knih.

Myslíte čtení v češtině?

Ano, zpočátku klidně komiksy, pohádky, krátké čtení, kde je nějaká připojená obrazová příloha. Já jsem například sama začínala, coby žákyně s odlišným mateřským jazykem, s povídáním O pejskovi a kočičce, a přitom mi bylo šestnáct roků. Je dobré podpořit čtení obecně, využívat rozmanité metody kritického myšlení, aby si žáci psali, čemu rozuměli nebo nerozuměli, co je pro ně známé nebo neznámé. Zpočátku je u žáků, kteří mají osvojenou latinku, vhodné i čtení nahlas, kde mohou cvičit výslovnost, artikulaci a plynulost. Při nácviku čtení a psaní je užitečný také logopedický bzučák, který jim pomůže s vytvořením správného rytmu v mluveném a písemném projevu. Pomocí bzučáku mohou například rozlišovat a nacvičovat dlouhé a krátké samohlásky. U mladších dětí v mateřské škole nebo v 1. ročníku na základní škole jsou vhodné říkanky, písničky, jazykolamy. Později je možné starším žákům doporučit čtenářský deník, kdy mohou na základě přečtených textů odpovídat na jednoduché otázky, tvořit si slovníčky neznámých slov nebo slovních spojení. Takové slovníčky prokážou žákovi mnohem lepší službu než elektronické slovníky, které jsou sice rychlejší, mnohdy ale nepřesné. U mladších dětí jsou vhodné například obrázkové příběhy.

Na jednu stranu se úsilí soustředí na žákův rozvoj v češtině, ale co jeho původní mateřský jazyk?

My tady v Česku máme trošku zvláštní pohled na cizince a na udržování jejich mateřského jazyka. Já se docela často setkávám s tím, že dokonce i někteří pedagogové jsou přesvědčeni, že by bylo nejlepší, pokud by se v rodině žáka mluvilo jen česky a vůbec se nepoužíval mateřský jazyk. Tvrdí, že se tak žák dokáže rychleji naučit mluvit česky. Každopádně, zachovat a rozvíjet mateřský jazyk považuji za velmi důležitou součást při integraci a adaptaci na nové prostředí, které žák někdy může vnímat i jako nepřátelské, pokud adaptace neprobíhá bezproblémově. Mateřský jazyk se pro něj pak stává stabilním bodem, díky kterému vnímá autentickou emotivní vazbu mezi ním a rodiči. Je také důležité vědět, že existuje přímý vztah mezi mateřským a cizím jazykem, kdy dochází k transferu prvků z jednoho jazykového systému do druhého. Transfer může být jak pozitivní, tak negativní, ve druhém případě mluvíme o interferenci, kdy dochází k používání nesprávných jazykových konstrukcí v novém jazyce. Typické je to například u žáků se slovanským mateřským jazykem, kdy používají slova nebo slovní spojení, která jsou sice správná v jejich mateřském jazyce, ale v českém jazyce ne.

Podívejme se na aktuální téma, na distanční výuku. Jak podpořit žáky s odlišným mateřským jazykem při distanční výuce?

Distanční výuka je pro ně velký problém. Ukázalo se, že jim nemá kdo pomoct, obzvlášť když rodiče neovládají češtinu. Buď jim chyběla technologie, nebo nebyl, kdo by jim pomohl, nebo tomu nerozuměli, doučování nebylo pokryté. Už teď se ukazují podstatné rozdíly mezi žáky z lepšího a horšího sociálního zázemí. Navíc, jak byli tito žáci zcela odtrženi od přirozeného českého prostředí, češtinu vůbec nerozvíjeli, v tomto ohledu mají obrovský časový skluz. To, co už v češtině uměli, postupně zapomněli, neměli, jak a kde procvičovat a opakovat.

Kde rodiče a učitelé najdou podpůrné materiály k distanční výuce?

Všechno najdou zdarma na stránkách Národního pedagogického institutu ČR. Jsou tam materiály k různým úrovním češtiny a ve vybraných jazykových mutacích.

Součástí vzdělávacího procesu jsou kromě školy a žáka také jeho rodiče. Jaké tipy byste měla pro školy, jak spolupracovat s rodiči žáků s odlišným mateřským jazykem?

V první řadě je dost důležité, aby škola s rodiči komunikovala pravidelně. Je dobré, pokud rodiče neovládají češtinu, aby zajistila tlumočníka. Takovou možnost poskytuje zdarma například Národní pedagogický institut ČR. Je vždy žádoucí využívat služby profesionálních tlumočníků, aby byla zajištěná neutralita při tlumočení. Často se ovšem setkávám i s případy, kdy je k tlumočení přizván příbuzný rodiny nebo jiná osoba z vlastní komunity. Takový přístup bych nedoporučila už jenom kvůli tomu, že může snadno dojít k chybám nebo zkreslení informací, rodiče to mohou pochopit zcela jinak, než bylo původně zamýšleno. Doporučila bych s rodiči, kteří češtinu neovládají, využívat písemnou korespondenci v maximální možné míře. Korespondenci nebo případně SMS vést stručně, jednoduše napsané, s přesnými termíny, pokud jsou zapotřebí. Řekla bych, že velkým usnadněním pro školy jsou už vyhotovené aktuální překlady v různých jazykových mutacích, které máme na stránkách Národního pedagogického institutu ČR. Určitě bych školám doporučila tzv. Deset zásad komunikace s rodičem z odlišného kulturního prostředí, které máme také ke stažení na stránkách institutu. Je důležité rodičům dát najevo, že jejích dítě vzdělávání v české škole zvládne. V závěru bych ráda doplnila, že při komunikaci je potřeba hledat pozitivní stránky žáka, snažit se společně hledat řešení, nezdůrazňovat neustále, že když česky neumí, že je to nepřekonatelný problém.