Lenoch nebo šikulka? Efektivní komunikace nespočívá v používání nálepek

Používání nálepek je jednoduchá a velmi rozšířená metoda, jak rychle ohodnotit něčí chování. Jenže jak ty negativní, tak i pozitivní nálepky mají svá rizika. Jak se jim můžete elegantně vyhnout a zároveň s žáky efektivně komunikovat?

Ilustrační foto. | FOTO: Pixabay

„Poslušná holčička“, „bordelář“, „chytrý kluk“ – nálepky, které druhým často dáváme (a nejspíš jsme už všichni někdy nějakou dostali).

Nálepka bývá interpretací chování druhého člověka – něčí soud, výklad nebo hodnocení toho, co vidí nebo slyší. Tuto interpretaci ovlivňují předchozí zkušenosti, zážitky i pohled na svět. Je úplně přirozené, že si k tomu, co pozorujete, mysl něco přidává, neměli byste ale zapomínat na to, že nejde o objektivní skutečnost. Ani že pokud nálepku vyslovíte nahlas, můžete druhému ublížit. V tomto článku se budeme zabývat riziky používání nálepek. Řekneme si, jak nálepky ovlivňují chování žáků i utváření jejich osobnosti. Zaměříme se na to, jak můžete efektivně komunikovat bez nálepek tak, abyste podpořili svůj dobrý vztah s žáky.

Zkuste si teď představit, že k vám do třídy mají přijít dva noví chlapci. O jednom z nich zaslechnete, že je to “lajdák a že často vyrušuje”. Druhý je prý “šikovný nadaný kluk”. Budete se na oba těšit stejně? Jak k nim budete přistupovat, až se s nimi setkáte? Určitě se budete snažit být nezaujatí, ale půjde to?

Experiment Pygmalion

Psycholog Robert Rosenthal provedl v 60. letech experiment známý jako “Pygmalion in the classroom” (česky: Pygmalion ve třídě). [1] Učitelům řekl, že pomocí inteligenčních testů zjistil, že v jejich třídě je několik nadprůměrných žáků (šlo přitom o náhodně vybrané žáky). Po roce výuky se ukázalo, že se těmto žákům výrazně zlepšil prospěch. Učitelé k nim totiž, ať už vědomě nebo podvědomě, přistupovali jinak než k ostatním. Sebenaplňující proroctví [2] je fenomén, kdy vaše očekávání mohou způsobit, že ovlivňujete situaci tak, že se vaše očekávání naplní. Vaše pozitivní očekávání může vést k tomu, že si žák začne víc věřit a bude se víc snažit. Možná mu také podvědomě věnujete víc energie a pozornosti. Platí to ale i naopak, pokud od žáka očekáváte horší chování nebo výsledky, můžete přispět svým jednáním (byť nevědomým) k tomu, že jeho chování nebo prospěch bude skutečně horší.

Rosenthal provedl ještě druhý pokus. [3] Svým studentům dal každému jednu běžnou krysu a požádal je, aby ji naučili projít bludištěm. Polovině studentů řekl, že jejich krysy jsou nadprůměrně inteligentní, a druhé polovině, že krysy jsou podprůměrné. A opravdu, „chytré“ krysy se naučily projít bludištěm mnohem rychleji, než jejich „hloupější“ kolegyně. Nálepka způsobila, že druhá skupina studentů toho od svých krys moc nečekala a nevěnovala jim tolik energie jako skupina první, která od začátku věřila, že jejich krysy jsou výjimečné. Možná si teď říkáte, že nálepkování by mohlo být užitečné, pokud byste se vyhnuli negativním nálepkám a používali jen ty pozitivní – mohli byste pak mít třídu plnou šikovných a hodných žáků. Jenže ani používání pozitivních nálepek není ideální, jak si za chvíli ukážeme.

Rizika používání negativních nálepek

Rosenthal tedy ve svém výzkumu zjistil, že nálepky mohou ovlivňovat chování člověka. Tím, že k žákům přistupujete s určitým očekáváním, ovlivňujete jejich chování. [4] Poté, co žák získá nějakou nálepku, často pak nedostane moc šancí, aby se změnil. Vidíte ho pořád takového, jaký vám připadal dřív. Představte si třeba holčičku, která má strach mluvit před celou třídou. Když jí dáte nálepku „nesmělá“, všimnete si vůbec, že už svůj ostych překonala?

Když žáci nálepku slyší, někdy se jí dokonce sami začnou přizpůsobovat. Žák s nálepkou „bordelář“ si může říct: „Když si o mně pan učitel myslí, že jsem bordelář, proč bych měl teď po sobě uklízet? Stejně by nevěřil, že jsem to uklidil já …“

Když žák s nálepkou „flákače“ napíše výborně test, možná se také setká s nedůvěrou: „Psal jsi to opravdu sám? Neopisoval jsi?“ Žáci pak mohou mít pocit, že i kdyby se snažili sebevíc, stejně je pořád uvidíte ve špatném světle. Jakákoli snaha pak pro ně ztrácí smysl.

Další riziko nálepek spočívá v tom, že si žáci nálepkuvztahují přímo ke své osobnosti – převezmou ji jako vlastní představu o tom, jací jsou. Když se žák učí jezdit na lyžích a uslyší, že je „nemotorný“, může mít tendenci to chápat jako svou stálou vlastnost (ne jenom jako momentální nedostatek určité dovednosti). Kromě toho, že takového žáka můžete od aktivity odradit, může to negativně ovlivnit i jeho sebeúctu.

Negativní nálepky navíc soustřeďují pozornost na to, co je špatně. Přemýšlíte, co dělat se „zlobením“ nebo s agresivitou, a můžete mít tendenci přehlížet dobré vlastnosti, které, na rozdíl od problému, není potřeba řešit. Žák pak může začít sám sebe vnímat především jako „problematického“.

Je zřejmé, že když někomu dáte negativní nálepku, nebude se cítit moc dobře. Není divu, nálepky často znějí trochu jako nadávky („Ty jsi ale louda.“) a vyvolávají u druhé strany defenzivní postoj.

Možná je to překvapivé, ale ani pozitivní nálepky lidem nebývají vždycky příjemné a v dlouhodobém horizontu mohou také ublížit.

Pozitivní nálepky a jejich rizika

Také pozitivní nálepka omezuje vaši schopnost vidět žáka takového, jaký opravdu je. Zařadíte si ho do určité škatulky a je pak pro vás těžké vidět ho v jiném světle. Svou pozornost soustředíte hlavně k té vlastnosti, kterou označuje nálepka (a můžete pak přehlédnout, že váš „šikulka na matiku“ je nadaný i v jiném oboru, který ho třeba baví o hodně víc).

Žák se může cítit pod velkým tlakem, aby vyhověl vašim očekáváním, která z nálepky plynou. Mohl by mít také obavy z vlastního selhání v něčem, v čem je hodnocen jako „bezchybný“. To ho může nutit být stále na pozoru, aby nezpochybnil očekávání druhých lidí.

Někdy žáci kvůli nálepce potlačují své pocity. „Pohodář“ může potlačovat emoce jen proto, abyste si nemysleli, že už pohodář není. Nálepky také často zveličují to, co žáci opravdu dokážou, a tak mohou získat nerealistický pohled na své schopnosti.

Pozitivní nálepky někdy učitelé používají jako určitou formu pochvaly nebo odměny – snaží se žáka pomocí nálepky motivovat k tomu, aby opakoval správné chování. Dlouhodobým důsledkem takového přístupu se může stát závislost na vnějším hodnocení a autoritě. [5] Takoví žáci (a dospělí, kteří z nich vyrostou) mohou být snáze manipulovatelní. Tito učitelé sice mají pravdu v tom, že pochvala žáka motivuje k tomu, aby se správně zachoval i příště. Ale zachová se tak, i když u toho učitel nebude? Podle průzkumů mají žáci opravdu tendenci chválené chování častěji opakovat, ale pouze v přítomnosti učitele. V jiném prostředí to samé chování používají dokonce méně často než žáci, kteří za něj chválení nejsou.

Další nevýhodou pozitivních nálepek je, že nemusí být příjemné, když je slyší vrstevníci žáka. Proto se žáci někdy po pochvale uchylují k „horšímu“ chování, aby si udrželi dobré vztahy s kamarády. Možná teď přemýšlíte, jak je tedy ocenit, když „šikulka a hodný kluk“ nejsou ideální – jak tedy jinak?

Popis chování jako forma efektivní komunikace

Umět popsat chování bez nálepek a bez soudů je pro učitele důležitá dovednost. V kurzech T.E.T. - Škola bez poražených psychologa Thomase Gordona se ji učitelé učí hned na začátku, jde o základ efektivní komunikace. Co je to vlastně chování a jak se liší od nálepky?

Chování [6] je to, co lidé dělají nebo říkají a ostatní to můžou vidět nebo slyšet. Je vidět, jak se někdo chová nezodpovědně? Ne, to už je něčí soud nebo hodnocení. Můžete vidět, jak dítě přešlo silnici na červenou – to je chování. Můžete si o tom myslet, že je to nezodpovědné – to už je vaše hodnocení. Stejně tak nemůžete vidět, jak je někdo „chytrý“, to je jen nálepka na základě určitého chování – třeba toho, že správně spočítal všechny příklady.

Možná vás teď napadá, že kdybyste používali jen popis chování, působili byste nejspíš trochu strojeně…a máte pravdu. Třeba by vám udělalo radost, že malé děti uklidily všechny pomůcky, aniž byste jim to museli říkat. Možná byste rádi zvolali: “Vy jste šikulky!”, ale teď byste místo toho měli jen stroze popsat: „Vidím, že jsou uklizené pomůcky“. Zřejmě byste se přitom necítili moc autenticky. Důležitou součástí efektivní komunikace je proto i sdělování našich skutečných pocitů. Rozdíl oproti nálepce je v tom, že při popisu chování mluvíte o sobě a o vašich pocitech, pomocí tzv. „Já–sdělení“. Místo: „Vy jste tak šikovní!“ můžete říct: „Moc mi pomohlo, že jste uklidili!! nebo: „Mám velkou radost, že je uklizeno!“

Stejným způsobem můžete bez nálepek mluvit i o situacích, kdy ve vás chování dítěte vyvolává negativní emoce. Když například dítě po malování nechá štětce špinavé, místo: „Ty jsi ale nezodpovědný!“ můžete říct: „Když necháš štětce špinavé, štve mě to, protože na nich zaschne barva, a pak musím kupovat nové.“

Žák se tak dozví, jaké chování vám vadí, jak se kvůli tomu cítíte i co vám to způsobuje za problémy. Pokud s ním máte dobrý vztah, je pravděpodobné, že své chování změní (pokud ne, máte další možnosti, jak to efektivně řešit, ale to už by přesahovalo rámec tohoto článku).

Zkuste vyměnit nálepky za popis chování a svých autentických pocitů – budete s žáky komunikovat efektivněji a přispěje to k tomu, abyste spolu měli dobrý vztah.

Zdroje

[1] ROSENTHAL, R. (1974). On the Social Psychology of the Self-Fulfilling Prophecy: Further Evidence for Pygmalion Effects and Their Mediating Mechanisms. New York: MSS Modular Publications.

[2] MELICHÁR, J. (2011). Psychologie.cz: Sebenaplňující proroctví [online]. [dat. cit. 3. 4. 2021] [online] Dostupné z: https://psychologie.cz/sebenaplnujici-proroctvi/

[3] ROSENTHAL, R., & FODE, K. L. (1963). The effect of experimenter bias on the performance of the albino rat [online]. Behavioral Science, 8(3), 183-189. Dostupné z: The effect of experimenter bias on the performance of the albino rat (gwern.net) (dat.cit. 1.2.2022)

[4] FABER, A., MAZLISH, E. (2013). Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly: [rady pro rodiče dětí od 2 do 18 let]. 2., rozš. vyd. Brno: CPress.

[5] KOPŘIVA, P. (2008). Respektovat a být respektován. 3. vyd. Kroměříž: Spirála.

[6] GORDON, T. (2015). Škola bez poražených: praktická příručka efektivní komunikace mezi učitelem a žákem. Praha: Malvern.

vytisknout článek

Mohlo by Vás zajímat

Program „Začít spolu“ učí žáky větší samostatnosti a zodpovědnosti
Že se dá učení dělat i trochu „jinak“, dokazuje například vzdělávací program „Začít spolu“, který se objevuje čím dál tím častěji také na českých školách. Orientuje se především na děti, při čemž se snaží individuálně podporovat jejich rozvoj, vést je k aktivitě, samostatnosti i zodpovědnosti. Chybu nepovažuje za konec světa, ale přirozenou součást procesu učení. Inovativní je také uspořádání učeben, které jsou rozděleny podle zaměření do jednotlivých center aktivit.
VIDEO: Pravidla pro třídu vymýšlejte spolu s žáky. Budou je spíš dodržovat.
Konfliktům ve třídě se pravděpodobně nevyhnete. Můžete je ale řešit konstruktivně tak, abyste dosáhli svého cíle vy i žáci. Lektorka Radka Schillerová představí pro tyto účely metodu z kurzu pro pedagogy Škola bez poražených, kterou vytvořil psycholog Thomas Gordon. Jde o první – teoretickou – část dvoudílného videa.
Týmová spolupráce prvňáků a deváťáků
Když se prvňáci a deváťáci poznávají, pomáhají si a budují vztah, prospívá to dobrému klimatu školy. Společně naplánované a strávené školní výlety a další školní akce jsou toho důkazem. V ZŠ Máchovo náměstí vědí, jak na to, a o své tipy se nebojí podělit.
Nabídka poradenství v ukrajinštině
Пропонуємо консультації українською мовою
Potřebujete konzultaci s odborníkem?
Napište nám.