Dopady tělesného postižení a dlouhodobého onemocnění na vzdělávání žáků
Ilustrační foto / FOTO: Freepik
Dopady tělesného postižení a dlouhodobého onemocnění na vzdělávání
Současná doba je charakteristická širokou škálou nabídek pro vzdělávání žáků s tělesným postižením (TP) v běžných školách. Tomu napomáhá nový systém „společného vzdělávání“ s možností nastavovat řadu podpůrných opatření, řazených do jednotlivých oblastí a stupňů podpory. Východiskem k posouzení žáka s TP a závažným onemocněním se stává úroveň jeho dosažených klíčových kompetencí, aktuální zhodnocení stavu v edukačním procesu a dalších předpokladů. Psychologická, speciálně pedagogická a lékařská diagnostika a péče mají nezastupitelné místo právě v posouzení a určení specifických potřeb takto znevýhodněných žáků. Možnosti společného vzdělávání je třeba posuzovat zcela individuálně se zřetelem na druh a stupeň tělesného postižení a s tím souvisejícími nároky na eventuální zdravotní péči. [1]
Každé tělesné postižení a závažné onemocnění ovlivňuje a narušuje žáka jak po stránce fyzické, tak i psychické. Postižení a nemoc s sebou přinášejí řadu negativních prožitků, ať se jedná o bolest, strach, obavy. Zasahuje nejen žáka samotného, ale i jeho rodinu, přátele. Tělesné postižení i vážné onemocnění postihuje žáka v celé jeho osobnosti, proto je ve škole velmi důležitý individuální přístup, který zohledňuje jeho schopnosti a potřeby. Během vzdělávání je důležité zvolit správné postupy edukace a vždy přihlédnout k aktuálnímu zdravotnímu a psychickému stavu. Je třeba si uvědomit, že nemoc postihuje žáka komplexně, ve všech jeho osobnostních složkách, a je proto nutné zvolit speciální postupy pro jeho vzdělávání. [2].
Žáci s neurologickými projevy tvoří širokou heterogenní skupinu, do níž patří formy od mírného tělesného postižení až po stavy naprosté bezmoci (odkázané na 24hodinovou pomoc.) Postižení má vliv na celou osobnost jedince a je nutné respektovat i potíže se sebeobsluhou, problémy komunikační, sociální a obtíže s pohybem. [3]
Tělesná postižení se dělí na vrozená a získaná (např. po úraze). Mezi nejpočetnější skupinu patří dětská mozková obrna (DMO/MO) s celou řadou specifických projevů. Především jde ale o poruchu hybnosti na základě poškození mozku v době před porodem, při porodu nebo do určité doby po něm. DMO se dělí na spastické formy (spasmus – zvýšené svalové napětí) a nespastické. Můžeme se setkat s lékařskými pojmy jako diparetická, hemiparetická, kvadruparetická, hypotonická či dyskinetická forma. Dle aktualizace MKN-10 v roce 2010 došlo ke změně názvosloví: místo dětská mozková obrna se používá termín mozková obrna, ale v dostupné literatuře i v lékařských zprávách se stále používá výše uvedený termín nebo jeho zkratka DMO. [4]
Další skupinu řadící se k tělesnému postižení tvoří geneticky podmíněné onemocnění, které má také mnoho forem. Na počátku onemocnění nebývá postižena hybnost, pouze je snížena svalová síla. Postupem času se schopnost hybnosti snižuje, v pokročilém stadiu je žák odkázán na invalidní vozík. [5] Nemoc se zhoršuje před nástupem do školy a v pubertě. Ve většině případů se jedná o progresivní onemocnění. Vzhledem ke zhoršené funkčnosti dýchacích svalů je nutná ve škole prevence před nachlazením i před úrazy. [6] Mezi nejznámější patří např. spinální svalová atrofie (SMA) a Duchennova svalová dystrofie. Dále do této skupiny patří i další poruchy CNS – např. mozkové nádory, rozštěp páteře, degenerativní onemocnění mozku, míchy aj. [7]
Nejčastější projevy uvedených diagnóz a jejich promítání do školní výuky:
obtíže v oblasti hrubé a jemné motoriky, v grafomotorice;
problematická sebeobsluha;
pomalé pracovní tempo, kolísání koncentrace pozornosti, výkyvy výkonů;
zvýšená unavitelnost – děti samy neverbalizují své potřeby, signálem únavy mohou být určité projevy v chování, zhoršení kvality písma, nesoustředěnost, nápadné kolísání podávaných výkonů, změna emočního ladění dítěte apod.;
obtíže typu SPU (dyslexie, dyskalkulie, dysortografie, dysgrafie aj.);
problematická vizuomotorická koordinace, obtíže v oblastech vizuoprostorových vztahů (problematická orientace v mapách, grafech, matematických představách);
nekvalitní sluchové rozlišování, sluchová analýza a syntéza;
problematická zraková práce (v některých případech i v důsledku centrální zrakové vady);
dílčí deficit kognitivních schopností;
formální a obsahové nedostatky v řeči, obtíže s vybavováním pojmů.
Je třeba upozornit na to, že rozvoj základních dovedností u této skupiny žáků se opožďuje z několika příčin, jednou z nich je pomalejší zrání CNS a někdy i přímé poškození jednotlivých oblastí mozku. Je třeba si všimnout následujícího rozdílu: zdravé děti se v počátcích vývoje pohybují v prostoru, dotýkají se věcí a manipulují s nimi, tím pádem získávají množství informací např. o váze, povrchu, zvuku, tvaru, velikosti, chuti aj., a to umožňuje jim to vytvářet abstrakce, poznávat vlastnosti předmětů. U dítěte s tělesným postižením tyto zkušenosti musí být zprostředkovány, předkládány, toto dítě potřebuje více času na opakování, utvrzení. [8]
V současné době se ve větší míře setkáváme s chronickými nemocemi způsobenými metabolickou poruchou, sem patří diabetes typu 1 (DM 1) či cystická fibróza (CF). Mnohá opatření jsou ve školách běžně používána, jiná prozatím nemají své legislativní zakotvení (např. aplikace léků, léčebné zákroky související se zdravotním stavem žáka).
Pro optimální a zdárný průběh inkluze je pro žáky s tělesným postižením často důležitý asistent pedagoga.
Zdroje
[1] Bartoňová, M. (2005). Současné trendy v edukaci dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v České republice. Brno: MSD.
[2] Kremličková, M. (1997). Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele. Praha: SPN.
[3] Komárek, V., & Zumrová, A. (2000). Dětská neurologie. Praha: Nakladatelství Univerzity Karlovy.
[4] Opatřilová, D. (2003). Pedagogická intervence v raném a předškolním věku u jedinců s dětskou mozkovou obrnou. Brno: Masarykova univerzita.
[5] Kršek, P., Lebl, J., & Černý, P. (2020). Dětská mozková obrna. Mezioborový přístup. Praha: Galen.
[6] Hájková, V. (2011). Zředěný život: léčebné, psychosociální a vzdělávací aspekty progresivních onemocnění. Praha: Somatopedická společnost.
[7] Zajíc, M. (2008). Kapitoly ze somatopatologie: pro speciální pedagogy. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského.
[8] Matějček, Z. (2001). Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. Jinočany: Nakladatelství H+H.
Druhý díl série nabízí popis konkrétních způsobů podpory žáků s tělesným postižením (TP). Popisuje, jak lze zohlednit možnosti i limity žáků, kteří potřebují podporu z důvodu svého tělesného handicapu.
Do třídního kolektivu patří každý žák, který ho navštěvuje. Osamocenost, izolaci a nepřátelství je třeba nahrazovat sounáležitostí, zapojením a radostí z vrstevnických vztahů. Proto budujme a nastavujme takové klima v třídním kolektivu, aby se v něm cítil dobře každý. A to nejen žák s tělesným postižením (TP), ale i pedagog, který v něm vyučuje. Je důležité přiznat si významný vliv pohody v žákovském kolektiv na školní úspěšnost.
Čtvrtá část seriálu o podpoře žáků s tělesným postižením (TP) ve vzdělávání se zaměřuje na popis týmové práce. Sdílení odborníků, kteří se s žákem potkávají a působí na něj, napomáhá k hledání těch nejvhodnějších, individuálně zacílených cest při jeho vzdělávání. Tato část textu vám nabízí výčet pedagogem nastavovaných podmínek pro vzdělávání, na které je třeba pamatovat. Poukazuje i na šíři využitelných kompenzačních pomůcek.
Mohlo by Vás zajímat
Týmová spolupráce při podpoře žáků se zdravotním onemocněním
Při podpoře žáků se zdravotním onemocněním je klíčová týmová spolupráce mezi učiteli, rodiči, asistenty pedagoga a pracovníky školských poradenských zařízení (ŠPZ). U chronicky nemocných žáků je třeba jasně vymezit opatření, která musí být ve škole dodržována. Škola by měla určit osobu zodpovědnou za péči o žáka a rodiče mají zajistit lékařské potvrzení a plán péče. Součástí této spolupráce je i krizový plán pro případ zhoršení zdravotního stavu.