Proniknout do duše dětí z dětských domovů: pozvánka na filmový festival Okna do světa

Přehlídky filmů z českých dětských domovů, která se konala 8.6.2024 v Městské knihovně v Praze, se zúčastnily také děti z dětských domovů. | FOTO: Archiv Zuzany Dražilové.

Pořádat pro děti z dětských domovů filmové workshopy napadlo v roce 2018 producentku Zuzanu Dražilovou. „Dosud se zúčastnilo celkem deset domovů. Záměrně oslovujeme domovy v menších městech, kde mají děti méně příležitostí,“ popisuje. Workshopy jsou pro všechny domovy zdarma a děti se během nich seznámí s poloprofesionální a profesionální technikou, naučí se obsluhovat kameru a foťák na natáčení, nahrávat zvuk nebo stříhat. Filmové workshopy jsou určeny dětem ve věku 12–18 let, v loňském roce proběhly také animační dílny pro mladší děti ve věku 7–11 let.

Nalézt pocit vlastní hrdosti

Nejde ale pouze o techniku: „Prostřednictvím workshopů chceme dětem pomoci najít či upevnit pocit vlastní hodnoty, zdravého sebevědomí a důstojnosti. Vznik jejich vlastního filmu může zlepšit jejich vztah k sobě samým, nebo nad ním alespoň mohou začít přemýšlet,“ vysvětluje Zuzana Dražilová. Děti se při tvorbě inspirují vlastním životem. Mezi tématy se objevuje třeba přátelství, šikana, život v dětském domově nebo sny do budoucna. Do námětů proniká také téma strachu. „Pokud se s dětmi opravdu dobře pracuje, což některé lektorky a lektoři dovedou, je možné zaznamenat opravdu silné věci – jako tomu je v případě dokumentu Naše sny. Když děti mluvily o tom, co prožily a co by si přály, nebylo to pro ně snadné. Teď chtějí film co nejvíce promítat a jsou na něj oprávněně hrdé,“ usmívá se Zuzana Dražilová.

Na zmiňovaném dokumentu s dětmi pracoval lektor Karel Čtveráček a lektorka Veronika Korčáková. Ta zařadila do dílen i terapeutické postupy při tvorbě filmu. „Téma sebehodnocení a sebeúcty je mimořádně citlivé pro děti, které nezískaly jistotu v nejbližších rodinných vztazích. V dětských domovech se člověk setká s hlubším způsobem zraněnými dětmi a je třeba s nimi citlivě zacházet. A mít jejich bolest spíš na paměti, než o ní nahlas mluvit. Pak k nim člověk získá lepší přístup a může s nimi pracovat na budování pozitivní vnitřní identity, protože s tou mají největší potíž,“ všímá si lektorka.

Nejdůležitější je motivace

Záleží také na tom, jakou půdu lektorce či lektorovi připraví prostředí dětského domova. Zuzana Dražilová, která má organizaci workshopů na starost, se často setkává s odmítnutím: „Existuje několik forem odmítnutí: někdy se z vedení vůbec neozvou, někde má zájem vychovatelka, ale vedení jí to zarazí z důvodu, že je projekt logisticky složitý, a někde nám rovnou napíšou, že by to jejich děti nezvládly. Snažíme se působit právě v zapadlejších dětských domovech v místech vzdálenějších od Prahy, kde mají děti méně příležitostí volnočasových uměleckých aktivit, protože tam nám naše práce dává větší smysl. Ředitelství domovů často rozhodne za děti. Motivace vedení je pro úspěch projektu důležitá.“

Děti přitom jako největší hodnotu vnímají, že si na ně někdo udělá čas, že s nimi třeba prožije část víkendu. 

Na webu Okna do světa, kam vkládají zpětnou vazbu, se takové reakce objevují pravidelně: „Obecně si váží toho, že si mohou zkusit techniku, protože jinde se k ní nedostanou. Ale třeba u první skupiny dětí v Dlaškovicích nezáleželo na tom, co se naučí z filmu, ale že přijede někdo, kdo jim dává svůj čas. To je pro ně vzácný aspekt.“

Hledání společné cesty

Malí obyvatelé odlehlých dětských domovů se často potýkají s poruchami pozornosti, trpí ADHD, specifickými poruchami učení (dyslexií, dysgrafií aj.) a různými úrovněmi mentálního postižení. Tomu se musí přizpůsobit práce lektorek a lektorů: repetitivní činnost děti nebaví, je třeba práci prokládat různými aktivitami.

„Můj dojem při lektorování byl hlavně ten, že se jedná o citlivé, vnímavé, kreativní a kupodivu i velmi disciplinované děti. Vždy se mi nejvíc osvědčil přístup úcty a respektu a společné hledání cesty, jak vytvořit co nejlepší dokumentární film. Totéž jsme prostřednictvím trpělivého dialogu spolu s kolegou Karlem Čtveráčkem dělali s dětmi v Duchcově. Občasnou únavu nebo horší soustředění se nám dařilo vylepšovat častějšími pauzami na odpočinek a poskytováním upřímné zpětné vazby. Myslím si, že děti jsou hodně citlivé na upřímnost a poctivost zacházení, na to, zda jste s nimi skutečně, autenticky přítomná,“ myslí si Veronika Korčáková.

Veřejná projekce dětských filmů nakonec neposiluje pouze jejich sebevědomí, ale může zapůsobit také na vychovatele či vychovatelky, kteří projektu nedávali mnoho nadějí. Když zkrátka vidí dotaženou práci, projekt najednou získá smysl. Ti pozornější si pak všimnou i změny v sebedůvěře dětských tvůrců a tvůrkyň, jak zmiňuje Zuzana Dražilová: „Ředitelka dětského domova v Duchcově mi po promítání filmu Naše sny říkala, co to s dětmi udělalo: cítí se jistější a sebevědomější. Nejenže se naučily s technikou a smysluplně trávily volný čas, ale povedený film je podpořil i lidsky. Najednou věří, že můžou dokázat něco, na co ani nepomyslely. Projekt otvírá okna do světa dětem, lektorům a lektorkám i obecenstvu, které filmy uvidí. Okna se otevírají na všechny strany.“