Hry jsme testovali jak s předškoláky, tak s mladšími i staršími školáky, ale i s teenagery. Při práci s předškoláky jsme nevyužili jen ty hry, kde bylo nutné číst.
První hra je vždy kvarteto, kde najdete obrázek a jeho pojmenování. Toho můžete využít jako podporu při výuce bez zprostředkujícího jazyka. Sada her je vždy stejná, proměňuje se jen obsah (zobrazená slovní zásoba). Záměrem není hrát všech 9 her v každém tématu, ale vybrat si dvě tři hry, které vám zpestří hodinu či budou oporou při opakování. Je také samozřejmě možné a žádoucí témata napříč hrami kombinovat. Například při opakování několika tematických celků vezmete bingo či pexeso a namixujete obrázky z různých témat tak, aby se vše hodilo přímo do vaší hodiny. Případně je možný také opačný postup, tedy redukce vybrané slovní zásoby tam, kde je to možné. Pokud například probíráte tělo, ale ještě ne oblečení, můžete si z pexesa, binga či kvarteta vybrat jen ty obrázky, které potřebujete. U hry Člověče, nezlob se toto možné samozřejmě není, je připravena jen na komplexní opakování.
Obrázky sice pokrývají klíčovou slovní zásobu, ale logicky ji nemohou zobrazit komplexně. Někdy jsme také byli nuceni počet obrázků omezit z důvodu jejich velkého množství.
V této publikaci jsme se rozhodli jít cestou inovací. Hry nabízíme jak v klasické soutěžní variantě, tak ve variantě kooperativní a nesoutěžní. U tohoto bodu se nyní na chvíli zastavme.
Proč v jazykové výuce preferovat kooperativní hry před soutěžními
Hra je pro většinu učitelů a učitelek standardní součástí výuky. Oživuje proces učení jak pro žáky a žákyně, tak pro samotné vyučující. V této publikaci vás chceme inspirovat k využití kooperativních/nesoutěžních variant her, a to z několika důvodů.
1. Kooperace podporuje soustředění na jazyk, ne na vítězství
Při soutěžních hrách děti často soustředí svou energii na to, jak vyhrát – rychleji odpovědět, porazit ostatní, být první. Jazyk se stává pouze nástrojem k dosažení vítězství, nikoli cílem sám o sobě či nástrojem komunikace. Naopak při kooperativních nebo nesoutěžních hrách děti vedeme k tomu, aby byl jazyk používán bez závislosti na vítězství. Z naší zkušenosti s výukou plyne, že pokud je hra zaměřena na soutěž, dětem (zejména těm malým) nejde o používání jazyka, ale o vítězství. Ti méně úspěšní pak soustředí pozornost na své negativní emoce, a cíl didaktické hry (osvojení jazykových prostředků) se tak zcela vytrácí.
2. Učení a stres nejdou dohromady
Stres blokuje učení – to je dnes již dobře doložený fakt v pedagogice i neurovědách. Děti jsou ve škole často denně pod tlakem výkonu a soutěžní hry mohou tento tlak ještě prohloubit. Někdo se bojí selhání, jiný se stydí, že je „pomalejší“. Kooperativní hry naopak budují pocit bezpečí, důvěry a podpory. Děti se nebojí zkoušet, experimentovat, riskovat chybu – a právě v takovém prostředí se jazyk učí nejlépe.
3. Vnitřní motivace je klíč k trvalému učení
Zatímco soutěž podporuje vnější motivaci („chci vyhrát“, „chci být nejlepší“), kooperace a nesoutěžní hra dává prostor pro zvnitřnění a osvojení cílových jazykových prostředků.
Cílem jazykového vzdělávání má být jazyk a komunikace, nikoliv soutěž o to, kdo je lepší. I když budeme hrát soutěžní variantu, můžeme zmírnit dopad soutěžení tím, že se na konci hry budeme věnovat jazyku, opakování, shrnutí apod. místo počítání bodů a určování vítězů. Například v pexesu můžeme soutěžit, ale na konci nebudeme řešit body a vítězství, ale zeptáme se, co mají děti na kartičkách, jaké to je, co se jim líbí, co mají rádi apod. Vlastní pozornost tak věnujeme jednotlivým dětem a komunikaci s nimi. Dáme tím najevo, že jsou pro nás důležité ony a vítězství se nijak nevěnujeme. Není pro nás cílem. Alespoň o to se snažíme ve výuce my. Můžete to zkusit také. Přechod od soutěžení ke kooperaci není úplně jednoduchý. Je dobré vědět, že se v takové situaci můžeme cítit nesví. Děti ne vždy přijmou nesoutěžní nebo kooperativní variantu hry. Ale pokud vám tento způsob výuky dává smysl, vytrvejte. Prvním ovocem může být radost ze hry a minimum negativních emocí z proher. Ne všechny děti navíc umí přirozeně spolupracovat, musí se to učit. Rozvoj kompetence kooperace je ale jednou z věcí, kterou může tato publikace podpořit. Předhánění je v životě už tak dost, ale schopnost spolupráce jeden s druhým je jedna z nejžádanějších kompetencí pro život. Je to koneckonců jedna z věcí, která nás dělá lidmi.
Často lidé argumentují tím, že vnější motivace nás podněcuje k výkonu a že se děti musí naučit prohrávat. I mnohé čtenáře těchto řádků to asi už napadlo. Bylo by nyní nutné přednést celou řadu poznatků o vývoji mozku a procesu zpracování emocí. Jelikož na to zde není prostor, uvedeme proto jen několik argumentů, o které opíráme tento náš přístup. Prvním je zkušenost a pozorování z nesčetných hodin práce s malými dětmi. V průběhu let se ukazuje, že čím je dítě menší, tím hůře se soustředí na výukový cíl, pokud je do aktivit zařazena soutěž buď mezi žáky, nebo soutěž o odměnu. Druhým důkazem je poznatek neurovědy, který říká, že malé dítě není schopné ovládat vlastní emoce, protože k tomu nemá vyvinuté patřičné oblasti mozku. Tyto konkrétní oblasti se vyvíjejí dokonce až do 26. roku života. Třetí argument se opírá o zkušenost, která ukazuje, že pokud je dítě starší (nebo mladý dospělý), má už nejen v mozku více prostoru na zvládání emocí, ale má také více ukotvenou vlastní sebehodnotu a je schopné se naučit, že soutěžní hra je velká legrace, jejímž cílem může být budování vztahů bez nutnosti se nad někým povyšovat nebo se před někým cítit trapně. Proto považujeme za vhodné soutěžní varianty her zařazovat až v pozdějším věku. A konečně za čtvrté, zkušenost z pracovního prostředí potvrzuje, že umění spolupracovat je mnohem cennější vlastností než více či méně vědomá potřeba řešit vlastní body a úspěchy. Být v týmu s někým přehnaně soutěživým nevede nikdy k dobrému výsledku.
Práce s chybou
Jednou z nejpalčivějších otázek jazykové výuky je práce s chybou. Rozhodli jsme se jí věnovat pár samostatných odstavců hned zde v úvodu. V dalších oddílech se k tématu vracíme v konkrétních příkladech. Na toto téma bychom mohli napsat samostatnou knihu, zde však poznamenáme jen několik základních pravidel.
Každá žákova promluva v cílovém jazyce je úspěch. Mějme z ní radost, vyjadřujme tuto radost a vytvářejme pozitivní, radostnou a přátelskou atmosféru. Žák poté opravu chyby lépe přijímá, bere ji jako součást učení. Vnímá, že v centru vaší pozornosti není chyba, která by snižovala jeho hodnotu ve vašich očích. Naopak vnímá, že v centru vaší pozornosti je potřeba komunikace, vztah a přijetí. V takové atmosféře se žák uvolní a s chybou kvalitněji pracuje.
Jestliže má aktivita jasný výukový cíl, je práce s chybnou snadnější. Je-li cílem hodiny osvojení akuzativní koncovky (Mám ráda šokoláda*), opravujme hlavně koncovku -u. Neopravujme obvykle to, že student řekne „š” na místo „č”. Je-li cílem například plynulost projevu, neopravujme v takovém případě vůbec nic.
Jestliže žák dělá chybu v něčem, co už jsme probírali a co by navíc bránilo porozumění, nenechme chybu bez odezvy. Zároveň ale zvažme, zda opravovat cílovou chybu. Pokud žák říká: „Ty mám ráda šokoláda*,” je na posouzení vyučujícího, zda opravit všechny chyby, nebo jen sloveso. Doporučujeme vždy opravovat chyb méně, v tomto případě tedy jen sloveso. Neplatí to však absolutně.
Důležitý je také způsob opravování. Pokud jsme látku probírali nebo ji právě probíráme, snažme se vždy o to, aby se žáci opravili sami. Ukazujme slovník, gramatickou tabulku apod. a veďme je k nápravě. Až v momentě, kdy žák nebo žákyně správnou odpověď nezná nebo příliš zdržuje skupinu, chybu opravme sami. Trvejme však na tom, aby žák řekl správnou variantu po nás jako poslední.
Nikdy není možné opravit všechny chyby v žákově promluvě. Čím delší promluva, tím více chyb. Snažme se opravit jednu až tři chyby na jednu promluvu. Je vhodné vybírat je s ohledem na výše popsané a na možnost je systémově popsat nejen jednomu žákovi či jedné žákyni, ale i ostatním.