Aneta Pompová: Děti potřebují hlavně motivaci k učení

Když přirození, neformální mentoři a mentorky vstoupí do života mladých lidí z různých sociálních a kulturních prostředí, mohou zvýšit jejich motivaci se vzdělávat a zásadně změnit jejich životní dráhu. | FOTO: Freepik

Z jakého pocházíte prostředí, kde jste vyrůstala?

Moje rodina pochází ze Slovenska. Když se babička stěhovala do české vesnice, vzala si s sebou všech osm sourozenců, takže sem s ní přišli tátovi bratranci, celá jejich generace. Maminka je prodavačka, má pečovatelskou školu a k tomu si dodělávala nějaký kurz. Tatínek je neslyšící, takže si nemohl dodělat potřebné vzdělání, v tomhle to u nás mají Romové těžší. Právě kvůli tomu nás ale máma ke studiu vedla; chtěla, aby nás lidi přijímali. Vždycky jí záleželo na tom, abychom se škole věnovali.

Vzpomenete si ještě na základní školu v Měrovicích? Jaké to tam bylo?

Základní škola v Měrovicích má jen první stupeň; na druhý jsme museli dojíždět do Kojetína. Na naší vesnické škole bylo asi třicet studujících, kteří tvořili dvoutřídku. Většina nás byla z romského etnika, i když se mezi námi našlo šest sedm Čechů. V Měrovicích je také většina Romů, všichni se vzájemně známe, takže na škole jsme s nikým neměli problém. Učitelky byly Češky a měly nás rády, protože rodiče se snažili a chtěli po nás, abychom se učili.

Jak to vypadalo na druhém stupni základní školy v Kojetíně?

Tam nás najednou bylo devatenáct v jedné třídě. To bylo jiné a zpočátku pro mě bylo těžké si zvyknout na tolik spolužáků a spolužaček. Dost mi tehdy pomohla paní ředitelka, která na škole působila před současným ředitelem Jiřím Isakidisem. Dávala nám najevo, že si váží naší snahy a dobrých známek, byly jsme pro ni zlatíčka (směje se). Ale nejen učitelky se k nám chovaly hezky, pamatuju si, že mě objímaly i uklízečky. Vzpomínám si také na pana učitele Navrátila; ne že by nebyl hodný, ale byl přísný a vyžadoval kázeň: museli jsme pravidelně odevzdávat domácí úkoly a pokud se stalo, že jsme něco neuměli, u tabule nás drtil tak dlouho, dokud z nás něco nevymáčkl (směje se). Chtěl, abychom měli dobré známky. Já jsem s ním problém neměla, ale jeho přístup nevyhovoval každému.

Říkala jste, že rodiče Vás ke studiu vedli. Měla jste v rodině oporu, pomáhali Vám?

Máma je inteligentní žena, ale přece jen pochází ze Slovenska, kde se učí něco jiného než v Česku. Dodnes mluví slovensky, takže jsem se učila sama. Mě to ale tak bavilo, že jsem měla vyznamenání (směje se). Říkali mi, že jsem kalkulačka: vynikala jsem v matematice, češtině, nic mi nedělalo problém. Nešlo ani tak o talent, ale poctivě jsem se učila. Bála jsem se přijít do školy s tím, že něco nebudu umět. Nechtěla jsem, aby se mi děti smály, nechtěla jsem být pozadu.

Jak se Vám dařilo to zvládat? Měla jste doma klidné místo na učení? 

Vlastní pokoj jsem na základní škole ještě neměla. Naši koupili dům o dvou místnostech, a než si našetřili a dostavěli ho, chvíli to trvalo. Protože pro mou rodinu bylo vzdělání vždycky důležité, úkoly jsem si dělala v obývacím pokoji, zatímco ostatní šli na chvíli vedle do kuchyně. Takže klid jsem měla. Naštěstí jsem učení zvládala sama. Když jsem chyběla, maminka mi ve škole úkoly vyzvedla, ale jinak pro mě učení bylo snadné. 

Věděla jste už na základní škole, čemu se chcete dál věnovat? Řešilo se to u vás v rámci výuky?

Vůbec mě to nenapadlo. V osmé třídě se předešlá paní ředitelka ptala dětí, které se dobře učily, kam se chtějí vydat. Varovala nás, že na úřadu práce nic kloudného nenajdeme, motivovala nás k dalšímu studiu a upozorňovala, že bez střední školy budeme živořit. Přesto někteří spolužáci a spolužačky skončili se základním vzděláním. Mě v té době bavilo dělat účesy, často jsem česala sestřenky, stát se kadeřnicí byl můj dětský sen. Nicméně školu mi nakonec vybrala maminka. Byla jsem rozhodnutá pro kadeřnici, ale můj bratranec nastupoval na hospodářskou školu. Maminka to probírala s jeho mámou, a nakonec mě na školu přihlásila bez mého vědomí. Řekla mi to teprve, když bylo třeba se ve škole ukázat kvůli přijímacím zkouškám. Ty jsem nakonec ani nedělala, měla jsem v devítce dobré vysvědčení, takže mě přijali bez zkoušek. V září jsem nastoupila na učební obor s maturitou. 

Setkala jste se vůči sobě během vzdělávání s nějakými předsudky? 

Na střední škole jsem toho zažila dost. Nastoupila jsem v Přerově na střední odbornou školu živnostenskou, obor veřejnosprávní činnost. Byla to soukromá škola, naši mi ji platili. Přišla jsem tam spolu s bratrancem a byli jsme jediní dva Romové na celé škole. Mně se tam moc nechtělo; na den otevřených dveří na nás všichni zírali, nebyl tam žádný Rom. Hned zkraje nám paní ředitelka vysvětlovala, že se máme oblékat společensky, že si na to potrpí – a máma dbala na to, abych šla každý den v jiných šatech. První týden jsme měli adaptační kurz s celou třídou, jeli jsme na chatu a všechno se zdálo v pořádku. Spolužáci byli fajn, jsem dost komunikativní, tak jsem rychle zapadla. Hned druhý měsíc to ale začalo: studující z vyšších tříd vytiskli moji a bratrancovu fotku, přikreslili nám knírek a napsali negr gang. Šla jsem za paní ředitelkou s tím, že se mi to nelíbí, že máme strach – přece jen jsme na sedmdesát Čechů byli jen dva Romové. Řekla nám, že s tím nemůže nic dělat.

Jak jste to brala Vy? Věděli to Vaši rodiče?

Naše třídní učitelka se nás zastávala, máma mě nabádala, ať si toho nevšímáme. Roli hrálo i to, že za školu zaplatila, což z platu prodavačky nebylo jednoduché. Tak jsme to překousli, i když na nás pořád něco měli. Dokončili jsme první ročník, nastoupili do druhého, ale pořád se to zhoršovalo. Ve třídě to byla paráda, nemůžu si stěžovat, všichni byli přátelští a žádné předsudky neměli, ale na chodbě jsme byli terčem útoků. I když se nás spolužáci zastávali, bylo jich oproti starším dětem málo. Nakonec jsem to psychicky nezvládla, prostě jsem se tam bála chodit, tak jsem studia zanechala.

To muselo být těžké rozhodnutí. Co jste dělala dál? 

Bylo mi sedmnáct, tak jsem si našla brigádu. Mrzelo mě, že máma přišla o tolik peněz a začala jsem pracovat v automobilce Fischer, abych jí alespoň část splatila. Vydržela jsem tam zhruba rok a pak mi zavolala paní ředitelka ze základní školy v Měrovicích. Pamatovala si mě jako dítě, „kalkulačku“ (směje se) a bez okolků mi sdělila: „Půjdeš na lékařskou prohlídku, příští týden nastupuješ.“ Když se dozvěděla, co dělám, nabídla mi zajímavější alternativu. Do školy jsem nastoupila v roce 2017, hned poté mě paní ředitelka poslala na pedagogický kurz a od té doby dělám asistentku pedagoga.

To ale není všechno. Dozvěděla jsem se, že si doděláváte vzdělání...

Ačkoli jsem si na střední nedodělala maturitu, schválili mi tři roky na střední škole. Teď druhým rokem studuji školu managementu a práv v Brně dálkovou formou, na konci mě čeká maturita. Věnuji se předškolní a mimoškolní pedagogice. K tomu mám dítě, malého chlapečka, a chvílemi je to náročné. Vím ale, že to musím zvládnout, chci sama sobě dokázat, že na to mám. Ta střední škola mě mrzí, už jsem dávno mohla mít po studiích.

Měla jste v té době někoho dospělého – rodiče, vyučující –, na koho jste se mohla obrátit? 

Na střední škole moc ne, tam mě psychicky drželi rodiče, vlastně celá rodina mě podporovala. Opakovali, ať chodím do školy. Když jsem střední opustila, moc mi pomohla právě paní ředitelka. Nejen že mi nabídla práci, ale věřila ve mně. To bylo hodně cenné.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste do školy nastoupila?

Přede mnou tam pracovala jiná asistentka, která odcházela na mateřskou. Týden mě zaučovala formou tady si sedneš a bude to dobrý – víc mi neprozradila. Jakmile odešla, všechno se na mě sesypalo. S paní ředitelkou jsme probraly náplň práce, já pak nastoupila na kurz, kde nám ale nic konkrétního k praxi neřekli. Ačkoli jsem studovala všechno, co mi přišlo pod ruku, trvalo mi třeba měsíc, než jsem se do práce dostala. Tou dobou jsem byla jediná asistentka pedagoga na celou školu; dnes je nás šest. Myslím, že teď už je to dobré. Do školy chodí šestadvacet dětí a naprostá většina má papír z poradny: buď trpí poruchami pozornosti nebo lehkým mentálním postižením. Jedna asistentka na takovou školu je málo.

Máte za sebou několik let praxe. Všimla jste si, co dělá dětem největší potíže? 

Děti potřebují hlavně motivovat k učení, jsou lenivé. Nic se jim nechce, doma nic nemusí, a tudíž nevidí důvod se snažit. Do naší malotřídky chodí převážně romské děti a vidím, že rodiče po nich nechtějí, aby chodily do školy, není to pro ně důležité – takže se snažím je motivovat. Aniž bych se chtěla chlubit, myslím si, že rodiče jsou nakonec rádi, že pracuju s jejich dětmi. Se všemi se dobře známe, ve vesnici si s každým tykám – a když děti nepřijdou do školy, přinesu jim úkoly a vysvětlím, co mají dělat. Nebo když jsou dlouho doma, tak k nim nastoupím a pošlu je zpátky do školy (směje se).

Když takhle motivujete děti k docházce, hovoříte také s jejich rodiči? 

Když děti nepřijdou do školy a vidím je pak běhat po vesnici, ptám se přímo dětí, co to má znamenat. Proto se přede mnou taky schovávají (směje se). Potom ale píšu také jejich rodičům, že jsem děti viděla venku a že by se neměly škole zbytečně vyhýbat, protože zameškají novou látku a dá jim o to víc práce učení dohnat. Rodiče většinou poslechnou. Vím, že děti základní školu zvládnou, že na to mají. Během distanční výuky jsem k některým z nich docházela a učila se s nimi přímo v domácnostech, teď mám s dětmi doučování po škole. Myslím, že děti vnímají svoje pokroky: když píšeme test, uklidňuji je, že to znají, že jsme to spolu na doučování probírali. A vidím na nich, že je to baví.

Dá se shrnout, co Vás školy, kterými jste prošla, naučily? 

Střední škola mě naučila, že i přes všechno musím jít dál. Předsudky vůči Romům tady byly a budou vždycky, těch se jen tak nezbavíme. Někdy je potřeba zatnout zuby a pokračovat. Mrzí mě, že jsem si školu nedodělala. Tím spíš u mě v současnosti převládá houževnatost: když si něco vezmu do hlavy, tak přes to nejede vlak. A zkušenosti z různých škol mě naučily, že všechno záleží na lidech. Zatímco ředitelka na střední při nás nestála, paní ředitelka ze základky mi moc pomohla. Nikdy nezapomenu na to, co pro mě udělala. Jsem ráda, že jsem ji potkala.

Jak Vy sama vnímáte Vaši školu, kam dochází většinou romské děti? Byla byste raději, kdyby chodily do školy spolu s ostatními Čechy?

Myslím, že jejich izolace je nejhorší chyba. Na naší škole jsou prakticky jen romské děti. Češi vozí děti jinam, aby nemusely chodit do školy s Romy. Kdyby chodili všichni spolu, bylo by to lepší nejen pro romské děti, ale pro celou společnost. Na vesnici čelíme rasismu, což začíná u starosty, který Romy vůbec nezdraví. Přitom by měl být starostou pro všechny: nevidím rozdíl mezi ním a mnou, oba chodíme do práce a platíme daně. Navštívil nás kvůli tomu hejtman Olomouckého kraje, řešíme to i s paní Kettnerovou, naší romskou spolupracovnicí: rádi bychom založili vlastní romskou stranu, protože situace v obci je neúnosná. Romské děti třeba nesmí na hřiště – a pochopitelně to vnímají jako křivdu. Starosta prodal hřiště fotbalovému svazu, klíče si půjčují mezi sebou a když jsem se ptala, jestli můžeme být součástí klubu, když budeme platit příspěvek, nakonec si to rozmysleli, protože prý tam Romové dělají nepořádek. Všechna děcka dělají nepořádek. Navrhovala jsem týdenní střídání v úklidu – ale nechtěli se domluvit. Segregací ve škole problém začíná, následně se ale přenáší do celé společnosti.

Věřím, že útěchou Vám je Vaše práce. Jak se dnes ve své roli, ve své práci cítíte? 

Miluju ji. Naplňuje mě vidět, jaké děti dělají pokroky, nabíjí mě to i ve chvílích, kdy se mi třeba do práce nechce: vím, že je třeba vstát a pracovat, že to dělám pro ně. Otevírám jim cestu ke vzdělání, je tak hezké z ničeho vytvořit něco! Také rodiče mě přijali. Když něco potřebují, napíšou přímo mně – a já se snažím pomoct, jak se dá.