Podpora romštiny začíná respektem k jazyku a jeho mluvčím

Foto: Michal Mižigár, NPI

U příležitosti Mezinárodního dne romského jazyka jsme položili tři otázky našemu kolegovi Michalu Mižigárovi, romistovi a historikovi, který se v Národním pedagogickém institutu věnuje spolupráci s rodičovskými komunitami. 

Co pro Vás osobně romština znamená a proč je důležité ji uchovávat a rozvíjet? 

Romština je pro mě nejen mateřským jazykem, ale také důležitým nositelem historické paměti, kulturního dědictví a identity mé rodiny, mých předků i nás, Romů. Je to živý indoevropský jazyk s bohatou historií a literaturou. 

Zároveň je pro mě romština klíčem, který mi otevírá dveře do světa. Vzpomínám si například na svou návštěvu u přátel v Albánii. Jejich dědeček neuměl anglicky a já zase albánsky. Díky romštině jsme si však mohli popovídat nejen s ním, ale i s dalšími členy rodiny. Najednou jsem si připadal jako doma. Podobnou zkušenost jsem zažil také v Gruzii, kde jsem neuměl gruzínsky ani rusky a místní Romové zase nemluvili anglicky. Přesto jsme si díky romštině dokázali porozumět. 

Proto považuji za důležité romštinu uchovávat a rozvíjet. Nemělo by to však být pouze úkolem romských rodin a komunit. Potřebujeme vytvářet podmínky, aby se romština mohla přirozeně používat, předávat dalším generacím a rozvíjet také ve veřejném prostoru. 

S jakými předsudky vůči romštině se dnes stále setkáváme a jak je můžeme překonávat? 

Jedním z nejrozšířenějších předsudků je představa, že romština není plnohodnotným jazykem nebo že její používání brání romským dětem v úspěšném vzdělávání a osvojování češtiny. Tyto postoje mají své historické kořeny. 

V období socialismu byli Romové vystaveni asimilační politice, která mimo jiné potlačovala používání romštiny a vedla rodiče k tomu, aby se svými dětmi hovořili česky. Přitom mnozí Romové, kteří po druhé světové válce přicházeli ze Slovenska do českých zemí, sami češtinu ještě dobře neovládali. Ani po roce 1989 nezačala být dvojjazyčnost romských dětí běžně vnímána jako přednost. Naopak se mnozí rodiče obávali, že znalost romštiny jejich dětem ve škole uškodí, a proto jim ji přestali předávat. 

Na tom je asi nejsmutnější, že předsudky vůči romštině postupně přijala i část samotných Romů. Někteří rodiče tak v dobré víře přestali se svými dětmi mluvit vlastním jazykem, aby jim usnadnili vzdělávání a budoucí život. 

Tyto předsudky můžeme překonávat především osvětou a respektem k jazykové rozmanitosti. Znalost romštiny sama o sobě není překážkou při osvojování češtiny. Děti by neměly vyrůstat s pocitem, že se za svůj mateřský jazyk musejí stydět. Škola by naopak měla být prostředím, kde je jejich jazyková identita přijímána a respektována. 

Co mohou pedagogové konkrétně udělat pro podporu romštiny, i když ji sami neovládají? 

Pedagogové nemusejí romsky mluvit, aby mohli romštinu podporovat. Důležitý je především jejich přístup k jazyku a jeho mluvčím. Mohou například do výuky zapojovat romsky psanou literaturu, seznamovat žáky s jazykovou rozmanitostí nebo vytvářet příležitosti, při kterých mohou romsky mluvící děti dobrovolně představit svůj jazyk spolužákům. Mohou také žáky motivovat k účasti v literární soutěži Romano suno (Romský sen), kterou pořádá organizace Nová škola. 

Velmi mě zaujala zkušenost z Velké Británie, kde jsem se setkal se školami, které nejen podporovaly romskou identitu svých žáků a oceňovaly jejich jazyk a kulturu stejně jako u ostatních dětí, ale snažily se také zajistit tlumočení do romštiny při komunikaci s romskými rodiči. Některé školy jim dokonce zasílaly písemné informace a dopisy v romštině. 

Samozřejmě si uvědomuji, že v České republice je situace odlišná. Většina romských rodičů zde češtinu ovládá, a proto zpravidla není nutné zajišťovat tlumočení do romštiny. Na britském příkladu mě však fascinoval především přístup škol. Nešlo pouze o překonávání jazykových bariér, ale také o snahu dát rodičům najevo, že jejich jazyk a identita mají stejnou hodnotu jako jazyk a identita všech ostatních rodičů a že jsou při vzdělávání svých dětí rovnocennými partnery školy. 

Právě spolupráci s rodiči považuji za zásadní. Školy by je měly povzbuzovat, aby romštinu předávali svým dětem, a dávat jim najevo, že znalost mateřského jazyka není překážkou jejich vzdělávání. Respekt k jazyku dítěte může zároveň přispět k budování důvěry mezi školou a rodinou. 

Podpora romštiny totiž nezačíná až její výukou. Začíná především respektem k jazyku a jeho mluvčím.