Ilustrační foto. | FOTO: Pixabay
Přestože učitelé nejsou profesionály v oblasti duševního zdraví, hrají klíčovou roli při řešení potřeb duševního zdraví svých žáků. Jsou se žáky několik hodin denně a pomáhají jim rozvíjet a zvládat i sociální dovednosti, emoční inteligenci, organizační dovednosti i seberegulaci. Pokud potřebují řešit problémy ve třídě nebo urovnat případné spory, mohou se setkávat se žáky individuálně, nebo v rámci skupiny. Učitelé také často komunikují s rodiči o problémech žáků ve třídě. Některé z těchto problémů mohou pramenit z poruch duševního zdraví. Učitelé mohou také komunikovat s poskytovateli zdravotní péče v regionu a svoji úlohu v této oblasti mohou plnit nejlépe, pokud jsou jasně definovány role jednotlivých odborníků ve školním poradenském pracovišti (školní psycholog, metodik prevence…). Jelikož je celkem běžný nedostatek této personální podpory v mnoha školách, třídní učitelé mohou být velmi nápomocní v procesu vyjasňování rolí jednotlivých aktérů ve škole. [1]
Včasná intervence je pro žáka s psychickými obtížemi stejně důležitá jako pro žáka s poruchami učení. Prožívané psychické obtíže ho ovlivňují mnoha způsoby. Školní výkon žáka může klesat, stejně tak i jeho sebedůvěra. Mohou se zhoršovat jeho vztahy s ostatními. Někteří třídní učitelé se zdráhají zasahovat do problémů souvisejících s duševním zdravím žáka. Právě učitel je často ale první osobou, která si může všimnout jeho psychických obtíží a která má možnost jemu a jeho rodičům poskytnout další pomoc.
Jednou z možností je žáka individuálně, mimo výuku, oslovit a zeptat se, jak se mu daří, jak se má, a nabídnout mu individuální rozhovor. [2] Rozhovor by měl proběhnout v klidné místnosti bez vyrušování druhými osobami. Je vhodné si vyhradit určitý čas (alespoň 30–40 minut), proto není vhodné rozhovor se žákem realizovat o přestávce. Vhodnější je oslovit ho po vyučování anebo se s ním předem domluvit na určitý čas.
Žák by měl, a to hned na začátku, vědět, že individuální rozhovor je vždy důvěrný, a že pokud učitel bude informovat další osoby, dá mu to na vědomí. Přestože je důležité komunikovat o žácích s ostatními zaměstnanci, učitel by měl být vždy opatrný při odhalování informací, které mu žák důvěrně sdělil. Tím zároveň může eliminovat jeho obavy z důsledků rozhovoru, tzn. že o jeho problémech budou vědět všichni učitelé ve škole, spolužáci apod.
Důležité!
Učitel by se měl se žákem domluvit na rozsahu a míře konkrétnosti informací, které sdělí ostatním zaměstnancům školy a jeho rodičům. Je na učiteli, aby vyjádřené potřeby žáka respektoval – jde o budování důvěry mezi žákem a učitelem.
Příklad z praxe:
Žák se učiteli svěří s pro něj choulostivým zážitkem, který přispěl k jeho psychickým obtížím, který ale nechce sdělovat rodičům. Učitel se se žákem domluví, že o tom zážitku s rodiči mluvit nebude.
Žačka učiteli při rozhovoru řekne, že jí jistý chlapec – spolužák – hodně telefonoval a posílal esemesky. Učitel se domluví se žačkou, do jaké míry chce, aby byla tato informace důvěrná. Následně tuto informaci, po dohodě s ní, nebude sdělovat ostatním zaměstnancům, rodičům ale tuto věc za její přítomnosti sdělí.
Žák sedmého ročníku se učiteli svěří, že nemá rád jiného učitele (jeho kolegu). Učitel se domluví se žákem, že tato informace zůstane pro všechny důvěrná, a to i pro rodiče žáka. [3]
V některých situacích, například v případě zneužívání nebo v případě, že žák mluví o sebevraždě, je učitel ze zákona povinen takové informace nahlásit, tzn. informovat zákonné zástupce žáka (zpravidla rodiče), školní poradenské pracoviště a vedení školy.
V průběhu rozhovoru se žákem je vhodné komunikovat otevřeně, konkrétně, nepoužívat eufemismy. Jednoduše na začátku popsat, čeho si učitel na jeho chování všiml, co ho znepokojilo. Je vhodné žákovi otevřeně sdělit, proč si o něj dělá starosti, čeho si všiml, co ho na jeho chování nebo zevnějšku znepokojuje, a přímo mu nabídnout pomoc. Rozhovor o obtížích může přinést možnost řešení.
Je dobré se nebát žáka také zeptat, co si o odborné pomoci školního psychologa, externího psychologa, lékaře nebo terapeuta myslí. Přemýšlel o této variantě někdy? Je takové konverzaci s odborníkem na duševní zdraví nakloněn, nebo za jakých okolností by mohl být? Zná některého spolužáka, který takovou pomoc už vyhledal – a to s úspěchem? Co si žák myslí o obavách učitele?
Učitel se zeptá se žáka, co by mu konkrétně, podle jeho názoru, mohlo pomoci. Zmapují si společně se žákem, jestli podobné problémy v minulosti už řešil a co mu pomohlo. [2]
Příklad z praxe:
Vhodná formulace:
„Všiml/a jsem si, že se vyhýbáš kontaktu se spolužáky, že jsi přestal chodit na kroužek basketbalu a působíš na mě v posledních týdnech vyčerpaným dojmem.“
Nevhodná formulace:
„Všichni máme občas nějaký problém…“
„Zdá se mi, že máš nějaké starosti...“
Během rozhovoru není vhodné ani žádoucí na žáka „tlačit“ anebo ho stavět před hotová rozhodnutí, k nimž neměl možnost se vyjádřit, například ho nutit k okamžité návštěvě školního psychologa. [2] Lepší je nejprve žákovi vysvětlit další kroky, postupy i důvody, které k nim vedou. Žák by pak měl dostat prostor, aby se k těmto krokům vyjádřil.
Příklad z praxe:
Vhodná formulace:
„Co si myslíš o pomoci psychologa? Přemýšlel jsi někdy o takové variantě?“
„Probíral jsi svoje obtíže s rodiči? Chceš, abych s nimi za tvojí přítomnosti / bez tvojí přítomnosti probral tvoje obtíže, anebo bys raději, aby celá věc zůstala důvěrná?“
Nevhodná formulace:
„Pokud se to nezlepší, půjdeš příští týden ke školnímu psychologovi…“
„Teď zavolám rodičům…“
Pokud nabídku pomoci žák odmítne, učitel přijme bez výhrad jeho názor i pohled na situaci. Je třeba respektovat i jeho nechuť. Nabídne mu, že se na něj může obrátit kdykoliv v budoucnu. Může ho také znovu oslovit s určitým časovým odstupem a svou nabídku pomoci opakovat. Je také možné, že žák si k němu teprve buduje důvěru, anebo potřebuje čas na rozmyšlenou. Na připomenutou nabídku může později zareagovat pozitivně.
Učitel (případně i ve spolupráci se školním poradenským pracovištěm), by měl posoudit, do jaké míry je zdravotní stav žáka natolik závažný, že je nezbytné kontaktovat žákovy rodiče, i když on sám své obtíže řešit nechce. Takové řešení je nezbytné zejména v tom případě, kdy žák je/byl nebezpečný sám sobě (hovoří o sebevraždě) anebo je/byl nebezpečný vůči svému okolí (verbální anebo fyzické agresivní jednání vůči druhým osobám). S žákem by měl učitel každopádně tuto skutečnost předem probrat a vysvětlit mu, že zapojení rodičů je nezbytným krokem. [2]
Pokud učitel nerozumí chování žáka, může požádat některého člena školního poradenského pracoviště (školního výchovného poradce, školního psychologa nebo školního speciálního pedagoga), aby provedl pozorování ve třídě, anebo aby případně zvolil nějaký jiný typ intervence. Ten může učiteli následně sdělit závěry svého pozorování nebo závěry vyplývající z vyhodnocení zvolených intervenčních aktivit.
Když učitel mluví s rodiči, může být užitečné zdůraznit zejména to, jak psychické obtíže žáka ovlivňují jeho školní výkon a vztahy se spolužáky. Při použití tohoto přístupu se učitel pravděpodobně vyhne tomu, aby řekl cokoli, co by mohlo znít jako hodnocení schopností nebo duševního stavu žáka anebo jako hodnocení výchovy rodičů. Existuje velká pravděpodobnost, že rodič následně nebude reagovat obranně, ale bude naopak nakloněn další spolupráci a komunikaci.
Když učitel mluví s rodiči o obtížích žáka, je žádoucí vyhnout se diagnostikování poruch. Psychodiagnostika obecně přesahuje kvalifikaci učitele. Odpovědností učitele je popsat chování, které pozoruje, nikoli diagnostikovat stav, který může chování způsobovat.
Příklad 1:
Vhodná formulace:
„Mám o Tomáše trochu obavu. Už se nesměje, ani když se všichni ostatní žáci ve třídě dobře baví. Všimli jste si v poslední době něčeho nezvyklého na jeho chování?“
Nevhodná formulace:
„Myslím, že Tomáš je v depresi.“
Příklad 2:
Vhodná formulace:
„Všiml/a jsem si, že Lukáš má někdy problémy přidat se k druhým dětem, když si společně hrají. Většinu času, když si ostatní děti hrají, se dívá dolů na podlahu. Všimli jste si někdy, že by se takhle choval ve společnosti jiných dětí i mimo školu?“
Nevhodná formulace:
„Lukáš je strašně stydlivý.“
Příklad 3:
Vhodná formulace:
„Někdy se mi zdá, že Martin má problém udržet pozornost a zůstat v klidu. Všiml/a jsem si, že také často zapomíná na pokyny a působí roztržitě. Všimli jste si někdy takového chování doma?“
Nevhodná formulace:
„Martin pořád pobíhá kolem. Myslím, že by mohl mít ADHD.“ [3]
Co může učitel dělat, když se rodič stane defenzivním, nebo dokonce konfrontačním?
Nejprve se zastavit a zhluboka se nadechnout. Je odpovědností učitele zůstat v klidu a vyslechnout, co rodič říká. Je možné, že tvrzení rodičů jsou pravdivá, že žák doma neprojevuje chování, které učitel popisuje. Je důležité si tuto skutečnost uvědomit a rodičům dát najevo úlevu, že toto chování mimo školu nepozorovali.
Obtíže jakéhokoliv rázu jsou pro rodiče citlivé téma. Může jim trvat určitou dobu, než se vyrovnají s tím, že má žák psychické obtíže. V některých případech rodiče nechtějí čelit myšlence, že problém existuje. Také mají někdy pocit, že „z toho vyroste“.
Pokud rodiče slyší o obavách ohledně projevů a chování žáka poprvé, mohou z právě z tohoto důvodu tyto obavy bagatelizovat nebo popřít.
Sdílení informací o žákovi také může rodičům trvat déle než učiteli (nebo jiným zaměstnancům školy).
Pokud je rozhovor s rodiči náročný, je vhodné se v duchu vrátit na začátek. Vzpomenout si, co bylo hlavní motivací pro rozhovor s rodiči. Bezpochyby to byl zájem učitele, aby se duševní zdraví žáka i jeho školní výkon zlepšily.
Je dobré si také připomenout, že při rozhovoru s rodiči je potřeba se soustředit na to podstatné – tím je řešení psychických obtíží žáka. Nejlepší způsob, jak mu efektivně pomoci, je týmový přístup – učitele, ostatních zaměstnanců školy, rodičů a externích odborníků, kteří všichni společně pracují na řešení jeho obtíží. [3]
Je každopádně vhodné poskytnout rodičům prostor k vyjádření a vyslechnout je bez hodnocení.
Učitel může s rodiči také mluvit o tom, že psychické obtíže žáka ovlivňují nejen jeho studium, ale dotýkají se i ostatních žáků ve třídě. I z toho důvodu je žádoucí nastalou situaci řešit. [3]
V obtížných chvílích rozhovoru s rodiči může být obzvláště nápomocný další člen školního poradenského pracoviště nebo učitel – kolega. Kolega, který je rozhovoru přítomen, učiteli může například dosvědčit, že to, co říká o obtížích žáka, odpovídá skutečnosti, a přidat i vlastní postřehy z výuky ve třídě. Kolega také může později učitele podpořit i jako svědek, který byl přítomen rozhovoru s rodiči.
Vždy je vhodné zachovat trpělivost. První rozhovor s rodiči nemusí být z pohledu učitele úspěchem. Pokud bude žák nadále projevovat chování související s jeho psychickými obtížemi, rodiče o tom pravděpodobně později uslyší i od jiných učitelů. Když se to stane několikrát, rodiče s větší pravděpodobností uznají obavy učitelů a podniknou nějaké další kroky. Takže i když má učitel pocit, že jeho úsilí nepřináší výsledky, rozhovor s rodiči je stále tím jediným správným postupem při řešení obtíží žáka.
Příklad z praxe:
Rodiče mohou nesouhlasit s tím, co učitel říká:
„Říkáte, že moje dítě má problém?“
„To ale nemůže být pravda, my nic takového na dítěti doma nepozorujeme.“
„Možná to zveličujete, s námi se chová úplně normálně.“
Nebo mohou rodiče z žákových obtíží obviňovat učitele:
„Kdyby byla škola zajímavější a vy byste byl lepší učitel, moje dítě by se tak nechovalo!“
„Dost možná, že za to může přístup učitelů.“
Vhodná reakce ze strany učitele:
„Dělám si starost o Tomáše, už několik týdnů ve škole často mlčí, bývá duchem nepřítomný, na přímý dotaz nereaguje a drží se stranou ostatních dětí ve třídě.“
„Jsem rád, že s vámi se chová úplně normálně. Ale ve škole se už několik týdnů všech spolužáků straní. Dělám si proto o Tomáše starost.“ Pozn.: Učitel může sice mít informaci, že se žák chová určitým způsobem (projevuje se sklesle, hyperaktivně apod.) i mimo školu. Je ale vhodné v takové situaci zbytečně nediskutovat s rodičem, který sděluje učiteli odlišný názor, protože to může způsobit jen větší napětí. [3]
„Chápu, že si děláte starosti, že na jeho duševní stav by mohlo mít vliv i školní prostředí. Pokud bychom zjistili, že ho ve škole něco stresuje nebo by nám to Tomáš sdělil, budeme se snažit hledat nejvhodnější řešení.“
„Co si myslíte o možnosti odborné psychologické pomoci pro Tomáše? Přemýšleli jste někdy o takové variantě?“
Jedná se o situaci, kdy je žák s psychickými obtížemi ve stavu akutní duševní krize. Například se sebepoškozuje ve škole, začne mluvit o sebevraždě anebo ztrácí kontakt s realitou, hovoří nebo jedná nesrozumitelně. [2]
Prvořadé je dbát na vlastní bezpečnost a bezpečnost druhých, včetně samotného žáka, který krizí prochází. Je vhodné zachovat klid a jednat tak, aby nedošlo k ohrožení žáka Na místě je například i klidný tón hlasu. Pokud jsou okolo učitele další žáci nebo pedagogičtí pracovníci, je vhodné je požádat, aby odešli.
Pokud se učitel necítí na to s žákem jednat (například se cítí v ohrožení), je namístě odejít a ihned sehnat jinou pomoc.
Zůstane-li učitel se žákem, je vhodné mu poskytnout dostatek prostoru a nedělat nic, kvůli čemu by se žák mohl cítit ohroženě. Učitel například nepřistupuje k žákovi zezadu bez upozornění. Vyvaruje se přímému pohledu, kterým by se žák mohl cítit ohrožen. Předem vysvětlí žákovi, co se chystá udělat. Informuje žáka průběžně o tom, co se děje.
Učitel se ujistí, že byla zajištěna adekvátní pomoc. Pokud žák vážně ohrožuje sebe nebo ostatní, je namístě zavolat Zdravotnickou záchrannou službu (číslo 155), pokud je to třeba, i Policii ČR (číslo 158).
O vzniklé závažné krizové situaci je nutné co nejdříve informovat rodiče žáka. [2]
Řešení nestandardní nebo vypjaté situace může učitele zasáhnout více, než předpokládal, mohou se objevit i tělesné příznaky (nevolnost, třes), silné emoce nebo naopak skleslost. Je namístě zkusit si odpočinout, vyhledat radu nebo podporu odborníka.
Pokud byla krizovou situací zasažena celá školní třída (žák se pokusil za přítomnosti spolužáků o sebevraždu nebo ji dokonal, byl ošetřován Zdravotnickou záchrannou službou atp.), je vhodné sjednat krizovou intervenci pro sebe i třídní kolektiv (školní psycholog, externí organizace apod.). V každém případě je nutné se žáky otevřeně hovořit, a to jak kvůli nim, tak kvůli spolužákovi, který se po ukončení léčby do školní třídy vrátí. [2]
Je žádoucí v rámci výuky přihlédnout k aktuálním možnostem a kapacitě žáka. Bude se zapojovat do výuky jako vždycky, nebo naopak potřebuje teď volnější režim, třeba na dobu jednoho měsíce? Časové úlevy je vhodné ohraničit.
Učitel by měl zvážit, jestli je namístě uvažovat o plánu pedagogické podpory nebo o individuálním vzdělávacím plánu žáka (po vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně nebo ve speciálně pedagogickém centru), pokud už takovou podporu neměl přiznanou dříve.
Učitel by měl rozhodnout o zapojení metodika prevence a školního psychologa (individuální podpora žáka). Pokud žák dochází do ambulantní léčby (psychiatrie, psychologie), možná bude chtít pomoc ze strany školního psychologa využívat jen občas nebo pomoc může také odmítnout. Je vhodné každopádně ošetřit téma důvěry, ujistit žáka, že informace sdílené s učitelem nebo členem školního poradenského pracoviště nebudou bez jeho vědomí sdělovány dalším stranám.
Učitel by si měl rozmyslet, kolik času a energie může skutečně vložit do dlouhodobější pomoci žákovi (například 20 minut týdně formou individuálního rozhovoru) a do spolupráce s rodiči (pravidelné schůzky, pravidelné předávání informací). S rodiči žáka je vhodné domluvit společná pravidla komunikace a spolupráce. Učitel může rovněž některého kolegu/kolegyni ze školního poradenského pracoviště poprosit o pomoc a spolupráci (účast na schůzce s rodiči apod.).
Učitel by si měl ošetřit vlastní hranice. Je vhodné nepřebírat odpovědnost za žáka a jeho rodiče například tím, že bude samostatně hledat pro žáka možnosti léčby, přesvědčovat rodiče, aby zvolili určitý postup, realizovat pomoc nad rámec vlastního času a náplně práce apod. [2]
Učitel by si měl najít čas na psychohygienu. Je vhodné zkusit si zmapovat, jaké emoce prožívá, jak se cítí. Potřebuje celou situaci s někým probrat? Je vhodné soustředit se nejen na potřeby žáka, ale také zmapovat, do jaké míry může sám učitel potřebovat kolegiální anebo jinou poradenskou podporu.
Učitel by měl se žákem hovořit i o tom, co je vhodné sdělit vrstevníkům i dospělým ohledně jeho zdravotního stavu. Je vhodné žáka upozornit na rizika přílišné otevřenosti a sdílení detailů o své léčbě se všemi spolužáky a vrstevníky během výuky apod. (žáci, kteří se takto projevují, obvykle mají potřebu získávat tímto způsobem pozornost a zájem ostatních). Je vhodné, aby si žák sám ujasnil, co chce s druhými sdílet a do jaké míry. Učitel může se žákem o tématu zdravých hranic promluvit samostatně, anebo si k rozhovoru přizvat školního psychologa či metodika prevence.
Příklad z praxe:
Žákyně střední školy prošla hospitalizací a léčbou v dětské psychiatrické nemocnici z důvodu sebepoškozování a poruch nálad (depresivní fáze). Po ukončení léčby a návratu do školu detaily o své nemoci i lécích sdílela bez výběru se všemi žáky školy, ukazovala jim medikamenty, předčítala z letáků o vedlejších účincích léků. Během výuky často nahlas ventilovala před učitelem a žáky své obtíže. Pozornost se snažila upoutat i extravagantním oblečením a účesem. V důsledku jejího chování se jí spolužáci začali stranit.
S žákem je také vhodné probrat, jestli chce, aby se učitel nějaký způsobem zapojil do informování třídy o jeho zdravotním stavu. Dle ústního sdělení Terezy Berkové, dětské psycholožky působící v Poradně Vigvam, je vhodné v případě takové situace neopominout následující body.
Je dobré požádat žáka během individuálního rozhovoru, aby sdělil svoji představu. Je vhodné žákovi nastínit možné varianty: jak to bude ve škole vypadat, když spolužáci o jeho obtížích vědět nebudou, a jako to bude vypadat, když o jeho obtížích vědět budou. Je vhodné žákovi co nejvíce konkrétně popsat, jaké jsou výhody a nevýhody takových situací. Učitel může poskytnout praktický příklad: pokud žák bude někdy reagovat nestandardně, ostatní spolužáci, kteří jsou informovaní o jeho stavu, to budou potom lépe chápat.
Pokud žák souhlasí s tím, aby učitel informoval třídu, je vhodné se domluvit, kdy, kde a kolik informací učitel třídě poskytne.
Pokud chce žák informovat spolužáky samostatně, je vhodné se opět domluvit, kdy, kde a kolik informací chce žák třídě poskytnout.
Optimální je společné sezení se třídou, na kterém by měl participovat školní psycholog, školní metodik prevence nebo externí odborník, kde dojde k informování třídy buď učitelem, nebo samotným žákem, případně jiným způsobem (viz výše). Je vhodné žákům poskytovat základní, pravdivé informace. Při společném sezení je vhodné jim následně dát prostor, aby svoje prožívání dali najevo, například pomocí kresby, různých technik, aktivit apod. Žáci mohou tímto způsobem zpracovat některé téma z oblasti duševního zdraví. Následně může dojít ke společnému sdílení a prezentaci výtvorů v kruhu.
Pokud žák odmítne sdělit spolužákům informace o svém zdravotním stavu, je třeba jeho rozhodnutí respektovat. Je vhodné žákovi sdělit, že pokud by své rozhodnutí někdy v budoucnu změnil, může se znovu obrátit na třídního učitele anebo na zaměstnance školního poradenského pracoviště.
Pokud ve třídě aktuálně běží (třeba i dlouhodobě předem plánované) preventivní programy, které se týkají oblasti duševního zdraví, tzn. zároveň i aktuálních obtíží žáka (žák například aktuálně trpí poruchou příjmu potravy a program se zabývá podobným tématem), je vhodné probrat se žákem, jestli se jich chce účastnit, anebo mu nabídnout jinou alternativu. V rámci takových programů (pokud se jich žák neúčastní) by nikdy neměly být obtíže tohoto žáka zmiňovány nebo probírány.
Je také namístě zvážit, zda jsou v tuto chvíli programy primární prevence vhodnou volbou a jestli by nebylo lepší raději ošetřit klima ve třídě vhodně zvolenou krizovou intervencí, které se dotyčný žák může, nebo nemusí přímo účastnit.
Zákonní zástupci jsou povinni informovat školu o tom, jaké léky žák užívá a s jakou frekvencí (§22, 561/2004 Sb. zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání). Žáka mohou během výuky postihnout vedlejší účinky léků (jako jsou bolesti břicha, změny chuti k jídlu, změny nálady, bolesti hlavy a agitovanost). Když učitel sděluje rodičům, jakých potenciálních vedlejších účinků léků si všiml, je vhodné postupovat podobně, jako kdyby s nimi probíral možné duševní obtíže a neobvyklé projevy chování u žáka. [3]
Příklad:
Učitel popisuje své pozorování:
„Matyáš byl dnes velmi ospalý.“
„Lukáš si stále stěžuje na bolesti hlavy.“
Je vhodné rodiče nechat reagovat vysvětlením. Pokud rodič neuvádí souvislost s léky, může se učitel zeptat, jestli problém může způsobovat lék, který žák užívá. Může být užitečné zapojit do takového rozhovoru školního metodika prevence nebo školního psychologa.
Některé léky mohou být pro žáky s ADHD užitečné. Ale stejně jako by učitel nikdy neměl zmiňovat konkrétní diagnózu v rozhovoru s rodiči, měl by se také zdržet navrhování konkrétní léčby nebo konkrétních léků. [3]
I když se bude učitel snažit jednat taktně a empaticky, někteří rodiče mohou nesprávně interpretovat komentáře k lékům. Mohou si myslet, že používání léků buď učitel upřednostňuje, nebo se staví proti. Je proto vhodné zdůraznit, že lékařské ošetření je odpovědností a volbou rodičů žáka. [3]
Tip na závěr:
Zaujalo vás téma duševního zdraví žáků? Další informace i metodické nástroje ke stažení najdete v textu Proč, kdy a jak se věnovat tématu duševního zdraví ve škole?
[1] DIKEL, W. (2014). The Teacher's Guide to Student Mental Health (Norton Books in Education) (p. 310). W. W. Norton & Company. Kindle Edition.
[2] BACHOVÁ, M., FOJTIČEK, M., RUBRICIUS, M., VÁGNEROVÁ, T., VRBOVÁ, A. (2012). Normálně studuju. Příručka podporovaného vzdělávání pro žáky, studenty, jejich blízké a pedagogy. Vydal Ledovec, o. s. Ledce. Text vznikl v rámci projektu „Podporované vzdělávání pro žáky s duševním onemocněním v Plzeňském kraji“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a Státním rozpočtem České republiky.
[3] COOLEY, M. L. (2018). A Practical Guide to Mental Health & Learning Disorders for Every Educator: How to Recognize, Understand, and Help Challenged (and Challenging) Students Succeed (Free Spirit Professional™). Free Spirit Publishing. Kindle Edition.
Snídaňové kluby se staly nedílnou součástí českých škol a jejich přínos je stále zřetelnější. Pomáhají překonávat nerovnosti ve vzdělávání a snižují negativní dopady socioekonomického znevýhodnění na děti. Tyto děti čelí větším výzvám, ať už jde o nedostatek pravidelné a výživově hodnotné stravy nebo nepodnětné domácí prostředí, které ovlivňuje jejich školní výsledky. Kluby jim poskytují kvalitní snídani, i bezpečné a podpůrné prostředí, kde se mohou cítit vítané. To přispívá k jejich začlenění do kolektivu a motivaci k pravidelné docházce. Školy si díky klubům mohou snadněji vytvořit blízké vztahy se žáky, včas reagovat na jejich potřeby a řešit složité situace.
Ostrakizace nebo už rozvinutá šikana nadaného žáka může způsobit nezvratné změny jak u něj, tak u jeho spolužáků. Jak ji odhalit a jak v rámci prevence zapracovat na pozitivním klimatu třídy?
Šikaně se na žádné škole nelze zcela vyhnout, díky preventivním programům lze ale její výskyt výrazně snížit. Pokud se potíže i přesto objeví, je třeba mít nastavené nástroje, které je dovedou efektivně řešit. Inspiraci v tomto ohledu nabízí například Základní a mateřská škola Lyčkovo náměstí v Praze. Jak tam prevenci, popřípadě vzniklou šikanu a další problematické jevy řeší, nám prozradila Kateřina Bártová.