V prvním dílu článku se dozvíte, co je to emoční inteligence a proč je důležitá i ve vzdělávání. Ani pojmy jako intrapersonální inteligence nebo Gardnerova teorie mnohočetné inteligence už vám nebudou cizí.
Proč učitel ke své práci potřebuje emoční inteligenci 1
Kristina Březinová
30.05.2022
Učitel/učitelka
Ilustrační foto / FOTO: Unsplash
Dvoudílný článek nabízí podrobný vhled do problematiky emoční inteligence. V prvním díle se seznámíte se základními pojmy, jako je sociální, emoční, intrapersonální a interpersonální inteligence. Dozvíte se více o teorii mnohočetné inteligence amerického psychologa Howarda Gardnera a o publikaci Daniela Golemana o emoční inteligenci.
Základní pojmy a význam emoční inteligence
Každý jedinec s dobře rozvinutou emoční inteligencí dokáže nejen sám sebe motivovat a jen tak se nevzdávat při obtížích, ale dokáže ovládat i svoje emoce – například nejedná impulzivně, tzn. umí odložit uspokojení na pozdější dobu. Takový člověk rozumí vlastnímu citovému životu, dokáže s ním přiměřeně okolnostem zacházet, a je schopný také porozumět pocitům druhých lidí a úměrně tomu na ně reagovat.
Emoční inteligence je proto učitelům prospěšná nejen ve zvládání vlastních emocí, ale také k relativně bezproblémovému chodu třídy nebo zvládání konfliktů. Člověk emočně inteligentní se zbytečně nevyčerpává, neplýtvá energií na marginálnosti, a dokáže třeba i rozpoznat, kdy si musí odpočinout. Učitelé, kteří tuto složku své inteligence opomíjejí, mohou snadno emočně vyhořet, případně se cítit ve svém povolání nebo životě nekomfortně.
A co žáci? Mohou si emoční inteligenci osvojit?
Zahraniční školy dnes poměrně běžně nabízejí výukové programy, které učí mladé lidi, jak například lépe zvládnout vlastní hněv. Podobné programy vznikají s nadějí, že se podaří snížit násilí na školách. Z některých hodnocení (Bar-On, R., Maree, J. G., & Elias, M. J., 2007) vyplývá, že tyto snahy jsou úspěšné. [1]
Než se podrobněji seznámíte se samotným pojmem emoční inteligence a jejím využitím ve školní praxi, je na místě si nejprve ujasnit základní pojmy k tomuto poměrně širokému tématu. Víte například, co je to tzv. „faktor g“, anebo jaký je rozdíl mezi interpersonální a intrapersonální inteligencí. A jak se tyto druhy inteligence projevují v praxi? Odpovědi najdete níže v našem slovníčku základních pojmů.
Slovníček základních pojmů
Faktor g (generální faktor)
Jedná se o faktor obecné inteligence, o ústřední duševní vlohu, která stojí v pozadí veškeré duševní činnosti. Tato vloha je izolovaně nepostižitelná a neměřitelná; roste od narození do 15 let, poté se ustálí. Autorem tzv. teorie dvoufaktorové inteligence je britský psycholog a statistik Charles Edward Spearman (1863–1945), který předkládal skupinám dětí řadu jednoduchých inteligenčních testů. Následně pomocí faktorové analýzy zjistil pozitivní korelaci mezi jednotlivými testy. Ty děti, které dosáhly vysokého skóre v jednom dílčím testu, obvykle dosahovaly vysokého skóre i v dalších testech. Spearman charakterizoval tuto korelaci jako faktor g (faktor obecné inteligence) – ta zahrnuje základní schopnost řešit problémy a komplikované úlohy a projevuje se v různorodých situacích. Faktorem g disponují všichni lidé, jen každý v jiné míře. Druhým faktorem, který ovlivňuje výsledky pouze v dílčích testech, je specifický faktor nebo také faktor s. Specifické faktory zahrnují konkrétní schopnosti v určité dílčí oblasti, například matematické nebo verbální schopnosti. Faktorem s, například matematickou nebo hudební schopností, nedisponují všichni lidé. [2,3]
Teorie mnohočetné inteligence Howarda Gardnera
Psycholog Howard Gardner rozpracoval teorii mnohočetné inteligence jako přímé zpochybnění klasického pohledu na inteligenci jako na schopnost logického uvažování. Gardner dospěl k závěru, že neexistuje jen jedna duševní schopnost (faktor g), ale řada různých a vzájemně propojených typů inteligence. Gardner definuje inteligenci jako „schopnost řešit problémy nebo vytvářet produkty, které jsou pro konkrétní kulturu nebo komunitu důležité.“ [4] Pro každého jedince je typická jedinečná kombinace relativně slabších a silnějších typů inteligence, která vysvětluje individuální rozdíly. [5]
Gardnera během jeho výzkumů překvapila rozmanitost rolí dospělých lidí v různých kulturách. Tyto role sice závisejí na široké škále různých dovedností a schopností, ale přesto jsou srovnatelně důležité pro úspěšné působení v těchto kulturách. Mnohočetná inteligence a její specifické rozložení u každého jedince umožňuje zastávat specifické role v dané kultuře, jako je například fyzik, tanečník, psychiatr nebo učitel. [6]
Podle Gardnera obvykle používané IQ testy predikují spíše školní úspěšnost na vyšším stupni vzdělávání než úspěšnost v průběhu životního běhu. Například jedinec s vysokou mírou interpersonální inteligence nemusí být výrazně školsky úspěšný, ani mít nadprůměrné výsledky v obvykle používaných IQ testech, může se ale později stát úspěšným vůdcem a politikem. [6]
Sedm druhů inteligence podle Gardnera [7]
Druh inteligence | Schopnosti |
| Řečové schopnosti a mechanismy spojené s fonologií (hlásky), syntaxí (gramatika), sémantikou (význam) a pragmatikou (záměr a použití jazyka v různých situacích). |
| Schopnost vytvářet, zprostředkovávat a chápat významy složené ze zvuků; mechanismy spojené s výškou, rytmem a barvou zvuku (vlastnostmi zvuku). |
| Schopnost používat a vnímat vztahy v nepřítomnosti činnosti nebo objektů, tedy schopnost abstraktního myšlení. |
| Schopnost vnímat zrakové a prostorové informace, modifikovat je a přetvářet zrakové obrazy bez vztahu k původnímu podnětu. Patří sem i schopnost vytvářet trojrozměrné představy, pohybovat jimi a otáčet je. |
| Schopnost využívat všechny části těla k řešení problémů nebo vytváření produktů; její součástí je i schopnost ovládat hrubou a jemnou motoriku a schopnost manipulovat s předměty. |
| Schopnost rozlišovat vlastní pocity, záměry a motivace. |
| Schopnost poznávat a rozlišovat pocity, přesvědčení a záměry druhých lidí. |
Tip:
Více o teorii mnohočetné inteligence najdete také v textu:
NPI ČR | Inkluze v praxi - Dimenze myšlení, aneb druhy inteligence
Emoční inteligence
Pojem vznikl v 70. letech 20. století v rámci hnutí humanistické psychologie, které vnímá člověka holisticky a je zaměřeno na léčbu a pomoc. Pojem tedy vznikl s potřebou vyjádřit kromě míry inteligence i míru dalších vlastností, které souvisejí se schopností prožívat život plně a radostně. Přístup k tomuto pojmu je interdisciplinární; kromě oboru psychologie se na studiu emoční inteligence podílí i sociologie, fyziologie a medicína. Pojem není zatím definován jednotně, je možné na něj nahlížet například jako na míru citové vyzrálosti nebo schopnost vhodně uplatňovat vlastní city i rozpoznat a brát v úvahu city druhých při zvládání osobních i pracovních situací. Dobře rozvinutá emoční inteligence přináší i větší pravděpodobnost spokojeného a radostného prožívání života. [8]
Sociální inteligence
Americký psycholog Edward Lee Thorndike přišel s termínem sociální inteligence poprvé v roce 1920. Rozděloval inteligenci, tedy schopnost porozumět a řídit, do tří aspektů: 1) myšlenky a ideje (abstraktní inteligence), 2) konkrétní objekty (mechanická inteligence) a 3) lidé (sociální inteligence). [9] V případě posledního aspektu jde o schopnost jednat s lidmi a konstruktivně řešit mezilidské konflikty; její vysoký stupeň představuje tzv. sociální takt. Zahrnuje takové vlastnosti, jako je empatie, citlivost pro mezilidské vztahy a zběhlost v mezilidské komunikaci. Shrnuje vlastnosti, které jsou důležité pro jednání s druhými lidmi, zejména pro profesionály, jako jsou personalisté, pracovníci v marketingu, sociální pracovníci, psychologové a psychiatři, učitelé aj. [10]
Intrapersonální inteligence
Jedná se o jeden ze sedmi druhů inteligence podle psychologa Howarda Gardnera v rámci jeho teorie mnohočetné inteligence. Pojem intrapersonální inteligence se překrývá s pojmem emoční inteligence. Jedná se o schopnost rozlišovat vlastní pocity, záměry a motivace. [7] Projevuje se uvnitř člověka, termín stojí v protikladu k inteligenci interpersonální, která klade důraz na procesy probíhající mezi dvěma a více jedinci. [8]
Interpersonální inteligence
Jedná se o jeden ze sedmi druhů inteligence podle psychologa Howarda Gardnera v rámci jeho teorie mnohočetné inteligence. Pojem intrapersonální inteligence se do určité míry překrývá s pojmy emoční a sociální inteligence. Jedná se o schopnost poznávat a rozlišovat pocity, přesvědčení a záměry druhých lidí. [7] Projevuje se v reálném životě například ve skupinovém vyučování, hrách, soutěžích, projektech, sportech a společenských programech. [8]
Autor Daniel Goleman rozpracovává vlastní pojetí interpersonální inteligence, kdy ji spojuje s projevem následujících specifických schopností [11]:
Organizace skupiny – jedná se o schopnost, která vyžaduje koordinaci a iniciaci činnosti skupiny lidí. Takovou schopnost projevuje například dítě, které rozhodne podle většinového názoru, jaká hra se bude hrát.
Dojednávání řešení – jde o schopnost najít kompromisní cestu nebo vyřešit neshody mezi dvěma a více skupinami. Děti s takovým talentem by jednou mohly být například dobrými právníky.
Osobní spojení – jedná se o schopnost snadného rozeznávání emocí ostatních lidí a volby vhodné reakce na tyto emoce. Z lidí s touto schopností mohou být dobří učitelé, ale i obchodníci.
Sociální analýza – jedná se o schopnost dívat se na lidské vztahy s odstupem, umět je analyzovat, vstupovat do nich a zase z nich vystupovat. Lidé s touto schopností umějí zároveň navodit pocit sounáležitosti, mohou z nich být dobří terapeuti, poradci nebo spisovatelé.
Emoční inteligence podle Daniela Golemana
V roce 1990 přišli američtí psychologové Peter Salovey (*1958) a John D. Mayer (*1953) poprvé s názorem, že někteří jedinci umějí lépe využívat emoce a pracovat s nimi tak, aby rozšířili své poznávání i společenské působení. [12] Výraz emoční inteligence ještě výrazněji vstoupil do povědomí v roce 1995, kdy spisovatel Daniel Goleman vydal knihu Emoční inteligence, která se stala celosvětově populární a byla přeložena do 40 jazyků. [13] Goleman se při psaní knihy, ve které uvádí mnoho praktických příkladů, opíral právě o práce P. Saloveye a J.D. Mayera.
V roce 1997 pak přišli P. Salovey a J.D. Mayer s podrobným modelem emoční inteligence [14]. V jejich pojetí se emoční inteligence skládá ze čtyř jednotlivých složek. Konkrétně jde o:
schopnost přesného vědomého vnímání a vyjádření emocí,
schopnost mít k emocím přístup a vytvářet je,
schopnost chápat emoce a jejich význam,
schopnost emoční regulace, tedy schopnost přiměřeně řídit emoce.
Tyto 4 schopnosti jsou uspořádány tak, že základní psychické procesy (např. vědomé vnímání emocí) jsou podkladem pro pokročilejší procesy (např. regulace emocí). V každé ze čtyř dimenzí existuje rozvoj dovedností od základních ke složitějším.
Kritické zhodnocení pojmu emoční inteligence
Pojem emoční inteligence se sice od roku 1990 do odborného i veřejného povědomí vžil, je ale potřeba dodat, že do dnešních dnů stále není podložený výzkumem. Odborníci jako Ch. Viswesvaran stále vedou debatu, jestli je možné emoční inteligenci skutečně spojovat s výkonností – podobně jako je možné obecnou inteligenci spojovat s rychlým osvojením znalostí, následně i lepší pracovní výkonností a produktivitou práce –, nebo jestli se jedná spíše o směs inteligence (na kterou se vážou měřitelné výkony) a osobnostních rysů, anebo jestli jde pouze o kombinaci určitých osobnostních rysů. [15,16] Kritici dále upozorňují i na to, že při definování pojmu emoční inteligence je podstatné brát v potaz i sociální a kulturní odlišnosti. Například způsob regulace emocí se v různých kulturách může velmi lišit. [16]
Ve druhém díle článku o emoční inteligenci se dozvíte podrobnější informace o jednotlivých typech emoční inteligence. Máme pro vás i ukázky ze školního života a doporučenou literaturu pro samostudium včetně tipů na vzdělávací kurzy. Nakonec si udělejte kvíz, který vám nastíní možnosti a meze vaší emoční inteligence.
Zdroje:
[1] BAR-ON, R., MAREE, J. G., & ELIAS, M. J. (2007). Educating people to be emotionally intelligent: Johannesburg.
[2] SPEARMAN, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.
[3] HARTL, P. a HARTLOVÁ, H. (2009). Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál. s. 158.
[4] GARDNER, H. E. (1993). Multiple intelligences: The theory in practice. New York: Basic Books.
[5] GARDNER, H. E. (2004). The unschooled mind: How children think and how schools should teach. New York: Basic Books.
[6] NOLEN-HOEKSEMA, S. et al. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Překlad Hana Antonínová. Vyd. 3., přeprac. Praha: Portál. s. 511–512.
[7] GARDNER, H., KORNHABER, M. L., & WAKE, W. K. (1996). Intelligence: Multiple perspectives. Harcourt Brace College Publishers.
[8] HARTL, P. a HARTLOVÁ, H. (2009). Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál. s. 234.
[9] CANTOR, N. § KIHLSTROM, J.F. (nedatováno). Social Intelligence. [online]. Dostupné z: https://www.ocf.berkeley.edu/~jfkihlstrom/social_intelligence.htm [dat. cit. 20. 2. 2022]
[10] HARTL, P. a HARTLOVÁ, H. (2009). Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál. s. 235.
[11] GOLEMAN, D. (2011). Emoční inteligence. Překlad Markéta Bílková. Vyd. 2., (V nakl. Metafora 1.). V Praze: Metafora. s. 112–155.
[12] SALOVEY, P., & MAYER, J. D. (1990). Emotional intelligence. Imagination, cognition and personality, 9(3), 185– 211.
[13] WIKIPEDIA, THE FREE ENCYCLOPEDIA. (2022). Emotional Intelligence. [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Emotional_Intelligence [dat. cit. 20. 2. 2022]
[14] MAYER, J. D., & SALOVEY, P. (1997). What is emotional intelligence. Emotional development and emotional intelligence: Educational implications, 3, 31.
[15] VAN ROOY, D. L., VISWESVARAN, C., & PLUTA, P. (2005). An evaluation of construct validity: What is this thing called emotional intelligence?. Human Performance, 18(4), 445–462.
[16] NOLEN-HOEKSEMA, S. et al. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Překlad Hana Antonínová. Vyd. 3., přeprac. Praha: Portál. s. 529.
Mohlo by Vás zajímat
Emoční první pomoc pro vyučující – část 2.
Může člověk regulovat zvládání stresu a tím ovlivňovat činnost mozku a autonomního nervového systému? Emoční první pomoc (EmotionAid®) je technika, která pomáhá uvolnit nahromaděný stres a zlepšit duševní pohodu. Tato metoda využívá jednoduchých cvičení a praktických kroků, které můžete provádět sami nebo s pomocí druhých lidí. Díky ní můžete zvládat náročné situace a posílit odolnost vůči stresu. Je také vhodná pro vyučující, kteří hledají efektivní způsoby, jak se vyrovnat s každodenní zátěží.
Emoční první pomoc pro vyučující – část 1.
Co mají společného vyučující, vychovatelé, zdravotníci, hasiči, policisté, záchranáři nebo vojáci? Jejich práce je sice posláním, ale velmi náročná. Tito profesionálové jsou v první linii, což znamená, že jsou každý den vystaveni psychické zátěži, která vyvolává stres. Je proto nezbytné čelit stresu, aby se předešlo negativním důsledkům na zdraví. Ve dvoudílném seriálu se dozvíte více o metodě somatického prožívání a technice emoční první pomoci a naučíte se jejich principy pro samostatnou praxi.
Průvodce školním rokem pro třídní učitele: Deset klíčových kroků
Jaké jsou různé role, které plní třídní učitel? Jaké základní schopnosti a znalosti by měl mít každý učitel, který si přeje stát se třídním učitelem? A má učitel, který se pro třídnictví rozhodne dobrovolně, větší šanci na úspěch? V našem textu se nachází deset klíčových kroků, které pomohou nováčkům v učitelském povolání zorientovat se v průběhu školního roku, počínaje přípravným týdnem.
Konzultační centrum