Ilustrační foto/FOTO: APIV B

Pocit vyloučení a nízké sebehodnocení již od předškolního věku

Dítě s výchovnými problémy, které má běžnou nebo nadprůměrnou inteligenci – což je případ většiny dětí s ADHD – si svou jinakost uvědomuje od prvních sociálních interakcí mimo domov, tedy již v předškolním věku. Vnímá reakce pedagogů i dětí na své chování, do života si nese vzpomínky na tresty a pocit vyčlenění. Již v předškolním nebo mladším školním věku o sobě některé tyto děti mluví negativně, samy sebe popisují jako dementy, kretény, idioty, říkají, že by bylo lepší, kdyby se nenarodily. Zde jsou počátky nízkého sebevědomí ukrytého pod maskou agresivního chování, jehož cílem je připoutat k sobě pozornost za každou cenu.

Z vlastní zkušenosti:
„Provoz školky má dva neuralgické body – chození ven a spaní po obědě. Odmítal jsem chodit na procházky, případně jsem je nějak narušoval. Nechtěl jsem jít ve dvojici, utíkal jsem učitelkám, trefoval jsem se kamenem do lampy, dráždil psa, strkal do ostatních dětí nebo je kopal. Neměl jsem respekt k autoritě, takže na napomínání učitelek jsem nereagoval. Odpolední spaní jsem taky sabotoval. Ve chvíli, kdy si paní učitelky chtěly uvařit kávu a chvilku si vydechnout, já jsem řádil, a tím pádem nespaly ani další děti.“

Děti šikanující a šikanované

70 % dětí s ADHD je šikanovaných a 30 % je těmi, kdo sami aktivně šikanují. Děti s ADHD, které mají problémové chování, se často dávají dohromady s jinými „problémovými“ dětmi a navzájem se negativně ovlivňují. Jejich vztahy s těmito dětmi jsou ale velmi proměnlivé, od kamarádství přecházejí často do nepřátelství. Často hrají roli třídních šašků a provokatérů, ve třídě bývají na okraji, nejsou oblíbení. Po normálních vztazích a komunikaci ale velmi touží, jen je neumějí navazovat. 

Z vlastní zkušenosti:
„Uvědomoval jsem si, že mí spolužáci mají různá témata, o kterých se dokážou spolu bavit, kdežto já mám v sobě prázdno. Velmi mě to trápilo, ale jediné, co jsem uměl, bylo je provokovat, nebo se naopak zcela stáhnout do sebe, nebylo nic mezi tím.“

Za hyperaktivitou bývá únava

Děti s ADHD jsou daleko více unavitelné než běžné dítě. Menší výdrž je daná poruchou soustředění. Soustředit pozornost ho stojí daleko víc energie, proto na něj silná únava může dolehnout už v deset nebo v půl jedenácté dopoledne. Podle zpracovaných biorytmických křivek přichází další vlna únavy ve tři hodiny odpoledne a pak před spaním. S únavou se ale hyperaktivita, zbrklost a neposednost paradoxně netlumí, nýbrž zhoršuje. Když je unavené, má takové dítě pocit, že se mu rozpadne hlava, jak v ní všechno víří. 

Problém s autoritami

Děti s ADHD, které se chovají problematicky, dokážou velmi dobře vycítit, jaké jsou slabiny osobnosti učitele nebo rodiče. Mohou zkoušet nebo nabourávat učitelovy hranice, reagují na to, když je autorita pouze vnější. Nemají standardní reakce, a když je někdo „usadí“, nestáhnou se, ale jdou do protiútoku nebo tiše vzdorují. Velmi dobře na tyto děti naopak působí učitelé, kteří je přijmou a dokážou tak kompenzovat jejich pocit méněcennosti. 

Z vlastní zkušenosti:
„Kluci z neúplných rodin se silně upínají na mužské vzory, a zároveň proti nim rebelují. Velice jsem toužil po přijetí a pochvale od nějakého chlapa. Pro mě tohle na základní škole udělal pan učitel Šolc, tělocvikář. Ten mi trochu nahrazoval tátu a díky němu škola byla ještě snesitelná. Byl poměrně mladý, necelých třicet. Uměl si nastavit hranice, dal mi důvěru a já jsem ji nikdy nezneužil. Cítil jsem z něj partnerský přístup. Byl trpělivý, věci mi vysvětloval, dokázal se se mnou dohodnout. Nezaujímal postoj ,já jsem učitel, ty jsi dítě, a proto budeš poslouchat´. Chápal, že nemá cenu se mnou cokoli řešit v manické fázi, kdy se potřebuju předvádět. Nedohadoval se se mnou před ostatními, věděl, že je třeba najít vhodnou chvíli a že v takové chvíli je domluva možná. Myslím, že se mě často i zastal na poradách a v kárných komisích.“

Problémové, ale nikoli zlé

Naprostá většina dětí s ADHD má svědomí i empatii, byť se mohou někdy na svou obranu chovat manipulativně. Děti, které učitele otevřeně provokují, často vůbec nejsou zlé, a dokonce by se chtěly chovat dobře, ale nevědí, jak to udělat. Taková změna je totiž pro ně nesmírně těžká. Většina z nich tváří v tvář zkušenému a empatickému terapeutu funguje výborně, rozumí svému problému a je odhodlaná se zlepšit. Ale nedaří se jim to. Desítky, stovky mých malých klientů byly ode mě teoreticky dokonale připraveni na změnu, ale neudělaly ji. Bez podpory okolí je to totiž téměř nemožné, je to nad jejich síly. A to i proto, že setrvačnost okolí je velká a trvá dlouho, než si změny okolí všimne a uvěří jí.

Z vlastní zkušenosti:
„Měl jsem spoustu předsevzetí ´od zítřka se budu chovat jinak, už to nebudu dělat, polepším se…´. To mi ovšem vždycky vydrželo tak 2–3 hodiny, byl to moc absolutní, málo konkrétní, příliš vysoký cíl a žádný plán. Takže to při první příležitosti ztroskotalo. Reálná změna nastala ve chvíli, kdy jsem se zaměřil na kratší časový úsek a na konkrétní cíl.“

Profil rodiny

Mám klienty z úplných, harmonických rodin stejně jako i z neuspořádaných rodin. Z mé terapeutické zkušenosti nevyplývá, že by převažující model rodiny dítěte s ADHD, které má problémové chování, byl „matka je na všechno sama, neumí nastavit hranice“. Ale vypozoroval jsem, že ty nejtěžší výchovné problémy se vyskytují u dětí, které mají extrémně přísné, hyperkritické, na výkon zaměřené rodiče, nebo naopak rodiče velmi osobnostně slabé, které dítě nerespektuje. Zvlášť pro maminky druhého typu je to nesmírně těžký osud. Jsou neustále konfrontovány s pocitem, že jsou špatné matky, že nezvládají vlastní dítě, přitom běžnou výchovu by zvládly na výbornou. Zhruba šest takových maminek z deseti bere antidepresiva.

Na závěr pár podnětů k zamyšlení pro učitele:

1. Zkoumejte nejen problémové dítě, ale i sami sebe a své reakce. 

2. Hledejte artikulovanější příčinu chování dítěte než jen, že „to má v genech“. 

3. Snažte se vidět „za“. Za fasádou zlobení může být velká úzkost. 

4. Problémové chování mohou umocňovat obtíže v učení, s ADHD se pojí různá „dys“. 

5. Navrhněte vyšetření dítěte specialistou (SPC, PPP), ten vám řekne víc. 

6. Pomáhá přenastavení hodiny pro daného žáka (kratší úseky učení, větší pauzy).  

7. Nutná je práce s třídním kolektivem, spolužáci musí vědět, proč má dané dítě jiný režim.