PODCAST 49: Výzvy mladých ze sociálně vyloučených lokalit a jejich šance na normální život

Aby se člověk v sociálně vyloučené lokalitě mohl úspěšně integrovat, musí splynout s prostředím

Když člověk žije v sociálně vyloučené lokalitě, je nucen přijmout strategie sociálního vyloučení, což však často vede k problémům v „normálním“ prostředí. Podle Rut Veselé je sociálně vyloučené místo obvykle místo, kde člověk zpravidla není dobrovolně a primárním zdrojem podpory v takovém prostředí je rodina, nikoli stát či jeho instituce. Nicméně, snažení jednotlivce o zlepšení životních podmínek nemusí vždy přinést očekávané výsledky, protože namísto vlastního pokroku se často musí soustředit na pomoc rodině. Rodinná síť obvykle poskytuje jednotlivci v sociálně vyloučené lokalitě podporu, pokud se ocitne ve stavu nouze, avšak očekává recipročně vysokou míru loajality a vzájemné pomoci.

Možnost ovlivnit svou budoucnost je v těchto případech minimální, protože situace jednotlivce se téměř vždy zrcadlí v situaci všech členů rodiny. Například finanční prostředky, které si jednotlivec vydělá svým osobním úsilím, se v duchu loajality a vzájemné pomoci v rámci rozsáhlé rodinné sítě často rozdělí mezi všechny. Nejlepší strategií se proto jeví spíše omezovat přílišné individuální úsilí, užívat si přítomnost, okamžik „tady a teď.“ Tímto způsobem často lidé žijící v sociálně vyloučených lokalitách zvolí strategii, která neklade velký důraz na budoucnost a možné následky svého jednání. Děti, které vyrůstají v těchto podmínkách, často tyto vzory přejímají a napodobují, což může mít za následek obtíže se školní docházkou a učením kvůli tendenci nepřemýšlet o důsledcích svých činů.

Infobox

Sociálně vyloučená lokalita
Za sociálně vyloučenou lokalitu se považuje místo, na kterém jsou lidé poznamenáni sociálním vyloučením (tzv. exkluzí). Takovým prostorem může být městská čtvrť, ulice, dům či skupina domů nebo oddělená osada. Majoritní společnost zpravidla takové místo vnímá negativně a spojuje jej s označením „ghetto“, „špatná adresa“ či „problémové místo“. Sociální vyloučení je obvykle dáno souběhem několika faktorů, jejichž důsledkem je omezení přístupu těchto osob ke vzdělání, sociálním službám a na trh práce, omezení kontaktů se sociálním okolím, omezeným veřejným a politickým životem a ztížené možnosti řešení osobních problémů, jako je například nemoc či zadlužení. Specifickou roli při exkluzi hraje etnicita. Kromě chudoby a vyloučenosti obyvatel bývá prostředí sociálně vyloučené lokality poznamenáno nízkou kvalitou bydlení, špatnými hygienickými poměry a v neposlední řadě též zvýšeným výskytem rizikových forem chování tamních obyvatel, jako je kriminalita, alkoholismus, narkomanie či gamblerství. [1]

Index sociálního vyloučení
Agentura pro sociální začleňování vyvinula v rámci projektu Systémové zajištění sociálního začleňování jednotný nástroj, který v sobě zahrnuje klíčové ukazatele z různých oblastí sociálního vyloučení a umožňuje posoudit míru zatížení sociálním vyloučením v celorepublikovém rozsahu – Škála indexu nabývá hodnot od 0 do 30 bodů, přičemž hodnota 0 znamená absenci nebo minimální rozsah sociálního vyloučení a hodnota 30 bodů nejvyšší míru zatížení sociálním vyloučením. [2]

Ekonomie sociálního vyloučení 
Střední nebo vyšší dosažené vzdělání můžeme chápat jako zdroj vyšších a stabilních příjmů. Pokud by se vzdělaný člen rodiny pocházející ze sociálně vyloučené lokality od ní neodpoutal, musel by se rozdělit díky panujícímu systému solidarity o svůj příjem s celou širší rodinou. Společné vlastnictví demotivuje jedince ze sociálně vyloučené lokality pracovat, protože jejich výdělek bude rozdělen v rámci velké rodinné sítě. Zatímco výplata je rozdělena mezi členy rodiny, náklady v podobě vyloženého úsilí nese ale jednotlivec sám, a podpory se mu nedostává.
Výhodnější strategií je proto v tomto prostředí pracovat méně a spoléhat se na pomoc ostatních členů rodiny. Takovéto chování pak bývá z pohledu vnějšího pozorovatele interpretováno jako projev lenosti.

Podle behaviorálního ekonoma Jakuba Steinera (2004) jde ale o racionální reakci jedince na systém majetkového uspořádání, což znamená, že stejný člověk by pracoval mnohem více, pokud by nebyl součástí této solidární sítě. Tento omyl je však založen na představě, že se členové rodiny rozhodují jednotně a svá rozhodnutí dodržují. Ve skutečnosti se však rozhodují jednotlivci, kteří jsou chyceni v pasti společného majetku, a to každý jen sám za sebe. A jejich rozhodnutí nemusí být vždy prospěšná pro celou rodinu, například mohou impulzivně vydat peníze, které byly určeny na nákup rodinného auta, za něco, co je hodnotné jen pro ně osobně. [3]

Společné vlastnictví totiž přináší malý zájem věnovat se společnému dobru a tendenci upřednostňovat vlastní potřeby. Funguje to tak i v majoritní společnosti, kde jsou i z tohoto důvodu např. stavby cest financovány z nedobrovolných daní, podotýká behaviorální ekonom Jakub Steiner. Podobně se tedy může stát, že nashromážděné finance ve společném vlastnictví se v širší rodinné síti mohou rychle utratit za podružnosti, a to systémem, „kdo přijde dříve, utrácí první.“

Teorie rodiny Garyho Stanleyho Beckera
Rodiny střední vrstvy spravují svůj majetek efektivněji než chudé sociálně vyloučené rodiny. V modelu amerického ekonoma Garyho Stanleyho Beckera (1991) je hlava rodiny altruistická a má potěšení z potěšení ostatních členů rodiny (kontroluje hlavní příjem rodiny, a protože jí upřímně záleží na štěstí ostatních členů, používá příjem v jejich prospěch). Pokud je některý člen rodiny sobecký, ale hlava rodiny altruistická, sobecký člen rodiny v takovémto systému své sobecké chování nebude plně projevovat (hlava rodiny by snížila podporu sobce a ten by v součtu tratil). [4]

Rodina tedy bude v důsledku fungovat efektivně, i kdyby se ostatní členové rádi neměli a jednali by sobecky. Toto je v rozporu s pozorováním v sociálně vyloučených rodinách. Situace, kdy jeden člen rodiny sobecky poškodí zájmy zbytku rodiny, lze u chudých rodin vidět často, a to i v rodinách, ve kterých mají rodiče své děti rádi. Mnoho mladých členů sociálně vyloučených rodin systematicky podkopává pověst i ekonomickou situaci svých rodin. Podle Beckerovy teorie rodiny je z tohoto důvodu altruismus mnohem účinnější nástroj v bohatých rodinách než v chudých. Bohatou rodinu sobecký člen nepoškodí, v chudé rodině však může být jeho chování sobecké – chudí rodiče nemohou těmto dětem odepřít finance či materiální výhody v důsledku jejich problémového chování.

Vedle problému společného vlastnictví existuje další mechanismus, který žene chudé lidi do neefektivního chování, a tím je, dle ekonoma Garyho Stanleyho Beckera (2014), netrpělivost. [5] Často upřednostní mnohem menší výhodu před větší, ale časově vzdálenější. Čím je člověk trpělivější, tím vyšších příjmů dosáhne, protože bude trpělivě investovat. K trpělivosti pomáhá vzdělání, příklad rodinných předků, vědomí kontinuity rodiny, a také duševní úsilí vynaložené na představování si budoucích radostí a strastí. Becker zdůrazňuje nezvyklý příčinný vztah: nejenže netrpělivost způsobuje chudobu, ale navíc chudoba způsobuje netrpělivost. Do trpělivosti se nevyplatí investovat, když budoucnost vypadá špatně. Podle Beckera tedy to, že chudí lidé neplánují, není způsobeno jejich nepřizpůsobivostí, ale jejich racionálním očekáváním nepřívětivé budoucnosti a racionálním rozhodnutím se v této budoucnosti nenimrat. [3]

Středostavovské rodiny se také více spoléhají na služby volného trhu či služby státních institucí. Jsou schopny si například vyřídit pojištění coby ochranu jejich hmotných zdrojů, zatímco pro rodiny v sociálně vyloučené lokality tvoří „pojišťovnu“ širší sociální síť rodiny a služby státních institucí se mohou jevit zdlouhavé, nedostupné či nesrozumitelné. 

Příklad z praxe
Rezignace a splynutí se sociálně vyloučenou lokalitou
V sociálně vyloučené lokalitě „Masokombinát“ platil za elektřinu jediný člen komunity, avšak když se ostatní dozvěděli o jeho platbách, připojili vodič k jeho jističi, což způsobilo nelegální odběr elektřiny u několika desítek osob. Nakonec i tento obyvatel přestal za elektřinu platit.

Vymanění se ze sociálně vyloučené lokality
Dívka pocházející z rodiny žijící v sociálně vyloučené lokalitě se osamostatnila a úspěšně se odstěhovala od svých rodičů. Paralelně se studiem pracuje. Úspěšně dokončila střední školu a nyní se připravuje na maturitní zkoušku s podporou pracovníků organizace Člověk v tísni. Avšak pracovníci zjistili, že dívka nemá nárok na žádnou podporu ze sociálního systému, protože jeden z jejích příbuzných, který má exekuci, ji neoprávněně uvedl jako osobu, které každý měsíc přichází na účet jeho vlastní výdělek. Jediným řešením v takové situaci je „odříznutí se“ od rodinné sítě vzájemné pomoci, což zahrnuje opuštění rodinného prostředí, které bylo dosavadní jedinou jistotou. Život ve většinové společnosti pak může bohužel s sebou přinášet pocity osamocení a nutnost čelit předsudkům a stereotypům o lidech pocházejících z rodin se sociálním znevýhodněním.

Život v sociálně vyloučené lokalitě: Případ „Masokombinát“

Jednou z hlavních výzev, kterým čelí lidé žijící v sociálně vyloučených lokalitách, je jejich izolace od okolního světa, což vede k absenci možnosti porovnávat svou situaci s tím, co se děje ve většinové společnosti. Pro ně je obtížné vidět okolo sebe úspěchy a hledat důvody, proč by se měli snažit být lepší.

Je důležité si také uvědomit, že sociálně vyloučené lokality nejsou jednotnou komunitou, která by držela pospolu proti okolnímu světu. Naopak, jak uvádí Rut Veselá, v těchto lokalitách často převažuje sociální nepřátelství. Jako příklad uvádí situaci v kladenské sociálně vyloučené lokalitě zvané „Masokombinát", kde jedna rodina sdílela jednu místnost, a nikdy ji nemohla nechat prázdnou, neboť by byla vystavena riziku krádeže ostatními obyvateli. Dalším příkladem je jarní rituál Pálení čarodějnic, kdy lidé v této lokalitě nezasedali kolem jednoho ohně, ale vytvořili deset samostatných ohňů pro deset různých skupin, které nechtěly nebo neměly zájem trávit čas společně.

Sociálně vyloučená lokalita známá jako „Masokombinát“ 
Podle Lenky Hořákové (2009) je to pravděpodobně nejznámější sociálně vyloučená lokalita v Kladně. Jedná se o starý panelový dům, kde kolem roku 2009 žilo přibližně 120 lidí. Nachází se na adrese U Masokombinátu, ale pro obyvatele i veřejnost je běžné označovat ho jako „Masokombinát“. Dříve sloužil jako ubytovna pro zaměstnance masokombinátu, který se nacházel nedaleko.

Tato lokalita leží na okraji města, asi 2 km od ostatní zástavby. Je spojena s městem lesem a méně frekventovanými městskými spoji. V 90. letech byl „Masokombinát“ zřízen kladenským magistrátem jako ubytovna pro neplatiče nájmu. K budově byly přistavěny mobilní domy. Zpočátku byla lokalita plně obsazená a žilo zde přibližně 250 lidí. Postupně však mnozí odešli, zejména kvůli neplacení nájmu.

Vyklizené byty byly uzamčeny, ale občas byly neoprávněně obsazeny lidmi, kteří neměli na „Masokombinátu“ trvalé bydliště. Téměř výhradně zde žily romské rodiny. Situace byla nakonec vyřešena Magistrátem města Kladno a v současnosti je tato lokalita prázdná. Původní obyvatelé sociálně vyloučené lokality U Masokombinátu postupně odešli a přesídlili, mimo jiné, do bytů v Sídlišti Kročehlavy. [6] [7]

Výchova dětí v sociálně vyloučených lokalitách: Zápas o úspěch už na začátku školní docházky

Podle Rut Veselé se automaticky předpokládá učiteli a veřejností, že na vstup do školy připraví předškolní děti hlavně rodina . Očekává se například, že dítě bude umět kreslit, zvládat úchop tužky, stříhat, zvládat sebeobsluhu, znát jména rodičů a sourozenců, číselnou řadu do deseti, barvy a geometrické tvary, zazpívat písničku, sestavit a vyprávět příběh z kartiček, rozložit slovo na slabiky a vytleskat je apod.

Z tohoto důvodu mají děti ze sociálně vyloučených lokalit (a rodin) již od prvního ročníku základní školy horší výchozí podmínky. Oproti ostatním spolužákům jsou v základních dovednostech pozadu, často jim chybí potřebné věci (pomůcky, oblečení apod.) a okolí jim může v tomto směru připomínat jejich nedostatky. Dochází k jevu známému jako „negativní sebenaplňující proroctví". Dokonce i děti, které by mohly jinak školní požadavky úspěšně zvládnout, nakonec přijmou negativní očekávání a přesvědčení ostatních a začnou se s tímto obrazem ztotožňovat.

Podle Rut Veselé by měla škola převzít roli rodičů, kteří nemají dostatečné znalosti a podmínky k tomu, aby naplnili očekávání školy. Měla by také především podporovat sebedůvěru těchto dětí a dávat jim najevo, že věří v jejich možnosti k růstu a pokroku.

Příklad z praxe:                                                                                                                                                                                  Maminka z lokalit „Masokombinát" měla velký zájem o úspěch svého dítěte na základní škole. Aktivně se snažila domluvit s pracovníky organizace Člověk v tísni, aby poskytli dítěti doučování. Bohužel brzy zjistila, že už v prvním ročníku se setkává s učivem, kterému sama nerozumí. Vzhledem k tomu, že nemohla pomoci svému dítěti a musela otevřeně přiznat svou neznalost, ztratila veškerou motivaci pokračovat v tomto úsilí.

 Vystoupení z vlaku neúspěchu: Klíčová role školy 

I dítě z prostředí sociálního vyloučení může v životě dosáhnout úspěchu. Často za úspěchem stojí důvěra někoho z pedagogického týmu, jako třídního učitele, učitele hudební výchovy, trenéra nebo vedoucího volnočasového kroužku. Tito dospělí dokázali přerušit kruh sebenaplňujících se předpovědí, které tvrdí, že dítě nemá žádné nadání nebo vlohy. Namísto toho dokázali rozpoznat potenciál dítěte a podnítit jeho rozvoj. Věřili dítěti a dali mu naději, že jeho snaha má smysl, že může dosáhnout svých cílů a že má možnost žít jinak než ve svém dosavadním prostředí.

Je klíčové, aby žáci z prostředí sociálního vyloučení získali od prvního ročníku základní školy podporu, která jim pomůže překonat nedostatky v rodinném prostředí. Když učitel zjistí problém, měl by spolupracovat s externími institucemi, aby podpořily komunikaci mezi školou a rodinou a aby rodina vnímala školu jako partnera. Například terénní pracovníci organizace Člověk v tísni mohou pomáhat s mapováním rodinné situace. Rut Veselá tvrdí, že taková spolupráce mezi školami, neziskovými organizacemi a dalšími institucemi by byla velmi účinná. Uznání takového postupu by mohlo znamenat větší efektivitu a lepší podmínky pro děti v těchto situacích.

Infobox
Kulturní deficit dětí ze sociálně vyloučených lokalit
Podle teorie rozvinutých a omezených jazykových kódů sociologa Basila Bernsteina (1975) závisí způsob mluvy na postavení v sociální struktuře. Způsob mluvy má přímou souvislost se schopností chápat a nahlížet na svět okolo sebe. Rodiny z vyšších ekonomických vrstev používají více výrazových prostředků, spisovnější mluvu a mají bohatší slovní zásobu, zatímco rodiny z nižších sociálních vrstev mají jazykový kód méně obsáhlý, zkratkovitý a nespisovný. [8]

Děti, které vyrůstají v rodině s rozvinutým jazykovým kódem, jsou schopny chápat abstraktní významy, dívat se na problém z více úhlů pohledu a vyjadřovat se v souladu s tímto pohledem, zatímco děti s omezeným jazykovým kódem se ve školách dostávají do situací, kdy nejsou schopny porozumět zadání úkolů nebo výkladu učitele. [9]

Podle sociologa a kulturologa Paula Willise dochází u potomků dělnických rodičů v průběhu vzdělávacího procesu k tomu, že se chlapci již v průběhu povinné školní docházky postaví do opozice vůči školnímu systému a odmítnou respektovat jeho pravidla a očekávání. Tato tzv. kontraškolní kultura je způsobena pocitem dělnické třídy, že její postavení je nezměnitelné a že ani respektování školní morálky a zdánlivé školní úspěchy toto postavení nezmění. [10] Willis však nedává odpověď na otázku, proč děti pocházející ze stejných poměrů mohou mít rozdílné reakce na školní systém (jako je tomu např. u žáků asijského původu, kterým se díky jejich úsilí daří dosáhnout povolání středních vrstev). [11]

Příklad z praxe:
Rut Veselá přináší příběh klienta z rodiny, která žila v sociálně znevýhodněném prostředí, ale přesto se mu podařilo úspěšně projít přijímacími zkouškami na prestižní střední školu. Bohužel, tento žák přicházel ze základní školy, kde kvalita výuky byla nedostatečná, a často se stávalo, že nerozuměl až třetině slovní zásoby používané ve výuce učiteli. Cítil hluboký ostych za své nedostatky, nikomu se s nimi nesvěřil a nakonec studium na střední škole předčasně opustil.

Ocenění malých pokroků: klíčová spolupráce s dospívajícími v náročném prostředí

Navázat kontakt s věkovou skupinou dospívajících a motivovat ji ke spolupráci může být obtížné. V sociálně znevýhodněném prostředí je to ještě náročnější. Pracovníci Člověka v tísni jsou proto často ve své činnosti neúspěšní, protože vliv sociálního prostředí je velmi silný. Když se například podaří, že dospívající úspěšně absolvují další ročník ve škole, uspějí u opravné zkoušky, složí přijímací zkoušky na střední školu, jsou to podle Rut Veselé skutečné úspěchy, protože toto vše stojí děti obrovskou námahu: „Kdybychom šli do práce s tím, že všechny naše děti vystudují střední školu, tak brzo skončíme s tou prací, jsme rádi za malé úspěchy, například že děti přijdou na doučování“. 

Když se stane, že tyto děti úspěšně dostudují střední školu, jedná se zpravidla o výjimečný úspěch. I z toho důvodu je potřeba každý malý pokrok ocenit.

Spolupráce dospělého s dítětem je postavena na individuálním kontaktu a budování vztahu. Důležité je vyvážit osobní a odbornou rovinu ve vztahu k dítěti – dospělá osoba by neměla zastávat jen roli staršího kamaráda, ale žádoucí není ani odosobněná role úředníka či poradce.

Mgr. Rut Veselá                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                 Mgr. Rut Veselá, původně specialistka na divadelní historii a teorii, se připojila k neziskové organizaci Člověk v tísni v roce 2006. Od té doby se věnuje podpoře starších dětí vyrůstajících v prostředí ohroženém sociálním vyloučením. Začínala jako dobrovolnice a postupně se stala zaměstnankyní této organizace, nejprve v Kladně, kde se soustředila zejména na sociálně vyloučenou lokalitu v ulici U Masokombinátu, a následně v pražské pobočce. V současné době působí jako metodička programu Poradenství mladistvým (Člověk v tísni, o.p.s.) a také jako koordinátorka motivačního stipendijního programu Retrostipendia Nadace Albatros.                                                                                  FOTO l Zdroj: PROP, NPI ČR. 

Doporučená literatura:

Bourdieu, P. (1998). Teorie jednání. Vyd. 1. Praha: Karolinum.

Čada, K., Hůle, D. (2019). Analýza segregace v základních školách z pohledu sociálního vyloučení. [online]. Úřad vlády České republiky Odbor pro sociální začleňování (Agentura). Dostupné z: Analyza_segregace_2019.pdf (socialnipolitika.eu).

Giddens, A. (1999). Sociologie. Vyd. 1. Praha: Argo.

Kol. autorů. (nedat.). Cesta k úspěchu v desegregaci. [online]. Dostupné z https://www.desegregace.cz/.

Veselý, A. (2006). Teorie mnohačetných forem kapitálu. Studie. Pražské sociálně vědní studie. ISSN 1801-5999. [online]. Dostupné z: 014_Vesely (muni.cz).

Zichová, K. (2020). Děti z vyloučených lokalit se hůř učí. Projekt ústecké univerzity se to pokusil změnit. [online]. Dostupné z: Děti z vyloučených lokalit se hůř učí. Projekt ústecké univerzity se to pokusil změnit – EURACTIV.cz.

Zdroje:

[1] Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. (2015). Mapa sociálně vyloučených lokalit v ČR: Sociálně vyloučená lokalita. [online]. Dostupné z: Mapa sociálně vyloučených nebo sociálním vyloučením ohrožených romských lokalit v ČR (esfcr.cz). [dat. cit. 24. 10. 2023].

[2] Agentura pro sociální začleňování. (2022). Index sociálního vyloučení. [online]. Dostupné z: https://www.socialni-zaclenovani.cz/index_socialniho_vylouceni/. [dat. cit. 24. 10. 2023].

[3] Steiner, J. (2004). Ekonomie sociálního vyloučení. In: „Romové: Kulturologické etudy“ ed.: Marek Jakoubek, Tomáš Hirt. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o.

[4] Becker, G. S. (1991). A treatise on the family: Enlarged edition. Cambridge, Massachusetts, London, England: Harvard University Press.

[5] Becker, G. (2014). Economics in the real world. In: Thornton, P. (2014). The great economists: Ten economists whose thinking changed the way we live. Pearson UK. (s. 193–216).

[6] Hořáková, L. (2009). Strategie obyvatel sociálně vyloučené lokality k zajišťování bydlení v návaznosti na opatření bytové politiky. [online]. Diplomová práce. Vedoucí práce: PhDr. Imrich Vašečka, PhD. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/ap5r8/DiplomovaPrace.pdf. [dat. cit. 24. 10. 2023].

[7] Statutární město Kladno, Magistrát města Kladna. (nedatováno). Pilotní projekt pro integraci sociálně vyloučené romské komunity. [online]. Dostupné z: Pilotní projekt pro integraci sociálně vyloučené romské komunity: Kladno (mestokladno.cz). [dat. cit. 24. 10. 2023].

[8] Bernstein, B. B. (1975). Class, codes and control. London: Routledge & Kegan Paul.

[9] Hořavová, K. (2019). Sociokulturní handicap dětí z dětských domovů optikou učitelů základních škol. Bakalářská diplomová práce. Vedoucí práce: Mgr. Klára Záleská. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd, Pedagogika.[online]. Dostupné z: Microsoft Word - Horavova_bp_final (muni.cz). [dat. Cct. 24. 10. 2023].

[10] Willis, P. (2012). Cultural production and theories of reproduction. In: Barton, L., & Walker, S. (2012). Race, Class and Education (RLE Edu L). Routledge. (s. 107–138).

[11] Simonová, N. (2005). Tomáš Katrňák: Odsouzeni k manuální práci. Vzdělanostní reprodukce v dělnické rodině Praha, Sociologické nakladatelství 2004, 190 s. Sociologický časopis, 2005, 41(1). [online]. Dostupné z: https://sreview.soc.cas.cz/pdfs/csr/2005/01/13.pdf. [dat. cit. 24. 10. 2023].