Ilustrační foto / FOTO: APIV B

Cílem případové konference je propojení odborníků (pracovníci Orgánu sociálně-právní ochrany dětí, školy, zdravotnického zařízení apod.) za účelem výměny informací o dítěti a jeho rodinném zázemí a nacházení řešení v případě nevhodného nebo závadového působení na dítě. Může se jednat o rodinu nespolupracující, ohroženou sociálním vyloučením, nezvládající nebo zanedbávající péči, o potíže v náhradní rodinné péči, o výchovné nebo vzdělávací potíže dítěte. V rámci případové konference odborníci vyhodnocují získané informace, nastavují další postup, koordinaci a komunikaci, zajišťují motivaci rodiny k převzetí odpovědnosti.

Pro pochopení problematiky případu řešeného na případové konferenci je vhodné v přípravné fázi zpracovat kazuistiku a získat tak co nejvíce důležitých údajů o dítěti a jeho rodině.

Okruhy informací v kazuistice

Rodinná anamnéza

• základní údaje o členech domácnosti (věk, profese, vzdělání aj.)

• míra komunikace a spolupráce v rámci rodiny (do jaké míry je/není klima v rodině harmonické, do jaké míry jsou členové rodiny spolu schopnosti otevřeně a s respektem komunikovat);

• zdravotní obtíže členů rodiny (duševní nebo fyzické onemocnění, například závislosti);

• Materiální podmínky rodiny (například údaje o tom, zda se rodina stěhovala, dluhová situace rodiny apod.)
  
  

  
  

  
  

  Osobní anamnéza dítěte/dětí

• podstatné údaje o vývoji dítěte (zdravotní stav, odklad školní docházky, rozvod rodičů, stěhování, úmrtí v rodině, prodělané závažné onemocnění, změna školy apod.)

• aktuální stav dítěte (zdravotní stav dítěte, školní úspěšnost, vztahy se spolužáky, vztahy se členy rodiny, zájmy, zda dítě má doma vytvořené podmínky k přípravě do školy – vlastní prostor k učení).

  
  Analýza případu a diagnostická data

• Interpretace zjištěných skutečností na základě vzájemných souvislostí
  
  

  Opatření

• přehled dosud provedených intervencí a jejich úspěšnost

Podívejte se na kazuistiku tří žákyň pocházejících z rodiny, která nezabezpečuje jejich základní potřeby. Toto nevhodné domácí prostředí se odráží na jejich školní úspěšnosti. Jména všech aktérů v kazuistice jsou změněna z důvodu zachování jejich anonymity.

Kazuistika obsahuje navíc i záznam případové konference a závěr.

1. Kazuistika: rodinná anamnéza

Rodina trpí ztrátou bydlení, nedošlo k obnovení nájemní smlouvy. Matka žije s dětmi v garsoniéře o velikosti 30 m². Postele v bytě nejsou pro všechny. Mladší děti spí v postelích po dvou i po třech a nejmladší bratr spí pouze v kočárku. Koupelna a toaleta jsou zvlášť, kuchyňský kout je součástí obytné místnosti, k dispozici je stůl a dvě židle, u kterých se děti střídají při jídle i úkolech, ale často úkoly píšou na zemi nebo v posteli. Finanční příjem rodiny je nedostačující.

2. Osobní anamnéza

Kazuistika se týká tří žákyň základní školy v 1., 3. a 5. ročníku – Karly, Pavly a Ireny. Jedná se o žákyně mladšího školního věku, vyšší a štíhlé, působící zdravým dojmem. Jsou zdatné v komunikaci, expresivní složka je výrazně nadprůměrná. Jen u Ireny, která navštěvuje 5. ročník, je patrné slabší řečové vnímání a porozumění. Vztahy navazují žákyně přirozeně a bez potíží, neměly problémy ani s adaptací na školu. Docházka žákyň do školy byla nepravidelná. Často přicházely špinavé a hladové. Nenosily do školy svačiny, jejich oblečení bylo špinavé a často neodpovídalo počasí a ročnímu období (krátké kalhoty v zimě). Vyskytly se u nich opakovaně vši. Volnočasové aktivity ani družinu žákyně z finančních důvodů nenavštěvovaly, volný čas trávily v okolí rychlých občerstvení spolu s matkou. V domácím prostředí si matka nebyla vědoma nežádoucích projevů chování, případně měla tendenci je bagatelizovat, například v případech drobných krádeží pečiva a sladkostí dětí v obchodním centru.

Ve škole byly patrné projevy nedostatečně osvojených mravních norem a základů společenského chování. Žákyně nedokázaly poprosit, poděkovat, respektovat ostatní žáky. Někdy jim dělalo obtíže dodržovat pravidla a řád třídy. Nezvnitřnělé normy chování, zvláště u žákyň ve 3. a 5. ročníku, byly učiteli považovány za nekázeň. Často se opakující obtíže v chování byly učiteli považovány i za jistou formu ignorace. U Pavly byly občas zaznamenány konflikty se spolužáky.

Žákyně Irena je nejstarší, do školy chodila dříve velmi ráda, ale pak začala mít zameškané hodiny, přestala se orientovat v probíraném učivu i v pravidelných školních aktivitách, a tím ztratila zájem o výuku. Často zůstávala doma, i když byla zdravá, a pomáhala matce s mladšími sourozenci.

Žákyně Pavla je nejvíce temperamentní, společenská, má výrazný kresebný projev, který i mnohdy vypovídá o rodinném životě. Tuto její dovednost a talent rozvíjely i vychovatelky ve školní družině, kde zažila úspěch a uznání při školních výstavách.

Nejmladší žákyně Karla je po výukové stránce velmi neúspěšná. Matka se musí více věnovat mladším sourozencům, ji považuje za samostatnou. První školní den přišla matka s dcerou do školy navíc bohužel pozdě. Bylo patrné, že se Karla necítila v této situaci dobře. I vzhledem k tomu, že matka tolik nedbala na úpravu dětí, získala Karla od začátku v kolektivu negativní nálepku podivínky a špinavé dívky, ačkoli se třídní učitelka od začátku snažila s touto situací pracovat prostřednictvím práce s rodinou a Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Ve výuce také vyzdvihovala i sebemenší dívčin pokrok.

Časté absence způsobily deficit vědomostí a pracovních návyků, a tak se žákyním do školy nechtělo, neměly možnost zažít úspěch. Později s návštěvami školní družiny a zájmového kroužku došlo v některých předmětech ke zlepšení, převážně v předmětech naukových. Zájmový kroužek byl dva roky poskytován v rámci grantu zdarma a jeho cílem byl právě všestranný rozvoj žáků z insuficientního prostředí. Žákyně chodily s vedoucí kroužku na výstavy, do přírody a po pamětihodnostech. Do této aktivity žákyně bohužel nedocházely pravidelně.

3. Analýza případu, diagnostická data

Většinu absencí matka omlouvala. Absence dívek se nicméně velmi často shodovaly. Čas mimo školu trávily žákyně převážně s matkou a sourozenci. Později byly žákyně často viděny v dopoledních hodinách v parku a v obchodním domě, a to i tehdy, když byly omluveny matkou z důvodu onemocnění. Také si začaly samy obstarávat jídlo drobnými krádežemi v samoobslužných potravinách.

Pedagogové se žákyním věnovali se zvýšenou pozorností od počátku jejich docházky do školy. Dívky měly vytvořené plány pedagogické podpory. Třídní učitelé žákyň si každý týden na pedagogické poradě předávali zkušenosti a pomáhali si tak vytvořit co nejobjektivnější výukový profil dívek. Přestali jim zadávat domácí písemné úkoly, protože je stejně nemohly v domácím prostředí vykonávat. Případně jim zadali úkol hravý a společný, například práci s dětským časopisem nebo sběr přírodnin. Připravovali pro ně názornou výuku a formativně hodnotili jejich vývoj, ale to se týkalo i mnoha dalších žáků.

Vnímali nedostatečnou připravenost žákyň i spojitost s rodinným zázemím, jelikož vzdělání nebylo pro matku prioritou. Měli pochopení pro tíživou finanční situaci matky, a tak měly žákyně možnost půjčovat si všechny pomůcky ve škole. Tyto postupy ale nebyly koncepční a ani nevedly k trvalejšímu zlepšení.

4. Opatření

Matka byla pozvána k několika rozhovorům s třídními učiteli, kde bylo apelováno na důležitost školní docházky pro její dcery, a také byla zmíněna hrozba opakování ročníku dcery docházející do 1. ročníku. To může u školáků mladšího školního věku negativně ovlivnit jejich další vztah ke vzdělávání. Po rozhovorech došlo zpravidla pouze k přechodnému zlepšení. Jindy matka reagovala odmítáním a hněvem na některé probírané informace. Z těchto rozhovorů pak odcházela předčasně. Otec se školou nespolupracoval, matka se o něm jen párkrát zmínila. Škola na otce neměla ani žádný kontakt, a tak ho k těmto rozhovorům nemohla pozvat.

Když se rozhovory staly postupně zcela neúčinnými, přistoupila výchovná poradkyně školy ke svolání výchovné komise. Její první termín se neuskutečnil, protože matka při pravidelné schůzce se zaměstnankyní OSPOD sdělila sociální pracovnici, že škola výchovnou komisi údajně měla zrušit. Tehdy začínající sociální pracovnice si informaci ve škole neověřila, a tak se na první výchovnou komisi dostavili pouze zástupci školy a nikdo jiný.

Druhý termín výchovné komise byl již všemi stranami ověřen a zajištěn. Matce byla nabídnuta péče o dívky po dobu jednání. Došlo ke schválení dohody mezi matkou a školou i se zmíněním možných sankcí – intervence kurátora, přestupek, trestný čin (přečin).

• Zástupkyně OSPOD navrhla autorizaci omluvenek (pouze omluvenky potvrzené lékařem) a tento návrh se stal součástí dohody.

• Škola navrhla zařazení žákyň do programu obědů zdarma pro žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí (od této doby program trvá a rozšiřuje se), aby matka měla větší motivaci dcery do školy posílat.

• Také družina byla nabídnuta zdarma (odpuštění úplaty za družinu) v případě pravidelné docházky. Škola i OSPOD považovaly formu volnočasových aktivit, her a kontaktu s vrstevníky za účinný nástroj pomoci s internalizací vnitřních norem a rozvojem dovedností a vědomostí u žákyň.

Vše bylo zapracováno do dohody, kterou podepsaly tři zúčastněné strany – škola, zákonný zástupce a zástupce OSPOD.

5. Případová konference

Dohodnutá opatření krátkou dobu fungovala – čím častěji byly žákyně ve škole, tím lépe se jim dařilo, pokrok byl výrazný, protože se jednalo o přirozeně vnímavé a bystré žákyně, které se nechaly lehce zaujmout. S lepším počasím a nadcházejícím jarem byl ale jejich pobyt mimo školu stále častější a matka opět hůře reagovala na telefonáty a dopisy ze školy. Také 2x porušila pravidla poskytování obědů zdarma, a tak byla na dobu jednoho pololetí z programu vyloučena. Odmítla předkládat omluvenky potvrzené lékařem. Matka začala působit zanedbaným dojmem. Žákyně byly opět zavšivené. Bohužel ani družinu žákyně nevyužívaly maximálně, tzn. nebyly v ní vždy v ty dny, kdy byly ve škole.

OSPOD rozhodl o svolání případové konference.

Oproti běžnému složení případové konference (zástupce školy, zástupce OSPOD, zástupce pedagogicko-psychologické poradny nebo střediska výchovné péče) bylo pozváno více účastníků. Za základní školu se dostavil třídní učitel jedné z žákyň, výchovný poradce a ředitelka školy, za ordinaci lékaře pro děti a dorost zdravotní sestra, za OSPOD sociální pracovnice, kurátorka pro děti a mládež, sociální pracovník, který zajišťoval vhodné bydlení, a sociální kurátor, který měl na starost zaměstnání matky.

Setkání většího množství osob matku velmi překvapilo. Na jednání přišla upravená, ale nebyla tak hovorná jako při rozhovorech s učitelem/učiteli. Bylo na ní patrné napětí a strach z toho, že by děti mohly být svěřeny do ústavní výchovy. Případová konference proběhla za účasti zkušeného facilitátora, který dal každému z účastníků stejný prostor pro vyjádření ke kauze tří žákyň.

Bylo velmi zajímavé vyslechnout si i další účastníky. Matka dříve pedagogům opakovaně zmiňovala špatný zdravotní stav dětí. Pro pedagogy bylo tedy významné zjištění, že sociální pracovnice rozporovala nemocnost žákyň vlastním šetřením a výpisem z karty dítěte od lékaře. Bylo zjištěno, že v červenci a srpnu, tedy v období hlavních prázdnin, nemá u lékaře ani jedna z žákyň zaznamenanou návštěvu.

Zdravotní sestra doplnila pohled pediatra na celou věc: je to jedna z nejčastějších dětských bolestí pramenící z drobného stresu, může vyústit až do problému s vyprazdňováním. Lékař má za svou diagnózu odpovědnost a nemůže vyloučit ani tak závažné problémy, jako je akutní zánět slepého střeva nebo zauzlení střev, a tak se musí při každé návštěvě pečlivě věnovat vyšetření. Zdravotní sestra dále hovořila o tom, že je pro ordinaci dětského lékaře velmi náročné, ve smyslu zdržování od závažnějších diagnóz, když matka chodí pro potvrzení o nemoci jednotlivě se svými dětmi i několikrát týdně. Potvrzovat časté návštěvy těchto žákyň zabraňuje lékaři vykonávat další úkony u dalších pacientů.

Dalším zajímavým bodem schůzky byl vstup sociální pracovnice pro oblast bydlení, která poukázala na to, že když měla matka větší byt a méně dětí, starala se o ně lépe. To dokládala péčí o druhého nejstaršího syna, který končí střední odborné učiliště.

Případová konference v tak velkém počtu lidí (10+1) nebývá obvyklá. Bylo zřejmé, že i na matku toto setkání působilo mnohem větší vahou než setkání ve škole. Situaci nezlehčovala, aktivně se dotazovala a zajímala o to, co by mohlo nastat, kdyby nedošlo ke změně.

Na konci případové konference byly společně domluveny následující body:

• Matka nemusí dokládat omluvenky od lékaře písemně, ale bude je hlásit telefonicky třídnímu učiteli, který si je u lékaře ověří (stávalo se totiž v případě povinnosti písemných omluvenek od lékaře i u jiných žáků, že když s sebou rodina neměla omluvný list, musel lékař vypisovat omluvenku zvlášť.).

• Škola opět zajistí obědy zdarma v programu pro žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí, matka bude dodržovat jeho pravidla, případné porušení bude oznámeno OSPOD.

• Nové bydlení by s pomocí sociálního kurátora mělo být dostupné do tří měsíců od jednání.

• Škola obnoví možnost docházení do družiny.

• OSPOD zajistí finanční příspěvek na návštěvu kroužků.

• Ve spolupráci s neziskovou organizací bude zajištěno doučování žákyň.
  
  
  

  
  

  6. Závěr

Setkání bylo cenné. Bylo konstatováno, že zapojení vysokého množství pracovníků je v případě samoživitelky s tolika dětmi potřebné.

Všechny strany potvrdily, že v tomto případě není možné postupovat jen formou motivace, ale je potřeba nastavit systém předem dohodnutých opatření a pravidel, která se vážou k těmto opatřením. Zákonný zástupce je také předem seznámen s tím, jaký postup následuje v případě opakovaného nedodržování pravidel.

Dodržování uložených opatření a pravidel je nutné průběžně kontrolovat. Znamená to včasnou vzájemnou informovanost mezi zainteresovanými organizacemi. Škola kontaktovala OSPOD vždy, když matka některé z opatření/pravidel nedodržela nebo začala zanedbávat. Následoval rozhovor s kurátorkou pro děti a mládež. Matka byla také podporována a škola jí dávala pravidelnou zpětnou vazbu o pokroku dětí, která pro ni byla motivační. Při přátelském rozhovoru se pak dařilo probrat i opatření do té doby méně funkční.

Bylo zjištěno, že i přes veškeré obtíže jsou žákyně veselé, přirozené, přátelské a spontánně navazují kontakt. Na základě těchto zjištění a absence jiných známek psychické deprivace bylo doporučeno, aby žákyně zůstaly ve své biologické rodině a byl nad nimi veden dohled. Důvodem snahy o udržení žákyň v rodině byly vzájemné pozitivní vztahy mezi matkou a dcerami, ale také vzájemně mezi sourozenci. Do budoucna je pro ně vyrůstání v biologické rodině jistotou přijetí, bezpečí a zázemí. Rozpadem těchto jistot a vzájemných vztahů by mohlo dojít k narušení jejich vnitřní rovnováhy a žákyně by mohly být ohroženy mnoha rizikovými jevy.

7. Nový dům

Velmi brzy se matka s dětmi přestěhovala do bytu 2+1. V té době z rodiny také odešel druhý nejstarší syn, který dokončil učiliště a odstěhoval se ke své partnerce. Matka se v novém bytě cítila lépe a plnohodnotněji, více využívala toho, že děti mají možnost trávit čas ve škole i odpoledne.

Docházka žákyň do školy se zlepšila, jen zájem starších žákyň o vzdělávání byl stále nízký, což se odráželo v jejich špatném prospěchu. Podařilo se ale stabilizovat školní výkony nejmladší ze sledovaných sester (žákyně 1. ročníku) tak, že nebylo nutné, aby opakovala ročník.

Matka se po třech letech se všemi svými dětmi odstěhovala mimo Prahu, kde dostala práci s bytem. Vzhledem k dosavadnímu zlepšení celé situace je pravděpodobné, že i v novém bydlišti bude matka plnit své úkoly a nebude zanedbávat péči o děti.