
Proč je důležité, aby se školy sociálnímu znevýhodnění věnovaly systematicky? Co tím získají žáci a žákyně i škola?
Žáci a žákyně, kteří vyrůstají v sociálně znevýhodňujících podmínkách, čelí vyššímu riziku školního neúspěchu, předčasného odchodu ze vzdělávání i rizikového chování. Finanční tíseň, dlouhodobá nezaměstnanost v rodině, bytová nejistota nebo omezené možnosti podpory při vzdělávání jim mohou ztěžovat cestu ke vzdělání i rozvoj jejich potenciálu. Pokud žák získá pouze základní vzdělání, zásadním způsobem to omezuje jeho další pracovní uplatnění a zatěžuje celou společnost dlouhodobými náklady.
Systematický přístup k identifikaci sociálního znevýhodnění a podpoře žáků pomáhá kromě identifikování dětí se sociálním znevýhodněním školám porozumět příčinám absencí, neúspěchu či náročného chování a včas hledat způsoby, jak jim pomoci odstranit překážky ve vzdělávání. Žáci tak získávají větší šanci uspět, dokončit školu a najít si své místo v životě.
Když škola pomáhá dětem a rodinám v náročné situaci, předchází dalším obtížím a zároveň buduje bezpečné a podpůrné prostředí. Jde také žákům příkladem: učí je všímat si potřeb druhých a pomáhat. Tím posiluje vztahy a přispívá k dobrému klimatu ve třídách i v celé škole.
S jakými nejčastějšími výzvami se podle vás školy potýkají?
Školy se setkávají například s nízkou motivací žáků ke vzdělávání, vysokou absencí, nepřipraveností na výuku, chybějícím materiálním vybavením, náročným chováním a omezenou podporou ze strany rodiny. Náročná může být také spolupráce s rodiči.Je snazší reagovat na viditelné důsledky než na příčiny, které vznikají mimo školu a bývají proto skryté. Špatné známky nebo výchovná opatření samy o sobě však situaci zpravidla nevyřeší. Klíčová je bezodkladná reakce školy, zmapování příčin a zapojení sociálních služeb či poradenské podpory. Děti totiž nemohou samy mnoho okolností svého života ovlivnit. Škola proto potřebuje hledat cesty, jak co nejefektivněji podpořit nejen žáka, ale také navázat spolupráci s jeho rodinou. V tom může být důležitou oporou sociální pedagog, třídní učitel a další pracovníci školních poradenských služeb.
Jak konkrétně NPI podporuje vedení škol?
NPI nabízí vedení škol webináře, prezenční akce a e-learningové kurzy k tématům spojeným se sociálním znevýhodněním. Školám pomáhá například s jeho identifikací, s podporou v rámci opatření 1. stupně i s prací s žáky s náročným chováním.
Vytváříme také metodické materiály a sdílíme příklady dobré praxe. Odborní pracovníci NPI se zapojují do setkání zaměřených na sdílení zkušeností vedení škol, ředitelských kaváren a P2P setkání na regionální i celostátní úrovni.
Co NPI nabízí školním poradenským pracovištím, pedagogům a dalším zaměstnancům škol?
Pedagogům a poradenským pracovníkům nabízíme vzdělávací akce i průběžnou podporu. Kromě webinářů, prezenčních akcí, e-learningových kurzů a metodických materiálů se zaměřujeme také na podporu sociálních pedagogů a pracovníků školních poradenských služeb.
Osvědčila se zejména P2P setkání a podpůrné skupiny. Vedle navazování kontaktů umožňují sdílení zkušeností a hledání řešení konkrétních situací. Pracovníky provázíme například tématy indexace, nastavení fungování školních poradenských služeb nebo podpory začínajících sociálních pedagogů.
Co dalšího lidé najdou na tomto webu?
Na webu najdete informace o identifikaci sociálního znevýhodnění, indexaci i souvisejících tématech, například o snídaňových klubech. Věnujeme se také přímé podpoře žáků sociálním pedagogem, zavádění této pozice do škol i podpoře začínajících sociálních pedagogů.
Složitá témata se snažíme představovat srozumitelně a prakticky. Najdete tu infografiky, metodické materiály, příklady dobré praxe, aktuální informace o legislativě i odpovědi na často kladené otázky.
Co vás osobně na této práci baví?
Baví mě, že za každým tématem vidím konkrétní lidský příběh a dítě, které potřebuje podporu. Jako psychoterapeutka si zvlášť uvědomuji, jak důležitým obdobím je dětství a jak málo mohou děti samy ovlivnit okolnosti, ve kterých vyrůstají. Ne každé dítě má možnost vyrůstat ve stabilní, podporující a finančně zajištěné rodině.
Dává mi proto smysl přinášet do českého školství více lidskosti, posilovat sociální roli škol a pomáhat vytvářet prostředí, které může pozitivně ovlivnit životní příběhy dětí.
Jaký posun byste ve svém tématu přála českému školství v následujících letech?
Věřím, že v českém školství působí mnoho nadšených a schopných lidí. Přála bych si, abychom odlišnost – etnickou, kulturní, sociální i osobnostní – dokázali vnímat jako příležitost ke vzájemnému obohacení.
Zároveň bych si přála, aby školy dokázaly u každého žáka rozpoznat a posilovat jeho silné stránky a nabídnout mu podporu tam, kde ji potřebuje. Aby chyby nebyly důvodem k trestu, ale příležitostí k učení a dalšímu rozvoji. A aby se školy více než na známky zaměřovaly na to, zda jsou bezpečným místem pro všechny a zda v nich každý žák může najít své místo a růst.
Mgr. Alice Kourkzi Kašlíková, Ph.D.
Vedoucí Oddělení rovných příležitostí ve vzdělávání, garantka podpory sociálních pedagogů v indexaci
Studovala anglický jazyk a literaturu a pedagogiku-psychologii, na Univerzitě Karlově a University of British Columbia v Kanadě. Doktorské studium v oboru pedagogika absolvovala v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK. Má za sebou pětiletý výcvik v integrativní individuální a skupinové psychoterapii na Skálově institutu v Praze a je členkou České asociace pro psychoterapii. Dlouhodobě se věnuje vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a školním poradenským službám.
Českému školství bych přála, aby se posunulo od posuzování dětí a jejich výkonů k podpoře a rozvoji toho, v čem jsou dobré. U dětí s nedostatečnou znalostí češtiny je to obzvlášť důležité, říká Halka Smolová Závorová z Národního pedagogického institutu.
Přála bych si, aby se podpora nadání stala celospolečenským tématem, říká Zdeňka Chocholoušková z Národního pedagogického institutu.
Dubnové téma měsíce věnujeme podpoře vzdělávání a identity romských žáků a žákyň. V souvislosti s připomínkou Mezinárodního dne Romů otevíráme téma, které se netýká jen školního úspěchu, ale také pocitu sounáležitosti, bezpečí a sebevědomí dětí ve škole. Jak může škola přispět k tomu, aby romské děti nevnímaly vzdělávání jen jako povinnost, ale také jako prostor, kde mají své přirozené místo? A co všechno dítě ztrácí, když ve škole nikdy nepotká příběh, jazyk nebo zkušenost, ve které by mohlo poznat samo sebe?