PODCAST 16. díl: Jak děti vhodně seznámit s problematikou smrti

Téma smrti ve škole

Jak uchopit problematiku smrti? Jak pomoci dětem, pokud taková situace nastane u nich doma nebo ve škole? A lze nějak s tímto tématem pracovat v podobě prevence a děti případně na tuto eventualitu připravit dopředu?

Tereza Berková z Poradny Vigvam se tématu ztráty a smrti věnuje již dlouhá léta. Na poradnu Vigvam se nejčastěji obrací rodiny a pak i jednotlivci, a to jak děti, tak dospělí, kteří potřebují pomoci v okamžiku, kdy je postihla ztráta blízkého člověka. Často se však také na poradnu obrací vzdělávací instituce, většinou v případě úmrtí ve škole nebo v rodině některého z dětí. Zde se obvykle jedná o rady, jak v takovém případě postupovat, co přesně říkat, jakým způsobem by měla proběhnout intervence ve třídě, zda jsou na místě úlevy a na jak dlouho apod. Podle Terezy Berkové taková metodika může fungovat teprve ve chvíli, kdy je ve třídě vybudovaná atmosféra bezpečí a důvěry a v první řadě otevřený vztah mezi dětmi a učitelem.

Třebaže je smrt téma, které je pro všechny zúčastněné problematické, je to přirozená součást života a děti se s ní mnohdy vyrovnávají lépe než dospělí. Mnohem víc škody napáchá, pokud dospělí budou před dětmi něco tajit, nebudou se vyjadřovat přímo a budou v dětech posilovat vědomí, že se jedná o něco škodlivého a tabuizovaného. Téma smrti by přitom v ideálním případě mohlo (a mělo) být součástí výuky už od útlého věku. Již kolem 4. až 5. roku věku dítěte je možné v mateřské škole například při vycházce upozornit na mrtvého brouka a s dětmi promluvit o tom, co to znamená či zda se se smrtí již setkaly ve svém okolí. Do 10. až 12. roku děti přejímají vzory a postoje z rodiny, později, u dospívajících se otevírá větší prostor pro sebepojetí a otázky typu „co je po smrti“ apod. Čím méně bude téma tabuizované, tím snazší bude pro rodiče i učitele případný krizový rozhovor s dítětem ve chvíli, kdy se něco přihodí.

Téma smrti je citlivé, a i když o něm učitelé chtějí mluvit, může být někdy těžké vymyslet jak. I z tohoto důvodu Poradna Vigvam připravila tři filmy a na ně navazující metodiku, jejichž pojítkem je téma ztráty. Filmy se zabývají malými životními ztrátami, šikanou a poslední z nich smrtí. Třebaže jsou filmy určené primárně pro 1. a 2. stupeň a byly testovány v rámci pilotního promítání na žácích ze 2. ročníku, je možno je použít i u starších žáků a následná metodika může být upravena podle konkrétní potřeby a situace.

První podnětné ohlasy prokázaly, že žáci na daná témata živě reagují, mnohdy jinak, než dospělí očekávali, ale většinou lépe, už jen proto, že například u tematiky smrti nejsou ještě tolik ovlivněni nejrůznějšími tabu, strachem, předsudky a nejsou tolik svázáni konvencemi.

Tereza Berková dále upřesňuje, že filmy jsou určené výhradně pro preventivní práci, nikoliv pro intervenční. Je důležité s filmy postupovat opatrně, začít od jednodušších, lehčích témat, protože v současné době je velmi snadno možné, aby ve třídě bylo dítě, které ztrátu v podobě smrti v nedávné době zažilo. Téma smrti je proto vhodné do třídy v současné společenské situaci přinášet alespoň po asi půlroce pravidelné školní docházky, protože smrt byla celospolečensky velmi aktuální pro všechny žáky. V případě, že někdo z žáků třídy zažil úmrtí v blízké rodině v nedávné době (tedy zhruba uplynulém roce), je vždy žádoucí téma s žákem a jeho rodinou dopředu probrat a dojednat s nimi, zda je možné se tomuto s třídou věnovat, nebo zda je to pro něj nepředstavitelné.

V případě další budoucí možné vlny pandemie covidu-19 je pak potřeba s tématem smrti pracovat jako s aktuálním tématem a reagovat na to, co se děje – jedná se potom o intervenční, nikoliv preventivní práci.

Intervence ze strany učitelů

Vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka probíhá u dětí velmi různorodě. Děti navíc procházejí vlastním vývojem a v rámci něj se vyrovnávají se smrtí blízké osoby pokaždé znovu. Velkou roli hraje také to, v jakém vztahu byl zemřelý k dítěti. Pokud u některého z dětí dojde ke ztrátě blízké osoby, je na učiteli, aby navodil pocity bezpečí a důvěry, které jsou nezbytné k rozhovoru s dítětem. Pokud se na to učitel necítí sám, vždy je dobré přizvat školního psychologa, školního metodika prevence apod. Každopádně je nutné se s dítětem domluvit na konkrétním postupu. Zeptat se ho, jak a zda by si přálo o své situaci mluvit, kdo to jeho spolužákům sdělí, co přesně by se jim mělo říct. Rozhodně se vyplatí mluvit přímo a používat odpovídající terminologii (smrt, zemřel), nikoliv skutečnost obcházet pomocí nejrůznějších eufemismů a podobně. Také by si měl učitel stanovit, jak bude přistupovat k dítěti (po jakou dobu ho bude nějakým způsobem chránit, tolerovat jisté úlevy apod.). Ani to by se však nemělo přehánět.

Chyby ze strany učitelů a dospělých obecně

Nikdy nelze říct, kdo se se smrtí blízké osoby vyrovnává lépe, zda dospělí, nebo děti. Jednou z klasických chyb je snaha zcela vytěsnit tematiku smrti z každodenního života. Problematický je také zažitý názor, že děti do věku osmi let smrt nevnímají. Malé děti ji sice neprožívají tak racionálně jako my dospělí, ale pocitově ano a ztrátu blízké osoby vnímají například už roční batolata. Práce s dětmi, které prožívají smrt blízké osoby, je pak vždy individuální a záleží na mnoha proměnných a zralosti každého dítěte. Prevence je v tomto případě vždy dobrou investicí. Třebaže nejsou výsledky prevence na první pohled vidět, její plody se bohatě zúročí v budoucnu.

Doporučená literatura:

Mannix, K. (2019). Máme konec na paměti. Praha: Cesta domů.

Špinková, M. (2021). Anna a Anička. Praha: Cesta domů.

The Dougy Center for Grieving Children (2017). 35 způsobů, jak pomoci truchlícímu dítěti. Praha: Cesta domů.

Letáky a brožury organizace Cesta domů: „Děti truchlí jinak“, „Mýty a otázky kolem umírání“, „Mohu říct pravdu“, „Komplikované truchlení“, „Jak být nablízku“ aj. Další materiály, kontakty a informace na www.cestadomu.cz