Jak podporuje žáky s odlišným mateřským jazykem dvojjazyčný školní asistent? – díl II.

V základní škole Jižní na Praze 4 studuje ve školním roce 2022/23 přes 80 žáků z Ukrajiny. V rámci třídílného seriálu dobré praxe z této školy přinášíme druhou část rozhovoru s dvojjazyčnými školními asistentkami M. Gayvoronskayou a T. Sadirovou. Přibližují v něm, jak probíhá začleňování ukrajinských žáků, proč je důležité s žáky probrat společná pravidla, a sdílejí praktické tipy k provozu již druhé adaptační skupiny pro ukrajinské žáky v této škole. Rozhovor doplňuje i ředitel školy D. Kaiser.

Vánoční besídka v základní škole Jižní na Praze 4| FOTO: Archiv Daniela Kaisera 

 

prvním díle rozhovoru s dvojjazyčnými školními asistentkami Marií Gayvoronskayou a Taťánou Sadirovou jsme se věnovali otázkám podpory ukrajinských žáků v adaptační skupině, která fungovala v základní škole Jižní ve školním roce 2021/22, dále praktickým tipům k výuce ukrajinských žáků. Asistentky navíc poskytly tipy, jak pracovat s žáky s malou motivací učit se češtině. V návazném rozhovoru jsme se více ptali na začleňování ukrajinských žáků a práci se společnými pravidly. 

TS = Taťána Sadirová (dvojjazyčná školní asistentka)

MG = Maria Gayvoronskaya (dvojjazyčná školní asistentka)

DK = Daniel Kaiser (ředitel školy)

 

Na začátku školního roku 2022/2023 jste otevřeli už druhou adaptační skupinu pro ukrajinské žáky. Můžete nám přiblížit vaše zkušenosti?

TS: V této adaptační skupině jsme na podzim měli 17 žáků, přišli z Kyjeva, Chersonu letos v létě. Někteří rodiče těchto žáků se neměli už kam vrátit a plánovali zůstat s dětmi trvale tady. Zažili válečné události. Žáci byli vděční a šťastní, že je tady ticho. Všichni byli motivovaní, za každou pomoc vděční, spolupracovali a snažili se dodržovat pravidla. 

Tuto skupinu jsme – podobně jako první adaptační skupinu ve školním roce 2021/22 – zase rozdělili na žáky 1. a 2. stupně. Soustředili jsme se hlavně na rozvoj slovní zásoby a na socializaci. Adaptační skupina probíhala mimo budovu školy, v klubovně. Tam jsme měli svůj kout s kompletním vybavením pro veškeré potřeby, i s kuchyňkou. Tam jsme společně fungovali, jako kdyby byli žáci „doma“. Vedle klubovny je kabinet a žáci se tam se vším seznamovali v češtině. Chodili mi do kabinetu pro pomůcky k výuce, a tím, že mi pomáhali, se vlastně učili, rozšiřovali si tímto způsobem slovní zásobu. Takto jsme fungovali od začátku a postupně jsem se učili, sice pomalu, ale bez stresu. Případné absence v adaptační skupině mi vždy nahlašovali ukrajinští rodiče hned ráno. Já jsem potom nahlásila absenci žáků ve školní jídelně a oznámila jsem paní učitelkám, že dnes budou chybět, protože jsou v evidenci Bakalářů. 

Žáci na 1. stupni měli čtyři vyučovací hodiny, potom jsem s nimi šla na oběd. Pak jsem žáky nasměrovala do družiny, mladší žáci postupně už chodili zcela samostatně. Paní vychovatelky mi vždy dávaly echo, zda žáci do družiny v pořádku došli, protože někteří měli tendenci se potulovat. Žáci na 2. stupni měli pět vyučovacích hodin, pak jsem je také odvedla na oběd. Po obědě jsem ještě s žáky probrala, co měli k obědu – probrali jsme v češtině jídla a z čeho se připravují a co kdo má rád. Vždycky jsme si povídali asi půl hodiny a pak žáci odcházeli domů, asi tak kolem půl druhé. 

V adaptační skupině měli žáci každý den jednu hodinu výuky češtiny pro cizince. Měli každý den svůj běžný rozvrh a ze třetí hodiny vždy odcházeli na hodinu češtiny pro žáky cizince. Chodili po skupinkách dle ročníků. Někteří žáci docházeli i samostatně, byli uvolněni z vyučovací hodiny, pokud jim čeština nešla. 

DK: Někteří žáci chodili i na odpolední doučování češtiny, což jsme měli hrazeno z Národního plánu obnovy. 

TS: Podle toho, jak žáci aktuálně prospívali, co se týče studia češtiny, oslovovali jsme je s doučováním. Doučovali jsme jenom češtinu. Doučování nebylo pravidelné, záleželo na domluvě. Co se týče oslovených žáků, doučování někteří brali bez problémů a přihlásili se i sami, že by chtěli určitý den na doučování. Jednalo se většinou o starší žáky. Jiní žáci bohužel nebyli k doučování motivováni.

Někdy žáci také potřebovali dovysvětlit aplikaci Bakaláři OnLine, takže na doučování zůstali ti, kteří chtějí ukázat práci s Bakaláři. U toho jsme probrali všechny zkratky předmětů v rozvrhu, zabrousili jsme i jinam, například jsme řešili i jízdní řád idos.cz, dopravu autobusy. Probrali jsme na doučování vše, co bylo potřeba, a bylo toho vždy mnohem více. 

MG: Motivace žáků využívat doučování češtiny byla různá. Někteří to brali jako příležitost potkat se s ukrajinskými kamarády. 

TS: Žáky jsem na doučování také známkovala, i když neoficiálně. Když se žákům jakákoliv známka, kterou na doučování dostali, líbila, mohli jí také ukázat učitelům. A já jsem pak ještě učitelům potvrdila, že to tak skutečně je. Pokud jsme na doučování psali nějaký test, tak jsem žákům říkala, že když ho napíší dobře, tak tu známku učiteli sdělím. Když žákům v oficiálním hodnocení chybělo více známek, to znamená, že učitelé měli tzv. prázdná políčka v hodnocení, mohli známku z doučování, kterou jsem žákovi dala, také případně zapsat. 

DK: Kromě toho všeho školní dvojjazyčné asistentky vedly ještě evidenci odučených hodin doučování češtiny, já jsem pak kontaktoval rodiče s tím, zda mají v následujících měsících stále zájem o doučování dětí. U některých rodičů zájem byl, někteří rodiče o to bohužel zájem neměli.

TS: V listopadu jsme těchto 17 dětí rozpustili do kmenových tříd. A učitelky v kmenových třídách se hodně ptaly, zda budou mít k dispozici asistentku. Není ale možné mít asistenta ke každému ukrajinskému dítěti. 

DK: Požádali jsme o dva ukrajinské asistenty a dostali jsme dva úvazky. Máme teď tedy 3 asistentky na ty dva pracovní úvazky. Tyto nové paní asistentky nastoupily v září. Mají zájem naučit se rychle česky. Například asistentka Kaťja dělala zkoušky z češtiny a dopadla na stupeň B1. Chtěla sice uspět na B2, to možná později. Motivaci má, chtěla by tu zůstat a být učitelkou. Je vystudovaná učitelka, ale k tomu tedy potřebuje alespoň zkoušku na B2. Konkrétně tato paní asistentka se nemá kam vracet, pochází z Kramatorska. Stěhovala se dvakrát, nejdříve byla v Doněcku, pak Kramatorsku. Řekla, že vlastně již potřetí začíná znovu a už chce žít v klidu. 

 

Žáci z Ukrajiny přicházejí s různou úrovní angličtiny. Jak vlastně probíhala výuka angličtiny v adaptační skupině, kterou jste otevřeli na začátku tohoto školního roku?

TS: V adaptační skupině ve školním roce 2022/23 jsme pro zjištění úrovně angličtiny mimo jiné využívali dopomoc ukrajinské asistentky, která je původní profesí tlumočnice z angličtiny. Do adaptační skupiny také docházel učitel 2. stupně na angličtinu, s žáky probíral slovíčka. Snažili jsme se nějakým způsobem sjednotit úroveň znalostí žáků v angličtině. Na konci adaptační skupiny pak proběhly rozřazovací testy, a to před zařazením žáků do kmenových tříd. 

DK: V této adaptační skupině byli ale například i ukrajinští žáci, kteří do 4. třídy neměli výuku angličtiny vůbec, místo toho měli němčinu. V oblasti Podkarpatské  Rusi je velká maďarská menšina, měli tam maďarskou školu a učili se jako další jazyk němčinu. Tyto žáky jsme museli zařadit z důvodu neznalosti angličtiny o jeden ročník níže. 

 

A co považujete za důležité v rámci začleňování žáků s odlišným mateřským jazykem? 

TS: V první adaptační skupině ve školním roce 2021/22 jsme měli žáky, kteří přišli v březnu 2022. Ti přicházeli převážně z malých ukrajinských vesniček. Na Ukrajině je velký rozdíl mezi vesnicí a městem, i ve školství. Městské školy jsou na tom většinou o něco lépe, co se týče materiální vybavenosti i výuky. Na začátku tito žáci mezi sebou soupeřili, rozdělili zdejší zahradu na jednotlivé parcely, každý chtěl mít svoji a nikdo na moji nemůže, jako já nemůžu na jeho. Prostě se chtěli prosadit. Žáky jsme tedy učili spolupracovat, osvojovat si pravidla chování. Všechno jsme s nimi probírali, od stravování, chování a tak dále. Tito, dnes už žáci ve svých kmenových třídách, jsou už začlenění. Je ale pravda, že někteří z nich mají doteď problém respektovat autoritu, bohužel si i berou věci mezi sebou, perou se, nerespektují zákazy. 

MG: Probírala jsem tuto situaci ještě s jednou ukrajinskou kolegyní, asistentkou, došly jsme k tomu, že by to mohlo souviset s celkovou situací v ukrajinských rodinách před válkou. 

TS: Je to asi způsobeno celkovou situací v těch zemích. Pravdou je, že na Ukrajině i v Rusku často lidé musí mít takzvaně ostré lokty, jinak by si mnohdy úspěšně nezajistili, co je potřeba, tam to jinak prostě nejde. A je to tak ve všem, například i co se týče parkování aut. Kdo nebude první, tak ten nebude mít nic. I děti si tam musejí ty věci nějak vydobýt. Dám příklad: Když se nenacpeš do autobusu, tak ten autobus bohužel odjede bez tebe, a ten další už nepřijede. Zatímco tady v ČR přijdeš na zastávku a za tři minuty ti přijede další autobus. Děti tomu tady nevěří, protože mají předchozí zkušenost, že ten další autobus už prostě nepřijede. Mnohdy děti pak chtějí být první za každou cenu, i když to v dané situaci není zrovna to nejlepší, ale stejně musejí být první. 

MG: Rodiče tam navíc často musejí hodně pracovat, řeší hlavně existenciální situaci. Nemají už tolik času starat se o děti. Potřebují peníze, aby uživili rodinu. V rodinách je to potom často tak, že děti jsou hodně samostatné, čas tráví samy, mají u sebe trvale mobily, takže některé děti ani pak například nerozumí tomu, že mobil s sebou do školy brát nesmí. 

TS: Pravdou ale také je, že na Ukrajině se na druhou stranu velmi ctí rodina, na svátky a narozeniny nikdo nezůstane sám, všichni se sejdou u maminky, starší sestry apod. Děti vědí, co znamená držet pohromadě. 

Když se ještě vrátím k té první adaptační skupině, kterou jsme otvírali v březnu 2022, tak někteří z těchto žáků měli tendenci se shromažďovat v uzavřené skupině, což je na jednu stranu normální, ale na druhou stranu jsme to nechtěli úplně podporovat, a to z toho důvodu, aby nám ve škole nevznikaly uzavřené sociální skupiny hovořící mezi sebou jen ukrajinsky. Dnes jsou ve třídách tito žáci už zvlášť, ale o přestávkách se společně schází, při obědě si k sobě sedají. Přidávají se také k dětem ze druhé adaptační skupiny a tvoří jednu větší skupinu ukrajinských žáků. Je to lidské, když je člověk v cizině, tak hledá někoho, komu rozumí, a to už ve škole. Ale je potřeba tolerovat to s rozumem a nesmí toho být moc. Nechceme tu ghetta. Podobnou věc jsme v naší škole zažili už před válečným konfliktem. Měli jsme tu dříve skupinu šesťáků, bylo jich asi pět, drželi hodně při sobě a mluvili spolu jen ukrajinsky. 

DK: Tito žáci ze základní školy už vyšli. Nikoho nepouštěli mezi sebe, ani učitele či asistenty. Museli jsme si s nimi vysvětlit, že takto to není možné, že se nemohou přímo ve škole stále bavit ukrajinsky, ostatní spolužáci se tím mohou cítit nejistě, mohou mít třeba pocit, že mluví o nich za jejich zády. 

MG: Když mi nějaký žák říká, že se mu ve škole nedaří a že nerozumí česky, říkám mu: „Chodíš na nějaký kroužek? Běž a zapiš se někam.“ Žákům doporučuji chodit na kroužky, tam nepotkají tolik jiných ukrajinských spolužáků, mají větší šanci se začlenit a zlepšovat se v češtině.

DK: Máme zde několik kroužků, některé jsou zdarma, jiné rodiče platí, ale mohou si i požádat o finanční příspěvek. 

MG: Ti žáci, kteří chodí, tak se těší, třeba že dnes mají pana ředitele v kroužku. Ukazuji jim nabídky kroužků, radím jim i s výběrem podle toho, co je baví. Dělají něco i mimo školu, a to jim hodně pomáhá. Pokud nejdou na kroužek, většinou pak po škole nedělají nic, skončí ve škole ve dvě hodiny odpoledne a mají volno. Většina dětí si potom hraje s mobilem, někdy až do deseti hodin večer. Chodí docela pozdě spát. Často říkají, že chodí spát až v jedenáct. Jako mnohé české děti. 

DK: V kroužcích žáci můžou zažít přirozeně úspěch a zlepšování se. Můžou zažít radost, že se v něčem zlepšili a není to na základě češtiny. 

TS: Podobné je to v předmětech, jako je výtvarná výchova a pracovní vyučování, proto se snažíme, aby tam ti žáci zůstávali a neodcházeli z nich na výuku češtiny pro cizince. Je vhodnější, když jsou uvolňováni z hodin občanské výchovy nebo z přírodopisu. 

MG: V předmětech, jako je výtvarná výchova, nezažívají pocit, že jsou na tom hůře než ostatní. Oni také potřebují vědět, že nejsou špatní. Je to o sebedůvěře, těžko ji v sobě hledají. Proto se scházejí ukrajinští žáci spolu, tak se cítí jistější, a to jim pomáhá. Pomáhá jim to setkávání, chodí společně na procházky, slaví narozeniny nebo jezdí do skateparku. Jejich socializace probíhá v jejich ukrajinské skupině, kde necítí tolik dopady té obrovské změny, že přišli úplně o všechno. Tady si našli nové ukrajinské kamarády, což je skvělé. Ale v tom osvojování češtiny je to brzdí. Takže je dobře, když je v každé školní třídě jen jeden žák cizinec. Třeba v jedné naší šesté třídě jsou teď čtyři ukrajinští žáci, kteří vytvořili dvojice. Ty dvojice drží hodně při sobě, a tak se česky nerozmluví. Pak přijdou ke mně na výuku češtiny pro cizince, ale protože jsou v češtině pozadu, děláme látku jako ve třetí třídě. 

TS: Teď máme tolik ukrajinských žáků, že není například možné, aby každý z nich byl v rámci 6. ročníku ve třídě sám. Máme aktuálně 8 ukrajinských žáků v 6. ročníku, a jen 3 třídy. Je to potom těžší. Potom začnou tito žáci tvořit skupinky, a to je právě brzdí v učení se češtině, vlastně ve všem. 

MG: Když jsem se přistěhovala do Česka, první roky jsem se cítila špatně, protože jsem nemohla zapadnout do společnosti. Pořád jsem cítila, že jsem o deset kroků zpátky, a že teprve musím projít celou tu cestu. Možná oni proto, že jsou spolu s jinými Ukrajinci, ten pocit nezažívají, cítí se na svém místě. Zlepšuje to i jejich vnitřní psychickou pohodu. Takže z psychologického pohledu to není špatné, ale brzdí to určitě osvojení češtiny a i začlenění žáků ve škole. A ovlivňuje to nakonec práci celé třídy i třídní klima. 

 

Setkáváte se i s problémovým či náročným chováním žáků, kteří přišli z Ukrajiny? Jaká řešení a přístupy se vám osvědčily? 

TS: Probíraly jsme to s dalšími ukrajinskými kolegyněmi, asistentkami v naší škole, a dostaly jsme se k tomu, že v ukrajinské škole žáci nedostávají žádné poznámky, prostředí je tam takové svobodné, co kdo chce, tak může říct. V české škole to jde sice také, ale jsou zde i nějaká pravidla. Nové žáky proto učíme zejména zdravit. Co se týče první vlny ukrajinských žáků, kteří přišli loni v březnu, tak jsme zpočátku hodně pracovali jenom na tom, aby se o přestávkách mezi sebou neprali. Když jsem jich se ptala, jak se řeší výchovné obtíže v ukrajinské škole, řekli mi, že učitelé s nimi řešili většinou až závažnější přestupky. 

DK: U nás je výchovně vzdělávací proces se složkou výchovnou na prvním místě, protože bez výchovy není vzdělání. Zdá se, že v ukrajinských školách do jisté míry na výchovnou část rezignovali. Jinak, jak to popisovali žáci, v ukrajinské škole se během výuky sedí a vnímá. Když jsme tady v české škole chtěli ukrajinské žáky zapojit do skupinové práce, tak si šli pro svačiny. Mysleli si, že začala přestávka. Skoro měsíc jsme je učili, že výuka pokračuje, pouze trochu jiným způsobem.

TS: Ve výuce vystřídám hodně činností, chvíli pracujeme v lavici, potom jdeme na koberec a potom se musíme vrátit zpátky. Tito žáci si ale ze začátku mysleli, že přesunem na koberec začíná přestávka. 

Musím také dodat, že mnoho ukrajinských rodičů bylo rádo za to, že tady se chování dětí řeší. Rodiče mi říkají, že v ukrajinských školách se výchovné obtíže neřešily, že učitelé sice na děti občas zvýšili hlas, ale nic se neřešilo. 

DK: Někdy se potýkáme s velmi nízkou pracovní motivací žáků. Často je to dáno více faktory. Žák třeba vyrůstal na Ukrajině jen s prarodičem, rodiče pracovali v Čechách. Takové děti nemívají osvojené pracovní návyky, prarodič byl třeba na dítě, co se týče výchovy, velmi mírný. Mnohdy děti na Ukrajině nechaly něco cenného, například psa, kterého měly rádi, chybí jim kamarádi. To vše zmenšuje jejich motivaci adaptovat se v novém prostředí. Takoví žáci mohou rezignovat na školní práci, stačí jim čtyřky. Můžou se cítit jako outsideři. Mnohdy je i problém najít si v novém prostředí kamarády, a to i ukrajinské. Můžou se nakonec snažit získávat pozornost tím, že se předvádí, provokují. Zjistili jsme, že u takových dětí může pomoct přeřazení do jiné třídy, například takové, která je více výkonnostně orientovaná. Můžou takto dostat novou šanci, mohou je tzv. „táhnout“ žáci, kteří jsou motivovaní a kteří v hodinách dobře pracují. Pokud takový žák projeví nějaký zájem, chce se nějakým způsobem začlenit mezi žáky, je potřeba jakoukoliv jeho iniciativu podpořit. Důležitá je i průběžná komunikace s rodiči těchto žáků. 

Obecně je vždy potřeba zohledňovat především zájem dítěte. Učitelům jsem například doporučoval, aby se neptali ukrajinských žáků na to, co zažili ošklivého. Aby se neptali třeba na otce, ale místo toho, aby se ptali například: „Co doma?“ 

TS: Pokud žáci chtěli o válce mluvit, tak i vyprávěli, co se stalo ve městě nebo ‒ mnohdy při zvuku sirény, která je slyšet každou první středu v měsíci ‒, jaké to bylo u nich. Že třeba zazněla siréna a trefilo to ten vedlejší dům. Je to o tom, že žáci v tu chvíli mluví o tom, co cítili a cítí. 

MG: Ale že by válečné události žáci probírali nějak výrazněji, to ne. Máme tu žáky z Buči, Chersonu, ale aspoň já bych na nich nepoznala, co prožili. Ke mně ale docházejí na výuku jen na krátkou dobu, jednu hodinu denně.

TS: Člověk pozná, jestli ten žák chce něco říct, nechám ho. Pokud o tom už chtějí mluvit, mají možnost. Se mnou žáci tráví v rámci adaptační skupiny více hodin denně, více se otevřou. Fungujeme jako třída, jsou tam přestávky, obědvám s nimi. Více se žáci rozpovídají spíše po delší době a větším množství společně stráveného času.

DK: Jeden velmi bystrý ukrajinský chlapec, dnes již detekovaný autista, nám na konci loňského června nakreslil obrázek válečných hrůz, které zažil. Byly tam vyobrazené kostry, draci a ještě je tam vše popsáno nápisy typu „sežeru tě“ černou pastelkou. 

MG: Tento chlapec je navíc velmi citlivý na hluk. Také je velmi citlivý na neúspěch, když se mu něco nedaří, může reagovat i křikem. Jednou se stalo, že spolužáci byli při jedné společenské hře hluční a tento chlapec začal křičet a brečet. Spolužáci sami pochopili, že s tím svým chováním v tu chvíli nemůže nic dělat, takže se celá třída najednou začala zklidňovat. Ani nebylo nutno cokoliv říkat. Žáci se sice někdy vůči sobě ve škole chovají agresivně, ale také jsou vůči sobě hodně citliví. Mohou se mezi sebou hodně pohádat, ale na druhou stranu se dokážou i podpořit a spojit. 

DK: Pro toho chlapce to bylo takové množství velkých změn, stěhování, docházka do nové třídy, že se to nakonec objevilo i v těch nakreslených obrázcích. Jeho maminka zůstává v ČR a chlapec se zhruba po měsíci s asistentkou pedagoga a po konzultaci v pedagogicko-psychologické poradně nakonec zlepšil, zklidnil, je více usměvavý, více komunikuje, podělí se se mnou třeba o něco, co našel, ukáže mi například obrázek. Chlapci vysloveně pomohlo rozhodnutí matky zůstat tady a také asistentka pedagoga. 

 

Probíráte s dětmi třídní pravidla? Narážíte na nějaké překážky, co se týká osvojování společných pravidel?

MG: Když to shrnu, pro ukrajinské žáky je nejdůležitější osvojit si pravidla chování. Na začátku jsme pravidla jen četli a přepsali jsme si je. Zpočátku žáci pravidla nebrali vážně a já jsem jim za jeden den napsala i několik poznámek. Týkalo se to hlavně mobilních telefonů. Jednak si hráli s mobilem jak ve vyučování, tak i o přestávkách, u toho hlasitě vykřikovali. Hrají hodně hry, používají aplikaci TikTok. Mobil využívají i ke vzájemnému sdělování informací, co se zrovna děje ve škole, například přes sociální síť Instagram. Stávalo se, že žáci ve výuce třeba předstírali, že pracují, a měli otevřený sešit, ve kterém byl schovaný mobil. Po dvou poznámkách byli nespokojení, proč jim dáváme poznámky. Měli pocit, že nic špatného neprovedli, je to přece jenom mobil. Přečetli jsme si znovu pravidla, kde je zákaz mobilů uveden. Teď jim říkám, že mobily ve výuce vůbec nechci vidět. Proto taky řešili, proč my dospělí u sebe mobil potřebujeme. My ho s Táňou často využíváme ke společné komunikaci. 

TS: Máme mobil u sebe se ztlumeným zvoněním, beru ho pouze tehdy, pokud mi volá kolegyně Marie. Pokud volá kdokoliv jiný, tak telefon neberu. 

MG: Se staršími žáky jsme ale domluvené, že pokud je to pro ně uklidňující, mít mobil u sebe, tak ho mohou mít ve školní tašce s vypnutým zvoněním. 

 

V posledním, třetím dílu seriálu dobré praxe ze ZŠ Jižní se zájemci dozví více o tom, jak probíhá každodenní práce dvojjazyčných školních asistentek ve kmenových školních třídách, jak je nastavená jejich spolupráce s učiteli a jak pomáhají žákům s přechodem na další stupeň vzdělávání (střední školy, gymnázia aj.). Dozvíte se také, jak probíhá podpora rodičů ukrajinských žáků.  

vytisknout článek

Mohlo by Vás zajímat

Plán pedagogické podpory – špatná znalost češtiny
Máme pro vás plán pedagogické podpory (PLPP). Tento vzor uplatníte na prvním stupni u dětí s nedostatečnou znalostí českého jazyka, když potřebují pomoci s komunikací a rozšiřováním slovní zásoby. (Ilustrační foto. | FOTO: APIV B)
Předsudky a stereotypy vůči cizincům: Jak vést žáky k větší toleranci?
Česko už dávno není uzavřeným státem izolovaným od zbytku světa, ve třídách se tak můžete setkat i s dětmi cizích národností. Jejich začlenění někdy komplikují předsudky a stereotypy, o kterých je s žáky potřeba hovořit. S rozvíjením tolerance mohou třídám pomoci například speciální aktivity a hry.
Plán pedagogické podpory – potíže s komunikací a výslovností
Máme pro vás plán pedagogické podpory (PLPP). Vzor, který uplatníte ve školce u dětí, které s vaší laskavou pomocí zvládnou potíže s komunikací nebo výslovností. (Ilustrační foto. | FOTO: APIV B)
Nabídka poradenství v ukrajinštině
Пропонуємо консультації українською мовою
Potřebujete konzultaci s odborníkem?
Napište nám.